Masarykova společnost v Praze uspořádala cyklus přednášek na téma: Masaryk a náboženství. Otevřel jej úvod do problematiky postavení náboženství v Evropě v XIX. a XX. století. Podal jej profesor Milan Machovec a otevřel tak prostor pro to, co vystihl T. G. Masaryk svým životním usilováním i literárním dílem.
Docent Otakar Funda podal brilantní hodnocení Masarykových názorů z hlediska postliberálního protestantského theologa. Vlastním křesťanstvím Masaryka se nezabýval. Objevně však vystihl posun významu termínů víra, náboženství, nesmrtelnost duše od Masarykova chápání k dnešní protestantské diskusi.
Pro mne nejobjevnější byl brněnský historik doktor Radomír Malý. Zasadil Masarykovo zrání do duchovního rakouského ovzduší, které podrobil nemilosrdné kritické analýze. Člověk takové opravdovosti a živé víry, jako byl dospívající Masaryk, se musel nutně s katolictvím toho druhu – Malý užíval výrazu austrokatolicismus – rozejít.
Protipól Malého by mohla tvořit podnětná studie doktora Petra Pitharta „Jedno svědectví o Masarykově hledání ‚viditelné církve‘“. Vyšla k padesátému výročí Masarykovy smrti ve strojopisném měsíčníku našich předních spisovatelů „Obsah“ v září 1987. Vystihuje Masarykův nezdařený pokus o zakořenění v evangelické reformované církvi. Masarykovo vystoupení z katolické církve a rozhodnutí pro českou reformační církev hodnotí jako rozhodnutí pro češství. „V Kloboukách rozhodl jsem se tenkrát nadobro a pro vždy pro češství v duchu naší reformace“, napsal Masaryk Ferdinandu Císařovi v roce 1919.
Bratr farář Miroslav Růžička na ustavující valné hromadě Masarykovy společnosti v roce 1988 vyprávěl, jak pročetl znovu Masarykovy spisy a jak si uvědomil, že evangelium proniká celým jeho dílem a jak Masaryka křesťana lze pochopit z jeho celého života a nikoliv jen z výroků o náboženství často situačních.
Tyto zkušenosti mě vedly k tomu, že jsem ve své přednášce označil T. G. Masaryka jako reformovaného katolíka, navazujícího na českou reformaci, na Palackého a Havlíčka. Tím se stává ekumenickým myslitelem, který ukazuje nově na předpoklady a formy křesťanského života v moderní době.
Můj výrok byt kritizován s ohledem na to, že se Masaryk pro reformační církev rozhodl a nikdy od svého rozhodnutí neustoupil. Zabýval jsem se českými mysliteli, na něž Masaryk navazoval, zvláště Karlem Havlíčkem, který poznamenal Masarykovo politické, ale i filosofické smýšlení nejvíce. Také naše domácí tradice je silně ovlivněna nejen katolickými předchůdci Husovými, „ultrakatolíkem“ Husem, ale též Jednotou bratrskou s její ekumenickou, tedy katolickou (v tom nejlepším slova smyslu, v duchu Apostolika) naukou o církvi.
Zabýval jsem se i pokračovateli Masarykovými. Ti nejlepší jsou reformovaní katolíci, provádějí – jako Emanuel Rádl a Božena Komárková – reformaci na vlastní odpovědnost. Naproti tornu integrální evangelíci, rodilí kalvíni atd. nechtějí o další reformaci slyšet, uzavírají se do svých specifičnosti a osud národní společnosti je jim lhostejný. Evangelikální exces se zaměřuje na individuální spásu v pojetí, které má k reformaci ještě strašně daleko.
Masaryk svým zaměřením na Ježíšovu osobnost a jeho evangelium vystihl živé jádro křesťanské zvěsti a inspiruje moderní theologické myšlení. Přelom v protestantské theologii u nás nebyl nějakým odvarem barthianství, ale v zápase a díle J. L. Hromádky navázal na české reformační myšlení a na zápas reformovaných katolíků.
Masaryk svou vědeckostí, filosofičností a političností překračuje bariéru konfesijního křesťanského myslitele. Jeho dílo oslovuje lidi bez rozdílu tradice a zázemí. Navazovat na něj znamená – v duchu Hromádky a Rádla – kritizovat Masaryka a jeho předpoklady. Nebudeme měřit evangelium Masarykem, ale Masaryka evangeliem.
V tom smyslu považuji poslední slovo Amedea Molnára v této oblasti, ač se Masarykem tematicky nezabýval, za směrodatné. „Ježíš, ne Caesar“ je výpověď christologická. A katolický historik Radomír Malý pod tímto heslem zkoumá české dějiny a v tomto hesle vidí jejich smysl. Právem.
Zvlášť cenné je dědictví reformovaných katolíků v argumentech pro demokracii. Je to kritika anthropocentrického humanismu (Radim Palouš!) a přitom víra v člověka, v jeho hodnotu, Masaryk by řekl: v jeho nesmrtelnou duši. To pro něho byl základ pravé, metafyzické rovnosti. Eticky demokracii zdůvodňoval jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. „Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.“