Když jsem byl malý chlapec, jezdíval k nám do horáckého Sněžného přes česko-moravskou hranici „strýček Bohdan“. Volal jsem na něho z vany strejčku, bejčku. Šedesátá léta pak končila a přituhovalo. Mezi sněženským sborem mého otce a Svratouchem Pivoňkových ležely slavné Křižánky s krásnou opravenou stylovou chaloupkou. Když to církevní tajemníci dovolili, Bohdan a otec se tam v kázáních střídali. S bratranci, z nichž jeden nedávno tak smutně odešel, jsme se o prázdninách párkrát jeli v neděli ráno do Křižánek koupat. Plavky pak schly během bohoslužeb na „Bohdaninově“ pěkném autě před kazatelskou chaloupkou. Přátelství se svratoušskými se týkalo celých rodin. Jana začínala malovat Vysočinu – jednou mi s Bohdanem pomáhali řešit složitý osobní problém, protože „ty lidi znali“… Zvláštního ducha vnášela tetička Lydie Pivoňková (maminka B.), důstojná důstojnice Armády spásy. Po Chartě se Bohdanovi a dalším (Bísek, Keller, Syrovátka, Hlaváč…) říkalo „ti mladí faráři chartisti z Vysočiny“. Z některých míst to zaznívalo s despektem, pro mne patřili k těm, které jsem obdivoval. Jen ať to dnes ten mladý sedmdesátník ode mne padesátníka slyší. Je třeba nezapomínat na svratoušskou faru. Pro mládež (evangelickou, katolickou i andrgraundovou) se tam konalo množství pátečních večerních setkání s hostem, kde se vystřídala celá plejáda významných i méně známých lidí. Do noci hovořili a diskutovalo se. Jednou nad farou létaly vrtulníky, ale souhlas nikdy Bohdanovi odňat nebyl.
Pak uplynulo ještě více času a s Bohdanem jsme se sešli ve Vězeňské duchovní službě. Upekli jsme to na jeho šedesátinách. Postupně jsem se dostal do té skvělé naprosto ekumenické party farářů, kazatelů, jáhnů a kněží, samozřejmě včetně žen. Spíš než nějakým seniorem tu Bohdan byl jakýmsi kamarádem všech se služební i samozřejmě přátelsky lidskou autoritou. Vždycky jsem těšil na tzv. porady. Když na konci minulého roku Bohdan odstupoval z funkce hlavního kaplana, nebyl jsem jediný, kdo spontánně vyjádřil, že mu Bohdan nepomohl jen služebně, ale též výrazně osobně a lidsky.
Je nesporné, že za vznik a rozvinutí vězeňské duchovní služby v ekumenickém duchu patří největší dík Bohdanu Pivoňkovi. On s tím začal a byl první pověřen. Brzy přišli další blízcí spolupracovníci, později začala vést dobrovolnickou péči Renata Balcarová, s níž Bohdan tvořil údernou dvojici. Vězeňská duchovní služba (profesionálové) i Vězeňská duchovenská péče (dobrovolníci) si získaly všeobecný respekt nejen ve Vězeňské službě. A tak chci Bohdanovi za sebe i za své kolegy poděkovat – za to, jak jsme se dvakrát potkali. Kdysi i nedávno. A popřát, aby se jej i jeho kolegů dál drželo to, co z něj dělalo toho „mladého faráře z Vysočiny“.