Persepolis, Marjane Satrapiová, 2006
Proslavená fráze televizní hlasatelky z filmu Vesničko má středisková „nastavit zrcadlo západní společnosti“ se stala tak okřídlená, že už si nikdo ani nevzpomene, že televizní socialističtí ideologové ukradli motiv zrcadlové metafory z Hamletových úst a oč vlastně Shakespearovi šlo. Dobré dílo jistě nějaké zrcadlo nastavuje a my v něm s údivem objevujeme tvary a rysy lidí, celé příběhy a epochy. Některá speciálně vytvarovaná zrcadla nabízejí obrazy různých tvarů a zakřivení. Při pohledu na plátna kin nebo televizní obrazovku někdy zíráme jak v zrcadlovém bludišti na Petříně a s úsměvem se ptáme, zda jsou ty tvary skutečně naše. Někdy s úžasem zjišťujeme, že je to část naší vlastní postavy, kousek našeho příběhu. Říkáme si, jak podivně vypadáme. Kolik vrásek ubylo a jaké šrámy se začínají objevovat, ač z nich krev ještě neteče anebo už možná zaschla, aniž jsme uvědomili, že k nějakému zranění došlo. Někdy rozpoznáváme sociální hloupost svou, někdy hloupost naší evropské kultury.
Díky invenci autorky filmového přepracování komiksu Persepolis jsem zklamán nebyl. I filmové podání mi nabídlo to, co mělo. Díval jsem se spolu s ostatními a zrcadlili jsme se ve vzpomínkách na středoevropské poměry 80. a 90. let minulého století docela reprezentativně – anarchisté i křesťané, předsudky starší generace i naivita mladých, neschopnost přiznat cizincům důstojnost i absence svědomí z toho, jak evropské zbrojovky profitují na íránsko-irácké válce.
Že se v komiksových vzpomínkách někdo z diváků nenašel? Je možné, že by ho nebavil ani Shakespeare, který teorii zrcadlení zformuloval, a nám pořád ještě nedošlo, o co mu šlo. Někteří recenzenti chytře radí, co by filmovému zpracování dodalo větší šmrnc. Já bych nepřidával nic. Úplně stačí to, co tam je, protože filmová Persepolis vypráví také o nás, velmi podivných Středoevropanech, a nikoli jen o velmi problematické íránské společnosti. Kdo si toho nevšiml, tomu i Hamlet může připadat jaksi rozvleklý, a rysy své tváře v něm neuvidí. Persepolis pak vypadá jako docela zábavný kousek a je napodiv, že něco takového vlastně vzniklo.
Satrapiová hledá důstojnost ženy. V knižním vydání komiksu to zřetelně vyplývá z brilantních detailů evropské i íránské společnosti. Hledá svobodu a důstojnost, ale spíše naráží na neporozumění. Ponížení zažije při výslechu řádovou sestrou ve Vídni i náboženskou policií v Iráku. Diváky i Marjanu učí důstojnosti její babička, když poučuje o důležitých tělesných i společenských návycích, zvyklostech i požadavcích. Vybízí k odvaze v případě šikany i v případě nutnosti rozvodu, pokud se muž chová jako buran z města, zajatý světovou televizní kulturou.
Babiččina imaginativní přítomnost provází první i poslední minuty filmu motivem letícího kvítku subtropického jasmínu. Kvítky jasmínu babička dennodenně nosila v podprsence i ve stáří, aby voněla jasmínovými silicemi. Nejde o skrytou reklamu na jasmínové voňavky, ale o babiččino umění využít toho, co je v podstatě dobré a lehce dostupné. Babička učí strategii vážit si sebe samotné i ve společnosti, která se na ženu dívá úkosem. Babička vyučuje důstojnosti a politické odpovědnosti, a nejen ve škole, ale v mnoha jednotlivých situacích.Výchova k důstojné společenské neposlušnosti přináší své plody – ve škole i ve společnosti, byť i s hořkou příchutí. Marjane z Íránu odchází. Tentokrát svoji druhou evropskou životní pouť začíná beze strachu a předsudků, proto hrdě odpovídá, navzdory svým předcházejícím zkušenostem s evropskou kulturou, že pochází z Íránu.
Aby se komiks stal srozumitelným dílem pro Středoevropany, doporučuji sáhnout ještě po jiném díle, které osvětlí některé vztahy mezi muži a ženami v islámském světě. Frišta spisovatelky Petry Procházkové poodhalí, proč nejen učitelé koránu, ale bytostně i manželé sami si přejí, aby ženy chodily zahalené. Přání je výrazem žárlivosti a vybičované sexuální touhy. Stává se zřejmé, proč se žena na veřejnosti nemá usmívat, proč v komiksu Persepolis převládá na veřejnosti zakyslý škleb, kdežto s veselým úsměvem je lépe se setkávat jen v soukromí.
Satrapiová feministicky nezjednodušuje. Svého otce si váží, a nekřičí do světa, že úplně všichni muži jsou surovci. Sama z íránského světa na čas odchází. Na jak dlouho? To nevíme. Možná, že se časem vrátí mezi Širín Ebadiové a další podobné ženy a babičky, které usilují o důstojnost ženy. Zatím stačí, že Satrapiová svým úsilím vyučuje íránské i evropské rodiny, aby si vážily kulturního statku, jakým monogamní či monogynní rodina je. Zjištění, že dvě ze tří českých rodin se rozvádějí, není důkazem nefunkčnosti rodiny, ale spíše obnažuje neschopnost nás Středoevropanů rozpoznat, v čem spočívá důstojnost lidství.