P. Otter v článku Seberte nám starou víru předkládá čtenáři přehled křesťanských paradigmat, diskusi o pojmu postmoderního paradigmatu a aplikaci na situaci křesťanství v Česku. Zajisté chvályhodné; k článku však mám následující kritické připomínky:
1. Pojem paradigmatu a změn paradigmatu ve vývoji vědy zavedl proslulý teoretik vědy Thomas Kuhn; Otter se o tom vůbec nezmiňuje, takže může vznikat dojem, že jde o theologické specifikum. Do theologie tento pojem, inspirován Kuhnem, zavedl – podle všech mně dostupných informací – Hans Küng, který na toto téma uspořádal v r. 1983 seminář v Tübingen a podrobně je vykládá ve svých článcích a pak v monografii Theologie im Aufbruch (Piper 1987, nové vydání 1992). Otterův výčet paradigmat je vpodstatě shodný s Küngovým (Küng: urchristlich apokalypisches P., altkirchlich-hellenistisches P., mittelalterlich-röm.-katholisches P., reformatorisch-protestantisches P., neuzeitlich-aufklärisches P., zeitgenossisch-ökumenisches P.; Otter: židovské, helénistické, starokřesťanské a patristické, reformační a protireformační, osvícensko-moderní, ekumenicko-postmoderní; v názvu posledního paradigmatu Küng nemá slovo „postmoderní“, ale tento termín zevrubně vykládá). Otter však Künga (a ovšem ani nikoho jiného) v souvislosti s pojmem paradigmatu v theologii a konkrétním výčtem paradigmat vůbec necituje (jen v odd. II cituje jinou Küngovu knihu v souvislosti s pojmem postmoderny). Také používá bez citace Küngův pojem mesoparadigmatu a mikroparadigmatu, takže u čtenáře může vzniknout dojem, že jde vesměs o autorovy vlastní pojmy. Tento fakt nedostatečné, ba žádné citace pokládám za nepříjemný nedostatek; autor publikuje přece svůj článek v časopisech (hned dvou!), které si kladou rozumná kritéria serióznosti a odbornosti.
2. Název článku pokládám za matoucí: nejde přece o novou víru, nýbrž o nové paradigma, tj. nahrazení dosud platného výkladového modelu neboli „paradigmatu“ nějakým novým (Küng, s. 163). Víra sama, podstata víry zůstává – a tu nám neberte. Küng říká (s. 301): Krátce, jsem křesťan, protože a pokud věřím v tohoto Krista a snažím se jej – ovšem v proměněném časoprostoru a s milióny jiných, z nichž každý jde svou vlastní cestou – prakticky následovat a činím jej ukazatelem své cesty: on je tedy podle slov Janova evangelia pro nás „cesta, pravda a život.“
Nepochybuji o tom, že Otter v tom s Küngem souhlasí; zmatení je však znásobeno tím, že k názvu článku se autor vrací v jeho poslední větě.
Autorovu aplikaci vývoje paradigmatu na české evangelictví vítám a v podstatě se s ní ztotožňuji. Tuto recenzní poznámku nabízím oběma časopisům, v nichž Otterova práce vyšla.