Ad Filtr – Havaj (Protestant 1/96)
Rascal se nudí v kostele. Pan farář vydupal ze zpěvníku staromódní písničky, jako obvykle. Jazyk a barva žalmů a bratrských písní mu už nic neříkají. Už neví, proč vzít do úst starodávná slova, která pocházejí z jiného světa než je ten dnešní. Rascal se v těch písničkách už nepoznává. Nejsou to jeho slova, nejsou to jeho obrazy, není to jeho vnímání světa a vztahu k Bohu, které mluví z těch zhudebněných básniček. Slova jsou mu cizí, vyprázdněná, ztratila někde smysl. Rascal by na ně asi nejraději zapomněl, možná dokonce celou věc obrátil naruby, provedl v kostele nějakou revoluci. Končíme se starou, úctyhodnou tradicí, teď jsme na řadě my. Teď už jenom naše slova. Rascal by možná nejraději prosadil rozkol – k čertu s tradicí.
Pan vikář Tomáš Trusina vyjadřuje pochopení, ale samozřejmě nemůže souhlasit úplně. Tedy zdánlivě nesouhlasí. Je třeba provést roztřídění ve zpěvníku, odstranit písničky s vybledlou a sentimentální metaforikou. Zpívejme jen to, co nám mluví do duše. Tuto lustraci přežívají zatím reformační písně a žalmy. Zajisté, zdá se, že vikář je méně revoluční než rascal. Ukáže mu, že něco ještě stojí za to, něco si můžeme zachovat. Církevnicky obhajuje určitou část Evangelického zpěvníku, která mu nezkazí nedělní kázání. Nuancuje tak, aby se ho rascalova kritika netýkala. V něčem máš pravdu, milý rascale, ale ty písničky stejně nevybírám. Krize zažehnána? Rozkol nebude?
V zásadě je však pan vikář ve stejné pozici jako rascal, dokonce jde ještě o krok dál. Podle rascala nemá smysl zpívat písně, které nejsou „jeho“. Pan vikář najde písně, které jsou „jeho“, podle toho, zda jsou spřízněné s mimozpěvníkovými písničkami dnešní doby. Rascal vyjadřuje znepokojení, vikář to ještě teologicky odůvodňuje. Bohoslužby mají být moderní, dokonce postmoderní.
Zde tkví jádro věci. Má být měřítkem písní moderno či postmoderno? Má být moje poznání a vnímání světa určující pro církev? Musí se církev přizpůsobit modernímu věku? Tady už nemluvíme jen o písničkách, ale vůbec o teologii a víře. Nebo lépe řečeno: o jazyku teologie a víry. V teologii se to hemží nezvyklými slovy, zastaralými výrazy a „předmoderními“ pojmy. V církvi tato slova používáme, pro život víry jsou často klíčová. Kdepak v moderním světě slyšíme slova jako hřích, milosrdenství, spasení? A ještě dál, už ne jen jazyk víry, ale podstata: není v (post)moderním, individualistickém světě myšlenka někoho, který převezme a snímá moji vinu a hříchy trochu „out-of-date“?
Jako věřící stojím v dlouhé tradici, v níž znějí slova, která se asi nedají nahradit (post)moderními. Bedlivě naslouchám, co mě ta slova chtějí říci. Když jim nerozumím, schovám je v srdci, a možná přijde den, kdy se rozzáří, vrhnou světlo do mého života. Ano, ty nabubřelé písničky se přece dají nahradit. Nemají takovou váhu, že bychom je museli schovávat. Vydávají však svědectví našich předků ve víře, které svým způsobem má co říci. Jejich způsob není náš, tak jako náš způsob není jejich. Občas má význam vzít do úst jejich slova, abychom s nimi prožili úzké spojení skrze staletí. A snažme se tradici obohatit i svými písněmi, které by snad za tři sta let také ještě někdo zazpíval. Tradice není břemenem brzdícím dnešní život sboru a církve, ale pokladem a pramenem, z něhož církev může čerpat velké bohatství.