Podstatou křesťanství je následování Ježíše z Nazaretu, mesiáše ukřižovaného soudobými mocenskými strukturami. Jeho smrt nebyla nedopatřením, ale nutným důsledkem střetu v Ježíši přišlého Božího království s těmito strukturami. Vzkříšení je Božím potvrzením právě této konfliktní, avšak nenásilné a po pravidle světa proto neúspěšné cesty. Pro křesťany je tato cesta závazná.
Těmito tezemi je možno shrnout zásadní práci amerického teologa Johna Howarda Yodera (1927–1997) Ježíšova politika, vydanou poprvé v r. 1972, a od té doby přeloženou do devíti jazyků. V precizním překladu rozšířeného vydání z roku 1994 je nyní k dispozici v češtině. Yoderova práce je polemikou s celou řadou teologických tendencí, které určují podobu církve od jejího vzniku až po dnešek. Autor je menonita, potomek radikálních křtěnců německé jazykové oblasti 16. století, svou při však vede z pozic úzkostlivě hledaného biblického a raněkřesťanského pravověří. Počátkem 50. let navštěvoval přednášky Karla Bartha v Basileji. Posílil se u něj ve svém odmítání čehokoli, co jen vzdáleně zavání přirozenou teologií, s učitelem se však rozešel, pokud jde o možnost spravedlivé války (kterou Barth – dle Yodera nekonzistentně vzhledem k vlastním východiskům – připouštěl).
Zaprvé tedy Yoder odmítá myšlenku, která vykrystalizovala na ose Augustin – Anselm z Canterbury – Martin Luther – Rudolf Bultmann, podle níž je tím nejdůležitějším na křesťanství zástupnost Kristovy oběti. Yoder naproti tomu vyzdvihuje závaznost Ježíšova života a učení. Ty vytyčují prostor mesiášské (= kristovské = křesťanské) etiky, do níž křesťan vstupuje nikoli pouhou vírou, ale celkovou proměnou života. Inkarnace neznamená posvěcení či dokonce zbožštění stvoření a lidství jako takových, nýbrž radikální zúžení legitimního lidství na půdorys Ježíšova příkladu. Zde se ovšem musí kriticky vypořádat také s moderní novozákonní vědou, která ve 20. století vyhlásila nemožnost dobrat se v Novém zákoně bezprostředního obrazu Ježíšova. Yoder trvá na tom, že při vší své pluralitě Nový zákon konzistentní obraz mesiáše Ježíše podává – a to právě obraz, který je pro církev závazný.
Sklidí-li za tento důraz pochvalu z konzervativních křesťanských kruhů, rozkmotří si je vzápětí důrazem na političnost Ježíšova vystoupení. Napříč Novým zákonem a nejzřetelněji ve volbě termínů jako „království“ a „evangelium“ nachází doklady toho, že Ježíšovo vystoupení nebylo jen pozváním k existenciální proměně jednotlivce, nýbrž vědomou konfrontací se stávajícími řády. Právě ony, nadosobní síly společenských daností, jsou jeho vystoupením odhaleny – a přemoženy.
Přemoženy – a zde se Yoder, za třetí, odlišuje od zélotů a revolucionářů všech dob – tím, že Ježíš nepodlehl vábení jedné z nich, totiž násilí, nutného prý k dosažení spravedlivé věci. Jestliže sám Bůh nepoužil k prosazení své vůle násilí, přichází tím méně tato možnost v úvahu pro křesťany. Nenásilí, přijaté ne ze strachu, ale jako projev následování Ježíše jako mesiáše, vynese i Ježíšovým následovníkům „kříž“, různé formy utrpení. Právě v tom se ale prokáže jejich účast na skutečnosti jeho království.
Církev je pak společenstvím těch, kteří se navzájem posilují v účasti na této cestě, která se ovšem jakožto série proher vnějšímu pozorovateli musí jevit jako nesmysl; tato cesta má smysl pouze a výlučně v souhledu se skutečností Kristova vzkříšení. A ještě silněji: kdyby tato cesta dávala smysl i bez Krista (třeba tím, že by stabilizovala společnost či upevňovala morálku), přestává být skutečností Božího království. Úkolem církve je vlastní nespoutaností řády světa i jeho všelijak lákavými dobovými trendy dosvědčovat skutečnost Božího království. A pouze tato loajalita Ježíšově cestě nejen v jejích cílech, ale i v metodách, je kritériem její pravosti.
Ve své argumentaci Yoder popřává bohatě biblické exegezi, nejvíce pasážím z Lukáše, ale také pavlovským epištolám a – spíše na obecné rovině – Starému zákonu. Z něj vyčítá, že nejdůležitějším hlasem „legend“ o válkách Izraele je ujištění „Bůh bude bojovat za vás“, tedy implicitní pozvánka k pacifismu. Odmítá častý argument pro jistou oprávněnost křesťanského násilí, založený na příběhu Ježíšova vyčištění chrámu (Lk 19,45–48), a ukazuje, že šlo naopak o politickou inauguraci jeho nenásilného království (při vjezdu pláče, po akci samé proti němu odpůrci nenajdou argument). Největším překvapením bude pro čtenáře Yoderova interpretace Pavla (či přesněji: obecných epištol připsaných Pavlovi; tato distinkce však pro Yodera není důležitá). V tradičním zprotikladnění Ježíše a Pavla bývá apoštol často představen jako ten, kdo odsunul stranou Ježíšův život a ve svém evangeliu víry se soustředil pouze na to, že v Kristu přišla spása. Yoder tuto představu odmítá, spásu v Kristu u Pavla nechápe především jako niterný přerod slibující věčný život, ale jako „objektivní“ vytvoření podmínek ke skutečnému lidství, předvedenému a umožněnému Ježíšem. V navázání na Hendrika Berkhofa vykládá pavlovské „mocnosti“ (Ef 1,20b23 aj.) jako všechny údajně nezvratné zákonitosti doby, v Kristu ovšem již vyhozené ze sedla, s nimiž je křesťan po příkladu Kristově volán zápasit.
Na konci každé z dvanácti kapitol Yoder shrnuje diskusi, kterou kapitola vyvolala, a upozorňuje, kam se od prvního vydání knihy pohnulo příslušné bádání. Zde prokazuje obdivuhodnou šíři záběru a pozornost k argumentům partnerů. V pracích sociologizujících přístupů Gerda Theissena v Německu (viz v češtině jeho knihu Galilejský, Třebenice 1996) a Johna D. Crossana v USA čte potvrzení svých tezí o Ježíšově političnosti. Tyto dodatky jsou zajímavým svědectvím o diskusi, kterou kniha vyvolala, ale pro toho, kdo čte Yodera poprvé, působí zbytečně apologeticky.
V Ježíšově politice zaznívá s neobvyklou nesmlouvavostí hlas radikální reformace. Domácím čtenářům připomene Petra Chelčického, malou stránku Jednoty bratrské, Jana Karafiáta – ale také Tertulliana. Na duchovní příbuznost českých bratří a menonitů opakovaně upozorňoval jeruzalémský historik doby druhého chrámu David Flusser (1917–2000) – příznačně: autor protibultmannovsky koncipované historické monografie Ježíš (v češtině Praha, 2002). V pojetí smyslu Ježíšova kříže dochází Yoder k podobným závěrům jako Josef B. Souček, jehož Bláznovství kříže z r. 1932 zřejmě neznal, jehož pozdější německé práce ale cituje. Čtenáře, nyní také toho českého, zahnaného sekularizací do kouta, staví kniha nesmlouvavě před rozhodnutí: Buď široká cesta příměří s vlastní přirozeností a s okolní kulturou výměnou za instituční zajištění a přidělené pole působnosti v rámci této kultury – anebo Ježíšova politika. Neboť nejhlubší rozdíl mezi katolictvím a protestantismem dnes nespočívá v otázce ospravedlnění, ve vztahu k té nebo oné etické otázce či v pojetí církve, ale v přístupu k přirozené teologii, v otázce, co vše jsou a co už nejsou kriteria křesťanova rozhodování. Jako alternativa katolictví má protestantismus smysl pouze v radikalitě, s jakou je hotov se zříci přirozených opor, institučních i myšlenkových, tedy ve větší víře – a je otázka, zda si to uvědomuje a zda je k tomu hotov.
John Howard Yoder, Ježíšova politika. Vicit Agnus noster – cesta kříže a její společenský dosah
Benešov 2004, 233 s, přeložil a rozsáhlým doslovem opatřil Petr Macek.