Petr Dohnálek byl zaměstnán v oddělení výzkumu a vývoje v Závodech průmyslové automatizace (ZPA) Trutnov. Od letošního dubna je soukromým podnikatelem v oboru elektrotechniky, specializován na ochrany silnoproudých zařízení. Je kurátorem sboru ČCE v Trutnově a seniorátním kurátorem královéhradeckého seniorátu.
PP: Proč ses rozhodl podnikat soukromě?
PD: Byl jsem ve fabrice třicet let. Prvních deset let jsem si s nadšením myslel, že když vezmu do ruky krumpáč, abych vykopal díru, tak ji vykopu. Ale poněvadž v totálně direktivním systému je všechno naopak, tak kdo chtěl ve fabrice něco dělat, zákonitě na to doplatil. Dalších deset let jsem se snažil brát věci tak, jak jsou, ale posledních deset let už jsem chtěl, aby bylo všechno jinak. Protože se však od devětaosmdesátého roku ve fabrice vůbec nic nezměnilo, šel jsem pryč. Ne kvůli penězům, jenom prostě chci, aby mě bavila práce. Dívat se, jak je všechno k ničemu – to je totiž to nejhorší, co tě v práci může potkat. Jak to řekl Havel už tenkrát na Škroupově náměstí: chceme, aby práce měla smysl. A já ti povím, cha cha, že práce bude mít smysl, když se to udělá podle Klause. Dokud se velké podniky nerozpadnou, nezbavíme se přebytečného úřednictva. Dnes fabrika propusti spíš dělníky a techniky, ale ouřadové zůstávají.
PP: Jsi tedy pro Klause.
PD: Zatím! Zatím určitě, protože nelže o cenách. Za pár let to může být jinak, ale dnes se bez věcí, které se nám zdají hodné doprava, z nenormálního světa v normální neproměníme.
PP: Tvrdá konkurence, konfrontace, bankrot, nezaměstnanost atd. – jak se to srovnává s tvou křesťanskou vírou?
PD: Představ si dvě čáry – vodorovnou a kolmo na ni svislou. Dá ti to čtyři čtverce. Nad tou čárou nahoře jsou bohatí, kteří mají penize a pod čárou jsou lidi, kteří třeba nejsou schopni, nebo nechtějí, nebo nemůžou, jsou nemocni atd. Od té svislé vlevo jsou lidi podporovaní dřívějším nebo dnešním systémem. To jsou ti, kteří mají levné nájmy, kterým se dotuje všechno možné. A napravo od svislé čáry jsou ti, kterým se nedotuje nic.
A teď pozor: Nalevo nahoře jsou boháči, kterým se ještě nacpává k tomu, co mají. Pořídí třeba topení za dvě stovky, přestože stojí dva tisíce. Vlevo dole jsou ti, kterým ta dotace patří, protože jsou chudí. Napravo nahoře je to naprosto v pořádku, protože to jsou boháči a dotace nedostávají a napravo dole jsou chudáci, kteří nedostanou nic. To jsou čtyři skupiny obyvatelstva. A když někdo v televizi začne říkat – milej národe, já vám tady dotuju elektřinu a jsem na vás hodnej, tak je to lhář, protože ty peníze mu nespadly do klína někde z Nového Zélandu, ale jsou to naše peníze, které vytahal i z těch chudáků napravo dole a strká je taky částečně těm boháčům nalevo. Chudák babka někde na vesnici chodí na jehličí a de facto přispívá nejen na chudý, který dostávají dotace na topení v paneláku, ale i na boháče vlevo nahoře. A to je svět nenormální, inverzní, kde je všechno naruby.
Takže: všechny ty pojmy, které jsi vyjmenoval a které někomu možná nahánějí hrůzu, pro mě vůbec neznamenají svět nenávisti, svět byznysu, ale svět pravdivý, normální, kde se ukáže, kdo jak na tom je a komu dotace skutečně patří.
PP: Jak se díváš na církev jakožto organizaci, jakožto „podnik“?
PD: Tak především: církev je potřeba. Cítím to jako ten farář Kopecký z Valašska, co říkal, že církev je „skanzen demokracie“. Neváhám říct, že církev to v uplynulých čtyřiceti letech dělala dobře – už jenom tím, že tu vůbec byla. To je základ. Všechno ostatní – jestli je dost demokratická atd. – je pak věc další diskuse.
PP: Do té se právě nechci pouštět, mě zajímá tvůj názor na církev z hlediska ekonomiky. Je to podobné jako s jinými podniky?
PD: Církev, stejně jako každý jiný podnik v minulých letech, „načuchla“ pravidly, která ve státě byla. Když farář neměl konflikty s okresním tajemníkem, tak dostal těch svých dvanáct stovek a sbor nějakým způsobem žil. Ceny byly tak falešně příjemné, že se dalo celkem bez problémů vybrat na opravu střechy, topení se pořídilo za pět tisíc ročně, ale nikdo si nemohl dovolit říct naplno, co si myslí. Teď přijde jiná doba – místo tlaku komunistů bude tlak ekonomický a tam, kde si lidi nevyberou dost peněz, tam se třeba přestane kázat. Vidím to ovšem kladně, protože když se dotovalo (nespravedlivě, jak jsem už vysvětlil), tak církev dostávala peníze vlastně za svou loyalitu vůči komunistům. V pravdivém. normálním světě ten posluchač, křesťan, v neděli ráno poslouchá za svoje. Jinými slovy, není-li ochoten provoz sboru zaplatit, tak holt nebude poslouchat. Čili – jestli chceš poslouchat Slovo Boží, tak musíš ráno vstát, ale musíš taky trochu dát z toho svýho měšce. Svýho! V nenormálním, totalitním státě za to, žes ohnul hřbet, šly ty peníze nejen z tvý kapsy, ale taky z kapsy tvýho souseda.
PP: Máš nějakou představu, jak by církev mohla po ekonomické stránce fungovat, až dotace skončí a pravda vyjde najevo?
PD: Podobně jako podniky za nenormálního stavu jsou naruby, tak i církev je naruby. V průměrném socialistickém podniku se k práci dělníka v Československu přičítá 900 % – slovy devět set procent – režie. Tak veliké úřednictvo nese na hřbetě. Je to prostě vrhcáb, narozdíl od normálního světa, kde jsou pyramidy, tj. jeden ředitel, který má tři mistry a ti vládnou tisícům dělníků. U nás dva dělníci makaj, je tam osm náměstků a když vylezeš z fabriky, tak jdeš kolem ONV, kterej je přecpanej stovkama ouředníků a když tam zaklepeš, tak abys je prosil, jestli na tebe nebudou mít chvilku čas. Anebo tam stojiš dokonce frontu. Všechno je obráceně, vládlo se shora, a proto máme dnes asi šestapadesát nebo kolik ministerstev atd.
Z toho plyne správný postup opačný: dvacet sborů se sejde a řekne – bylo by rozumný, abychom spolu udělali pokladnu a k ní nějakýho šéfa (synodního seniora třeba), pak si na to vyberou a řeknou: ty budeš náš šéf a můžeš si vzít na dvě hodiny sekretářku. Ale církev je dnes taky „načuchlá“ vrhcábem, např. repartice dělají dnes třetinu nebo ještě víc z celkového přijmu sboru. Je to všechno neúměrně nafouklý.
PP: Kde vezme církev peníze na své různé dobročinné aktivity!
PD: Věci účelové, jako třeba diakonie, akademie atd., musí být finančně samostatné. Pokud budou prodělávat, tak se lidi sami rozhodnou, kolik na to dají, aby to nezaniklo, a naprosto účelové vytáhnou z kapsy peníze na akademii, na mládež apod. Potom se taky může ze synodní rady stát malý úřad, jehož úkolem bude opravdu jen organizačně překlenout období mezi synody. Prostě – pyramida, a ne vrhcáb. V církvi, v podnicích, v obcích, všude.
PP: Jsou pouze tyto dvě možnosti – pyramida a vrhcáb?
PD: Fyzikové mají zákon, že existuje hmota a antihmota. Obojí může existovat, ale nic jiného mezi tím není. Když se podíváš do zrcadla, vidíš tam trojrozměrnej svět, ale všichni tam nosej prstýnky na pravý ruce a jezdí se tam vlevo. Všechno je skrze dvojrozměrné zrcadlo stejné, ale naruby, obráceně. A tím rozměrem, který nesmí ve společnosti chybět, je svoboda. člověk je tvor svobodný. Když ho postavíš do světa, kde se tento jediný rozměr ztratí (že se neříká můžeš, ale říká se musíš), tak ten svět nadále nějakým způsobem funguje a za Hitlera v Německu taky nějak fungoval, ale je to svět jiný než normální, je to svět přesné opačný. A to nelze změnit nějakou úpravou, čekáním nebo zakulacováním. Musíš se zastavit, otočit a jet obrácené, správným směrem.
PP: Ústřední rozměr je tedy svoboda. Ale jestliže svoboda ve společnosti už je, pak by mělo dojít samo k obratu ve svět normální?
PD: Právě že svoboda je jenom v něčem. Nerealizovala se všude, například se pořád ještě lže v cenách, abych se vrátil ke svému tématu. Nelže se už v ceně másla, ale lže se v ceně tepla. Babka, co chodí na to jehličí, dotuje strejce ve státních bytech a jim se přitom zdá, že když se teplo zdraží na skutečnou cenu, tak že začíná nespravedlivej pravičáckej Klausův svět. Ale ono to nebude nic jinýho než svět normální, kde se nelže v cenách. Zase, jak to řekl Havel a mnoho dalších: svoboda je nedělitelná. A dokud tady nebude svoboda ve všech parametrech, tj. i v dotacích, tak to pořád ještě není ono! Pořád tady mluvím o cené tepla, protože od 1. května spousta lidí bude křičet, jak je to nespravedlivý, ale ona se jenom vyjeví pravda. A navíc se taky konečně začne teplem šetřit.
PP: Znamená nedělitelnost svobody, že dokud nebude pravda v dotacích, ani svoboda tisku nebude taková, jaká by měla být?
PD: Však taky není. Dotace musí být průhledné pro každého. Musí se o nich otevřené mluvit přede všemi a hlavně hledat pravdivé pravidlo, jak je dostat k těm, kterým skutečné náleží.
A v církvi pravda v dotacích a svoboda tisku taky není. Dokud nebude uveřejňováno třeba v Kostnických jiskrách nebo kde, které auto z ciziny kterému faráři kdy bylo dáno, tak do té doby tu nebude pravda. Za komunistů se to drželo pod pokličkou, nikde se o tom nemluvilo, dobrá, ale jestliže dnes dostane církev dar zvenku, tak všechno její členstvo by mělo vědět, jak se s tím darem naložilo. V normálním světě je to snad normální, ne? Tři synody v jednom – co všechno se tam povídalo, ale já si někdy říkám, kdyby se tam
místo toho vytáhly rozpočty, kdoví jaký obrat by to v církvi vzalo. Jak to vypadá v církvi s pokladnou, jakým stylem se tam pohybují peníze – možná, že bychom se nestačili divit.
S P. Dohnálkem hovořil Pavel Pokorný