Luterskou cestou
S potěšením sleduji rostoucí zájem o liturgii v církvích vzešlých z reformace i v naší zemi. Aktivity Ekumenicko-liturgického institutu Edmunda Schlinka (vydávání Ekumenicko-liturgického sborníku, textů propria pro každou neděli a svátek v liturgickém roce), internetový portál evangelické liturgické iniciativy Coena (http://coena.edunix.cz/), prakticky každonedělní slavení večeře Páně v některých sborech ČCE (Český Brod, Praha-Kobylisy), pravidelné ekumenické slavení limské liturgie (sbory ČCE a CČSH v Praze na Vinohradech), liturgická tématika na internetových stránkách Církve bratrské (http://www.cb.cz/vydavat-odbor/pastoralka/liturgie.htm; http://publish.cb.cz/filemanager/fileview/34/) jsou první vlaštovky. Lze očekávat, že příklon k liturgii (sám pojem liturgie [z řec. leiturgia = konání všeho lidu] je často nepochopen; mnozí jej vnímají jako „pouhé vnější obřady“, což je pravý opak skutečného smyslu) u nás bude podobný jako v reformačních církvích na západě. Zde jsou již většinou odstraňovány neduhy evangelické bohoslužby jako např.:
– Klerikalizace projevující se tím, že bohoslužba je často akcí jednoho muže (jedné ženy). Reformace se dostala do polohy, proti které ve svých počátcích právem bojovala. Lékem je např. tým služebníků, který bohoslužbu připravuje, při ní slouží a cílevědomě pečuje o zpětné vazby mezi kazatelem a shromážděním.
– S tím souvisí jednostrannost témat bohoslužby související se subjektivním výběrem biblických textů kazatelem. Nápravou je např. užívání perikopálních cyklů.
– Absence dialogických prvků. Pak je nedostatečně vyjádřena podstata bohoslužby spočívající v dialogu Hospodina se svým lidem. Řešením je např. taková struktura bohoslužby, kdy na prvky zvěstování navazují prvky naší odpovědi, dále zařazování dialogů předsedajícího se shromážděním např. formou dalších aklamací vedle té nejdůležitější – amen.
– Absence eucharistické modlitby (z řec. eucharistia = díkůvzdání; modlitba chvály a díků nad chlebem a vínem mající původ v židovské modlitbě u stolu). Dnes je v celém křesťanstvu (včetně protestantských církví) eucharistická modlitba považována za běžnou součást nedělních shromáždění.
– Jednostranné zaměření na naslouchání a racionální stránku člověka. Řešením je zapojení ostatních smyslů a celého člověka do bohoslužby.
Zdá se mi, že evangeličtí průkopníci reformy volí pro nezbytnou reformu strategii „luterské cesty“. Mají k tomu řadu rozumných důvodů, např.:
– Luterství je jeden z proudů (i když menšinový), který vytvořil ČCE. Pro reformu pak stačí vrátit se ke svým trochu odsunutým vlastním kořenům. Vždy luterství nese s sebou bohatý liturgický život. Lze tak snáze čelit hlasům z vlastních řad, které tvrdí, že dochází k „pokatoličtění evangelické církve“.
– V luterství zůstala zachována trojí forma ordinované služby. To je pro ekumenu příhodné.
– Je možné opřít se o praxi velkých luterských církví v zahraničí, kde již reforma probíhá.
– V luterství nacházejí naši průkopníci to, čeho se jim nedostává – především určitý řád a závaznost liturgie, vyjadřování pomocí symbolů (z řec. symbalein = spojovat, dávat dohromady; v liturgii pojmu symbol používáme v původním, antickém slova smyslu. V běžné dnešní mluvě říkáme „je to pouhý symbol“. V antice však symbol znamenal součást reality.), objevení specifické role ordinovaného kněžství.
Martin Luther sám a luterství má nesporné zásluhy při formulování podoby současné západní liturgie (vč. římskokatolické). Připomenu alespoň některé zásadní:
– užití mateřštiny jako liturgického jazyka
– odklerikalizování liturgie (to, že je tomu dnes často zase jinak, nelze dávat Lutherovi za vinu), projevující se např.:
– znovuobnovením přijímání pod obojí způsobou pro všechny
– vědomím, že nositelem liturgie je celé shromáždění
– respekt k liturgické tradici (Luther bedlivě vážil, než něco rušil, aby neudělal víc škody než užitku), např. zachování liturgického roku
– vědomí logiky a provázanosti jednotlivých částí liturgie; s tím souvisí i cit, který měl Luther k liturgickému ztvárnění jednotlivých biblických literárních forem.
Kam se vracet
Přesto se domnívám, že luterství, přes všechny uvedené kvality, není pro české reformační křesanství optimálním vzorem pro (nezbytnou) liturgickou reformu. Má-li se český protestant vrátit k liturgii, pak by se měl vrátit do prvních šesti století, a ne do století šestnáctého. Vzory by bylo lépe hledat ne na konci středověku, ale na jeho počátku. V době, kdy jednotlivé liturgické rodiny, ač různé, existovaly vedle sebe, respektovaly se, a vzájemně se ovlivňovaly. Současný vývoj liturgické reformy církví vzešlých z reformace jde touto cestou. Zpravidla vznikají dvě základní možnosti, jak liturgii slavit:
První, reformovaná forma se již nedrží ritu „otců zakladatelů“. Utváří se na základě studia pramenů prvních křesanských staletí. Je ovlivněna i liturgickou reformou sesterských církví jako plod určité liturgicko-ekumenické konvergence.
Druhá forma více zohledňuje vlastní tradici. Zásahy do vžitých pořadů nejsou tak citelné. Často užívá dobového, dnes již archaického jazyka.
Touto cestou variant se vydali např. angličtí anglikáni, ale i sami luteráni. Např. nová německá, společná lutersko-kalvínská agenda, vydaná v r. 2000, i přesto, že obsahuje řadu eucharistických modliteb, umožňuje slavit večeři Páně postaru, bez anafory (z řec. anaphoró = přináším; eucharistická modlitba). K takovému postupu vedou pastorační důvody. Reforma je na jedné straně nutná – liturgie má být věrným vyjádřením víry těch, kdo ji dnes slaví, měla by zohledňovat stav současného poznání (nejen liturgického, ale i poznatků mnoha dalších oborů), i dění v okolních církvích. Na straně druhé je třeba postupovat velmi citlivě – dotýkáme se velmi intimní sféry vzájemné komunikace Hospodina a lidí. Proto jsou zachovány variantně i mírně reformované staré pořádky.
Tento postup je pochopitelný tam, kde je daný ritus zakořeněn. Není dobré jej likvidovat i s kořeny. U nás, kde luterství příliš nezdomácnělo, je ovšem situace jiná. Zde bychom jej zaváděli prakticky od začátku. S reformou bychom tak do liturgie vnesli řadu balastních prvků, které by nás zavedly do slepé uličky.
Než toto tvrzení doložím, pokusím se připomenout Lutherova východiska. Liturgie byla koncem středověku zcela klerikalizována a profesionalizována. Lid byl odsouzen do role pasivního diváka. Od kléru jej dělilo několik bariér:
– jazyková – liturgie byla slavena latinsky. Pouze vzdělanci, a to byli ponejvíce stejně klerikové, rozuměli.
– akustická – kromě slavné zpívané liturgie byla slavena tiše. Komunikace se mohla dít pouze zrakem. Proto elevace svátostných způsob (tzv. „pozdvihování“ eucharistického chleba, který dostal podobu vhodnou spíše vhodnou k vidění, než k jezení [hostie] a kalicha, které středověký člověk považoval za vyvrcholení mše), liturgické barvy a jiné středověké „vynálezy“.
– vzdálenostní – kněžiště bylo ve velkých chrámech vzdálené několik desítek metrů od lodi, jak dodnes vidíme na gotických stavbách.
– fyzická – ve větších chrámech byly postaveny letnery – zdi mezi kněžištěm a lodí. Vytvářely tak jakýsi chrám v chrámě. Tridentský koncil (Pokus římské církve o odstranění zlořádů, proti kterým vystoupila reformace. Zasedal v letech 1545–1563. Pro sjednocení západní církve bylo již pozdě. I když byl do jisté míry reformní vyzněl protireformačně.) je přikázal zbořit, takže je dnes paradoxně vidíme jen v luterských a anglikánských chrámech.
Dvě dosti zásadní části liturgie, a sice kázání a přijímání vůbec nebyly její součástí. Přijímalo se ostatně velmi málo, zpravidla jednou ročně. Jak kázání, tak přijímání probíhalo v pauzách mezi liturgiemi. Byly pro to vytvořeny náhražkové rity, jejichž části mohly být v mateřském jazyce. Uvádím strukturu alespoň jednoho z nich, nebo je pro další vývoj významná:
Středověká liturgie s kázáním: (Meyer, B. (ed.), Gottesdienst der Kirche, díl IV. – Eucharistie, Friedrich Pustet, Regensburg, 1989, str. 235) Úvodní slovo (téma; obvykle nějaké slovo z Písma) – Modlitba (Zdrávas Maria a/nebo Otče náš, Veni Sancte Spiritus) – Píseň ke kázání – Pozdrav z kazatelny (exordium) – Čtení z evangelia (v lidové řeči, když byl předtím tento text čten jako součást liturgie latinsky) – Kázání – Píseň po kázání – Ohlášky – Společná modlitba (zakončená Otče náš a Zdrávas Maria) – Katechetické části (někdy na místě kázání s krátkým vysvětlením): Otče náš a Zdrávas Maria, Vyznání víry, Desatero – Vyznání vin s absolucí (Misereatur, Indulgentiam; někdy s pokáním – určitý počet Otče náš a Zdrávas Maria) – Modlitba za zemřelé (delší úvodní modlitba, často s vyjmenováním jmen, společný Otče náš a Zdrávas Maria)
Truchlit nebo slavit
Luther vůbec neměl při hledání nové liturgie lehký úkol. Navíc obnova liturgie nepatřila mezi stěžejní oblasti zájmu. Jeho postupné kroky obnovy, z uvedených velmi nepříznivých východisek, jsou hodny obdivu. Setrvávat na nich dnes a hledat v nich inspiraci je však podobné tomu, jako když římskokatoličtí tradicionalisté (Jistá část římské církve, která odmítá přijmout výsledky II. vat. koncilu, např. přiblížení se církve k dnešnímu světu či ekumenické hnutí.) hledají inspiraci v tridentské mši. Pokusím se zdůvodnit proč:
1. Luterská liturgie je postavena na odmítnutí středověké římské mše. Ačkoli změna byla nezbytná, negativní motivace nevede k úplně dobrým výsledkům. Z dnešního pohledu se to nejvážněji projevilo v odstranění eucharistické modlitby. Zůstalo pouze torzo preface (předmluva k eucharistické modlitbě která na Západě formou chvály vyjadřuje téma dané liturgie) a instituce (slova ustanovení večeře Páně podle synoptiků a 1K). Nejpodstatnější části chybí vůbec. Epiklese (z řec. epi-kalein = volat, přivolávat; prosba k Duchu svatému, aby proměnil eucharistické živly a shromáždění, které je bude přijímat) byla na západě v době reformace tak zapomenuta, že to Lutherovi nelze vyčítat. Roli Ducha sv. v liturgii znovuobjevil až Kalvín. Naproti tomu anamnesi (z řec. anamnésis = památka, připomínka; aktualizace spásných božích činů, zejména Kristovy smrti a zmrtvýchvstání) Luther vypustil záměrně, nebo v římském kánonu byla spojena se zmínkami o obětním charakteru liturgie, proti kterému brojil. Tím liturgii vážně okleštil o radost vzkříšení, eschatologický rozměr (večeře Páně je znamením hostiny, kterou budeme všichni slavit v nebeském království při Kristovu druhém příchodu), nehledě na doxologické (z řec. doxa = sláva; vzdávající slávu) momenty pro eucharistii konstitutivní.
2. I když se reformační liturgie snaží od pozdně středověké mše oprostit, je prostoupena jejími negativy. Příkladem majícím vliv na dnešek může být velmi úzké provázání pokání s večeří Páně. Není známo, že by v prvním tisíciletí měla eucharistická slavnost začleněn nějaký ritus pokání. Pokání se slavilo jiným způsobem. Když se ve středověku rozvinulo uctívání svátostných způsob a pozornost se začala upínat k nim samým, a nikoli k stolování symbolizujícímu sounáležitost s Kristem a s ostatními, lidé z velké úcty přestali přijímat. Knězi, který přijímal, byla množstvím stále se množících privátních modliteb alespoň neustále připomínána jeho nehodnost a hříšnost. Reformátoři možná nevěděli, že tyto modlitby se staly součástí mše v průběhu několika málo předchozích století, možná se jim i hodily k prohloubení jistých důrazů spirituality. (důraz na vlastní hříšnost u Kalvína) S ohledem na obecné kněžství všech z nich však udělali modlitby celého shromáždění. Tak se stalo pokání jednou z hlavních částí reformační večeře Páně. A to je podle mého názoru jeden z vážných důvodů, proč některé církve vzešlé z reformace neslaví večeři Páně každou neděli. Není přece psychologicky možné každý týden projít radikálním obrácením.
3. Ve své reformě liturgie Luther vycházel z náhražkového ritu s kázáním, protože na něm měl lid alespoň nějakou účast. Tak se stalo, že určité prvky tohoto pseudoliturgického středověkého balastu dodnes ovlivňují reformační liturgie. Kde jinde bychom objevili onu logiku postrádající a duchu liturgie cizí (měřeno praxí prvního tisíciletí) skladbu jednotlivých prvků: píseň před kázáním, čtení textu ke kázání samotným kazatelem, kázání, píseň po kázání, ohlášky.
Z vlastních tradic
Přes to, co jsem uvedl, si myslím, že církve reformace mohou při obnově liturgie vyjít ze svých vlastních tradičních důrazů, např.:
– bohoslužbu inspirovat biblí. Biblická slova „vzal, vzdal díky, lámal a dával“ nejen odrecitovat v instituci, ale postavit podle nich jednotlivé části večeře Páně (přinášení chleba a vína, eucharistickou modlitbu, lámání chleba, přijímání).
– rozvinout obecné kněžství v liturgii. Dosud bývá reformační liturgie akcí jednoho muže či ženy. Každý člen shromáždění může, dle svých charismat, přispět k Boží oslavě a povzbuzení víry druhých. Smyslem ordinované služby je to umožnit.
– uplatnit jistou reformační střízlivost při osvojování si liturgické komunikace pomocí symbolů. Dbát na uchopitelnost (což je obsažnější pojem než srozumitelnost) symbolů, jejich malý počet a jednoduchost. Nabízí se např. rozvinout symboliku bible s využitím prvků malého vchodu v pravoslaví (jáhen nese na hlavou lekcionář a prochází chrámem; jednotlivci vhodným způsobem vyjadřují božímu slovu symbolizovému lekcionářem úctu a jáhen vchází do oltáře a pokládá evangeliář na prestol [stůl Páně]), či se přestat štítit kříže, který je všemu křesanstvu základním symbolem Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Myslím, že komické převleky různých barev k této základní střízlivé symbolice nepatří.
Chápu, že dnešní reformátoři jsou znepokojeni liturgickou ignorancí i svévolí řady svých kolegů a chtějí kvalitní pevné texty, pevné rituály. Pro liturgii ale není rozhodující ani text, ani oblek předsedajícího, ani ordinace předsedajícího od toho, kdo má tu „nejsprávnější“ apoštolskou posloupnost. Nejdůležitější je pravdivost shromáždění – aby liturgie byla oslavou vztahů, které mezi jeho členy panují. Aby byla prostředím naslouchání Hospodinu a sobě navzájem, aby byla prostředím pravdivého vyjádření víry, aby byla znamením Kristovy vydanosti pro nás i vydanosti vzájemné. Získat pro to shromáždění je úkolem ordinovaného služebníka. V tom spočívá vysluhování svátostí. Ukáznění se na formě má význam sekundární – pro komunikaci s jinými sbory, s celou velkou církví.
Autor vyučuje liturgickou teologii v bakalářském studijním programu „Teologie křesanských tradic“ ETF UK v Praze.