Hra o trůny. Strhující příběh, který líčí, kam až jsou lidé schopni zajít, když chtějí získat moc, nebo si ji udržet. Všudypřítomné intriky, podvody, násilí, sex, peníze, hra se strachem a nadějí obyvatel, vydaných na milost a nemilost všem, kdo o trůny hrají. Až na poslední dvě série jsem ji na streamovací platformě moc rád sledoval jako napínavou metaforu světa, ve kterém vlastně trochu žijeme i my sami. Ale to bylo ještě během CoViDových karantén, kdy jsem ji mohl považovat za metaforu, která je hodně přitažená za vlasy.
Politická a bezpečnostní situace v Evropě a v jejím okolí se však mění natolik, až mám pocit, jako by si někdo ze Hry o trůny vzal inspiraci. Příkladem za všechny je i průběh a výsledek parlamentních voleb na Slovensku, kde voliči rozdali karty opravdu podivuhodným způsobem. O složení vládní koalice nakonec nerozhodoval ani tak faktický vítěz voleb, jako spíš strana Hlas-SD. Ta sice byla až třetí v pořadí, ale stala se kamenem úhelným, bez kterého nešlo složit vládu. Možnosti byly dvě. Buď vláda s jasně prozápadním Progresívnym Slovenskom, pravicově liberálni Slobodou a Solidaritou, doplněnou o Kresťansko Demokratické Hnutie, nebo vláda s oživlými politickými mrtvolami. Nakonec vyhrála druhá možnost.
Volby na počet hlasů vyhrál Robert Fico a jeho strana Smer-SSD, a to víc než pět let poté, co musel podat demisi kvůli vraždě mladého novináře a jeho snoubenky. I přesto, že tenkrát s úsměvem říkal své pověstné „Pane prezidente, buďte klidný, já nikam neodcházím, chci být aktivním předsedou politické strany,“ se všem zdálo, že to je jeho politická smrt. Preference padaly raketově dolů a poslanecký klub se rozpadal. Skoro bych tenkrát dal i ruku do ohně na to, že se z Fica stal leda tak aktivní předseda politického záhrobí. Jak šeredně jsem se přitom pletl.
Fico ovšem není jedinou oživlou politickou mrtvolou nově vznikající vlády. Velký návrat na scénu zažívá i jiná tragikomická postavička politické scény – Andrej Danko, předseda Slovenské národní strany, generátor náhodných slov, autor podivných zákonů na kvóty slovenské hudby v rádiích a relaxačních poukazů pro zaměstnance větších firem, které se dají využít jenom na území SR. A také zákona o registraci církví, podle nějž se jakákoliv nová církev musí pro registraci prokázat tím, že má 50 000 členů. I on je napojen na lidi obviněné z vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Psal si totiž zprávy s erotickým nádechem s Alenou Zsuzsovou, která měla být prostředníkem mezi objednatelem a vykonavateli toho hrůzného zločinu. A dost často ji, alespoň ve svých textech, „bozkával všade“. Byl pro ni zřejmě zdrojem zákulisních informací a navíc byl zřejmě i snadno vydíratelný. Andrej Danko si s sebou ale nepřináší stabilní klub spolustraníků, ale podivný mix nezávislých kandidátů, které nabral na kandidátní listinu. Kdo jsou ti lidé? Samé hvězdy dezinformačních webů, někteří dokonce bývalí členové Ľudovej Strany Naše Slovensko, kterou založil Marián Kotleba.
A nakonec došlo i k návratu, skoro se chce říci politickému zmrtvýchvstání Kresťansko demokratického hnutia. To bylo mimo parlament už dvě období po sobě, a i když jeho návrat zvěstovaly už preference, nikdo tomu moc nechtěl věřit. Ze záhrobí jej vytáhl Milan Majerský, nový předseda. Dobrý římský katolík, učitel, který sbalil svou žákyni na střední škole, kde učil tělocvik, rozvedl se kvůli ní s manželkou, s níž má dvě děti, a nějakým zázrakem se mu povedlo své první manželství (to, z něhož má dvě děti) i anulovat. Jednoduše řečeno, zastánce konzervativních hodnot a tradiční rodiny par excellence. Ostatně se nechal slyšet, že jít do vlády s Progresívnym Slovenskom by pro něj byl problém právě kvůli hodnotovým neshodám, a tak pokud se ze strany Hlas stal kámen úhelný, pak se strana KDH úspěšně zapsala do historie těchto voleb jako kámen úrazu.
Pozoruhodné je, že všechny tyto oživlé mrtvoly mají společné především jedno – boj proti liberalismu, migrantům a právům menšin obecně. KDH nakonec ve vládě oficiálně nebude, zůstává v opozici, ale pan Majerský se už nechal slyšet, že rádi podpoří nějaké ty dobré konzervativní návrhy vládních stran. Společně se jim povedlo přesvědčit nemalou skupinu voličů ne snad úplně o tom, že je proti těmto problémům potřeba bojovat, ale že právě oni mají na tento boj nejlepší nástroje. Ať to stojí, co to stojí.
Ve volbách se projevila i nemalá rozpolcenost mezi občany Slovenské republiky. V krajských i v těch větších okresních městech převážně vyhrávaly strany z toho opačného spektra, tedy Progresívne Slovensko a Sloboda a Solidarita. Ty měly nejlépe hodnocené programy a také nejvíc odborníků na školství, zdravotnictví, environmentální otázky a podobně. Stranu Progresívne Slovensko, která ve volbách zůstala v těsném závěsu za stranou SMER, vede Michal Šimečka, dnes už bývalý místopředseda Evropského parlamentu, který se může pochlubit i diplomem z Oxfordu. Na Slovensku se tak kromě jiného opět rozevírají i nůžky mezi městy a venkovem.
Z nové vládní koalice, tvořené stranami Smer, Hlas a SNS se každému, komu není budoucnost ukradená, motá hlava. Robert Fico už oznámil konec údajné vlády mimovládních organizací a u podpisu memoranda o porozumění řekl, že se hodlá řídit starým dobrým slovenským příslovím: „Do pekla? Dobre. Ale na veľkom bielom koni.“ Je ale potřeba říct, že převaha této vlády v parlamentu je velmi malá a díky pozoruhodnému poslaneckému klubu kolem strany SNS i poměrně nestálá. Navíc se dá očekávat, že vyniknout v tandemu dvou sociálních demokracií budou potřebovat i Pellegrini a strana Hlas-SD, pokud nechtějí během jednoho volebního období zaniknout.
A co hlas církví, které vyzývaly k volbě podle hodnot, ten hlas, který byl před volbami ve společností tak slyšet? Kdo se dobře zaposlouchá, zjistí, že církve prakticky mlčí. Až na jedinou výjimku, předsedu katolické Konference biskupů Slovenska, mons. Bubera. Ten vítězi voleb a všem předsedům zvolených stran pogratuloval a přeje jim vše dobré. Opravdu. Ani náznak rozrušení nad tím, že vyhrála nejzkorumpovanější strana, která se navíc svezla na údajné ochraně tradičních a křesťanských hodnot. Žádné vymezení vůči tomuto hrubému zneužití neslyšíme a podle mého názoru ani neuslyšíme. Na Slovensku jsou církve ještě stále ve velké míře finančně závislé na příspěvku od státu, tak proč by si měly kazit dobré vztahy. Holt, kopnout si do menšin a rozzlobit si vládu, to jsou dvě naprosto rozdílné věci.
To ticho je však bolestné o to víc, že existovala i alternativa. Fico, Danko a Pellegrini vládu společně složit nemuseli. Jenomže konzervativně rozvedený předseda KDH anuloval nejen své první manželství, ale i možnost vlády s liberální stranou, přestože to předsednictvo strany vidělo jinak.
Církve na Slovensku skočily na lep populistickým ochráncům tradičních hodnot. To je samo o sobě snadné a nebezpečné. Pro všechny, kdo se té hry účastní. Pro mnoho politiků je ochrana tradičních hodnot jen nástroj, jak získat pozornost a hlasy voličů. Pro některé i nejlepší možnost, jak zakrýt své vlastní nedostatky a neschopnost řešit skutečné problémy, jejichž jsou často součástí. Obávám se, že v mnoha církvích to není jinak.
Otázkou je, jak se bude vláda Roberta Fica, nově kritizujícího mimovládní organizace i kvůli penězům ze Západu, stavět k protestantským církvím, které mají množství projektů financovaných ze zahraničí, navíc právě z toho zkaženého Západu? Jak se bude stavět k římsko-katolické církvi, která je navíc ze zahraničí i řízena a místní samospráva s tím velkým kormidlem církve moc nepootočí?
Obávám se, že církve jakožto instituce dříve nebo později z takové spolupráce vyjdou jako zneužité. Otázkou je, najdou-li dostatečnou sílu k sebereflexi, pokání a obrácení. Bez nich totiž není možné stát se hlasem smíření, ani prorockým hlasem volajícím ke změně. Slovensko však právě tyto hlasy potřebuje.