Protestantův průvodce českým výtvarným uměním / IV
„Krásné věci. Rozehrávají v nás symfonii asociací, která přesahuje možnosti zaznamenání. Lze jen souznít a nechat se unášet oním neopakovatelným okamžikem. Krásné věci – čím nabývají své krásy? Snad myšlenkou, jež otvírá horizonty – snad jedinečností a precizností, skrze kterou se nám dávají jejich tvary? Snad čímsi, co vůbec nelze vyslovit? Milostí?“ Takto může o krásných věcech uvažovat snad každý, aniž by měl doktorát z kunsthistorie. Pokud se ale ve vzpomínkách vrátíme do dětského věku, vidíme náhle krásné věci zcela jinak. Kdo z nás by si nevzpomněl na kouzelný okamžik, kdy na nás ve vánoční výloze vyzývavě zírají světla reflektoru šlapacího autíčka nebo oči mrkací panny. Pro děti jsou krásné především ty věci, se kterými je možné si hrát. Prvky hravosti jsou i jednou z podstatných složek výtvarných prací z dílny Rudolfa Jakubíka.
„Odmalička jsem rád kreslil, první hezký obraz jsem namaloval asi ve třetí třídě – byl to prales se zapadajícím sluncem,“ vzpomíná Ruda. „Díky mé babičce a paní Milevské, která mě připravila ke studiu, jsem našel svou cestu k výtvarnu. Studoval jsem keramiku na UMPRUM v Hodoníně, což je malá sympatická škola. Jsou na ní jen tři obory (keramika, grafika a malba) a každý obor je po osmi lidech. Na keramiku jsem šel hlavně proto, že jsem si myslel, že točení na kruhu bude sranda. A bylo to tak. Naučil jsem se tam dobře také základním sochařským technikám. Po maturitě v Hodoníně jsem si připadal ještě malý (Ruda má asi 165 cm), a tak jsem se rozhodl pokračovat ve studiu oboru návrhářství hraček a dekorativních předmětů na UMPRUM v Uherském Hradišti. Tam jsem pod vedením Ivana Pecháčka a Radka Krchy pracoval na preciznosti a čistotě výrazu. Po dvou letech jsem se dostal na UMPRUM do Prahy, která se pro mě stala jakýmsi druhým domovem. Ale zatím se tu cítím jako adoptivní syn.“
Mezi Rudova díla, jež vás bezprostředně osloví, patří např. spirálovité keramické digaridoo (2003) nebo „vycházkový kamarád“ (chodící velbloud sestavený ze dvou berlí, 2004), navržený jako hračka pro nemocniční prostředí. Hravé je i jeho poslední dílo, vytvořené v rámci klauzurních prací. „Téma zadání znělo hlína a světlo, kynetická plastika mě baví, a tak vzniklo Živelné kyvadlo (2005).“ Kyvadlo je tvořeno neuzavřeným kruhem o průměru cca. 60 cm, po jehož vnitřní straně se pohybuje sádrová koule napuštěná lampovým olejem. Ta při pohybu vytváří světelný efekt. Místo ní však může pohyb kyvadla stejně dobře udržovat i voda. Teprve když si s kyvadlem začnete hrát, objevíte jeho kouzlo a původní okouzlení může přejít až v tichou meditaci nad tímto objektem. Zanedbatelný není ani příjemný zvuk, jenž kyvadlo při pohybu vydává. K teoretickým východiskům své tvorby i k samotnému dílu se Ruda vyjadřuje zdrženlivě. Nakonec do přítmí ateliéru keramiky zahlásí: „Udělat dílo tak, aby vypadalo jako živé – to je umění.“ A odchází pracovat do sádrovny.
Připravil Michal Cáb