O držení se kopyt
(pastoračních a psychoterapeutických
Článek Bohumily Tiché (Protestant 10/92), v němž se pokoušela rozlišit činnost pastorační a psychoterapeutickou, vyprovokoval řadu čtenářů. Nejzajímavější příspěvky budeme postupně otiskovat. Poznávací znamení: svrchu vyvedený obrázek.
Musím přiznat, že mě článek paní B. Tiché mírně rozčílil, i když ho celý relativizuje posledním oddílem, kde přiznává: „Nevím, o čem mluvím.“ Nechci ani v nejmenším ubírat váhu tomuto gestu skromnosti, zvláště když vybízí k rozhovoru, ale musím poukázat na několik věcí:
1. Autor i redakce by neměli pustit do světa článek, který hlásá v nadpisu něco, co v závěru článku otevřeně popírá. Navíc pozorný čtenář najde skrytý rozpor mezi tvrzením „držte se, ševcové, svých kopyt“ a již úvodními odstavci. (Má se tedy pan farář chovat asertivněji, nebo se má držet svého kopyta?)
Právě proto, že se na faráře a pastory hrne psychologie jako obrněná jízda, musejí se jí zabývat. Prostě se jí nevyhnou. Navíc se nehrne jen na ně, ale na všechny, kdo k nim na pastorační návštěvu přijdou. Zavřít před psychologií brány by znamenalo zříci se současného světa, nehledě k tornu, že by ji pastoři nevědomky užívali tak jako tak. Práce teologů, kteří se snaží najít, kde může psychologie pastoraci přispět a kde je třeba upozornit na její nevhodnost, je proto službou nezbytnou.
2. Z čistě praktických důvodů musí každý pastor umět rozeznat, zda člověk, který za ním přišel, nepatří spíše do rukou psychologů, či dokonce psychiatrů. To je minimum.
Dalším příkladem může být projekce, která není jen součástí vztahu psychicky narušeného, ale je základní složkou normálního lidského chování, s nímž se budou pastoři setkávat velmi často. (Když přijmeme předchozí tvrzení a nepokládáme projekci za slabost či chybnou odchylku, je naprosto logické, že se musíme snažit o efektivní zapracování přenosu i do pastorační péče. V opačném případě se totiž může stát, že se pastor – sám prožívající vztahy s příměsí přenosů – může dostat do neřešitelné situace jen proto, že nerozpozná roli, kterou ve vztahu hraje.)
3. Rozlišování pastorační péče a psychoterapie, jak je předložila paní Tichá, považuji za násilné. Pastor nejenže patří mezi své ovečky, ale musí být i sám pastorován. (Otázky nutnosti zpětné vazby při pastoraci jsou jasně popsány již u H. J. Clinebella — „Basic Types of Pastora) Care“ a je jim věnována monografie Johna Fosketta a Davida Lyalla „Helping the Helpers“. Za zmínku stojí i současný spor německého katolického kněze psychoterapeuta Eugena Drewermanna s katolickou hierarchií, jehož kořeny tkví hluboko v Drewermannových psychologických poznatcích.)
Chápat pastoraci jako snahu o přiblížení se ideálu je velmi statické, zužující a skrznaskrz chybné. Samozřejmě, do takové šablony se oblast agrese – tak hluboce lidská vlastnost-nevejde. Dále chybí celá oblast duchovního vedení, pozitivní práce s pochybnostmi, které do křesťanské víry neoddělitelně patří, ale stejně tak i bourání církevních schémat, která mají se zvěstí evangelia pramálo společného. Zrání je tedy jednou z podmínek smysluplnosti pastorace – v tom jsou si s psychoterapií velmi blízko!
Pokud by opravdu pastorace spočívala v tom, že pastor zprostředkovává shora absolutní pravdy, souhlasím, že není slučitelná s psychoterapií, ale musím říci, že není slučitelná ani s křesťanstvím. Kde asi tak pastor ony absolutní pravdy vzal? Má snad přímější přístup k Absolutní Pravdě než kdokoli jiný? Zvlášť protestantská tradice je myslitelná pouze jako rozhovor dvou poutníků na téže cestě. Rozdílné role, které v tomto rozhovoru poutníci hrají, je možno chápat jednak podle představy různě dlouhé vykonané pouti, a jednak podle představy následování (či méně přesně, ale názorněji imitatio Christi), kdy jeden z partnerů druhému Krista odráží.
Slabiny klasické psychoterapie (a částečně i psychoanalýzy) vidím v pojetí přestoupení, viny, odpuštění a smíření. I když by se mohlo zdát, že jde o typicky teologické pojmy, jsou všechny určitým způsobem součástí našeho života. Nepoukazuji zde na filosofický koncept metafyzické viny, ale na vinu konkrétní, která následuje po přestoupení a hledá odpuštění a smíření. Je třeba vyčistit (pojmově i věcně) psychologickou terminologii směšující vinu s pocity viny. (Konkrétněji: nenechat se v psychologii strhnout k bezpodmínečně afirmativnímu přístupu, kdy jsou všechny skutky a pohnutky k nim vykládány ad optimam partem.)
Závěrem snad přání, aby pastoři od svého kopyta neutíkali k jiným, ale ani na ostatní kopyta nehleděli svrchu a nechali se poučit tam, kde je to možné.