Pokud některá církev prokazatelně slouží společnosti například správou zdravotního, jiného humanitárního, školního, jiného nesporně užitečného vzdělávacího zařízení, je podle Pavla Říčana (Lidové noviny, 8. 10. 1966, str. 9) v pořádku, pak-li od státu vyžaduje a dostává finanční příspěvek pro usnadnění či umožnění takové své činnosti. Avšak žádat a dostávat od státu příspěvek na stavbu či udržování kostela? Nebo na plat pro faráře? Podle Říčana jedině čisté řešení je, aby se křesťané starali sami o sebe.
Říčanovo stanovisko je atraktivní svou jednoduchostí a morálním pathosem. Jenže proč by v naší nemocné Evropě nesměla slušná církev od slušného státu slušně požadovat dlouhodobou pravidelnou finanční podporu pro svou celkovou, tedy i čistě náboženskou („kultovní“) a vnitřní církevní činnost a takovou podporu slušně přijímat?
Nesluší se prý, aby byl farář placen a kostel opravován z peněz agnostiků a nevěrců. Stejně by se však dalo říci, že veškerý provoz divadel (včetně Národního) nebo veřejných knihoven (včetně Národní, dříve „univerzitní“ v Klementinu) by si měli platit ti, kdo si dopřávají menšinový luxus, že do divadel popř. veřejných knihoven chodí.
Ovlivňuje-li většina kulturní elity stále ještě své spoluobčany k tomu, aby volili politické strany, v jejichž programu je také státní finanční podpora církví, činí to tato elita z vážného důvodu. Věří, že celá společnost by utrpěla citelnou škodu, kdyby církve musely pro nedostatek peněz svou činnost podstatně omezit. Například mladí lidé, vyrůstající pod vlivem církve, spolehlivěji odolávají vlivům strhávajícím mladé i dospělé k sebepoškozování drogami a ke kriminalitě, takže stát, který by ušetřil zrušením dosavadní finanční podpory církví, by musel po nějaké době vyčleňovat ještě větší částky pro finančně beztak nesmírně náročné resorty zdravotnictví a policejně-justiční represe.
Finanční problém českobratrské evangelické církve by byl vyřešen, kdyby se v ní objevila vrstva církvi oddaných milionářů. Prozatím se však nezdá, že by noví milionáři začínali k evangelíkům konvertovat. Rovněž se nezdá, že by se mezi evangeliu a církvi oddanými mladými evangelíky vyskytovali takoví, kteří by se rozhodli stát se milionáři, aby mohli velkoryse podporovat dobré dílo církve, asi jako Heinrich Schliemann se rozhodl zbohatnout, aby mohl vykopat Tróju. Mladí evangelíci hledající Boží království (Mat. 6,33) se spíš rozhodují plně se věnovat humanitární nebo evangelizační nebo pedagogické činnosti, což ovšem znamená, že musejí v církvi nebo „ve světě“ získat zaměstnavatele nebo sponzora, který by je platil.
Jsou i u nás církve, které tradičně žijí jenom ze svého nebo tak aspoň žily před komunistickým převzetím vlády a snadněji než jiné církve by se mohly k „čistému“ (podle Říčana) způsobu existence vrátit. Jsou to však církve nejen početně nepatrné, nýbrž také sektářsky smýšlející, protože se dobrovolně natlačily do duchovního ghetta. O základní problémy společnosti a státu se programově nestarají.
Je příznačné, že nikdo z těchto církví, ani z jejich duchovních ani z jejich laiků, nepodepsal Chartu 77. Věřící chartisté se podle věřících z těchto podle jejich vlastního domnění „čistších“ církví v té míře zpronevěřovali Bohu, v které se v letech totality „starali o politiku“.
Nelze jinak než neupírat u nás svobodu nekřesťanským náboženským hnutím a organizacím. Některé z nich, stačí zmínit moonisty, jsou však bez přehánění plevel, který se tím rychleji rozrůstá, že má velkorysou finanční podporu ze zahraničí. Domácím církvím se mají za těchto okolností státní dotace na jejich „kultovní“ činnost v dohledné době úplně odebrat?
Říčan poukazuje na příklad USA, v kterých církve nedostávají od státu ani dolar. Neuvědomuje si však, oč jsou v USA i stát i církve zdravější a silnější než u nás v Evropě. Podstatně rozšířená verze tohoto příspěvku vyjde v Křesťanské revui. Tam podrobněji poukážu na historické kořeny hlubokého rozdílu mezi postavením církví v USA a v Evropě:
V Evropě se téměř všechny křesťanské církve zdiskreditovaly pronásledováním jinak smýšlejících. Luteráni a kalvinisté popravovali sice křtěnce popř. unitáře v daleko menší míře než katolíci, avšak i oni se nechali tradičním katolickém násilnictvím velmi brzy nakazit. V třicetileté válce byli sice evangelíci napadenou a tedy spravedlivější stranou, avšak válka byla vnímána jako diskreditace evropského křesťanstva jako celku.
Proto se dnes v Evropě distancuje od křesťanství daleko větší část společnosti než v USA, kde byli od samého začátku, už před vznikem první moderní demokracie, určující křesťanskou silou antitotalitní protestanti, potomci anglických disenterů. Ti na americké půdě žádné náboženské násilnictví neprovozovali ani nepřipustili, protože šli v šlépějích nepočetných, avšak autentických evangelíků z kontinentu, a sice valdenských, českých a moravských bratří a mírumilovných křtěnců, neúplatných průkopníků svobody svědomí. Proto jsou dnes křesťané v USA morálně i finančně silnější než křesťané v Evropě.
Evropské křesťanské církve sice v minulých staletích dalekosáhle selhaly po morální stránce, odvratem od Kristova učení a osobního příkladu, avšak žádná jiná duchovní síla, ani sekulární ani náboženská, je trvale nenahradila. Hnutí osvícenské, liberální, socialistické, komunistické, různá hnutí nacionalistická, všechna se zkompromitovala stejně rychle či ještě rychleji než katolíci a evangelíci.
Úpadkové jevy dnešní české kultury včetně kultury politické a státní vůbec neznamenají, že by samotné principy křesťanského náboženství, stanovené Kristem a formulované v Novém zákoně, prokázaly v českých zemích svou nedostatečnost. Selhávají pouze evangelíci, katolíci a nekonfesijní část společnosti, ta vůbec ne v menší míře než křesťané obou větví.
Kromě problému finančních dotací je tu problém restituce majetku zcizeného církvím po únoru 1948 komunistickým režimem.
Odpor Občanské demokratické strany k tomu, aby se katolickým institucím vrátilo všechno a rychle, je mi stále méně pochopitelný. Možná bude katolická církev spravovat vrácené lesy a jiné nemovitosti špatně a k veřejnému pohoršení. Pokud by však ty nemovitosti získali jiní, je snad jisté, že by s nimi nezacházeli stejně nesprávně nebo ještě hůř? Co bylo ukradeno, má se původním vlastníkům vrátit. Proč ne také katolické církvi?
Evangelické církve před únorem 1948 žádné velké majetky neměly, takže jim ani nemohly být zcizeny a po zhroucení komunistického režimu navráceny. To by však neměl být důvod k tomu, aby evangelíci katolické církvi její větší bohatství záviděli.
Jan Dus, 24. října 1996