Podle posledního sčítání obyvatel (v roce 1991) se v bývalém Československu hlásilo k romské národnosti 108 705 občanů (0,75 %), z toho v České republice 32 903 (0,3 %). Skutečný počet příslušníků této menšiny je, však nesporně vyšší, bývá odhadován v Čechách na 130 000 až 270 000 osob (přibližně 1,3 až 2,7 %). Pokusme se alespoň krátce povědět, odkud Romové pocházejí, kdy a kudy přišli do Čech, jak žili, jaké byly jejich osudy, jaký Vztah k nim chovala okolní společnost v minulosti a dnes.
Cikáni nebo Romové u nás žijí již téměř šest století, možná i déle. Při svém příchodu do Evropy často tvrdili, že pocházejí z Egypta, kde trpěli, byli pronásledováni a odkud byli nakonec vyhnáni pro svoji křesťanskou víru. Snažili se těmito pověstmi dosáhnout vlídnějšího přijetí ze strany evropského křesťanského obyvatelstva a mnohdy se jim jejich záměr skutečně dařil. Odtud pramení domněnka o egyptském původu Cikánů. Podle ní získali například v angličtině název GYPSI.
Pro nás je jistě zajímavé, že ve Francii bývají Cikáni nazýváni mimo jiné i slovem BOHEMIENS (= Češi) z podobných důvodů. Přicházeli tam totiž mnohdy z Čech a prokazovali se glejty českých králů. Tyto listiny byly zpravidla padělané, vyskytly se však i pravé (například glejt krále Zikmunda z roku 1417 nebo 1423).
Jazykové, sociologické a antropologické výzkumy ukázaly na jinou pravlast Cikánů – než Egypt nebo dokonce Čechy – totiž na Indii. Romové zde patrně žili rozptýleni zejména v severních částech země, náleželi k nižším společenským vrstvám, zabývali se ponejvíce kovářstvím či hudbou. Aby se uživili, museli často měnit místo svého působení. Hospodářské důvody mohly Sehrát základní roli také při jejich odchodu z Indie směrem na západ. Maďarský evangelický student teologie I. Vályi si v roce 1763 jako první všiml podobnosti Romů se svými kolegy z Indie pobývajícími tehdy v Leidenu. Sporadicky se vyskytují názory, že Romové jsou potomci Drávidů – původních obyvatel Indie.
Do Evropy směřovali Romové nejčastěji přes Blízký Východ, Malou Asii a Balkán nebo přes severní Afriku a Španělsko. S pobýváním Cikánů v maloasijském Cařihradu souvisí pojmenování CIKÁN. Jeho původ se odvozuje zpravidla od slova Athinganoi, jímž bývala zprvu označována jistá manichejská sekta vzniklá v 11. století ve Frýgii.
Málo pravděpodobná se zdá být domněnka, že Cikáni byli hnáni přes východní Evropu k západu mongolskými hordami, které v 1. polovině 13. století podnikly rozsáhlý nájezd na Evropu. Tento výklad vznikl na podkladě 82. kapitoly Dalimilovy kroniky. Podle ní se roku 1242 po Čechách začali, objevovat skupiny hladových lidí, jejichž vzhled v některých rysech připomínal Cikány. Prosili o jídlo a opakovali slova „kartas bóh“, což někteří badatelé vykládají jako „nastal hlaď, jiní v této formuli spatřují oslovení „pane“, „bratře“. Obyvatelstvem byli nazýváni KARTASI a považováni za zvědy blížícího se mongolského vojska. Vyobrazení jednoho Kartase se dostalo do erbu pánů Košíků z Lomnice. Ve skutečnosti se patrně jednalo o jiný národ postižený mongolským tažením na Evropu. Je známo, že podobných etnických skupin se pak ve 14. století na území tehdejší Východořímské říše vyskytovalo více. Z názvu tohoto státního útvaru (Imperium Romanum) možná pochází i označení ROM pro Cikány a jim podobné národy. Přijímanější je ovšem názor, že slovo Rom je odvozeno od sánskrtského Dom (= člověk, muž).
V našich zemích se slovo Cikán objevuje až v popravčí knize pánů z Rožmberka. V roce 1399 je zmíněn „Cikán, črný, Ondřejov pacholek“, a nejspíš se jednalo o přezdívku.
Staré letopisy české datují (patrně o rok mylně) příchod tří set Cikánů ku Praze do roku 1416. Zápis zřejmě zmiňuje novou silnou skupinu Cikánů, která v roce 1417 táhla střední a západní Evropou ve třech proudech (pod vedením jejich krále Sindela a vévodů Ondřeje, Michala a Panuela). Tito Cikáni se lišili od balkánských etnicky i společensky, zejména oblibou v kočovném způsobu života a parazitním způsobem obživy. Nejvyšší písař Nového Města Pražského Prokop v díle o počátcích husitského hnutí je hodnotí v katolickém duchu slovy: „vzhledem a podobou předstihli tábority a zanechali jim své špatné mravy.“
V 15. století se pak Cikáni rozšířili po Evropě, živili se hadačstvím, vymáháním almužen a krádežemi. Pouze zpočátku obyvatelé uvěřili jejich již zmíněným pověstem o křesfanské víře či utrpení v Egyptě. Později bývají vyháněni a pronásledováni a mnohdy jsou považováni za špehy Turků či obviňováni ze žhářství. Ve srovnání s německými zeměmi jsou v Čechách přijímáni poměrně vlídně. Vypudit se je sice odtud pokoušel již v 16. století Ferdinand I., patrně však bez většího úspěchu.
Kruté, dlouhodobé a systematické pronásledování Cikánů nastává až po třicetileté válce a vrcholí za vlády Leopolda I. a Karla Vl. na přelomu 17. a 18. století. Doba „temna“ postihla krutě nejen české evangelíky. V roce 1688 jsou Cikáni vypovězeni ze země, v dalších letech postupně prohlášeni za psance (reskript 11. 7. 1697) a postaveni mimo zákon (patent 20. 5. 1721). život Cikánů měl menší cenu než život divoké zvěře. Pořádaly se na ně štvanice, byli houfně pobíjeni, ženy mrzačeny nejčastěji uřezáním uší, muži věšeni. Obyvatelé českých zemí měli povinnost se na pronásledování Cikánů podílet, za poskytnutí pomoci či útulku hrozil postih. Přesto však i v této době u nás Cikáni pobývali a místním obyvatelstvem byli tolerováni, často i ochraňováni a využíváni k práci. Legálně zůstalo několik romských rodin trpěno pouze na panství Kouniců a Lichtenštejnů na jižní Moravě.
Zmírnění pronásledování a pak i konec vyhánění a zabíjení Cikánů přináší až osvícenství za vlády Marie Terezie a Josefa II. Stát začíná uplatňovat snahy o asimilací, o splynutí Cikánů s ostatním obyvatelstvem. Pod trestem 25 ran holí je zakázána romština, děti jsou odebírány na převýchovu do katolických rodin, chlapci od šestnácti let odváděni na vojnu. Arcivévoda a pozdější císař Josef II. se pokoušel delší dobu o usídlení Cikánů také na několika místech jižní Moravy zejména na půdě konfiskované klášterům. Kromě několika vesnic (Bohosoudov, Oslavany,…) však jeho snahy skončily s malými úspěchy. Cikáni dále vedli potulný a kočovný život. Po celé 19. století je proti nim vydávána řada zákonů a nařízení (např. 14. 9. 1888 výnos vídeňského ministerstva vnitra), kruté formy pronásledování ale mizí.
Někteří Cikáni vykonávali úspěšně zejména práce kotlářů (kelderari) nebo koňských handlířů (lovari). Výrazným rysem romského etnika je jejich vřelý vztah k hudbě a často obdivuhodné hudební nadání. Cikánské rodiny se často sdružovaly v osady, v jejichž čele stál vajda (mujalo). Prostředí cikánských pospolitostí se objevuje i v dílech romantiků, jmenujme alespoň Karla Hynka Máchu.
Samostatné Československo po roce 1918 přináší pro Cikány momenty kladné i záporné. Koncem roku 1926 zahájila výuku cikánská škola v Užhorodě, v roce 1930 v Košicích vznikla Liga pro kulturní povznesení Cikánů a při ní zřízeny dramatický kroužek a fotbalový klub Roma. Na druhé straně v létě 14. 7. 1927 vláda přijala na nátlak veřejnosti a zejména agrární strany zákon o potulných cikánech a o rok později zavedla dokonce tzv. cikánské legitimace a kočovnické listy. Dochází v té době také k útokům na cikánské osady. Při jednom z nich v obci Pobedim útočníci šest osob zabili, mezi nimi i šestileté děvče. V roce 1929 vzrušil českou i zahraniční veřejnost košický proces s lupičskou bandou moldavských Cikánů. Podle zmatených výpovědí svědků a obviněných (jimž zkušenost radila neodporovat úřadům a svalit vinu na druhého), zde vzniklo podezření z kanibalismu. Nakonec však byla prokázána „pouze“ loupežná přepadení.
V období německé okupace prožili Cikáni další kruté pronásledování. Protektorátní správa je od srpna 1942 svážela do Let a Hodonína (u Boskovic) a dále do Osvětimi a Osvětimi II. – Březinky. Odtud se jich vrátila jen nepatrná část. Drtivá většina romského obyvatelstva žijícího dnes na území Cech pochází ze Slovenska, kde pronásledování v době války nebylo zdaleka tak důsledné.
Bezprostředně po válce ale pak i v padesátých a šedesátých letech přicházeli k nám Cikáni za prací a lepším živobytím zejména do větších měst a do pohraničí.
Poválečné zřízení znamenalo pro Cikány výrazné zlepšení životních a Sociálních podmínek. Snahu o jejich usazení, přizpůsobení se okolí, zvýšení jejich kvalifikace a hmotné životní úrovně však neprovázel respekt k jejich kultuře a způsobu života. V roce 1958 vláda zakázala kočování (zákonné opatření přijaté Národním shromážděním 17. 10. 1958). V atmosféře roku 1968 se Romové organizovali ve Svazu Cikánů--Romů. Normalizační vláda však jeho činnost (podobně jako jiné aktivity) velice brzy (1973) ukončila.
Po roce 1989 se vztah našich obyvatel k Cikánům výrazně zhoršuje. Nemám na mysli jen množící se útoky hololebých primitivů, ale i celkový negativní vztah obyvatel k Romům a jiným menšinám.
Připomeňme jen několik smutných případů:
Písek, 24. září 1993 – skini záháněli Cikány do Otavy a způsobili utonutí romského chlapce Tibora Danihela.
Ždár n. S., 14. května 1995 – parta násilníků vnikla do bytu dvaačtyřicetiletéhó Roma Tibora Berkiho a ubila ho před zraky jeho rodiny.
Žiar n. H., 21. července 1995 – skini zbili Roma Mário Gorala, pak jej polili benzinem a zapálili, Mário nepřežil.
Břeclav, 7. října 1995 – útočníci surově zbili manžele Josefa a Jarmilu Polákovy, Josef přišel o oko.
Kde hledat kořeny takového vztahu? Cikáni nevyvolali žádnou světovou ani lokální válku, neorganizovali žádné vyhlazovací akce, neosnovali politické převraty, nepřijeli k nám s tanky, nepodíleli se na vzniku přebujelé průmyslové a konzumní společnosti ani na systematickém drancování přírody. Stáli stranou vývoje dnešní sebezničující civilizace. Naopak, oni sami se stávají snadnou obětí dalšího vývoje naší civilizace, neboť k jeho nástrahám (drogy, prostituce, zločinnost, násilí,…) jsou mnohem náchylnější než ostatní obyvatelstvo.
Skutečným a zcela pochopitelným zdrojem nenávisti k některým Romům bývají jejich krádeže, loupeže či násilnosti. Do situace vedoucí k protizákonné činnosti Romy’ často také tlačí důsledky ekonomických i politických reforem posledních let. Nezaměstnanost se týká především méně kvalifikovaných pracovníků, tedy velké části Cikánů. Rozdělení Československa mnoho z nich připravilo o české občanství. Nechci tím omlouvat kriminalitu Romů, ta vykazovala (v přepočtu na obyvatele) i před reformami přibližně pětinásobek kriminality ostatní populace: Poukazuji jen na některé příčiny jejího stálého zvyšování.
Negativní vztahy mezi „gádži“ a Romy často pramení také ze vzájemného strachu. Ti první se bojí (oprávněně), že Cikáni kradou a škodí na majetku či na zdraví, naopak Romové mají strach z posměchu, diskriminace, z toho, že jim „gádžové“ škodí na cti. Ve vzájemných vztazích však bývá přítomen navíc strach z neznámého, cizího, strach, který pramení ne ze zkušenosti, ale naopak z nevědomosti. O myšlení, kulturu i dějiny Romů se okolní svět příliš nezajímá. Nedokáže jim pak porozumět, nechápe například jejich stupnici hodnot, jejich pojetí času, vztah k majetku, k rodině, dětem, ke stáří…
Nepřátelství k Cikánům pramení někdy pouze z toho, že jsou jiní, že se „nepřizpůsobili“.
Příčinu nesnášenlivosti dnešní společnosti vůči menšinám můžeme spatřovat i ve ztrátě základního společenského sebevědomí velké části našich občanů, plynoucí z polistopadových nářků nad stavem naší ekonomiky či z nekritického odsuzování všeho minulého. Úpadek vlastní národní identity se pak projevuje často v jakési servilnosti vůči momentálně úspěšným západním sousedům, v ponižování se před nimi a na druhé straně v odporu a agresivitě vůči menšinám, ať už se jedná o Romy, Vietnamce či Araby. Jistě u naší mládeže působí i příklad zahraničních „skinheadů“ a podobných skupin a obecné názorové proudy dnešní doby plné ostrých loktů, tvrdého boje a násilí.
Jako vždy v historii je i dnes tento negativní vztah k menšinám vážným příznakem nemoci a úpadku celé společnosti.
Text vyšel také v Učitelských novinách č. 34.