Ještě jednou Romové. Díky Františku Mošnovi a jeho článku v 10. čísle minulého ročníku se nemusím zabývat „úvodem do historie“ pobytu Romů na našem území, ačkoli jde o téma neobyčejně zajímavé, obsahující skutečnosti málo známé veřejnosti, jež jsou nesporně jedním ze zdrojů poznání nejen o Romech. V minulosti je možno poměrně úspěšně najít odpovědi na většinu otázek současnosti, hůře už návod na řešení nahromaděných problémů. Můj dnešní příspěvek bude o tom, které problémy jsou z hlediska současného stavu naší společnosti nejvážnější, i o tom, jaká řešení se navrhují.
Vyhýbám se označení „romská menšina“ nebo dokonce „romská národnostní menšina“. V případě Romů a všech těžkostí provázejících jejich soužití s majoritní společností jde daleko méně o problémy národnostní než o problémy sociální. Prvotní příčinou těchto problémů je nedostatečná adaptace podstatné části romské komunity na pravidla a hodnoty, které ostatní členové společnosti považují za samozřejmé. Vliv historicky vzniklých handicapů, zejména malý zájem o vzdělání a kvalifikaci, slabé vědomí nutnosti starat se o budoucnost, nedostatečná schopnost jednat samostatně a prosazovat individuální zájmy, včetně pocitu osobní odpovědnosti, a současně převratné změny v posledních letech tento deficit v oblasti adaptace dramaticky podtrhly. Na tento deficit reaguje majoritní společnost četnými projevy nedůvěry až nepřátelství a zjednodušujícími představami a předsudky, které společně vytvářejí atmosféru, v níž je tichý souhlas s diskriminací i násilím je považován za omluvitelný. Na druhé straně tyto jevy prohlubují u romské komunity pocit odcizení vůči společnosti a oslabují jejich vůli k integraci. Romové a jejich představitelé svoji situaci posuzují převážně negativně, přičemž za hlavního viníka neutěšeného stavu označují stát jako instituci reprezentující výlučně majoritu, tedy neromskou (ve smyslu bez Romů) společnost. Pohled Romů – včetně jejich intelektuální vrstvy – na majoritní společnost je silně poznamenán pocitem diskriminace a kolektivního ohrožení, pocitem občana „druhé kategorie“.
Zdají-li se majoritní společnosti tyto pocity zjednodušující a nespravedlivé s ohledem na všechny více či méně dobře myšlené a více či méně úspěšně realizované pokusy pomoci Romům překonat bariéry handicapu a integrovat se (pokud možno při zachování identity), pak bychom si měli uvědomit, že to byly často naše předsudky, které nekonfliktní soužití na jedné straně přímo znemožňovaly otevřenými projevy nesnášenlivosti, na druhé straně mnohé naše nesmyslné myšlenkové konstrukce a představy činily i sebelépe míněný pokus o sblížení či pomoc neúspěšným a neefektivním. Romantické představy a mýty o svobodomyslných, přírodě neodcizených, Bohem nadaných hudebníků apod. či teorie chápající Romy jako permanentní nedospělce (viz příspěvek P. Říčana v Evangelickém kalendáři na rok 1998) se mi jeví stejně nebezpečné a nepoužitelné, zvláště v reálných podmínkách naší republiky, jako úvahy o tom, že se romské děti rodí se speciálním „kriminálním“ genem.
Budu tedy nadále mluvit o romské komunitě jako o skupině občanů naší republiky s výrazným sociálním handicapem. Znamená to jediné – ne všichni příslušníci této etnické skupiny jsou takto „postiženi“ a současně není málo příslušníků majority, kteří se nacházejí v podobně tristní situaci. Tento handicap se ponejvíce projevuje ve vzdělanosti, zaměstnanosti, bydlení a kriminalitě. Problémy ve zmíněných oblastech neexistují izolovaně a velmi úzce spolu souvisejí.
Domnívám se, že oblast vzdělávání je klíčem ke změně společenského postavení Romů. Pouze malé procento romských dětí přitom navštěvuje mateřské školy jako vstupní bránu k dalšímu vzdělávání, kde se dítě často poprvé seznamuje s určitým typem organizace života a má příležitost překlenout sociální, v případě Romů také jazykovou bariéru. Při vstupu na základní školu je pak většina romských dětí v šoku – a v roli outsiderů, kteří přirozeně nezvládají úsilí učitelů „natřít je na bílo“ a je jen otázkou času, kdy budou na základě „objektivních“ psychologických testů označeny za retardované a přeřazeny do zvláštní školy. Pokud u (ne)docházky do mateřských škol lze najít kromě nedůvěry a nezájmu romských rodičů příčiny ekonomické, pak v případě povinné školní docházky hraje podstatnou roli rigorózní postup učitelů na straně jedné i laxní přístup ke vzdělání ze strany rodičů na straně druhé. Mezi školou a romskou rodinou panují tradičně ne právě dobré vztahy – Romové často vnímají školu jako nástroj represe a škola zase není ochotna ustupovat ze svých zkostnatělých představ o formách výuky i spolupráci s rodinou. Zkušenosti z programu nadace Open Society Fund „Začít spolu“ ukazují, že spolupráce školy s romskou rodinou, jeli podložena vzájemnou důvěrou a ochotou, je významným faktorem úspěšnosti dětí. Další cesta může vést přes tzv. romské asistenty ve třídách s velkým počtem romských dětí, kteří tvoří jakéhosi prostředníka mezi tradičním rodinným prostředím a školou, osvědčují se také tzv. přípravné ročníky (pokud o ně romští rodiče jeví zájem) zřizované při základních nebo zvláštních školách pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Aktivit nevládních i vládních institucí v oblasti vzdělávání Romů by bylo možné vyjmenovat mnoho, což není v tuto chvíli účelem. Důležité je uvědomit si, že ač jsou do vzdělání vkládány největší naděje, emancipace Romů touto cestou je proces dlouhodobý, který možná přinese výsledky v příští, možná až přespříští generaci. Zjednodušeně řečeno: rodiče, kteří prožili v relativní pohodě svá školní léta v lavicích zvláštní školy, budou obtížně přesvědčovat své potomky o nutnosti podvolit se řeholi budování kariéry, jestliže pro vynakládané úsilí nejen těžko hledají podporu a vzor ve svém nejbližším okolí, ale kýžený výsledek leží za veškerými pochopitelnými horizonty. Vyučení či dokonce středoškoláci budou mít na své děti nesporně větší nároky a budou také schopnější vysvětlit jim důležitost či dokonce výhody té převeliké oběti vzdělávat se na úkor osobního pohodlí.
Význam vzdělávání však není obsažen pouze v tlaku na zvyšování úrovně vzdělanosti samotných Romů – týká se také vytváření postojů majoritní populace. Výchova k toleranci a proti rasismu je obtížný úkol, chybí-li informace o národnostních a etnických skupinách v učebnicích základního a středního školství. Škola není pro romské děti koncentračním táborem, setkají-li se s kvalifikovaným a věcí znalým učitelem – klima školy, názory a přístupy pedagogů hrají důležitou roli při vytváření postojů žáků, samozřejmě nejen romských.
V této souvislosti je ještě zajímavé, jak odlišně hodnotili příčiny problémů a malé úspěšnosti romských dětí ve školách v jednom ze sociologických průzkumů „bílí“ lidé ze školství na straně jedné a romská reprezentace na straně druhé. Obě skupiny se shodly, že hlavními příčinami jsou odlišná mentalita a rodinná výchova dětí, včetně absence požadovaných společenských návyků. V dalším se již rozcházejí – zatímco zástupci Romů za důležitý pokládají jazykový handicap a nízkou profesionální úroveň učitelů a netolerantní prostředí, školští pracovníci více důležitosti přikládají nedostatečnému zájmu rodičů o vzdělání jejich dětí a spolupráci se školou. Husí kůže mi však naskočila, když jsem zaslechla během pořadu Aréna špitnutí P. Říčana do ouška senátorky Moserové o biologické determinaci neúspěšnosti romských dětí v běžných základních školách.
Nízká úroveň vzdělanosti a kvalifikovanosti mezi Romy je základem dalšího velmi vážného problému – nezaměstnanosti. Nejvyšší počet romských uchazečů o zaměstnání má dokončené pouze základní vzdělání a uchazeči bez úplného základního vzdělání početně převyšují žadatele s výučním listem. Této struktuře odpovídají obory a druhy činnosti, o něž mají romští uchazeči o práci obvykle zájem – jde o dělnické profese s minimálními požadavky na kvalifikaci, málo jsou zastoupeny služby a řemesla. Výrazně se Romové podílejí na počtu uchazečů z řad dlouhodobě a opakovaně nezaměstnaných. Současně s tím je na trhu práce nedostatek pracovních příležitostí pro lidi s nízkou nebo žádnou kvalifikací, mnozí zaměstnavatelé nejsou ochotni Romy zaměstnávat s odvoláním na jejich nízkou pracovní morálku. Vědomá diskriminace Romů v této oblasti (např. formou tzv. protiromských doložek v nabídce volných míst) je poměrně frekventovaným jevem právě tak, jako špatné zkušenosti s pracovní kázní.
Část romské populace na nevýhodnou pozici na trhu práce bez profesní a odborné kvalifikace reaguje nezájmem a neochotou využívat byť i minimální nabídky zaměstnání a má tendenci spoléhat se na sociální podpory. Tato tendence je posilována samou konstrukcí sociálního systému – pro početné romské rodiny je finančně výhodnější pobírání podpor a dávek (jako legitimní způsob obživy) než nízké mzdy za nekvalifikovanou práci. Dnešní ukazatele životního minima byly konstruovány jako minimum pro sociálně vyšší úroveň, než je úroveň minimálního krytí potřeb velké části romské komunity. Proto garantované příjmy z daného systému poskytují části romských občanů relativně vyšší standard zabezpečení, než zákonodárce předpokládal a než by byli schopni získat prací. Pak je ovšem jejich snaha získávat prostředky na obživu tímto způsobem zcela pochopitelná (Odpověď žáka ZvŠ na otázku, kam se chystá po škole, zněla: „Jdu se učit na podporu“).
Extrémní nezaměstnanost romských obyvatel (odhaduje se až na 70 % práceschopného obyvatelstva) je potenciálním zdrojem dalších negativních jevů: vede k hlubšímu sociálnímu propadu, posiluje sklony ke kriminální činnosti, zhoršuje podmínky pro výchovu dalších generací a bývá, spolu s odkazem na zneužívání systému sociálních dávek, častou příčinou negativního přístupu majority k Romům.
Státní správa zatím postrádá systémový přístup k řešení tohoto problému. První vlaštovky v podobě programů zaměstnávání obtížně umístitelných osob na trhu práce, vzdělávání a rekvalifikace či podpory veřejně prospěšných prací existují, ale často nejsou koordinovány nebo se jim nedaří adekvátně reagovat na některé specifické rysy romské populace a v důsledku jsou neefektivní. Na druhé straně v České republice více než 9000 Romů získalo živnostenské listy a působí několik úspěšných romských firem.
Nízká sociální úroveň, nízký stupeň vzdělanosti a vysoká nezaměstnanost, pocity frustrace a některé další faktory včetně hodnotové hierarchie stojí v pozadí často zmiňované vysoké míry kriminality romských občanů. Podle odhadů ministerstva pro místní rozvoj 20–30 % ekonomicky aktivní romské populace v některých lokalitách získává prostředky k obživě nelegálně – především prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností. Získané prostředky se pak přenášejí na celou rodinu. Nebezpečným faktorem je zapojování dětí školního věku do trestné činnosti. Z hlediska majoritní společnosti se v souvislosti s touto situací objevují nebezpečné tendence vysvětlovat vysokou kriminalitu příslušníků romské komunity jako projev vrozených dispozic – mimo jiné tento postoj brání možnostem hledání reálných příčin i cest k nápravě. Podle policejních statistik se však na celkové míře kriminality Romů podílí především vysoká recidiva romských pachatelů.
Samostatnou kapitolou je bydlení. Většina romských rodin žije ve městech, v činžovních domech patřících ponejvíce obcím či soukromým majitelům. Vlastnické i družstevní bydlení se vyskytuje minimálně. Byty jsou obvykle nižší kategorie, v často nevyhovujících hygienických podmínkách žije mnohdy nepřiměřeně vysoký počet osob. Přeměna romské populace z venkovské na městskou probíhala zejména v poválečných letech, měla řadu příčin a také řadu následků, které dodnes tvoří jeden z pilířů problematického soužití Romů s majoritou. Určitá část romských rodin nebyla schopna se adaptovat na styl bydlení samozřejmý pro většinovou společnost, docházelo k devastaci bytů i celých domů, ta však byla úřady pro zachování klidu často tolerována. Z řad Romů pochází dodnes vysoký podíl neplatičů nájemného a současně – vzhledem k sociální situaci – nejvíce žadatelů o přidělení bytu. Zvýšená citlivost majority na tyto negativní jevy, a to zejména v době, kdy i pro její příslušníky je dostupnost bydlení především ve větších městech z říše snů, a paušální přenášení špatných zkušeností ze sousedských vztahů na celou romskou komunitu vede k obavám až odporu k těsnému soužití s Romy. Snahy o vystěhování problémových a sociálně nejslabších skupin na okraje měst je přirozeným, ale nebezpečným důsledkem výše řečeného. Vede však k izolaci, dalšímu sociálnímu propadu (v blízkosti neexistují pozitivní vzory) a dalším problémům souvisejícím s vytvářením nových ghett. Vzdaluje obyvatele těchto ghett vzdělávacím i pracovním příležitostem (a přitom vzdálenost bydliště od zaměstnání je Romy často uváděna jako důvod nezájmu o nabízené pracovní místo), řešení i prevence problémů se stává obtížnější. Jakékoli integrační snahy, včetně adaptace na požadavky bydlení se uskutečňují hůře, pokud si daní jedinci konkrétní místo bydliště nevybrali dobrovolně, ale na základě nátlaku nebo násilného přesídlení. V romské komunitě vzbuzují navíc podobné snahy obavy, že jde o elegantní formu „etnického čištění“, které je majoritou přijímáno a podporováno.
Zastupitelstva některých obcí se snaží najít pozitivní řešení, jejichž podstatnou částí je jednak účast a spolupráce samotných Romů při stavebních nebo pomocných pracích či přidělování bytů, jednak přesvědčování ostatních občanů o nutnosti zabývat se problémem bydlení marginalizovaných skupin obyvatel, aby vynakládání veřejných prostředků na výstavbu nevnímali jako neopodstatněné zvýhodňování. Nejde o řešení univerzálně použitelné, je však z možných alternativ pro všechny zúčastněné zatím nejvýhodnější a nejpřijatelnější.
Podle všech předpokladů bude Romů v naší zemi přibývat už jenom s ohledem na odlišné reprodukční chování (oproti majoritě). Otázkou je, zda budou přibývat i problémy, tj. zda romská populace poroste rychleji než její integrační schopnosti, nebo se naopak podaří zavčas vytvořit dostatečný prostor pro nekonfliktní soužití – řešením nahromaděných problémů, odstraňováním příčin nedůvěry, zvyšováním vzájemného respektu… Úspěšnost a rychlost integrace skupiny vnímané jako problémové je pochopitelně závislá na vstřícnosti a spolupráci obou stran. Obvykle jsou však na přizpůsobivost menšiny kladeny vyšší nároky než na tolerantnost většiny, neboť míra obecné přijatelnosti jejích specifických rysů majoritou je málo pružná. Proto větší díl odpovědnosti za vstřícné kroky k nápravě leží na straně majoritní společnosti. Největšími překážkami zůstávají neznalost věci a neporozumění podstatě problémů, myšlenkové stereotypy, předsudky, neschopnost překročit lokální horizonty, paušalizace negativní zkušenosti. Náročnou, ale nejméně bolestnou a nákladnou a velmi efektivní cestou k odstranění oboustranných překážek v soužití je komunikace – trvalá, pozitivní, oboustranná. Ale to už je o teorii komunikace.