pokračování
H: Na Hradě byla před časem delegace ČCE, prezident přijal nově zvolenou synodní radu. Jak se toto setkání hodnotilo? A vůbec – mluví se o protestantismu či protestantech? čeká se od nich něco?
0: Bylo to první výraznější setkání prezidenta s evangelickou církví a vzniklo z potřeby prezidenta vystupovat nejen jako člověk nad stranami, ale také jako člověk nestranici jen jedné církvi. Tuto vnitřní potřebu vyjádřil mnohokrát ve svých esejích, např. v Dopisech Olze, kde je několik krásných úvah na toto téma. Nějaká podrobná analýza setkání provedena nebyla a kdyby byla, tak by byla věcí interní. Lze říci, že setkání bylo hodnoceno jako velmi úspěšné a prospěšné. V bývalém kolegiu, dnes sboru asistentů, nesporné vládne názor, že ČCE je schopna ve svých špičkách zaujímat výrazné politické postoje – konečné mezi kněžími v ČCE, pokud se nemýlím, bylo ve srovnání s jinými církvemi nejvíc signatářů Charty 77. Podle mého názoru (a myslím, že se tu od názoru kolegů nijak neliším) právě činnost evangelické církve a protestantské chápání víry více člověka připravují k občanskému životu. Například systém delegování na synod, volba synodního seniora, synodní rady atd. – to všechno je jakýmsi modelem demokratického života společnosti a logicky to musí lidi, kteří v evangelickém společenství intenzívně žijí, k občanskému životu dobře připravovat.
H: Dovolím si jednu ošklivou konfesijní otázku: Mnoha evangelíkům vadí, že oficiální státní návštěvy chodí podle protokolu ke kardinálovi. Vadí jim to z toho důvodu, že se tak naše země představuje světu jako země výrazně katolická. Prý to není zvykem ani v Polsku…
O: Program státní návštěvy vzniká v dialogu dvou ministerstev zahraničních věcí, dvou velvyslanectví, ve vrcholných případech také kanceláří hlav států a hraje tam roli jak nabídka strany jedné, tak přání strany druhé. Mám za to, že přijetí u kardinála nebývají pravidlem a stane se tak spíše tehdy, kdy si to host sám přeje. Osobně bych to vyložil takto: kardinál Tomášek je výraznou osobností, byl viditelný i v revoluci, silně viditelný pro naši společnost, ale i pro okolní svět. Motivem těchto setkání, která snad nejsou ani tak častá, je tedy především touha setkat se s osobností života společenského, někdy snad víc než s osobností života církevního.
H: Postavení církví se pronikavě změnilo. Jak vy sám hodnotíte současné aktivity církví, co je vám sympatické a co nikoli?
O: Máme za sebou cosi, co se dá nazvat etickou a morální destrukcí společnosti. Vládnoucí ideologie záměrné chápání přirozených nadosobních hodnot mátla a protěžovala pahodnoty z pozic marxistického a materialistického vidění světa. Nejvyšší hodnotou bylo udržení totalitního systému a totalitní oligarchie. Proto v tom nejobecnějším smyslu je teď každá aktivita, která směřuje k obnově vyššího chápání morálních hodnot, pro společnost pozitivní a nezbytná. Působení církví je na vrcholu těchto aktivit. Na druhé straně se však u všech církví vyskytuje větší či menší sklon k ortodoxii, a ten nemám rád. Jsem člověk, který experimentuje, člověk permanentně hledající, i když hledající ve směru konzervativních jistot, a proto mi vadí vše, co má nádech bezmyšlenkovité ortodoxie. Bohužel, takové počínání u církví existuje – hlavně tam, kde jde jen o vnější stránku věci, a ne o tu vnitřní, kde jde o to získat nové ovečky do svých řad, ale to, jestli přitom budou skutečné získány, už není tak důležité. Pak jde jen o naplnění čárky a ne o dotknutí se podstaty. Naplňování čárek a praktikování ortodoxie jsme za těch čtyřicet let zažili až až, abychom na to nebyli citliví. Bojím se, že velká řada lidí, zejména mladých, a hlavně dětí, která by mohla být vtažena do církevního života a přivedena na cestu kladení si otázek, které směřují k víře, může být často právě tímto ortodoxním, mechanickým přístupem odrazena. Na to je potřeba dávat pozor nejen v církevním životě, každý by měl tyto tendence hledat sám v sobě a bránit se jim.
H: Jak v této souvislosti na vás působila konfirmace, kterou jste dnes zažil? Nebyl to přesné ten případ, kdy děti jsou k něčemu přivedeny, aniž by to mělo ten správný vnitřní náboj?
O: Můj dojem z konfirmace byl velmi dobrý, a to z různých příčin: malý kostel v kraji, který znám, mladý farář, dobře praktikující své poslání, větší sešlost lidí a větší svátečnost. Najednou jsem tam pocítil takový záchvěv času, který vyvolala zmínka o tom, že kostel byl postaven v roce 1786. Byl to pro mne náznak návratu k životu, který má svůj vyšší řád, na vesnici způsobovaný těsným sepětím s přírodním koloběhem, ale také jakýmsi stabilním chápáním mravních hodnot, které nepodléhají radikálním změnám. Byl to pro mě náznak návratu k těmto hodnotám. V tom vlastním aktu, už částečné unesen dojmem chvíle, jak říká Bohumil Hrabal, jsem vůbec nebyl schopen přemýšlet, jak to působí na ty děti. Ale jak ti konfirmandi, tak posléze ten zpívající dětský sbor, vypadali zaujatě. Ne všichni, to člověk trénovaný v pozorování pozná, ale většina zaujata byla a rozhodné to nepůsobilo dojmem, že by někdo byl nějak donucen nebo v nějakém vnitřním odporu.
H: Považujete se za ekumenického křesťana. Jak chápete víru, co pro vás víra znamená?
O: Myslím, že jde o chápání vyššího řádu světa. Člověk je podřízen – v tom nejlepším smyslu slova – tomuto řádu a vše, co dělá, ať vědomě nebo podvědomě, je tímto řádem měřeno. Každý čin, kladný i záporný, se tedy posléze nějak do této konstelace dostane, neztratí se. Osobně si bez toho nedovedu vlastní život představit. Nebo dovedu, ale je to představa velmi neradostná, poněvadž žití bez tohoto horizontu by pro mě bylo žití v jakési zvláštní mravní pustině, kde bych se potom asi jenom honil za každodenním požitkem, bez toho, aniž bych vůbec dokázal ten požitek zažít, protože ten by se okamžité ztrácel, jakmile by pomíjel a nutil by mě hnát se za požitkem dalším. Nedovedu si představit, jak bych mohl bez tohoto vědomí pochopit, že jsou v životě taky věci nepříjemné, které nejsou zrovna libé, a přesto v životě musí být a člověk je musí umět překonávat. Bez toho, že věřím, si nedovedu představit, že bych vůbec dokázal chápat svůj život jako cestu, ne jako nesmyslné vyvržení do absurdního světa. I když jsem se dost často bolestné zamýšlel nad tím, čemu říkám v jedné své eseji „ruletka života“ – proč a jak se člověk ocitá ve vědomém světě, v čem je to, čím je to – ale na straně druhé používám-li pojem „ruletka“ to chápu jako výhru. A kdybych nechápal život jako cestu, kdybych nevěřil ve vyšší řád světa, musel bych zcela logicky považovat život za prohru.
H: Evangelický teolog se ovšem hned zeptá – jakou roli tu pro vás hraje postava Ježíšova? 0: Jsem ekumenický křesťan, základ mé víry je tedy v oblasti křesťanství, i když se snažím vmýšlet – pokud mi to možnosti poznání dovolí – do ostatních náboženství. Evangelium a život Ježíše Krista je v křesťanském chápání právě modelem té životní cesty, modelem, k němuž se může člověk v každém okamžiku svého života vztahovat.
H: Jak se toto chápání víry projevuje ve vašem přístupu k umění?
0: Pokud člověk skutečné věří, pak je jeho víra obsažena v každém jeho činění, tedy i v tvorbě. Obecně lze rozlišit dva typy uměleckých děl: horizontální a vertikální. Horizontální jsou ta díla, která jdou pouze po povrchu každodenního života, ohledávají ho, ale nepronikají do hloubky. Díla vertikální pronikají pod povrch, ale poněvadž v tom nejniternějším chápání není hloubky ani výšky, tak říkám, že tato díla vztyčují vertikálu. Taková vertikála se v díle rodí a zachvívá ovšem jedině tehdy, když tvůrce cítí onen vyšší řád. Dílo se pak vůbec nemusí týkat věcí spojených s vírou, a přesto v něm může být úplně fascinující vertikála a může být výpovědí o chápání Boha a víry. A naopak – když to řeknu hodné tvrdé – může být vytvořena naprosto horizontálně třeba Pieta. Úmysl může být dobrý, umělec věřící, ale výsledek i tak může být prázdný. Osobně se snažím rozpoznávat a hledat ve svém díle – i v tom, jak je jiní lidé vnímají – zachvění a náznak této vertikály.
H: Jaká je vůbec role kultury, a řekněme kultury v demokracii, dnes, v této dějinné chvíli? 0: Chápání kultury bylo v minulém období zcela záměrně zúženo na kulturu uměleckou. Marxistické učení, jehož jedním z hlavních cílů bylo zdestruovat chápání lidských hodnot, muselo zdestruovat i pojetí kultury, poněvadž kultura ve své kontinuitě je konzervativní. Kultura chce a potřebuje neustále navazovat na to, co bylo a vycházet z toho. Ale bez vědomí toho, co bylo, nelze kulturně žít. Při vědomí této kontinuity je potřeba, abychom začali znovu chápat, že kultura prostupuje celý život, od lidských vztahů přes chápání krajiny a lidské existence v přírodě až k architektuře a třeba k tomu, jak si omítnu dům; od kultury vzdělávání se, v němž je téměř nejhlouběji obsaženo vědomí kontinuity, až po kulturu tvůrčí, která je sice dobrá jen tehdy, když vytváří něco nového, ale to nové, pokud je opravdu dobré, je vždy hluboce spojeno, třebaže v poloze zdánlivé kontroverzní, s vědomím lidského rodu, s kulturním vědomím, tedy s minulostí. Toto všechno bylo naprosto vědomé minulým režimem osekáno a až s jakousi rafinovaností naroubováno na život umělecký a člověk pak byl i oficiálním uměním a vším vychováván k falešnému obrazu, že život nemá žádnou kulturní tradici a kontinuitu, neboť měla být vytvořena kultura úplně nová, pseudokultura alegorických vozů, komunistických rituálů, veřejného zlodějství a drátěných Švejků na stěnách obývacích pokojů.
Za největší úkol dnes proto považuji obnovit toto široké chápání kulturnosti lidského života. Je to zároveň také naprosto nejobtížnější. A pokud se teď často mluví o krizi kultury, o kulturní katastrofě, která nastane, tak je potřeba vědět, že kulturní katastrofa už tady dávno nastala, že už jsme za ní. To jako by si nikdo neuvědomoval. Naopak-to, že jsme se osvobodili a pomalu krok za krokem směřujeme k demokracii, je prvním krokem z této katastrofy. A pokud zaniknou nějaké kulturní instituce, pakliže byly pro společnost potřebné, tak vzniknou jiné, které je nahradí. Všechen tento křik je zvětši části pouze snaha zachovat úřady, které tyto instituce řídily.
H: Máte nějakou představu, až se vrátíte ke své práci, jak konkrétně k obnově přispět, jak svou tvorbu zaměřit a koncipovat?
0: Přemýšlím o něčem, čemu říkám „konzervativní avantgarda“. Vyjádřit to nějak přesněji by bylo tak na rozměr eseje. Jde o potřebu obnovovat kontinuitu – pomoci rekonstruovat středoevropský kulturní prostor. Je jasné, že příčiny, podmínky a reálie středoevropského prostoru se nemohou vrátit. Ono zvláštní propojení jednotlivých národních kultur v habsburské monarchii s kulturou německou a židovskou – to vše je nezvratné destruováno. Lidé, kteří toto propojení tvořili, byli zčásti vyvražděni a vyhnáni. Ale přes tento neblahý výsledek destruktivní spolupráce dvou totalitních režimů – fašistického a komunistického – tady ten fenomén nějakým způsobem žije dál. Už dlouho před listopadem mě to fascinovalo a dnes to vidím jako program své umělecké tvorby: hledání, v čem se může tento specifický duchovní prostor střední Evropy projevit, v čem může nastat jeho oživení, kde je v nás. Toto hledání nemá ovšem ani v nejmenším nějaký nádech nacionalismu, v tomto případě nacionalismu středoevropského, nemá ani v nejmenším charakter ortodoxního upínání se k jedné představě – musí zůstat naprosto otevřené.
Teď, když jsem poprvé v životě svobodným člověkem, už se nemusím ptát, kdy a kde budu svoboden. Teď se ptám, kdo jsem, odkud jsem vyrostl, kde žiji, jaké jsou mé kořeny a jak byla utvořena situace, v níž se teď ocitám. To jsou směry hledání, to je program, který bych chtěl sám sobě vytyčovat.
S Petrem Oslzlým hovořil Štěpán Hájek