…život se vrátí! Doběhne tě. Na záda ti skočí. S celou svou nerozluštitelností. S holohlavou Holkou. S dýkou svého Stínu. Ach, vydržet a zpívat…
Koncem minulého roku vyšla Pavlu Rejchrtovi v nakladatelství Kalich zatím poslední kniha, sbírka „reflexivních próz“, doprovázených fotografiemi soch Ivana Jilemnického s příznačným názvem Tvárnosti tušeného.
Rejchrtův hlas, který se v evangelickém prostředí tu a tam ozývá a jemuž se po r. 1989 dostalo slyšení také v několika vydaných výběrech básní, próz či kázání, se vždy podobal spíše „hlasu volajícího na poušti“. Třebaže odklizený na okraj obce církevní i čtenářské (částečně asi také dobrovolně), zní tento hlas v poslední době stále odvážněji a naléhavěji, takřka prorocky. Výraz zklamání z poměrů většiny současného křesťanstva, o něž Rejchrt vlastně celý život zápasí, nabývá v Tvárnostech tušeného podoby křtitelovsky sžíravého soudu a hořce trefných výpadů proti církvi i jejím „theologickým učilištím“. Přitom autor nezapomíná, že za předmět kritiky je třeba stavět především sebe – své dílo, víru, smysl bytí, a ještě nadto více alespoň svým vlastním hledáním poukazovat a dotazovat se na cestu správnější.
Rejchrt píše v pokoře vědomí, že skutečnost, již se snaží naznačit, je slovy nepostižitelná, a pokud snad přece aspoň částečně, pak právě jen náznakem. Ve své cudné slovní zahalenosti a metaforické obrazovosti přenechává v bázni a úctě místo Tomu, jehož zobrazovat zakazuje přece už Desatero, chtěl-li by se snad sám odhalit. Mysteriózností místy až mystickou a uchvacující hloubkou autorovy fantazijní sebereflexe prosvítá jako jasné ranní světlo svědectví o Pravdě nerelativizované a, věříme, také nerelativní. Jednoznačně vyznavačsky mluví kniha o fundamentálnosti tajemství inkarnace:
Chvění a bázeň před Nevýzpytným, jehož je dobré právě ničím neomezit: ba ani božstvím ne.
Mluví o laskavém, a právě proto neúprosně důsledném Božím nároku na celého člověka, o Setkání, po němž již najednou nezbývá místa žádným lidským snahám, tak zoufale polovičatým, o vposledu jediné pravé cestě, jíž je ona tajemná via crucis:
já vyznávám a zpívám nůž / odmítám sebe jako lež, která se činí mostem, svírajíc jak v levici, tak v pravici tutéž pravdu roztrženou ve dví a prahnoucí po sjednocení / pryč s touto láskou, ospravedlňující jednak mezeru, jednak mrzáctví každé z obou polovin.
Mluví o evangeliu, jehož nejhlubší podstatou je Láska, evangeliu, o něž zápasil apoštol Pavel (a chceli někdo, tedy paulinismus) a za které se ani tento Pavel nestydí:
Jsme vystrčeni celým svým bytím až k Tobě … až na okraj Propasti plamenné Lásky, kterou Ty jsi, ale šleháš-li Příchodem svým mezi nás, ihned zde skrze nás krvácíš. Vina, nesmírná naše vina! Kéž bys odešel… avšak přijď! Strav, prosím, naši vinu! Ponoř ji v onu krev, jež námi vylita je na tvém čele, rukou, nohou i boku! Žádné jiné rady si nevíme. Temnotou svého bytí prahneme po tvém světle, to jediné rozžíná odpověď a exodus odtud…
Vlastně nic nepřidává ani neubírá od zjevení, jež je zapsáno v Knize; jde tedy snad jen o nějakou zvláštní „interpretaci“ pro pár senzitivních introvertů, jakousi „ortodoxii pro estéty“? Autor ví sám, že je třeba již nekroutit slova a nevykroutit se spekulativní dialektikou anebo tvůrčími úkony estetické konstrukce, že je třeba jít a vzít ten kus Necesty. Rejchrtovo psaní pramení z upřímnosti víry, jež nezastírá pochyby, ale i s nimi se staví „před tvář Boží“.
Tvárnosti tušeného je kniha strhující básnickou mistrností, s níž autor balancuje na hraně nesdělitelného. Zkušenost Setkání je obvykle nepřenosná; snad ani prostřednictvím uměleckého díla ne. Docházíli v textu přece k tomuto sdílení, potvrzuje to snad, že autorova existence, tak citlivě i odvážně obnažená v bezbranně prosvítající autobiografičnosti, jeho zkušenost, zdaleka asi ne příliš jistá sama sebou, není zoufale subjektivní, nesdělitelná, a tak ve své osamělosti vlastně marná. Tahle elijášovská nejistota bývá v záblescích nejvyšších okamžiků ujištěna o své neopodstatněnosti; vždyť „Hospodin zachoval sedm tisíc těch, jejichž kolena nepoklekla před Baalem.“
Pavel Rejchrt, Tvárnosti tušeného
Kalich, Praha 2000