rozhovor s Janem Čapkem, farářem v Liberci, 3. část
PK: Myslíš, že český národ teď má nějaký program kromě toho sloganu: návrat do Evropy?
JČ: Na českém – ne nacionalistickém – myšlení by se mělo pracovat. Jde o naše obrovské kulturní dědictví, o otevřené myšlení vůči německému, rakouskému a židovskému živlu a vůči tornu všemu, co zde dobrého vzniklo za posledních 42 let režimu navzdory. Nemůžeme to vidět jen tak nihilisticky, i když zde byl režim násilnický a zlý. Nelze to jen tak přejít. Lidé tady žili velmi diferencovaně. Někdo se bál, někdo se nebál. Někdo byl velmi statečný. Lidé psali do samizdatu, publikovali v cizině, nebo psali do šuplíku. Vznikla tady veliká tvorba. Celé období od roku 1963 do roku 1968 byla pozoruhodná doba. Byla pak ovšem rozšlapána. Ale tehdy to byl vzestup. I dnes stojí za to číst Hosta do domu, Literární noviny z té doby nebo vidět filmy, co se tehdy natočily. To všechno je potřebí znát a pracovat na českém myšlení, které ovšem je – a to je další problematika – velmi sekulární, řekl bych osvícenecky sekulární. Pro bohoslovce není jednoduché se tomuto myšlení přiblížit. Nechceme-li moderního osvícenecky sekulárního člověka oslovovat formou letničních charismatických metod, nýbrž jako evangeličtí bohoslovci, pak před námi vyvstává problém interpretace. Bonhoeffer ukázal na mnoho významných věcí. Dnes znovu ožívá úsilí o civilní interpretaci. Musí přitom ovšem být zachován theologický obsah a nesmí to být úzkoprsé Musí zůstat zachována celá šíře. Toto myšlení musí do sebe zahrnout i humanismus a nemůže být jen antikatolické
PK: Vidíš z katolické strany nějaký podobný pokus, který by se snažil o podobnou otevřenost!
Myslím, že tady určitě katoličtí bratří tohoto typu jsou. Ale trochu mne zaráží, když přijdou katoličtí církevní představitelé s tím, že bychom měli podpořit jejich úsilí o svatořečení Jana Sarkandera. Žádají nás o to s takovou přímostí, jakoby to pro nás byla samozřejmost, a ona to vůbec žádná samozřejmost není. Vycházejí z předpokladů, které sami nepodrobí revizi. Pro mě je otázkou, zda katolické bohosloví nebo katoličtí představitelé provádějí nějakou revizi katolicismu tváří v tvář protestantismu. A je také otázka, zda katoličtí bohoslovci provádějí revizi své theologie tváří V tvář sekularizaci. Zdali nespoléhají na to, že udělají mši nebo pout, pozvou si tam mnoho různých představitelů a třeba i někoho z Vatikánu a myslí si, že se tím věc řeší. Já si myslím, že to je slavnost, která je třeba zajímavá, ale zůstat jen u toho, je málo.
PK: Moravsko-slezská akademie vydává časopis Dialog-Evropa XXI a zde si katoličtí bratří protestantismu poněkud všímají, ale často ne příliš poučeně.
JČ: Je zcela zřetelně vidět, že pro katolickou církev je Českobratrská církev evangelická nejvýznamnějším církevním partnerem. K ostatním církvím se chovají trochu přehlíživě a nějaký korektiv ze strany židovství tady skoro neexistuje – a tak ten nápor na naši církev je zvlášť silný. Ale že by docházelo k nějaké sebere-vizi katolictví pokud jde o reformaci a protestantismus, to zatím moc nevidím, i když jsou někteří vůči nám otevření jako např. Václav Malý aj.
PK: Masaryk samozřejmě nemluví o civilní interpretaci, ale nemůže být právě on inspirací? Nevyjadřuje i on civilním způsobem některá náboženská specifika?
JČ: V Čapkových Hovorech s TGM mluví Masaryk o úctě k Bohu. Nemluví o zjevení, ale o úctě k Bohu. Důležité je i jeho zdůrazňování věčnosti: sub specie aeternitatis a je dobré si všimnout jeho důrazu na individualitu člověka. Je zajímavé, jak některá náboženská témata interpretuje. Když Masaryk řekne větu: „Já chci být já i po své smrti“, tak klade obrovský důraz na individuálního člověka, na jeho nezaměnitelnost. Lidé podléhají všelijakým pověrám o převtělování. Kdežto on říká, ten jednotlivý člověk zde – já chci být já i po své smrti. A pak jeho důraz na metafyziku, ne na zásvětno, ale na věčný život, to je něco důležitého pro sekulárního člověka, který se bojí smrti a ignoruje metafyziku. Možná, že sekulární člověk nezájmem o věčnost poškodil svoji současnost, svoji pozemskost a svou individualitu na zemi. To koresponduje s Havlovým důrazem na identitu. A to je také problém, zdali jsme v theologii tolik nezdůrazňovali identitu Boží, že jsme opomenuli identitu člověka. Já si Karla Bartha ohromně vážím, a pořád se z něho učím, ale pobarthovské generaci se jednalo o to, abychom Boha pochopili jako toho jedinečného, kdežto člověk je jen takový červíček.
PK: Mohu-lí parafrázovat paní profesorku Komárkovou: pobárthovská generace měla výbornou christologii, ale špatnou antropologii.
JČ: To je právě to, jestli my jsme právě v antropologii nezůstali něco dlužni – že tedy také člověk je jedinečná bytost, a že s ním nikdo nesmí manipulovat, dirigovat a mordovat ho a že musí člověk být ve svém svědomí odpovědný Bohu. To zdůrazňovali zejména liberální bohoslovci jako Žilka, Bartoš – lidé, kteří byli tím bartiánstvím trochu odstrčeni stranou, ale jejich důraz na etické rozhodování byl správný. To jsem právě zažil na fakultě, když byl na počátku padesátých let Masaryk pomlouván, nejenergičtěji se ho zastal pouze Bartoš: „Ale nemohl jsem se neozvat, když se octla v sázce čest muže, jenž mi byl snad od chvíle, co jsem ho poznal, tak drahý jako vlastní otec.“ On to cítil jako svou mravní povinnost. Člověk jako hříšník. Ono to tak je, ale když se to izoluje od vztahu k Bohu a ke Kristu, tak potom člověk upadne do pesimistického sebepodceňování. Sám sebe za nic nemá a sám se sebou nechává zacházet jako s onucí, přichází o svou identitu. Myslitelé jako Havel mluví o identitě, přicházejí k ní z jiných motivů, ale transcendentní motivy jsou tam též (Kafka, Beckett a jiní). Mluvíme-li o identitě člověka, pak platí, že člověk musí na sebe dbát. Řečeno jinými slovy: co je platné člověku, kdyby všechen svět získal, své pak duši uškodil. Člověk prostě uškodí nebo neuškodí své duši. To je konečně problém i mistra Kampana. Ten uškodil své duši. To je problém českého člověka, věčné nátlaky zvenčí. A proti tomu důraz masarykovský – nebudeme se lámat, nebude se ustupovat. Havlovo zdůrazňování identity je pro mne mementem, aby člověk sám sebe nepřemluvil k nějaké nepravdivosti, nepoctivosti, nýbrž aby pevně stál v pravdě. A to theologové měli vědět docela zřetelně, protože to v bibli je. Petr nemá dostat strach z té služky, ale dostal. Nebo tragédie Saulova. Na druhé straně zase proroci, kteří stojí v poznané pravdě. V naší církvi jsme měli celou řadu statečných lidí, i farářů i laiků. Ale je docela možné, že nejsme dost theologicky připraveni v bodu antropologie ani pro demokracii. Je potřeba, aby křesťané byli občany vnitřně upevněnými, kteří vědí, co chtějí a co budou říkat. Nemůžeme přijít jenom s tím, že oslavujeme Boha, že vyvyšujeme Boha, to je sice důležité, ale musí to mít průmět do antropologie, do etiky a politiky.
PK: To souznívá s tím, co jsem od tebe slyšel při jedné rozpravě na synodu na přelomu 70. a 80. let: „čím vertikálněji mluvíme o Bohu, tím horizontálnější to má dopad na člověka.“
JČ: Nová doba demokracie je ohromně náročná, protože požaduje naprosto nepřenosnou odpovědnost od každého jednotlivce.
dokončení příště