Jana Škubalová vystudovala management rozvojové a humanitární pomoci na univerzitě v Bordeaux (Francie), více než 3 roky pracovala na projektech v Africe, v Asii a v Latinské Americe. Nyní je ředitelkou neziskové organizace SIRIRI o.p.s., která má projekty ve Středoafrické republice.
Jak ses dostala k Africe?
První větší setkání s Afrikou bylo v Taizé (v roce 2002). Tam jsem potkala Afričany a zjistila jsem, že se s nimi domluvím (francouzsky). To mě překvapilo a nadchlo a pak už to šlo nějak samo. Rok na to jsem odjela do Francie na delší pobyt (na rok) a tam jsem potkala Afričany a měla jsem je přímo v pracovním týmu. Poznala jsem, že Afrika není tak nedostupná a není tak daleko – ani vzdálenostně ani kulturně. A přišlo mi v té chvíli myslitelné, že se tam někdy budu moci podívat. Spadla ve mě bariéra toho typu, že je to někde na Marsu a lidi jsou z Marsu. Tu bariéru jsem měla z České republiky. Moje máma často mluvila o Madagaskaru, protože měla kamaráda z Madagaskaru. Jednou se mě babička (paní Rychetská z archivu ústředí ČCE) ptala: Proč pořád jezdíš do té Afriky? Proč nechceš dělat sociální práci v Čechách? A já jí odpověděla, že nevím. Ona se zamyslela (dlouze) a pak se zasmála. Prohlásila: „František Chleboun. To byl náš příbuzný před několika generacemi a byl misionář v Africe. A já jsem se dlouho modlila, aby mě Bůh poslal také do Afriky na misie, a teď vidím, že Bůh poslal tebe.“ Nyní jsem ubytovaná na misiích (s karmelitány) a cítím se tam dobře. Vnímám to asi jako povolání již od doby setkání v Taizé.
Proč zrovna tato práce zaměřená na sociální pomoc? Jak ses dostala k tomuto tématu?
Asi v tom bylo něco už z rodiny. Poté, co jsem odmaturovala na obchodní akademii, kde jsem nebyla spokojená kvůli komerčním aspektům, jsem odjela do Francie jako dobrovolník, pracovala jsem na sociálních projektech, a to mne nadchlo. To bylo první rok, celkem jsem byla ve Francii šest let. Po dvou letech práce na projektech jsem se ve Francii přihlásila na tamní univerzitu a vystudovala jsem v Bordeaux management rozvojové a humanitární pomoci. Celou dobu jsem se zajímala kromě humanitární pomoci o Fairtrade a alternativní turistiku. Během studia jsem byla na třech stážích např. v Maroku a na Madagaskaru. Tam to byl Fairtrade, ženy na vesnicích, které dělaly ze slámy různé výrobky, podporovali jsme je. Fairtrade je však přece dost ekonomický, chtěla jsem něco sociálnějšího.
Jak jsi se dostala k tomu sociálnějšímu?
Jela jsem jako placený dobrovolník na dva roky do Mali a tam jsem dělala něco podobného jako na Madagaskaru, koordinovala jsem cca 20 projektů. Byly to malé sociální živnosti místních obyvatel. Dávali jsme příležitost lidem postavit se na nohy prostřednictvím malé půjčky nebo dotace. Čili je to vlastně takové sociálně-ekonomické. Moje hlavní práce je práce s lidmi, naslouchám jim, zajišťuji týmovou práci, sháním pro ně peníze.
Jak jsi se dostala k Siriri?
Siriri znám 12 let. Když jsem pracovala v Diakonii s Janem Dusem na projektu středisku humanitární a rozvojové spolupráce, tak jsem se postupně čím dál více zaměřovala na Afriku a při této práci pro Diakonii jsem se setkala se Siriri. Od samého začátku se mi moc líbila. Je to malá organizace, je frankofonní, působí v Africe. Zlom nastal minulý rok, kdy jsem byla na jedné akci Siriri a bavila se s aktuální ředitelkou. Zeptala jsem se, jestli někoho nepotřebují. Nejprve mi sdělila, že ne. Za 14 dní mi volala, že by potřebovala někoho za sebe. Důvodem byly zejména její tři malé děti, které nemohla opouštět. Ředitel musí pravidelně létat do Afriky např. na měsíc.
Středoafrická republika není úplně bezpečná. Organizace je hodně propojená přes karmelitány s katolickou spiritualitou. Pět let jsem žila s komunitou Chemin neuf a na každodenní bázi jsem se seznámila a sžila s katolickou vírou, takže potom, když jsem přijela do Středoafrické republiky, nebyl ani to pro mne problém. Naši hlavní partneři v místě jsou bosí karmelitáni. Bez nich bychom nemohli ve Středoafrické republice naši činnost vůbec vykonávat. Jelikož mám ekumenický přesah, ač jsem evangelička, nedělá mi spolupráce s nimi žádný problém. Ihned jsem tedy souhlasila a po schválení správní radou nastoupila jako ředitelka.
Jak vypadá vaše činnost ve Středoafrické republice?
Zabýváme se hlavně vzděláváním. Bosí karmelitáni (Italové) mají misii ve Středoafrické republice už přes padesát let. S nimi spolupracují čeští bosí karmelitáni od Jezulátka. Karmelitánská organizace podporuje místní obyvatele. Někteří lidé díky těmto karmelitánům jeli do Středoafrické republiky (až na rok). Jeden manželský starší pár (architekt a pedagožka) se nabídl k pomoci a propojili se s karmelitány, odjeli tam a vybudovali školu. Karmelitáni mají ve Středoafrické republice mateřské, základní a střední školy. Společně vznikl projekt s názvem Škola hrou. Jde o aplikování pěti pedagogických principů. Mají spolupracovat, má to být demonstrativní (když se mluví o stromu, mají stát pod stromem), má to být praktické a musí tam být nějaké co nejvíce bezprostřední hodnocení. Celý tento způsob je hodně praktický.
Hlavní pedagogický nástroj je hra. Např. si za sebe stoupne šest lidí, a ten poslední napíše tomu před sebou na záda písmeno. Postupně si takto písmena předávají. Jsou to naprosto normální běžné hry, které my dobře známe. Ale pro lidi tam to není vůbec běžné. Ve Středoafrické republice probíhá na školách frontální výuka ve francouzštině, ale když děti přijdou do školy, tak francouzsky neumí. Umí místním jazykem sango. Proto se ve škole nenaučí číst a psát.
V čem spočívá vaše metoda?
Naše metoda spočívá v tom, že učitelé na děti mluví v místním jazyce. Vytvořili jsme pro ně slabikář na míru (nenajdeš tam Eifelovku nebo vlak, ale najdeš tam slona nebo krokodýla). Většinu projektů máme v Bozoumu (15–20 tisíc obyvatel), protože tam karmelitáni začali svou činnost. Jsou v západní části země, která je dlouhodobě stabilnější a bezpečnější a je pod kontrolou vlády. 80 % území ovládají rebelové. Nicméně území ovládané vládou se dlouhodobě pozitivně rozvíjí, je to vlastně oblast kolem cesty na Kamerun. Hlavní město je Bangi, tam žije pětina obyvatel. Do území ovládaného rebely bych si netroufla.
Naše metoda se tedy zavedla do škol misionářů, což je krom státních škol (kde jsme se to snažili také zavést, ale zatím se to kvůli ministerstvu školství úplně nedaří) většina škol na vesnicích. Státní školy tím, že jedou ve francouzštině, nejsou schopny děti naučit číst a psát. V zemi je 50 % obyvatel negramotných. Snažíme se vyjednávat s ministerstvem školství, ale bohužel covid tento proces zabrzdil. Nemohli jsme tam jet, dělat školení apod. Mezi tím přišli Francouzi s francouzskými učebnicemi a vláda jim bohužel dala přednost. Přitom ministerstvo už před 25 lety řeklo, že učebnice mají být v místním jazyce. A čekají, až to za ně někdo udělá. Na to, abychom vytvořili učebnice pro celou zemi, jsme my – Siriri malá organizace. Snažíme se organizovat tuto práci dále, spojovat se s většími organizacemi.
Mluvila jsi o území, kde působí vláda, a územích ovládaných vzbouřenci. Narazila jsi na působení Wagnerovců?
Jednou jsem je potkala na silnici, jeli proti nám. Je jich tam hodně. Hlídají hlavní tah z Bangi do Kamerunu. Tímto způsobem vlastně drží vládu u moci. Vláda si je tam pozvala a podepsala s nimi dohody. Wagnerovci jim zajišťují bezpečnost. Kdykoli se někde rebelové objeví, tak je Wagnerovci smetou. Poslední puč byl před rokem, Wagnerovci je zahnali zpět. Lidé je tedy vnímají hodně pozitivně, protože jim zajišťují bezpečí. Za to si berou dřevo, zlato, diamanty. Zdá se, že nejvíc těží dřevo. Touto činností financují válku na Ukrajině. Když přišli do země, tak zabrali, co se jim hodilo a líbilo. Když např. přišli do Bozoumu, sebrali řádovým sestrám klášter (větší dům) a vysílač. Když odešli, tak vše rozkradli. To samé udělali našim karmelitánům, zabavili jim část nemovitosti, kompletně to vybydleli. Nicméně časem pak nabízeli peníze za vzniklé škody. Karmelitáni se tedy ozvali a naúčtovali jim peníze za zničené věci, Wagnerovci jim kupodivu nakonec fakturu proplatili. Pak páchají zlo na místním obyvatelstvu. To páchají všechny vojenské skupiny, které jsou v oblasti. Nicméně Wagnerovci jsou podle zkušeností a svědectví místních obyvatel nejkrutější.
Kdo jsou rebelové?
Je to směs lidí ze Súdánu, z Čadu. Jsou placení a podnícení vládami v Súdánu a Čadu. A tito lidé naverbovali řadu místních. Ještě před deseti lety šly tyto skupiny proti sobě, jenže před pár lety se spojily. Celkově je to velmi nepřehledné. Chtějí např. získat doly na nerostné suroviny, aby měli peníze na zbraně. Mají strach z Wagnerovců. Ti jsou lépe vybavení a vycvičení.
A co Číňané?
V současnosti jich působí mnohem méně než dříve, hodně koncesí jim vláda odebrala a dala je Wagnerovcům. To se stalo už v tom roce 2018. Obecně dozvědět se nějaké objektivní informace je velmi složité.
Naše organizace nepůsobí politicky, snažíme se v oblasti přežít. Wagnerovci se vůči nám chovají víceméně neutrálně. Zatím ze strany Wagnerovců vůči Evropanům není riziko. Možná časem, pokud Wagnerovcům naroste hřebínek – kdyby zvítězili na Ukrajině, může se situace změnit. Misionáři se bojí, že by to časem mohlo mít pro ně fatální následky.
Číňané neškodili místnímu obyvatelstvu, ale na druhou stranu velice škodili životnímu prostředí. Jeden případ byl v Bozoumu, kousek je řeka a v ní je zlato. Číňané tam přijeli s těžkou technikou, začali dolovat přímo v korytě řeky. Zničili dva kilometry koryta řeky, protože ji prostě vybagrovali. Wagnerovci nejsou lepší, těží dřevo, aniž by respektovali normy. Nějaké kvóty a normy je samozřejmě nezajímají.
Připravil Petr Turecký
https://siriri.org/tym-siriri/
https://siriri.org/historie-siriri/
Projekty:
https://siriri.org/projekty/projekty-v-africe/
Působení Ruska v Africe, viz:
https://denikreferendum.cz/clanek/34874-rusky-antikolonialni-kolonialismus-ve-stredni-africe