(MD) Začínal jsi v Lounech. Jaká byla tvoje „spirituální pouť“? Jak ses dostal k tomu, že teď inscenuješ např. Řeč o míru Mistra Jana Husa – navíc na faře v Obděnicích?
Narodil jsem se v Lounech, vyučil se opravářem důlních strojů a zařízení pro doly Bílina, pak jsem pracoval na úpravně uhlí v Komořanech u Litvínova, udělal si nástavbu jako provozní technik, a po maturitě šel studovat filosofii do Prahy.
A co tě od dělnických profesí přivedlo k filosofii?
To je cesta naší generace – jsem ročník 1975, vyrostli jsme ve lživým systému, jehož kořeny jsme pořádně neznali, do toho přišla sametová revoluce – a člověku se otevřel obzor. Pole možností pravdy a svobody, a to byla voda na můj mlýn, když chceš život poznávat, potřebuješ jít do hloubky po nepoznaných, zapomenutých cestách.
A co se týče duchovních záležitostí? Vyrostl jsem v podstatě v ateistické rodině, v dělnickém prostředí, bez duchovního zázemí – ale odtud má právě člověk k čemu stoupat, to je velké pozitivum takových nesnadných, nesamozřejmých počátků.
V Lounech ovšem byla výrazná alternativní scéna, nesměrovalo tě to také?
Těžko říct. Samozřejmě, fungoval tam hudební underground, knihkupectví Vládi Drápala a jeho aktivity spojené s undergroundovou scénou. Ale my se potřebovali rozhlížet okolo. Napřed jsem jezdil za bráchou do nově vzniklé filosofické fakulty na UJEPu v Ústí nad Labem, kde Tomáš tou dobou studoval, a současně na fildu do Prahy. V člověku se to postupně otevíralo – touha po tom, co jde hlouběji, co je nehmatatelný. Nešlo tolik o konkrétní momenty, spíš o postupný životní hnutí.
A osobnosti, třeba i v Lounech?
Jedna figura byla úplně zásadní – Ivo Markvart, ředitel knihovny v Lounech. Otvíral nám dveře k úžasný literatuře. To bylo první nasměrování. Ale „čas Loun“ je tak dávno pryč, že se k němu těžko vrací, i když to bylo
důležitý. Nejdřív jsme zasquatovali bývalou vodárnu města Loun. Tam vznikaly první nezávislý projekty, jak muzika, výstavy, tak třeba divadla. O našich aktivitách se dozvěděli lidi z Činoheráku v Ústí a začali na to jezdit. A v r. 1999 jsem od nich dostal lano, a stal se režisérem u profesionálního divadla.
Moje kolébka jsou ale vlastně celý severní Čechy. Louny, řeka Ohře, České středohoří, lounští výtvarníci Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart, nebo básníci Emil Juliš či Konstantin Biebl, k tomu celý severočeský milieu – punková scéna, Už jsme doma, Šanov, Guten tag. S duchovností, kterou se člověk zabývá teď, to úplně nesouvisí. Ale gro je asi to hledačství, hledačství na okraji.
…alternativa k mainstreamu.
A to samozřejmě zůstává. Někdy v r. 2002 jsem narazil na stopy genocidy německého obyvatelstva v Postoloprtech po druhé světové válce. Od Loun jsou cca 8 km, jezdíval jsem tam k tetě na prázdniny. Vůbec jsem netušil, co se tam na jaře roku 1945 odehrálo, dozvěděl jsem se to přibližně deset let po revoluci. Napsal jsem hru Porta apostolorum, která se tím zabývá a tyto události reflektuje. V té době se těmto tématům nikdo nevěnoval. A s tou „českou otázkou vůči Němcům“, jak tomu říkám, jsem prorazil v rámci živého umění v Praze, i když to vznikalo ještě v Lounech.
Takže „angažované umění“?
Někdo tomu tak říká, ale my jsme prostě generace, které nebylo lhostejné, v jakém světě žijeme. Vychází to ze zkušenosti té revoluce. A je to motor pro aktivity, které pak přicházely. Německá otázka – a pak komunisti se jejich marasmem, zasahujícím do všech zákoutí, sfér lidského života. Projekty, které v té době vznikaly, se zabývaly všemi těmi otevřenými ranami naší přítomnosti v rovině, a na základě, zpracovávání konkrétních látek. Např. v Ostravě a na dalších místech jsme inscenovali projekt Cesty energie – tedy energetický zdroje jako politikum. Dnes se tomu, čím se zabývám, říká site specific, jednotlivé záležitosti inscenuji v originálních, nedivadelních prostorách – v dolech (Zdař bůh), ve fabrikách atd. Těchto projektů jsem realizoval mnoho, u nás v republice i v zahraničí.
A jak ses dostal k obděnické faře?
V r. 2023 obec Petrovice u Sedlčan koupila obděnickou katolickou faru. A my máme nedaleko, v obci s úžasným názvem Žemličkova Lhota, starý dům, památku, kterou jsme dvacet let opravovali původními technologiemi. O obděnické faře a odkazu faráře a později tajného světícího biskupa Ladislava Hlada jsem přitom věděl od samého začátku, co jsme se do toho kraje dostali. Ale nevěděl jsem o něm tolik, aby mohlo vzniknout něco podstatného, protože jeho myšlenkový svět a jeho životní pouť nebyly vůbec zpracovány.
Když obec Petrovice obděnickou faru koupila, neměla pro její využití žádnou vizi. Důchoďák, hotel nebo nějaká opičárna? – nikdo nevěděl. Dali jsme si schůzku s panem starostou, a já mu řekl – obděnická fara, to je symbol určitého duchovního, intelektuálního odporu. A figurou, která to symbolizuje, je Ladislav Albert Hlad (1908–1979). A naznačili jsem panu starostovi, že pokud obec neví, co s tím barákem, my bychom věděli. Následovala řada jednání se zastupitelstvem atd., založili jsme spolek Obděnická fara, kterému byly prostory fary pronajaty jako místo, které svými aktivitami bude navazovat na to, co předčasně musel ukončit Ladislav Hlad. Působil tam od r. 1934 šestnáct let, takže celou válku a pak do r. 1950, než ho poprvé sebrali.
Jak jsi k inscenaci sbíral materiál?
Přímých pamětníků je málo, ale paměť na něj zůstala v rodinách v okolí Obděnic. Koluje tam na něho spousta vzpomínek, protože mezi místními byl velmi oblíbený. A potom korespondence. Sebrali a odsoudili ho poprvé v r. 1950 „za šíření nepravdivých zpráv o tzv. Číhošťském zázraku“ a on už pak po propuštění (podmínečném) neměl šanci se tam vracet, měl tam zákaz se vůbec ukázat. Ale udržoval s lidmi tam bohatou korespondenci. Tisíce dopisů. Další důležitá věc – psal farní kroniku. A ta nejdůležitější věc: já měl pořád jen sekundární prameny, vzpomínky, dopisy, ale neměl jsem ten základ, to myšlení toho člověka. Zašel jsem za místním kronikářem Josefem Žemličkou, a ten se podivil – tak ty sháníš tohle? Tak jdi na faru, a tam v té zamčené místnosti je hnědý kufr, tam všechno najdeš. Šli jsme tam, kufrů, různě hnědých, tam bylo asi dvacet, ale přímo u nohou ležel jeden větší. Otevřel jsem ho, a bylo to ono: kufr, který Hlad odkázal obděnické faře asi rok před smrtí, že se to jednou bude někomu hodit. V tom kufru jsem našel jeho kázání z doby, kdy v Obděnicích působil, homilie, které si chystal a pak rozvíjel na kazatelně. Když zpracováváte historická témata, potřebujete se dostat k tomu člověku co nejblíž – a tady to bylo. Následoval rok studia, a pak vznikl scénický dokument Obděnický farář Ladislav Albert Hlad, který je nadále na faře uváděn, letos jsou čtyři uvedení, z toho dvě pro střední školy.
Jak jste z homilií, které asi měly podobu poznámek, tvořili scénický dokument?
Jádrem jsou opravdu ty homilie. Ale k tomu dobře fungují i ty vzpomínky, kroniky, vyšetřovací spisy StB a další sekundární literatura. Oblouk se klene od jeho narození do smrti. Důležitou roli hraje i fenomén sakrální písně. Ladislav Hlad byl náruživý zpěvák a ke zpěvu vedl také celou farnost, zpívalo se i o poutích. Na poutě chodily pod jeho vedením stovky lidí. Šlapali a při tom zpívali… to si představte, jak tohle muselo znít tím úžasným krajem, když šli na Svatou horu nebo do Sepekova. V rámci toho scénického dokumentu proto vystupuje sedlčanský pěvecký soubor Záboj, zpívá ze Svatováclavského zpěvníku. Hraje se to už dva roky, je pořád vyprodané, a především – stmeluje to a prohlubuje místní společenství. Mám z toho radost, protože jsem byl napjatý, co s tím regionem ta figura udělá. A musím s radostí říci, že se mi zdá, že dělá velké věci.
Hladova postava je dobře zpracovaná, odborná a regionální paměť se tu snoubí. Ale zajímalo by mne, jak ses od tohoto katolického kněze dostal k dalšímu katolickému knězi, kterým je Jan Hus?
Vrátím se do Loun. Louny jsou husitské město, máme tam dost šílenou Husovu sochu… Ale Jan Hus je pro mne blízká figura. Můžou za to možná moji profesoři z fakulty Jan Sokol a Zdeněk Pinc. Ten kdysi napsal moc hezkou esej Intelektuál nebo duchovní člověk. Vlastně tu srovnává odkaz Jana Husa a odkaz Sokratův. A vidí Husa jako prvního, kdo otázku víry formuluje jako otázku svědomí, otázku osobní odpovědnosti. A tím se podle něj vyrovná Sókratovi. A tento pohled pro mne otevřel vrata, která tuto látku zpřístupňují.
Proto také v r. 2009 vznikl můj první celovečerní film Jan Hus, mše za tři mrtvé muže, je to čtyřjazyčný film, natočený na 8mm kameru, film, který aktualizuje Husa přes fenomén živých pochodní, Angličana Grahama Bamforda, východoněmeckého evangelického faráře Oskara Brüsewitze a Poláka Ryszarda Siwiece, který se upálil v září ’68 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jan Hus se tu vrací do naší současnosti, aby očistil a rehabilitoval tyto živé pochodně, aby se jich zastával, poněvadž byli pro svůj čin dehonestováni a nepochopeni, což znamená, že měli být zapomenuti. Takhle je Hus v mé duši přítomný – přes tu víru jako otázku svědomí a jako „opěrný bod“, který vydal jasné znamení svobodě a pravdě, jako někdo, kdo se dostal až na hranici a necouvnul, jako někdo, kdo se dobrovolně vydal za mez svých možnosti a obstál a tím nás i dnes může posilovat a zvedat ze země.
(TT) V r. 2025 jste na obděnické faře s Martinem inscenovali jako melodram Husovu Řeč o míru.
Naše doba je výživná, pokud jde o podstatná témata, protože je hraniční. A to je vlastně v pořádku. Fenomén míru se dnes skloňuje ve všech možných pádech, takže už nikdo netuší, co to vlastně je. Jan Hus k tomu má perfektní Řeč o míru (Sermo de pace), kterou mám moc rád a jejíž fragmenty se objevily už v tom filmu, o kterém jsem mluvil výše. Tak jsem si řekl, že by bylo záhodno se k ní uměleckou formou vrátit. A mezitím mne s Martinem svedl dohromady Tomáš Petráček. A Martin mne upozornil na Listy z Kostnice, které k vydání připravil František Šmahel. Byla to velká radost, objevit je – jsou tam i Husovy sny. Nastudoval jsem si je, a říkám si, tak tady máme Husa, který už ví, že bude upálen, jen neví kdy, a píše dopisy, které nejsou zkormoucené, trpící, ale veskrze posilující. Dále se ve scénáři objevují další prameny, další texty, těch, kteří se dostali na „hranici“ jako Hus. Máme tady už zmíněnou obranu Sokratovu, a k tomu mé oblíbence – Jana Patočku (1907–1977), našeho největšího filosofa, utýraného StB při výsleších kolem vydání Charty 77, Patočka byl jejím prvním mluvčím, dále Růženu Vackovou (1901–1982), která seděla 17 let v komunistických kriminálech, citace ve scénáři jsou z jejích dopisů, které psala z vězení, a také třeba Václava Renče (1911–1973), básníka, jehož nejlepší básně jako Skřivánčí věž vznikly, když byl zavřený v Leopoldově, a ven byly vynášeny v hlavách spoluvězňů… Tak vznikl scénář, jímž se jako červená nit vinou dopisy Mistra Jana Husa, které jsou ale aktualizované prostřednictvím textů Patočky, Vackové, Renče a Platóna. Tito všichni se tam takto symbolicky potkávají, podporují se, posilují se a „podávají si pomocnou ruku“.
Aktualizovat Husa Sókratem?
To se mi zdá skvělé. Ano, je to „zpětný chod“, aktualizovat středověk starověkem… Ale funguje to jak blázen – tím, jak si je to blízký. Mně zajímá, jak rozrušovat zaběhlé strategie, způsoby myšlení o něčem, přestat být zahnízděný v jednom čase, v jednom úhlu pohledu, otevřít se, překonat spoutávající časové vymezení, dostat se nad to, přiblížit se věčnosti. Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nás duchovnost naší západní civilizace vede a o tom nás naše kořeny učí.
A co to vlastně mír je?
Pro nás, v tomto projektu? Potkáváme se tu s lidmi, kteří se dostali na hranici svých lidských možností. Dostali se do konfliktu s mainstreamovou společností,
…a její mír spíš narušovali,
ano, její úzus narušovali, a jednání a myšlení vraceli k podstatě. A tak mír v myšlení (a postojích) Patočky, Vackové, Husa, Platona je vlastně schopnost zůstat svobodný, věrný pravdě a překonávat strach, i tváří v tvář smrti. To je dost podstatná věc. Jan Patočka říká jednu moc hezkou myšlenku: „Všechno to zlé, temné, se přece může stát služebnou říší dobra. Meleté thanatu, přemoci smrt. Zůstat s ní tváří v tvář“. Takže mír nejsou ruce v klíně, ale je to pokoj. Ne ale pokoj od věcí světa, od jeho problémů. Znamená to spíš zabývat se jimi, vstupovat do nich, otvírat je a uvádět do patřičných souvislostí, abychom já ani druzí nebloudili, neztráceli se. Smíření pak neznamená přijmout prostě věci tak, jak jsou, ale spíš pozbýt strachu je vidět nově. A tím je problematizovat, a tak vytvářet prostor, ve kterém je možné druhým nahlédnout za závoj symbolické Artemis-Isis.
Jako když Jeremjáš řekne, říkáte pokoj, pokoj, ale není pokoje, protože máte pošahaný vztah k Hospodinu a kašlete na vdovy a sirotky…
A to je podle mne to velikánský. Všichni ti, kteří v inscenaci Řeč o míru mluví o míru, jsou buď zavření na doživotí, nebo zemřou jako Sókrates, Hus nebo Patočka, ale – s hlavou vztyčenou, protože vydali dobré znamení, dobré svědectví. Svědectví nezlomnosti, a taky lásky k druhým – že neuhnu, nevezmu to zpátky, protože nechci, ty kteří mi věří, zradit, – a tak vydávají dobré znamení. Že to má pořád smysl, i když to vyžaduje oběti. Ale i v té nejnepatrnější oběti je přece světlo. A jestli pokoj něco je, tak je to asi světlo, ta zvláštní „radost skrze utrpení, radost z osvědčení a po osvědčení, odměna důvěry Boha v nouzi, čas Božího navštívení“, jak krásně říká Josef Zvěřina, můj další podstatný učitel. Hledat světlo na cestu, ne světlo v kanclu nebo v obýváku u televize. Světlo na cestě, kde není teplo a bezpečí, spíš nezajištěnost a chlad.
Samozřejmě, v Řeči o míru zaznívá, co to je mír: mír se sebou samým, se světem, s bližním i s Bohem. To je velká šíře, ale my to divákům nepodáváme nijak dogmaticky, spíš přes hlubší múzický prožitek.
Důležitý je Hus, který tomu jako základní figura dává rámec, ale podporují ho další. Takže to není o nějakým trápení, ale spíš o usilování o pokoj, o mír. Skoro by se dalo říct, že pokoj je něco jako sloveso, a to nedokonavé. Něco, co člověka vybízí k aktivitě, co je závazkem do budoucna. Nic, co bychom „měli“ a spokojeně na tom seděli. Sáhnout do svědomí by si v tomto smyslu měl celý náš mediální svět se svými ekonomickými strategiemi děsu, síly a strachu, které na emoční úrovni pěstuje a rozvíjí. Tím určitě neprospívá druhým, ale jen sobě, svojí kasičce. Pěstuje tím válku v druhých, i když se zaklínají tím, že jim jde o mír, že chtějí lidi přece jen informovat… Mají plnou hubu míru, ale pokoj nepěstují, spíš svár a rozkol. Ale já věřím v lidi, že se nenechají oblbovat a tímto způsobem vysávat, věřím, že si zase uvědomí, že je to přeci jejich svoboda, budou-li s nimi tu hru hrát, či ne! Věřím, že se pomalu přestanou sytit tím bordelem a začnou se zase rozhlížet kolem sebe, protože svět a bližní nebo Bůh není na displejích a monitorech, ale v osobním živém kontaktu. S velkými dějinami žádný z nás nic nezmůže, tak se s nimi nemá smysl trápit, ale zato zmůže hodně v těch malých věcech, které se odehrávají mezi námi. V těchto intencích se pěstuje pokoj, tedy mír.
…hledejte pokoj, a usilujte o něj…
…čti, modli se a pracuj.
Mír je v současné propagandě nadužívané a zneužívané slovo. Rezonují v inscenaci i tyto kontexty?
Myslím, že jo, vlastně určitě – na základě reakcí, které píšou návštěvníci do pamětní knihy. Opíráme to o starověk, středověk, 20. století. Vede to k myšlení – že, jak už jsem říkal, pokoj, mír, není hotová věc, a že je to úsilí, se kterým člověk není nikdy hotovej.
(PT) Ono nejde jen o „mír za každou cenu“, ale i „život za každou cenu“. Setkávám se s názorem, že Palach byl duševně vyšinutý, jinak by se neobětoval, koneckonců, i Ježíše považovali jeho nejbližší za blázna. A dnešní mentalita se posouvá směrem k tomu, zachovat život za každou cenu. Pracuje inscenace i s otázkou osobního vztahu k životu a oběti? A přijímají to, zejména mladí?
Jak to přijímají obecně, to netuším. Ale máme s manželkou čtyři děti 16–26 let a přijde mi, že není rozdíl, je-li člověku 80 nebo 18. Rozhodující jsou základy – z rodiny, vzdělání. Jinak, už jsem zmiňoval film Jan Hus, mše za tři mrtvé muže. Ryszarda Siwiece prohlásili za alkoholika, z Oskara Brüsewitze udělali východoněmecký komančové pro změnu pedofila a z Bamforda rovnou blázna. Nakonec, i Jan Hus byl vnímaný jako blázen: „Tak se toho zřekni, a přežiješ!“ Ne, on upřednostní podstatnější věci, než svůj život. To, co bude asi věčně inspirativní, je odkročení od osobních zájmů a preferencí k tomu, co je podstatně lidské, k tomu, co se týká NÁS, ne jen MĚ. I Starý a Nový zákon je o boji proti tomu, že upřednostňujeme svůj „byznys“, že táhneme hlavně svoje já. Služba druhým, služba společnosti, a vlastně touto cestou služba Bohu, to nikdy nebyl mainstream, protože je to úsilí, které znamená i nějaké oběti, nepochopení a určité riziko – a taky trvá dlouho. Je to cesta obtížná, postrádající reklamy a senzace a svoje plody většinou přináší, až když „aktéři“ opustí tento hmotný svět.
A když udělám krok ještě jinam, tak epidemie koronaviru byla velice zajímavá „študýrka“ tohoto rozměru. Nejvíc jsem si všímal, že se lidé bojí hlavně o sebe, mají strach ze smrti, která jako by do života nepatřila, přitom je to cosi, co máme s sebou, vedle sebe, v sobě, co je součást života a nikoli jeho konec! Je to to, na co nemáme zapomínat, memento mori. Přece, když podřídíme život jen strachu o sebe, spolužití se vyprázdní a zbyde z něj jen prázdná díra, do které se skrze rozmanité mediální kanály nakydá kdejaká lež, kdejaká zbabělost, kdejaká prázdnota, kdejaké nic, které se vydává za ctnost! Ale zpátky k Řeči o míru – mají-li její jednotlivé figury něco společného, pak to, že upřednostňují společný, nadosobní zájem proti osobnímu prospěchu a preferencím. To mi z toho leze jako to nejpodstatnější.
Pro mladé lidi je každopádně důležité, že v Husově postoji nejde především o církevně-institucionální záležitost.
Institucionální rozměr tomu bere křídla, duchovnost se přece odehrávala a odehrává jinde než v institucích. Na ty skutečné poklady duchovnosti se nemůžeme „sáhnout“, čekají a odehrávají se uvnitř.
Navíc, když Hus mluví o pravdě, myslí na vysvobození, třeba od pochlebování.
Přesně tak, a podobně to mají i ti další – Vacková, Patočka. Jsou zavření, jsou na pokraji života – a o čem mluví? O svobodě. O radosti. O pravdě. O pozitivní oběti. A s velkým nadhledem. Posiluje je to. A myslím, že i touhle cestou dochází k aktualizaci Mistra Jana Husa.
(TT) A jaký typ obecenstva na tu inscenaci chodí a jak na ni reaguje?
Kraj kolem Obděnic je tvrdě katolický. Když jsem přišel s tím, že chci inscenovat Řeč o míru, Husa, tak jim spadla brada. Hlad? To je jasný! Ale Hus?! Tady? Já na to – hlavně nesmíte zapomenout, že Jan Hus je především katolický kněz, který se postavil proti tehdejší totalitě. To je hotová věc a musíte si to prostě nějak přebrat. Byl to katolický kněz, kterému šlo o to, aby víra byla to, co má být, ne nějaká institucionální spoutanost, která nedýchá a nemluví k lidem, ale spíš je prostorem pro kšeft. No vždyť přece tímto vlastně Hus také ukazuje cestu k „ekumenii“, ne?
Návštěvnost melodramu je nižší, než v případě scénického dokumentu „Obděnický farář Ladislav Albert Hlad“, ale myslím, že je to také tím, že to není tak tvrdě lokální téma, téma spojené s někým, kdo zde působil a zapsal se do srdcí lidí, i když je nedaleko tzv. Husova kazatelna, největší viklan u nás. Ale postupně si tam našli cestu i ti „tvrdší kaťáci“, a myslím, že jsem je přesvědčil.
V případě obděnické fary, a jejích projektů, je zajímavé, že se tam objevují lidé, kteří jinak do kostela nepřijdou, ale sem přijdou a něco jim to otvírá… S duchovním rozměrem jsou konfrontováni jinak, než jak jsou zvyklí, a jsou za to rádi.
A lidi, třeba z vašeho okruhu, chci nalákat i tímhle rozhovorem. Vždyť to je kumšt, živé umění. My se tu bavíme o textech, o scénáři – inscenace má ale i vizuální, filmovou stopu a hlavně, a to především, také tu hudební rovinu, je to přece melodram, tedy konkrétní hudební forma, jehož největším průkopníkem u nás byl Josef Suk, který z tohoto kraje taky pochází, ne? Hlas jednotlivým postavám dává herec Miloslav Mejzlík. Nejde tedy jen o „tvrdé myšlení“, o trpný slovní suchopár. Má to prostě křídla a ty tomu dává především hudební stránka věci. Mimochodem, autorem hudby – a dirigentem – je Tomáš Vtípil, bývalý kapelník DG 307, a brněnský evangelík :-) A leitmotivem píseň Jezu Kriste, štědrý kněže.
Řeč o míru. Meditace o míru v melodramu pro dechový orchestr a jeden hlas.
Scénář a režie: Miroslav Bambušek
Výtvarná spolupráce: Zuzana Krejzková
Hudbu složil: Tomáš Vtípil
Videoprojekce Jaroslav Svoboda
Historický úvod: Martin Dekarli
Hrají: Miloslav Mejzlík a členové osmičlenného dechového orchestru pod vedením Tomáše Vtípila.
Premiéra se uskutečnila 6. 7. 2025, melodram bude letos uveden jen dvakrát a to 6. 7. 2026 a 27. 9. 2026 vždy od 19.00 na obděnické faře.
Vstupenky je třeba rezervovat dopředu, poněvadž kapacita sálu je omezena. Rezervace na: obdenickafara@gmail.com
Info o obděnické faře – na facebooku: Obděnická fara, nebo z doslechu, žádné jiné informační kanály nejsou.
Divadelní tvorba M. Babuška, viz