Předem: Nejsem odpůrce samofinancování církve. Nejsem ani jeho jednoznačný zastánce. Spíš se v tom všem snažím vyznat. Štvou mne přitom jak povznesené řeči o tom, že ten zájem o finanční zajištění církve je projevem ustrašené nedověry, tak články, které kladou rovnítko mezi přijímání státní dotace a zpronevěru na evangeliu a nevěrohodnost církve. K tomu několik poznámek:
Mám za pochybené vidět stát jako něco vnějšího, co rozdává ze své kapsy. Stát (či lépe státní správa) sám o sobě žádné peníze nemá. Spravuje pouze majetek, který mu byl na základě určité smlouvy svěřen občany, mezi které se chci – a pokud smlouvu ze své strany plním, snad i oprávněně mohu – počítat. Zjednodušeně řečeno, přijímámli od státu, přijímám i od sebe. Jde snad jen o oprávněnost zobecnění toho kterého požadavku, který se asi nikdy nebude týkat úplně všech občanů. Námitka, proč by někdo měl platit na něco, co zrovna není jeho osobním zájmem, je občansky nedospělá a do diskuse o samofinancování církve nepatří. Pokud na argumentaci tohoto typu přistoupíme, nahráváme schizofrenii „jednotlivec – stát“.
Stejně tak vidět základ věrohodnosti v samofinancování se mi zdá pomýlené.
Pokud jde o biblickou argumentaci, ve které se často zdůrazňuje příklad apoštola Pavla, lze citovat i slova Ježíše Krista (v tomto stylu argumentace snad autority vyšší), který vysílá učedníky a počítá naprosto samozřejmě, že o jejich zajištění se postarají druzí (stěží v tomto případě křesťané). Dokonce je varuje před starostí o sebezajištění a své varování zdůvodňuje citátem ze Starého zákona hoden je dělník své mzdy. Podobně i ten příkladný Pavel, pokud se týká obecného pravidla, jednoznačně hájí právo apoštola na mzdu (který voják slouží za vlastní peníze? 1 K 9,4–9). Zříkáli se tohoto právoplatného nároku, je to pouze jeho individuální rozhodnutí. Navíc je to celé o financích uvnitř církve.
Věcně mám za to, že věrohodnost založená na tom, že na určité věci nevydělávám, je nepříliš šťastným populistickým ústupkem. Ta by se snad měla odvíjet od užitečnosti, poctivosti a výsledků toho, co dělám (viz biblické: A tak je poznáte po jejich ovoci, Mt 7,20). To první, myslím, nahrává v příčině i následku spíš samospravedlnosti, závisti a izolaci. To druhé, tuším, že aktivní službě.
Předpoklad pozitiv, kterých se P. Říčan naděje a zčásti je i racionálně odhaduje, že vnější podmínky zásadně promění vnitřní smýšlení člověka, víře zrovna příliš neodpovídá a nesdílím jej ani s ním ve věci církve, ani s jinými například v politice. Establišmenty věroučně blízkých denominací nevedl zatím finanční tlak ani k tomu, aby spolupracovali, co se periodické publikační činnosti týče. Nevím také o skutečně aktivních členech či presbyterech našich sborů, kteří by díky autoritativnímu kazateli neměli prostor pro spolurozhodování o sborových záležitostech, a považuji to při stávajícím církevním zřízení za nemožné. Pokud je ale předpoklad P. Říčana správný, rád se vzdám pro tu vyšší aktivitu laiků třeba i svého platu. Myslím však, že je poctivější a racionálnější připustit si, že důsledky finančního tlaku závisí na vnitřní zralosti a mohou vést jak k dobrému, tak ovšem i ke zlému. Biblicky reálný pohled si to alespoň připouští: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Optařuj mne dostatečně chlebem, tak abych nasycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“, ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha. S tímto vědomím lze, myslím, o samofinancování uvažovat opravdu reálně, odvážit se ho bez glorioly samospravedlivých a začít opravdu u toho, co je podstatné.