Sen

Tu noc po prohlídce Vatikánu z 28. na 29. září měl jsem sen:

Shromáždění desetitisíců poutníků a turistů na svatopetrském náměstí marně hledí do okna, odkud bývají o nedělním poledni pozdravováni Svatým otcem. Okno zůstává zavřeno. Náhle mezi shromážděné zástupy přicházejí elegantní dámy – napůl jeptišky, napůl mažoretky – a rozšafně prozrazují nejčerstvější novinky: Právě skončil 3. vatikánský koncil, který usnesl, že Řím přestane být svatým městem, že církev přestane být římskou a stane se pouze katolickou, že sídlo papeže bude putovní, že Vatikán bude historickou a turistickou atrakcí a že titul „Svatý otec“ se změní na titul „Obyčejný bratr“. Nově zvolený papež – Obyčejný bratr odteďka – je indiánského původu, přijal jméno Leonardo Boffo II. a bude sídlit v Amazonii mezi svými domorodci. Katolická církev je nyní rozdělena na dvanáct apoštolátů podle světadílů: tři americké, tři africké, tři asijsko-australské a tři evropské. Obyčejný bratr bude volen ze všech apoštolátů, aby se postupně na všechny dostalo. Do čela katolické církve může být zvolena i „Obyčejná sestra“. Administrativa se snižuje, na minimum – to nejdůleži­tější zařizuje římský archiv. Římská verze katolictví končí, nastává epocha lokál­ně-globálního katolictví.

Po těchto informacích nastalo na svatopetrském náměstí mlčení téměř na půl hodi­ny. Zvony se sice rozhýbaly k mohutnému, hlaholu, ale nebylo je vůbec slyšet. Přítomné zástupy ztuhly do nehybných sousoší. Vtom se polední obloha zatáhla, všech­no kolem potemnělo, protože na shromážděný dav se začalo slétat obrovské hejno holubů. Ale jakmile dosedli na dlažbu, ukázalo se, že je to sbor kardinálů a kardinálek, oděných či polooděných podle domorodých zvyklostí, takže dohromady vytvářeli přenádherný pestrý obraz. Obklopovali urostlého, svalnatého muže, který se hlasitě smál a tančil uprostřed nich. Byl tp Obyčejný bratr Leonardo Boffo II. Místo berly držel v ruce oštěp. Loučil se s nimi a loučil se i s námi, stále strnulými. Mířil do Jeruzaléma, jak vykřikoval, do hlavního města tří propojených náboženství – židů, křesťanů a muslimů – do nově zřízeného svatého města pro lidi jakékoli zbožné víry, aby se zde účastnil společné ekumenické bohoslužby, kterou povede spolu s ajatolláhem a superrabínem. Říkal, že se na to moc těší. Ačkoli územím malá, svatá země je dosti prostorná pro společně sdílený duchovní život. Všichni se sem vejdou. Mají už spo­lečného Boha, mají dokonce vytištěn i společný zpěvník, a každý má po ruce své svaté Písmo, z něhož čtou shodné i odlišné texty.

Obyčejný bratr se náhle úporně zahleděl na mne. Já, věren tradicím tajného evangelictví, snažil jsem se někam schovat. Ale nebylo kam. Navíc jsem se ne­mohl pohnout z místa. Stál jsem tam jako přikován. Bylo to něco strašného. Tu se mě zeptal, co proti němu a proti nim pořád máme. Nebylo času na rozmyšlenou, a tak jsem možná zbytečně rychle a trochu zbaběle řekl, že nic, že teď už nic. Odpověděl: Jsem rád, že znovu patříme k sobě. A dodal, že mám pozdravovat všechny u nás doma, hlavně ateisty, liberály a postmodernisty, kteří se prý ocitli na okraji společnosti.

A proměněni v holuby a holubice se kardinálové a kardinálky znovu vznesli k nebi. Plni nadšení jsme i my přítomní na svatopetrském náměstí začali mávat lokty, jako by to byla křídla, a chtěli jsme odletět s nimi. Ten pohyb pažemi mě zřejmě ze sna pro­budil. Aha, uvědomil jsem si ještě v polospánku, že to byl typický náboženský sen, jak by řekli jungiáni.

Teď nevím, zda bych se neměl za něj omluvit – katolíkům především, ale i evangelíkům.