Hana Ducho je farářkou českobratrské církve evangelické v Pardubicích. Již šestým rokem zde káže, pastoruje, vede biblické hodiny pro děti i dospělé, popř. otevírá oči posluchačům pro veřejné záležitosti po způsobu biblických proroků, a tak zaostřuje evangelijní zvěst do přítomnosti. Vede debatu o těchto pokusech s posluchači, a poslední dobou i s diváky filmů, jejichž promítání ve sboru organizuje.
Které filmy jsi již promítala?
Promítáme první čtvrtek v měsíci, kdy normálně bývala biblická hodina. Zatím jsme promítali 3 filmy: polský snímek Corpus Christi o delikventovi propuštěném z nápravného zařízení, který se vydává za kněze v malé polské vesnici. Pak dánské drama Chlast, které vypráví o alkoholu a ještě víc o žízni po životě, kterou se lidé středního věku snaží nějak uhasit. A před Vánoci jsem zvolila oddychovku, francouzskou komedii Co jsme komu udělali? o kulturním a náboženském dialogu.
Který z nich měl při následné debatě největší ohlas?
Všechny. Každý jinak. Ale řekla bych, že Chlast nás nejvíc názorově rozdělil. Každý jsme film vnímali trochu jinak, dost jsme si při debatě hájili své odlišné pozice. Film vyvolává morální dilemata. To všechno bylo zřejmě i záměrem režiséra – otevřenost, možnost vice interpretací.
Ty jsi byla minulý rok na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Byla jsem členkou nezávislé ekumenické poroty. Byli jsme celkem tři: Anna z Berlína, Hermann ze Švýcarska a já. Anna i Hermann za sebou měli už několik festivalů jako porotci, já takhle byla poprvé. Skvěle mě zasvětili. Moc mě bavila naše společná diskuze nad každým filmem, vyhodnocování, občas jsme se pohádali. Samozřejmě byla úžasná celková atmosféra festivalu, setkávání a rozhovory s dalšími mezinárodními porotci, s filmovými tvůrci, výborné koncerty a doprovodný program, pestrost lidí, ženy v krásných šatech, …
Stíhala jsi shlédnout všechny filmy, které jste pak měli hodnotit?
Ano, měli jsme hodnotit jedenáct filmů z hlavní soutěže, to znamenalo vidět dva filmy za den. Na další filmy už jsem nechodila. Občas jsem zašla na nějakou panelovou diskuzi, debatu nebo přednášku.
Bylo v komisi víc mužů než žen?
Byly jsme dvě ženy a jeden muž. Ostatní nezávislé poroty byly početnější, genderově vyvážené.
Lze u žen režisérek hovořit o sociálně citlivější filmové řeči?
To nevím, to jsem tedy nijak nezkoumala.
Které festivalové filmy tě nejvíc zaujaly?
Určitě bulharský film Blažiny lekce, kterému jsme za naši porotu dali první místo. Ten film vyhrál i cenu hlavní poroty. Film vypráví o starší ženě, vdově, která naletí „šmejdům“ a pak se sama „šmejdem“ stane. Zajímavé jsou její vnitřní, náboženské motivace k tomu, aby udělala, co udělala.
Hodně mě taky zaujal gruzínský snímek Svatý občan, který dobře, citlivě, trefně parafrázuje evangelium do současnosti, do prostředí horníků v Gruzii. Ten film je navíc nádherný po vizuální a zvukové stránce. Ke katechezi ve sboru jako dělaný! Člověk se musí ptát, zda vlastně chceme živou víru, živého Krista, nebo raději něco kamenného, ztuhlého, co po nás nechce žádné velké změny a odpovědnost.
Zvláštním způsobem mě zaujal kanadský film Červené pokoje o posedlosti zlem, násilím, ale taky o temné stránce internetu. Po tom filmu jsme obě s Annou nemohly mluvit a potřebovaly půl den na rozdýchání.
Dotýkal se některý festivalový dokumentární film těžkostí kulturního života na Ukrajině?
Téma Ukrajiny se na festivalu nijak zjevně netematizovalo. V hlavní soutěži mu nebyl věnován jediný film. Zaskočilo to hlavně oba mé zahraniční kolegy. Zmínili to i v závěrečné zprávě.
Už se ti podařilo sehnat na sborové promítání některý z festivalových filmů? Nebo některý z nich v dohledné době plánuješ?
Filmy z loňského festivalu zatím nejsou dostupné. Sahám po těch z předchozích festivalů. A pokud to půjde, ráda bych ve sboru promítla oba zmíněné filmy, Blažiny lekce, Svatý občan a pak Královnin gambit – tento film otevíral filmový festival.
Hodnotíte ve sboru také filmové seriály? Nebo filmy typu Báječná léta pod psa, Všichni dobří rodáci? Nebo dokumentární filmy?
Seriály zatím ne. Zajímavý nápad, ale nevím, jak by se to dalo uchopit. Na dokument se těšíme v únoru. Budeme koukat na Návštěvníky. Hlavní protagonistka Zdeňka Sokolíčková přijde jako host a budeme moci povídat také s ní.
Snažím se vybírat žánrově různé filmy. Jeden večer věnujeme tématu odboje za Druhé světové války a skupině výsadkářů ze Silver A, kteří působili na Pardubicku. Byl o nich natočen film Stříbrné requiem, ve kterém se mimo jiné objevuje odbojářka Věra Junková. To byla evangelička, učitelka, narodila se v kostelnickém domečku vedle našeho kostela, byla spojkou mezi výsadkáři a byla popravena za heydrichiády ve svých 24 letech. Na tento večer přijal pozvání režisér filmu Vít Mazánek a snad i jeden z herců filmu, což je zatím v jednání.
Vybíráš hlavně ty, nebo se na výběru žánrů či konkrétních titulů podílejí také účastníci promítání?
Zatím vybírám já. Promítali jsme teprve párkrát. Dost sleduji server Film a spiritualita, kde čtu recenze a vybírám podle toho, co mě tam zaujme. Musím se na film nejdřív podívat sama a vyhodnotit, zda to pak pustíme. Už se mi stalo, že jsem musela vybrat jiný. Nějaké filmy mi doporučuje právě Anna, se kterou jsme se seznámily na KVIFF. Samozřejmě ale zvu ostatní, ať dávají své typy. Uvítám, když se v přípravách a moderaci časem budeme střídat.
Účastní se promítání a následné debaty převážně lidé ze sboru, nebo necírkevní veřejnost?
Nejvíc lidí chodí ze sboru, ale úplně jiná skupina, než chodí na biblické hodiny nebo jiná setkání. Říkají, že tento žánr jim sedne víc jak společné čtení bible. Současně je na filmových večerech baví, když nějak na bibli narazíme a film s evangeliem a (křesťanským) životem propojíme. Posíláme pozvánku i do sborů v ekumeně. Prý se na to lidi od nich ptají, ale zatím nikdo nedorazil. Z veřejnosti chodí občas jedna rodina.
Myslíš, že sledování filmů s následnou debatou může pomoci zorientovat se v současných problémech, čelit předsudkům, polopravdám a manipulacím?
Myslím, že to může být jedna z cest. Proto jsme ji nabídli a uvidíme. Jsem vždycky ráda, když je lidem dobře a jsou spolu rádi. Ale zas takový minimalista nejsem. Když si třeba při filmu nebo při biblické uvědomí, že není jediný názor na věc, a sice ten jejich, když o věci přemýšlí a méně hrotí, tak to beru už jako splněnou misi.
Díky za rozhovor.
Ptal se Pavel Keřkovský