Rozhovor s Janem Čapkem, farářem v Liberci – 2. část
PK: Otázka po smyslu českých dějin není otázkou ryze teoretickou, ale úzce se dotýká našich dětí. Co jim budeme vyprávět v hodinách dějepisu? Co budou čist? Doporučil bys jim např. Jiráska?
JČ: Jirásek zůstal nepřekonán. Základní přístupy viděl zhruba správně. Jeho práce o husitství a Temno, i F. L. Věk s ohlasem francouzské revoluce, vystopovaly dobře zápas o svobodu národa. Může se nám to jevit třeba romantizující a dalším bádáním překonané, ale to základní zůstává. Já bych dětem Jiráska doporučoval. V mnohém se shoduje se Zikmundem Wintrem, i když ten je spisovatelem jiného typu. Wintrovo stěžejní dílo Mistr Kampanus jsem četl jako kluk a moc mne netěšilo. Ale jako dospělý jsem to četl s ohromným zaujetím. Kampanus, to je Čech, intelektuál, vzdělanec, který chce zachránit universitu za každou cenu v době, kdy už jezuité mají moc a on potajmu, aby o tom lidé nevěděli, přestoupí ke katolictví. Ten člověk se vnitřně úplně rozmontuje, a nakonec sáhne k jedu, k otrušíku. Čili je to problém intelektuála, který se ve jménu nějakých účelů rozejde se svým poznáním a svědomím a skončí takto žalostné. To je ohromné memento. Mimochodem, Zikmund Winter dodnes platným způsobem ukazuje, že bitva na Bílé hoře nemusela být prohrána, a kdyby vedení vojsk bylo rozhodnější, že by to možná dopadlo všechno úplně jinak – a tím i celé české dějiny.
PK: V novinách jsem totiž už několikrát četl, že musíme překonat některé mýty, jako je např. Jiráskův pohled na dobu temna. Ale ono se asi nejedná Jen o baroko.
JČ: Dostáváme se teď do ekumenického sporu s katolíky právě kolem svatořečení Jana Sarkandra. Katolíci by byli rádi, kdybychom se k tomu kladné vyjádřili. Jan Sarkander je postava předbělohorská. Byl jezuitsky vychován Ditrichštejnem a jako jezuitský misionář potíral Jednotu bratrskou v Holešově, Zdounkách a Boskovicích. Podle jedné brožury pak prý pozval polské kozáky na pomoc císaři proti stavům. Stavové ho dopadli a uvěznili. Zemřel na následky mučení. Teď má být svatořečen. V této osobě se znovu ukazuje problém českých dějin jako problém sporný.
PK: Zdá se mi, že katoličtí bratří zcela správně vidí totalitní rysy komunistického režimu, ale nepřiznávají, že se do jisté míry setkáváme s některými podobnými jevy uvnitř katolické církve právě v období, kdy byla v království českém povolena jen jediná církev.
JČ: Nezapomínejme, že zejména katolické řády byly v roce 1950 rozprášeny komunistickou totalitou, a také asi nelze ztotožňovat totalitu komunistickou s dobou pobělohorskou. Jsou tam určité podobné rysy, ale je to přece jen složitější. Bylo to jiné státoprávní uspořádání. Obdoba je v nadvládě jednoho učení.
PK: Ale odpovědnost za národ, touha po samostatném státu, jako by na nějaký čas ustoupila do pozadí.
JČ: U nás je zřejmé nedostatek odpovědnosti za český národ. Teď nemyslím na nacionalismus – to je chybná věc. Myslím na poctivou odpovědnost za český národ, za český stát. I když tady je stará tradice, Skálova kniha O českém státě (ze 17. st.) by mohla být inspirací i dnes. Slovákům dnes jde velice o národ, o svébytnost. Musíme se zamýšlet nad odpovědností, kterou máme jako čeští evangelíci. Jde o dvě národní společenství, ale jsou tady ještě další národnosti, a jde o federální stát. Na něm by nám mělo velice záležet. My skutečné potřebujeme silný federální stát ve střední Evropě, proto jsem mluvil o Žižkovi a také o stavovském povstání a o vojenských tradicích, protože bych je nechtěl podceňovat. A zvlášť bych chtěl s vděčností připomenout české a slovenské piloty, kteří bojovali za války v Anglii. To nejhorší bylo, že ti, kteří nasazovali životy, byli po únoru 1948 zavíráni – to je děsivý projev zvrhlosti.
PK: Podobně byli pronásledováni i legionáři.
JČ: Legionáři jsou neodmyslitelnou součástí této tradice. Masarykovi velmi záleželo na vzniku státu a během první světové války celý odboj zakládal mezi jiným na tom, že máme silnou armádu – legie. Já mám vůbec takovou teorii, že nejprve byla armáda, a potom stát. Nejprve byly legie, ve Francii a Itálii, a hlavně v Rusku. Masaryk argumentoval u Wilsona a u spojenců tím, že máme výbornou armádu, dobře organizovanou, která se nedala od bolševiků odzbrojit. Argumentoval, že když Češi a Slováci mají takovou dobrou armádu, mají mít také stát. Nebyl to jediný argument, ale jeden z důležitých. Tato tradice hrdosti na armádu se vytratila v roce 1938 kapitulací. Došlo k strašnému zklamání zvláště vojáků, kteří byli ochotni do boje jít, ale zklamané bylo i civilní obyvatelstvo. Byli zde samozřejmě za druhé světové války odbojáři, velmi stateční lidé. Ale zase je typické, že ti, kteří měli největší morální právo mluvit do vytvoření poválečné vlády, byli odstrčeni, jak píše Josef Grňa ve znamenité knize vzpomínek Sedm roků na domácí frontě. Odbojáři z Vysočiny a odjinud vůbec nebyli přizváni do vlády, která byla sestavena z odboje londýnského a moskevského. To byl výsledek Košického vládního programu. Grňa sám spěchal do Košic, aby zasáhl do jednání, ale přišel pozdě, mnoho věcí už bylo dojednaných. Pak přišla doba čtyřiceti dvou let v úplně jiném vojenském uskupení, kdy se opět odpovědnost za národ přestala pěstovat.
PK: Působení naší vojenské jednotky v Perském zálivu vidíš v této Hnil širší odpovědností za druhé?
JČ: Ano, i když je to věc velmi obtížná. Proti chaosu stojí řád a právo. Nemůže si nějaký diktátor dělat, co se mu zlíbí. Řád zajišťuje svobody, lidská práva. Těším se, že budeme mít zase armádu – naši, hrdou a statečnou.
PK: Peroutka v této souvislosti říká, že Češi se za Rakouska naučili dívat na armádu a policii pouze jako na negativní struktury, a že kdyby si museli policii organizovat sami, měli by k ní lepší vztah.
JČ: Naprosto jiný vztah k policii než u nás mají lidé např. ve Velké Británii. Tam, když jde policista po ulici, tak to je autorita. Občané vědí, že policista pečuje o řád a že v něm mají oporu. Tak to má být.
PK: Žijeme ve střední Evropě a máme co dohánět nejen ohledně policie. Jsme však skutečně takoví středoevropané?
JČ: Hovořit o střední Evropě je přitažlivé, ale nemělo by se to přehánět. Nejde přece o to choulit se zas do nějakého regionu. Jde o Evropu jako celek. Je potřeba obnovit vztahy k Francii a Anglii, a kvůli záporným zkušenostem, které jsme s ním udělali, nemůžeme ignorovat ani Rusko. Pokud jde o středoevropskou kulturu, měli bychom se s úctou a láskou vrátit k pražským Židům. Mám dojem, že Kafka předběhl celý existencialismus o několik desetiletí, když předložil otázky, které potom řešili Camus, Sartre nebo Jaspers – osamělost, vydanost, odcizení, ohrožení, bezdomoví, absurdita. A čeští theologové se mohli u Kafky velmi dobře zorientovat a nemuseli si přes Bultmanna půjčovat z Heideggera, což je taky dobré, ale proč to musí jít přes Německo, když to máme doma. Měli bychom tento vklad velmi bedlivě obhajovat a jako evangeličtí křesťané být ve střehu proti všemu antisemitismu.
PK: A co náš vztah k Němcům?
JČ: Žiji v pohraničním sboru v Liberci, kde kdysi žilo 80 % Němců. Dnes se píše o tom, co všechno se při odsunu dělo. Budeme muset velmi promýšlet problém jednání Němců před válkou a za války, odsun sám, nejen jak se to provádělo. Mluvil jsem s jedním starým Ymkařem a ten řekl o odsunu: bylo to řešení. Motiv viny a zase odplaty tady bude problémem. Mělo se rozlišovat, kdo se provinil, kdo se neprovinil. Ne nějakým kádrováním, ale objektivně, soudní cestou. Je to věc složitější, protože Němci patří do naší kultury už od středověku. Stěhovali se k nám už za Přemyslovců. Mezi husity byli také někteří němečtí theologové, Mikuláš z Drážďan a různí jiní. Na staroměstském popravišti za náš národ také zemřelo několik Němců. To všechno je potřebí vzít v potaz. Komplikované vztahy k Němcům nastaly po roce 1918 a za Henleina. Pak ovšem všechny ty hrůzy a zločiny ze strany nacistů. Dnes musíme hledat cesty ke sblížení a porozumění.
PK: Český národ má různé viny, lze mezi ně počítat také čechoslovakismus?
JČ: O čechoslovakismu byl teď pěkný článek v dubnové Přítomnosti. Myšlenka čechoslovakismu nebyla zaměřená k tornu, že se smíchají dohromady dva národy, které mají přece svou samostatnost, měl to být společný program Čechů a Slováků. Teď se to pojímá jinak, čechoslovakismus je často kritizován jako jakási smíšenina, v niž se ztrácí svébytnost Slováků. Možná, že čechoslovakismus už dnes nelze obhajovat, přestože také dnes některé ideje společného poslání Čechů i Slováků přetrvávají – to souvisí s obrozením, Štefánikem, Masarykem, ale jde i do takových věcí, že atentát na Heydricha provedl Čech, respektive Moravan Kubiš a Slovák Gabčík. Měli společné pověření, vzali ten úkol na sebe společně. Dnes se čechoslovakismus bere jako něco, co mělo Slováky pohltit. Ale proč by i dnes nemohlo docházet k velmi tvůrčímu setkávání mezi Čechy a Slováky? My Češi si musíme opravdu sebekriticky položit otázku, zdali Slováky respektujeme v jejich svébytnosti, nemyslím teď v nacionální, ale v té touze po svébytné pospolitosti, která má své kořeny a své programy. Teprve až budou národní seskupení zorientována tolerantně, mohou se dobře setkávat.
(dokončení příště)