Reakce na reakce
Děkuji, že mám na co reagovat. Četla jsem odpovědi na svůj článek a měla dojem, že zapadají do myšlenek, v nichž jsem zrovna byla. Před sebou jsem měla nová Pravidla českého pravopisu, která rezignovala na historický původ slov a přiklonila se k témuž, k čemu např. nejnovější verze Mezinárodní klasifikace nemocí – k uznání nepoznatelnosti příčin a souvislostí. Měla jsem za sebou zážitek z filmu Damage (u nás dostal název Posedlost, což je úlitba eroticky naladěnému divákovi; film však vykládá o Spoušti, Zkáze, Pohromě) a uvažovala jsem o tom, že lidská bytost nemá na vybranou: bud’ může ničit, pustošit, nebo kultivovat (pěstovat). Neutrální cesta pravděpodobně není možná. Uvažovala jsem i o vlivu psychoterapeutů na prožitky lidí – kultivovali jsme je nebo pustošili?
Před dvaceti lety zavládl v osvětě důraz na rozum, na porozumění vlastnímu chování, na jeho ovládání. Nyní se setkávám s lidmi, kteří necítí, nýbrž vědí, co mají cítit. Hodně čtou osvětové knihy o psychologii a při setkání s živým člověkem se chovají jako barvoslepý na křižovatce řízené světly: musí si rozumově vyložit to, co by mělo být bezprostřední signalizací (svítí-li světlo nahoře, je to asi červená a měla bych zabrzdit). Když zjistí, že jsou umělí a že se pohybují v umělém světě, pokusí se sáhnout po Lásce-instant (kniha Miluj svůj život, praxe Zlatá mysl). Začnou meditovat a čekají náhlé osvícení. Přitom meditační praxe je duchovní praxe jako každá jiná – z nudného všedního praktikování v každodenním životě roste po stupně nová kvalita. A ještě nad něčím jsem přemýšlela u filmu Damage: neznám dostatečně antické, středověké a novověké drama, ale marně vzpomínám, že by se kdekoli objevil motiv, v dnešní kinematografii běžný – do vašeho života vstoupí naprosto náhodně někdo, a ten někdo jen tak váš život zničí. Zcela bez logiky, bez příčiny a bez následku – není to ani boží zkouška, ani boží trest či hněv. Jen tak se vám to stane, ať jste hřešili, nebo žili ctnostně.
A přesto každý z nás – ať pastor či psychoterapeut, věřící nebo nevěřící – hledá ve svém životě návaznost a logiku.
Lidský Pavel Říčan píše: „Zásadou psychoterapie odedávna bylo nemoralizovat, zabývat se jen pocity viny, a ne vinou skutečnou… Tady se otvírají zajímavé spojovací dveře, které byly sto let zabarikádované“ (Protestant 3/93). Nemyslím. Pracovat se skutečnou vinou není totéž co moralizovat. Souhlasím s tím, že zásadou psychoterapie dodnes je nemoralizovat. Neboť ten, kdo moralizuje, působí, jako by sám byl bez viny. Myslím, že tyto dveře byly otevřené a záleželo jen na osobnosti pastora či terapeuta, kdo jimi projde. Před deseti lety jsem překládala článek psychoterapeuta Bergina, který mluví o „kultivaci citlivé reakce viny“. Citlivá reakce viny patří k duševnímu zdraví stejně jako zbavení se balastu – neužitečných a pokřivujících pocitů viny, z nichž neplyne nic než jalová obžaloba.
Sečtělý Jaro Křivohlavý píše: „Podobně i lékař nejen zjišťuje (v diagnostické fázi), co a jak ‚funguje‘ a pak odloží svou přírodovědeckou nestrannost a (v terapeutické fázi) snaží se běh dění usměrnit tak, aby to ‚bylo k životu’ – aby to bylo zdravé… Pří uznání kladů medicíny a psychoterapie si kladu otázku, zda tělesné a duševní zdraví stačí a zda není třeba jít dál a ptát se na hodnotové hierarchie daného člověka a na jeho životní orientaci (zaměření). A právě to jsou otázky, které si klade pastýřská péče.“ Tyto otázky si samozřejmě klade i psychoterapie (výrazně např. daseinsanalýza). Hodnoty do psychoterapie patří, neboť do dobré terapie patří vše, s čím daný klient přichází, co je pro něj důležité. Může se stát, že jsou pro něj důležité hodnoty tak dalece neslučitelné s mými, že s ním nemohu pracovat. Medicína se v tomto od psychoterapie liší, což se pokaždé projeví ve sporu o záchranu života. Lékař v krizi zachraňuje život bez ohledu na to, zda „je to k životu“, zda to bude zdravé. Psycholog uznává právo člověka na smrt. Přitom odlišnost profesionálních závazků i očekávání na danou profesi je velmi prospěšná – nepřála bych si, aby mě resuscitoval lékař, který bude uvažovat, zda (z jeho hlediska!) můj život stojí za to, aby byl žit. (Ševcové, prosím, držte se svých kopyt.)
Jednou z odpovědí, jak s odlišností druhého umíme pracovat, je příspěvek podepsaný Lt. Nadšeně jsem s ním souhlasila (jakož i s předchozími): „Pokud by opravdu pastorace spočívala v tom, že pastor zprostředkovává shora absolutní pravdy, souhlasím, že není slučitelná s psychoterapii, ale musím říct, že není slučitelná ani s křesťanstvím. Kde asi tak pastor ony absolutní pravdy vzal? Má snad přímější přístup k Absolutní Pravdě než kdokoli jiný?“ V celém příspěvku Lt zaznívá, že pastor je taky jen člověk (měl by být sám pastorován) a navíc pracuje s lidmi (tedy měl by znát přenos a protipřenos). To jsou požadavky důvěrně známé, neboť rovněž kladené na nás psychoterapeuty (i když v jiném slovníku – mluvíme o tom, že psychoterapeut by měl být po celou dobu své praxe supervidován). Svatá pravda. Jenže příspěvek Lt začíná slovy: „Autor i redakce by neměli pustit do světa článek, který hlásá v nadpisu něco, co v závěru otevřeně popírá.“ A já si zase povzdychnu: tohle by terapeut asi neřekl. Jen pastoři, jak je znám, vědí, co by druhý měl a neměl dělat.
Možná jsme se ztratili ve vzájemných předpojatostech. Já vidím pastory jako lidi, kteří vědí, jak a co má být (bohužel mi to stále dokazují činy, i když píší velmi sofistikovaně), a pastoři vidí v psychoterapeutech lidi, kteří opomíjejí konkrétní vinu.
Přitom všichni žijeme ve světě, který uznal nepoznatelnost příčin a souvislostí a nelogičnost spouští. Všichni hledáme. Při čtení vašich reakcí mě opakovaně napadalo: dobře mluvíte, ale jak chcete naplnit vlastní slova? O teorii již nejde. Kde bere Jaro Křivohlavý jistotu, že ví, co je zdravé? Kde bere Lt jistotu, že ví, co by redakce měla a neměla? Víte tedy, jak naplnit respekt k druhému? Troufám si říct, že v tomto je naše práce dál. Při čtení vašich reakcí jsem měla v hlavě slova Josefa Daňka, výtvarníka a syna faráře. Řekl: „Když už nemáte žádnou míru poctivosti daného díla, skončíte nakonec u osobnosti tvůrce.“
Lidské hledání je popsané filozofy tisíciletí. Přesto si je každý musí prožít znovu. A zas a znovu se zastaví na kapacitě osobnosti, kapacitě jedince. Osobnost je to, co nás spojuje, je nástrojem naší i vaší práce. Dobrý psychoterapeut ví, že – vstupuje-li do života ostatních lidí – musí především kultivovat sám sebe, aby byl připraven na nepředpojaté setkání s druhým. Ví to i pastor?
Odjíždím na další evangelický seznamovací víkend a těším se na jistotu slova, kterou bude předávat Jan Trusina, zatímco já budu šířit pochybnosti. Mám krásné řemeslo. Máte krásné řemeslo. Zda se sejdeme, záleží jen na naší osobní poctivosti.