Za slovo do pranice, které by mohlo probudit české evangelické theology z ospalého liberálního klímání, považuji studii Mirka Pfanna „Nová orientace v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968“, vydanou nakladatelstvím Zdeňka Susy, Středokluky 1998. Je to první vážnější polistopadový pokus, pokud je mi známo (možná je těch pokusů víc, ale já o nich nevím), zamyslet se nad českobratrskou evangelickou theologií v uplynulých padesáti letech. Studie je převážně historická, zájem autora je však především theologický. Nesmírně cenné je zejména zpracování archivních dokumentů, které by bez výjimečného badatelského úsilí Mirka Pfanna asi odnesl čas.
V Pfannově pojetí ústřední theoložkou Nové orientace byla paní profesorka Komárková, pro kterou civilní interpretace evangelia a aktivity Nové orientace jedno jsou. Díky archivním materiálům pocházejícím od Jana a Mileny Šimsových, Jan Čapka a Jaroslava Pfanna v celé práci dominuje „moravské křídlo“ NO (Jan Šimsa, Jan Čapek, Božena Komárková, Jaroslav Pfann, Jaromír Procházka), zatímco Jakub Trojan, Ladislav Hejdánek a zejména Alfréd Kocáb přicházejí trochu zkrátka. Částečně jsou zde zachyceny aktivity Jana Dusa, z „Pražanů“ se ke slovu dostává nejčastěji Milan Balabán. Vůbec by nebylo na škodu, kdyby tato práce odstartovala další zkoumání a kdyby se o slovo přihlásili další interpreti, kteří by se na věc podívali zase z trochu jiného úhlu.
Z theologického i filosofického hlediska jsou nejzajímavější částí celé práce Zásady Nové orientace z roku 1962, které jsou dle mého názoru jedním z nejvýraznějších theologicko-filosofických a nepoliticko-politických činů mezi lety 1948 a 1989. Byl to program, jehož aktuálnost dosud nevyprchala, jen by tento program potřeboval nové interprety a nové mluvčí. Pro mě osobně byla objevná kritika Hromádky z pera Jana Šimsy, jakož i jeho existenciální pojetí socialismu a teze a komentáře theologické i aktuálně společenské a politické. Vůbec Jan Šimsa v celé práci vystupuje jako hlavní persona dramatis, byť se od něj autor opatrně distancuje. (Tuto distanci vidím v tom, že když autor píše o vztahu k Hromádkovi či k socialismu, tak takřka výlučně cituje Jana Šimsu, takže vzniká dojem, jako by to byla jen jeho záležitost, také uvádí Balabánův kádrový posudek z roku 1995 „ultralevičák J. Šimsa“. Z toho, že Balabán hází do levicového pytle naprostou většinu svých kolegů z NO, usuzuji, že Balabánovi bylo vždy jasné, jak se to s Hromádkou a socialismem má, a že jen on byl vždy tím správným a pravým pravičákem.)
Studie je výzvou k další práci, dalšímu zkoumání a dalšímu navazování. Pokusí se někdo o theologickou, případně filosofickou interpretaci Zásad NO z roku 1962? Pokusí se někdo tento program interpretovat v kontextu theologie J. L. Hromádky a J. B. Součka, myšlení B. Komárkové a filosofie L. Hejdánka? Nepokusí se někdo z evangelických theologů navázat na myšlenkové dědictví, na duchovní zápasy, které tu byly promyšleny, prodiskutovány a probojovány, a které se pro nás dnes mohou stát novou inspirací a novým pokračováním? Nepokusí se o to Mirek Pfann sám? Jsem přesvědčen, že touto studií ukázal, že české evangelické theologii se možná blýská na časy, a že není zdaleka tak mrtvá, jak se na první pohled zdá.