Kaliště – Horní Dubenky, 18. 8. 1991
H: Po revoluci a před volbami se hodně mluvilo o neprofesionálech v politice. Jak vidíte tuto otázku dnes, po roce a půl ve funkci poradce prezidenta?
0: Podstata té otázky je dosti sporná. Kdo zde v tomto našem teritoriu je a byl v politice profesionálem? V minulém systému tzv. politikové praktikovali jakousi pseudopolitiku, falešnou hru na politiku bez pravidel a ve společnosti panovala vůči politice rezignace či přímo odpor. A právě umělci – výtka neprofesionality byla adresována nejčastěji umělcům, kteří přišli s prezidentem na Hrad – pokud nechtěli lhát, museli politickým životem žít. Jestliže jsem byl dramaturgem alternativního divadla, které bylo s totalitním systémem v permanentním sporu, musel jsem každodenně analyzovat společenskou a politickou situaci, abych znal taktiku protivníka a stav společnosti. Pokud jsem chtěl realizovat program našeho divadla (Divadla na provázku, nyní Divadla Husa na provázku) jako divadla bojujícího za svobodu a demokracii, musel jsem neustále věnovat větší část svého tvůrčího času politickým rozvahám a vymýšlení politických tahů. Není proto náhodou, že právě osobnosti z tohoto typu divadel se v roce 1989 ocitly mezi iniciátory revolučního pohybu. Shodou okolností (ale trochu přichystanou) se stalo, že naše divadlo společně s HaDivadlem vyhlašovalo první ze scény stávku divadel. Bylo to však logické vyústění předchozí naší aktivity a našeho směřování. Že jsem se 19. listopadu 1989 stal spoluzakladatelem OF, vyplynulo také zcela přirozeně z celého mého předchozího života. Pak už to vycházelo jedno z druhého, až jsem se nakonec ocitl v tom skutečném porevolučním profesionálním politickém životě. Kdybych to odmítl, zpronevěřil bych se tomu, co jsem dělal předtím, a měl bych špatný pocit alibisty. Chápu to jako povinnost, jako úkol, protože však mou touhou je vždy a především tvorba umělecká, rozumím tomuto svému poslání jako úkolu dočasnému.
H: Dnes tento úkol stále ještě trvá, nebo už přemýšlíte o tom, že by měli nastoupit jiní?
0: Dá se říct, že řada lidí se ve svém současném politickém působení čím dál tím více profesionalizuje. Mohu to pozorovat u některých svých přátel v parlamentu, na ministerstvech či na radnicích, kteří vedle intenzívní praxe vědomě podstupují řadu seminářů v zahraničí i u nás za řízení lektorů ze západních demokracií a připravují se tak odpovědně a plánovitě na další působení v politice. Jestli toho jsou schopni nebo ne, jestli to dělají dobře, to v demokracii rozsuzuje volič svým hlasem. Pokud jde o mne, zabývám se v tuto chvíli politikou v oblasti kultury a tou jsem se vlastně zabýval vždycky, ale z opačné strany. Dřív jsem bojoval proti státní kulturní politice, teď ji spoluvytvářím. Také v této sféře absolvuji mezinárodní semináře a konference. Protože však není mojí osobní touhou být jen dobrým politickým úředníkem, zvažuji, kdy tento úkol, který jsem si svým životem zadal, pomine, kdy se budu moci vrátit do sféry umění a kdy moje umělecká aktivita bude pro společnost víc platná, než ta současná, řekněme politicky administrativní.
H: V televizní besedě s poradci prezidenta jste řekl, že národ přijal cenovou liberalizaci výborně, bez nějakých výraznějších projevů nespokojenosti. Je to skutečnost potěšující, nicméně poslední dobou jako by se’ začala ve společnosti projevovat určitá distance. Vidím to např. v návratu k tomu starému dělení – my a oni. Oni zdražili, oni neudělali zákon apod. Jak tento fenomén hodnotit? Je to zárodek něčeho negativního? Anebo je to jenom běžná, typicky česká vlastnost na někoho si stěžovat?
0: To je zajímavá otázka. Nedovedu přesně posoudit, jak je to jinde – možná že ta větší distance, vyjádřená právě tím „oni“, patří ke struktuře evropského společenského a politického života, protože jsem ji měl možnost pozorovat i u některých svých přátel v západní Evropě, ale u nás je to jistě dědictví předchozího období, kdy všechno dělali „oni“ a čtyřicet, padesát let obyčejný člověk neměl možnost do politiky zasáhnout, pokud neměl odvahu vstoupit do otevřeného konfliktu s mocí. Že se to vrací, je trochu varovný signál. Také se ozývají hlasy, že lidé nemohou ovlivnit to, co se děje okolo nich. Takový nárůst pasivity je nebezpečný, poněvadž nikdo jiný než každý z nás situaci a stav společnosti ovlivnit nemůže. Samozřejmé, zákony jsou potřeba, aby připravily podmínky, ale nemůže být vydán nějaký univerzální zákon, že všechno všude bude uspořádáno spravedlivé. Každý sám musí vstoupit do politiky, která opravdu začíná v našem nejbližším okolí, v mém podniku, v mé obci – a to i s riziky, že kritizovaní se budou bránit, a třeba protiútokem. Osobní angažovanost s sebou toto riziko vždycky nese a nejde to jinak.
H: Vzrůst pasivity je asi projevem širšího porevolučního útlumu, kdy se lidé od věcí veřejných stahují zpět do soukromí. Chtěl bych se zeptat – ale nemusíte mi odpovídat, pokud usoudíte, že to není otázka pro vás – nenastala určitá únava i u pana prezidenta, a to v tom smyslu, že jako by se stáhl víc do pozadí a pro normálního člověka hledícího na televizi už nebyl tolik vidět, přestal být tím, který svými projevy zapaluje, který ukazuje nějaký vyšší rozměr?
0: Dost příznačně jste řekl – normální člověk hledící na televizi. Prezident promlouvá každou neděli v rozhlase a člověk, který chce znát jeho aktuální názory, jeho reakce na události a politické programy, může se s nimi každý týden seznámit. To, že veřejnému mínění tady vládne televize, je věc druhá. Trochu obecněji bych k tomu řekl, že euforie nikdy není dlouhá, každý má právo na únavu, to teď myslím spíš na společnost než na prezidenta, jeho duševní energie je až neuvěřitelná. Ale ani burcující projevy nelze pronášet stále. V revolučním a porevolučním období, které gradovalo volbami, musel být samozřejmé každý projev svým způsobem burcující. Teď je naopak kladen větší důraz na každodenní práci. Kdyby šla tato práce nějak vyčíslit, tak v té oblasti plánovitých činů je teď nesmírně intenzívní. Celkové se domnívám, že pan prezident aktivně přichází se zásadním stanoviskem či projevem vždy, kdy je to skutečně potřeba.
Pokračování v příštím čísle