Na počátku byla kritika osnov, jež předpisují rozsah učiva a tím znásilňují (nesamostatné) učitele a (nepřemýšlivé) žáky nutí k biflování, k učení bez chápání jeho smyslu. Reforma postup obrátila. Východiskem se mají stát schopnosti – kompetence, jež žák potřebuje si osvojit. Učitelé pak budou vázáni jen rámcem učiva a postupovat uvnitř něho podle svého uvážení. Což je přístup nadějnější. Positivní je též pokus o formulaci základního učiva. Rámcový vzdělávací program (RVP) vymezuje, s čím se gymnasisté mají setkat. Znamená to ovšem, že nelze při dalším vyvozování počítat s tím, co se do tohoto programu nedostalo.
Pochybnosti začínají u technologického termínu žákovy „očekávané výstupy“. Materiál se vloží do stroje a očekává se, že z něj vystoupí výrobek. U vzdělávání to tak dlouhodobě nefunguje. Nikdy není zřejmé, v co se manipulace s člověkem zvrátí. A při obecném vzdělávání by se nemělo zapomínat ani na skrytou možnost, že učeň předčí mistra. Raději než o očekávání mluvme tedy o otázkách, učitelových, poté i žákových.
Na příkladu jednoho z předmětů – dějepisu
se podívejme, jak si s těmito úskalími a šancemi hledí poradit RVP pro čtyřletá gymnasia z roku 2007. Očekávané výstupy gymnasistů jsou v dějepisu po úvodu do studia rozvrženy do sedmi období: „pravěk“, „starověk“, „středověk“, „počátky novověku“, „osvícenství, revoluce a idea svobody, modernisace“, „moderní doba I, 1914–1945“ a „moderní doba II, soudobé dějiny“.
To, co se od žáků očekává, je seřazeno do celkem 35 bodů, včetně rozvedených a připojených dalších otázek jich napočítáme zhruba 80. Jsou značně různorodé, obsahově i formou. Jen málokteré jasně formulovány míří ke klíčovým bodům historického vývoje:
„Žák vysvětlí základní zlom ve vývoji lidstva v důsledku cílevědomé zemědělské a řemeslné činnosti.“
„Porozumí důsledkům zámořských objevů,“
„Určí a zhodnotí hlavní myšlenky a principy osvícenství, rozpozná jejich uplatnění v revolucích 18. a 19. století.“
Kolik obdobně základních zlomů historického vývoje takto zachycených již v RVP nenajdeme!
Ztížené možnosti porozumění
Naprosto převažují body s kombinací několika jevů a různých aspektů, čímž se vystižení věci znesnadňuje. To je případ bodu „žák charakterisuje proces modernisace“. Nejdříve se zde očekává obecná charakteristika, potom konkretní „průběh industrialisace a důsledky ekonomické, sociální a politické“, jakož i „ekologická risika“. Tedy nikoliv postup od jednotlivostí k závěrům, ale naopak, což ke sledování historického procesu nepřispívá. Navíc se k věci, jež je sama o sobě obsažná, přidá ještě otázka příčin „asymetrického vývoje Evropy a světa v důsledku rozdílného tempa modernisace.“ Asymetrický vývoj a rozdílné tempo jsou asi různé charakteristiky téhož. Zde se pak klade otázka po příčinách „vývoje“, načež se tento vývoj uvede jako důsledek „tempa“.
Zásadní pochybení je však v opominutí, že ona asymetrie se začala projevovat dávno před průmyslovou revolucí. Program pro dějepis je pojat jako obrazy sedmi období bez návaznosti vývoje mezi nimi.
Obdobně jako zahuštění tématu ztěžuje pochopení i jeho okleštění. Žák má pro 18. a 19. století vysvětlit „expansivní záměry velmocí“, a to „v okrajových částech Evropy a v mimoevropském světě“. Jako by současně neprobíhala expanse francouzská, pruská, rakouská v srdci Evropy.
Snad nejfrapantnější z této skupiny přetížených, překombinovaných, zmanipulovaných výstupů je úkol: „Žák definuje proměny hospodářského a politického uspořádání středověké společnosti 5.–15. století a jeho specifické projevy ve vybraných státních celcích.“ Tisíc let vývoje probíhajícího v odstupňované míře na západě, ve středu a na východě kontinentu, za nevyhnutelné pozornosti k islámskému světu, to vše zvládnout jedním výstupem by snad mohlo být tématem ve vysokoškolském semináři.
Povšechná periodisace dějin
Daný příklad pomůže objasnit jednu ze zásadních námitek vůči danému RVP. Jeho periodisace historie je příliš povšechná, svými dlouhými obdobími stírá dynamičnost vývoje, zůstává u vylíčení celkových poměrů, zanikají probíhající zápasy. V popředí zůstává, co se s lidmi dělo, ztrácí se, oč usilovali. Ono tisíciletí od 5. do 15. století zahrnuje úpadek Evropy, její stabilisaci od zavedení lenního systému (symbolicky od Karla Velikého), poté vytvoření zcela osobitých forem (samosprávná města, vláda panovníků opírajících se o svobodné stavy, university – svobodná učení, gotika) a následné jejich přetváření k nastupujícím novým počátkům (obchodní kapitalismus italských městských republik, humanismus, „první reformace“ valdenských, viklefistů, husitů). Tedy čtyři období, každé s vlastním napětím, místo jednoho,
v němž nakonec se ztrácí, proč Evropa v patnáctém století vypadala jinak než ve století pátém, proč středověk vyústil v nový věk.
Vadné je přejít zlom Bílé hory a zahrnout do jednoho období (od renesance po „barokní kulturu, politiku, náboženství“) „postavení českého státu uvnitř habsburského soustátí“, a analysu „jeho vnitřních, sociálních, politických a kulturních poměrů“, místo aby se provedlo srovnání předchozí a následné situace.
S tímže nerozlišením se žádá: „Žák charakterisuje dvě světové války, dokumentuje sociální, hospodářské a politické důsledky.“ Ty snad byly v daných dvou případech podstatně odlišné! Už jen proto, že druhá byla důsledkem důsledků války první, a že právě zkušenosti s chybami po první porážce Německa ovlivnily postup po jeho porážce druhé. Zejména jen po první světové válce došlo k jedinečné situaci současného mocenského úpadku Německa i Ruska. Poválečný svět byl v obou případech zcela jiný.
Prázdná očekávání
Tíhnutí k velkým časovým celkům, jež přitom nedbá na změny, k nimž uvnitř nich došlo, úzce souvisí s další základní slabinou RVP. Nazvěme ji prázdná očekávání:
„Žák popíše určující procesy a události, uvede významné osobnosti starověkých dějin.“
„Vymezí specifika islámské oblasti.“
„Charakterisuje základní rysy vývoje na našem území“ za středověku.
Rozpoznávat stupeň významnosti procesů, událostí, osobností je důležitým prvkem historického myšlení. Žáci se mu učí tak, že se seznamují s událostmi a sledují jejich důsledky. Závěry zde budou vždy věcí diskuse. Dané otázky lze myslícímu položit vždy jen jako otevřené. Bez kriteria pro to, co má být určující a významné, se zde požadavky RVP neliší od dřívějších osnov. Až na to, že ony vyjmenovaly, co žák má znát.
Očekávané výstupy nejsou podepřeny rozborem historického dění, diskusí o něm. RVP by musel předeslat další „očekávané výstupy“, na jejichž základě by žáci sami mohli docházet k obecným poznatkům, jež se po nich chtějí. Jinak půjde jen o navozené nebo přímo opakované poučky. Jen v prvém případě plní dějepis svůj účel, pomoci žákům, aby se zvládali orientovat ve své budoucí současnosti.
Nedostatečným rozčleněním období a míjením se s konkretními událostmi nejvíce trpí v RVP poválečné dějiny.
„Žák charakterisuje vznik, vývoj a rozpad bipolárního světa.“ Ráz na ráz.
„Vysvětlí základní problémy vnitřního vývoje zemí západního a východního bloku.“
Mluví se sice o vývoji, ale bez vytýčení mezníků, událostí, jež situaci měnily, zůstává jen beztvará nerozlišenost. Historie při veškerém zobecňování žije ve spojení s konkretním děním, jinak bere za své. A pak se čeká, že žák „vymezí základní problémy soudobého světa a možností jeho vývoje“!
Povážlivá přehlédnutí
Pokus proletět historií vysoko nad úrovní událostí a lidí v nich vede i k povážlivým přehlédnutím. Teprve u poválečného období si autoři RVP uvědomili potřebu, aby žák vysvětlil „lidská práva v souvislostí s evropskou kulturní tradicí.“ Jak, když se nezmínil jediný jev k tomu vedoucí? Odtud neudržitelná představa, že „idea svobody“ začíná s osvícenstvím. Starý Izrael věřil v Boha, který vysvobozuje, o tuto víru se zápasilo v historii křesťanství. Obdobně lidská práva. Svoboda nejednat proti vlastnímu svědomí byla prvním krokem ke svobodě slova.
Je ovšem pravda, že propracovaná metoda RVP umožňuje povšechně promluvit o libovolných historických otázkách a odučit dějepis v jakékoliv hodinové dotaci. Zajímavé je, že i za těchto poměrů naprostá většina maturantů volí místo dějepisu „Občanský a společenskovědní základ“. Je pořád snadnější osvojit si konglomerát informací než mluvit o něčem, za čímž se přece jen skrývají znepokojivě složité dějiny.
Jako sám svět a život.
9. 5. 2009