O kazateli evangelia, faráři, překladateli, spisovateli, citlivém básníkovi a ve všem dohromady ryzím duchovním poutníkovi Miroslavu Matoušovi by se dalo napsat mnohé. Když se 28. října 1921 v Nevraticích klubal na tento svět, nemohl tušit, jak četná obdarování si sebou životem ponese a jak se mu je podaří naplnit. Ve čtvrtek 1. dubna 2021 v požehnaném věku 99 let přešel na věčnost.
Život Miroslava Matouše byl životem ve „vyšší režii“ a hledáním cesty ke světlu, jak nazval jednu ze svých četných knih (Hledání cesty světla), v níž líčí radosti i trampoty, kterými prošel v Církvi československé husitské. „Vyšší režie“ jako Boží zasahování do života a do běhu světa pro něj byla přirozeností a stejně její roli vnímal při psaní knih o jednom z poutníků lidskosti Přemyslu Pittrovi, se kterým ho pojilo dlouholeté přátelství (Zvláštní člověk Přemysl Pitter, Přemysl Pitter a vyšší režie).
Od čtyřicátých let minulého století vyhledával osobnosti našeho národa, se kterými diskutoval otázky víry a demokracie. „Rozhodl jsem se, že budu vyhledávat vzácné lidi národa, abych s nimi hovořil o věcech víry. Takové předznamenání bylo vlastně už v roce 1948 po smrti Jana Masaryka, kdy jsem navštívil Vojtu Beneše. On mě nechtěl nejprve přijmout, ale potom pochopil, že nejsem nebezpečný, tak se mnou hovořil. Rozhodně popřel, že by Masaryk zemřel na sebevraždu. Ještě v době, kdy jsem se domníval, že bych mohl pracovat na disertaci o T. G. Masarykovi, jsem navštívil Františka Urbánka. To byl vzácný člověk. Potom, když už jsem byl v Církvi československé husitské, jsem během několika roků navštívil Josefa Bohuslava Foerstera, Fráňu Šrámka, Petra Bezruče, Františka Kožíka, Přemysla Pittra, Jarmilu Glazarovou a další lidi. Ověřoval jsem si, jakým způsobem se oni staví k otázkám víry,“ řekl mi v roce 2010.
Do kazatelské služby v Církvi československé husitské vkročil v roce 1952. Po šesti letech byl z politických důvodů nucen odejít „do montérek“, aby v roce 1967 přijal novou výzvu jako kazatel Jednoty bratrské v Dobřívě u Rokycan. Půl života převáděl verše německých Losungen do Hesel Jednoty bratrské. Před svým odchodem na druhý břeh stačil připravit Hesla až do roku 2023. Za horizontem časnosti zůstane jeho básnický překlad Cherubínského poutníka od Angela Silesia. Otisk Matoušovy básnické duše je přítomen v husitském, unitářském i bratrském zpěvníku (viz též Evangelický zpěvník č. 508 – pozn. red.).
Literárně činný byl od gymnazijních let. Je znám jako autor citlivých básní (např. sbírek Pouť za světlem, Odkud vyvěrá zřídlo, Uhel a křída nebo Světla a stíny strun) a meditací (např. Dívčí meditace), životopisec biskupa Jednoty bratrské Adolfa Ulricha (V uniformě a v taláru); vlastní paměti zpracoval v knize Putování rosou a prachem.
Když jsem od roku 2010 zaznamenával Miroslavovy vzpomínky, proslovil na závěr našich společných setkávání své životní vyznání: „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ (Žalm 16,8) Stojí za to si tato slova stále připomínat, jako to dělal David. Stojí za to věřit Hospodinu, jít za světlem a neuzavírat kompromisy se zlem. Možná právě na žalmistova slova myslel, když mu byl z rozhodnutí krajského církevního tajemníka v roce 1958 odejmut státní souhlas a nuceně musel opustit farářskou službu v Církvi československé husitské. Z úst tehdy přítomného představitele pražské diecéze nezazněla slova pastýřského zastání, ale jen suché konstatování: „Buď rád, že to s tebou nedopadlo daleko hůř.“ Strach nás zkrátka uzavírá do sebe a oslepuje nás. Přesto Miroslav Matouš považuje Církev československou husitskou za jeden ze svých duchovních domovů. S pocitem nespravedlnosti se vyrovnal, s konkrétními lidmi smířil, přišel i dík za vše dobré. Kdo hledí vzhůru, dokáže pokojně žít.
Tyto řádky píšu v čase koronavirového neklidu, napětí a strachu, které prosvětluje a ukotvuje aktivizující se altruismus, sounáležitost, obětavost, zkrátka služba druhým z lásky. A tak na závěr nechť zazní pár slov z dopisu Miroslava Matouše, která v čase jiné osudové události (zkoušky) našich dějin a životů – po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – adresoval Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovnici Olze Fierzové: „Kritické dny jsme ve zdraví a bez skleslosti přečkali a jsme bohatší v poznávání vlastního národa, jeho vnitřní povahy a prvků, o nichž jsme nevěděli a příliš v ně nevěřili. Hledíme žít pokojně dále a pomáhat lidem, jak je zapotřebí.“ Takto tedy vypadá hledání cesty ke světlu zvěčnělého Miroslava Matouše.
„Ne, žádná kniha víc mi poznat nedá tebe, než srdce toužící, jímž já Tě, Bože, znám; a dalekohled víc mi nepřiblíží nebe, než vědomí, že v něm já s Tebou prodlévám,“ napsal Miroslav Matouš v roce 1956 do Náboženské revue. Už jsi v laskavé dlani svého Stvořitele. Pošli nám, milý Mirku, několik paprsků radosti ze setkání s Pánem, aby prozářily, ulehčily a na pravou víru přivedly náš pozemský smutek.