Rozhovor s MUDr. Ivo Raškou
Můžeš se nám krátce představit jako lékař, psychoterapeut, evangelík?
V r. 1991 jsem ukončil lékařskou fakultu UP v Olomouci. Po vojně jsem nastoupil v Psychiatrické léčebně Kroměříž, kde jsem pracoval postupně na několika odděleních. Současně jsem si doplňoval psychoterapeutické vzdělání. Nyní již více než dva roky pracuji jako lékař a terapeut na psychoterapeutickém oddělení 18 B. Moje cesta do evangelické církve tak přímočará zdaleka nebyla. Nebyl jsem nijak veden k náboženské víře. Asi od 17 let mne však začala zajímat filosofie, a tak jsem se hlavně díky knihám dostal po letech hledání až do českobratrské církve evangelické. Tam jsem se v r. 95 nechal společně s manželkou pokřtít.
Můžeš čtenářům něco říci o své práci?
Mé současné pracoviště je psychoterapeutická komunita pro léčení neuróz. Neurózy jsou nemocnění, která se projevují různě (např. strachem z nakupování, záchvaty paniky, či trvalým pocitem napětí). Její příčiny však jsou zpravidla velmi podobné (narušené mezilidské vztahy, nevyřešené konflikty…). Na oddělení jsou přijímáni klienti k šestitýdennímu pobytu. Jeho cílem je jednak snížit intenzitu potíží, jednak zprostředkovat zážitek uspokojivých mezilidských vztahů. Také pomoc, aby porozuměli tomu, jak se svým vlastním jednáním s druhými lidmi spolupodílejí na vytváření svých životních problémů i potíží, které z toho vznikají. Úkolem terapeuta, a tedy i mým, je klienta na této nelehké cestě doprovázet.
Působí víra a církev v něčem pozitivně na duševní zdraví? A v něčem naopak negativně? Jaký druh víry či církve?
Na našem oddělení se setkávají, tak jako všude jinde v životě, lidé různých vyznání – katolíci, baptisté a mnozí další, nejčastěji však nevěřící. Hovořit o víře mi přijde mnohem složitější. Skutečná křesťanská víra – tedy opora věcí nadějných, spoléhání na Boha či jak ji budeme definovat, domnívám se, již ze své definice musí lidem pomáhat. Druhá věc však je, co konkrétní lidé, kteří praktickým jednáním slovu víra dávají nějaký obsah, vlastně prožívají a jaký ten obsah je. Setkávám se s upřímnou ochotou pomáhat druhým, setkávám se s tím, že víra pomáhá, když člověk zůstane sám. Mám však i zkušenost, že mluvení o Bohu se může stát souborem vět a frází, které ztrácejí smysl, jsou pro druhé nesrozumitelné. Použijí se i v situaci, kdy by bylo lepší a hlavně srozumitelnější, mluvit třeba o sobě a o svých pocitech. Setkávám se i s tím, že třeba věřící chtějí pomáhat „za každou cenu“, tím třeba přebírají zodpovědnost za druhé, nebo pomáhají i v situacích, kdy si chce druhý člověk poradit sám. Už jsem se u křesťanů setkal s nešťastnými tabu v oblasti sexu. Zdůrazňuji ale, že mluvím pouze o skupině lidí, kteří mají nějaké zdravotní problémy. Co se týče církví, myslím si, že rizikové jsou samozřejmě ty, kde nejsou lidé se svými vnitřními myšlenkami a pocity respektováni, kde dochází k manipulaci s lidmi. V naší církvi, do které jsem kdysi zvenčí vstupoval, jsem nikdy nic podobného necítil. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem do evangelické církve vstoupil.
Stane se ti někdy, že zjistíš: toto uplatňuje psychoterapie jako svůj objev, to působí blahodárně na lidský život – a v křesťanské zvěsti to je obsaženo už dávno?
Jeden ze základních účinný faktorů psychoterapie je v učebnicích pojmenován jako emoční korektivní zkušenost. Každý člověk na základě minulých zkušeností něco v situacích s druhými lidmi očekává. Jestliže potom zažije něco jiného, pozitivnějšího, může to mít pro něj obrovský význam. Jeho zkušenost se díky citovému zážitku mění. Myslím, že stejným způsobem se lidé, tak jak je to popsáno v evangeliích, často setkávali Ježíšem. Tam, kde očekávali odsouzení, dostalo se jim přijetí. I proto se mohli tito lidé měnit k lepšímu.
S jakým problémem má jít člověk za farářem a s jakým za psychoterapeutem?
Psychoterapeut je vyškolený odborník, který používá k léčení psychologických prostředků. Cesta k němu jde nejčastěji přes obvodního lékaře nebo psychologa. Oni vědí, které typy potíží či problémů se hodí pro psychoterapii (např. různé typy duševních poruch, zdravotní potíže nebo problémy v mezilidských vztazích). Do léčení by se farář, domnívám se, pouštět neměl. Jinak však lidé dokážou zpravidla sami rozeznat, kdy mají jít za farářem, kdy za lékařem, kdy třeba za psychologem. Vždy, když se lidé obrátí na faráře, mají k tomu asi nějaký důvod. Když mám pochybnosti, jestli jsem ten pravý, na kterého se měl daný člověk obrátit, mohu se s ním klidně o své pochybnosti podělit a to celou situaci vyjasní. Farář jistě může nechat druhého člověka mluvit o svých radostech či strastech, měl by se ale vyvarovat přímých rad či nějakých radikálních doporučení.
Naše tradiční představa ale je, že když nevím, co mám dělat, půjdu za farářem, aby mi poradil: toto je správné.
Rozumím. Je dobré si uvědomit, že pomoci může už jen to, že člověka vyslechnu a nějak mu dám najevo, že se snažím mu porozumět. Jednoduché rady zpravidla v praxi stejně nefungují. Často svým klientům říkám, že nemám žádný kouzelný proutek, jehož mávnutím dokážu vše změnit.
Farář ale reprezentuje normativní, zjevenou pravdu. Poradí třeba proto ženě alkoholika: vezmi svůj kříž na sebe…
Vidíš, a mně to připadá, že takovou větou z ní právě její kříž sejme. Sejme z ní tu povinnost, rozhodnout se v takových věcech sama. Vím, že to je těžké, druhému neporadit přímo, ale důležitá rozhodnutí musí učinit každý sám za sebe. Koho by potom vlastně Bůh soudil? Kdo by byl zodpovědný? Farář, nebo ta žena?
A co dělat když se třeba farář setká s člověkem, který o sobě říká že je Ježíš Kristus?
V takovém případě se nejedná o neurózu, ale s velkou pravděpodobností o psychózu. To je okruh nemocí, o kterých se dá laicky říct, že člověk ztratil zdravý rozum. I v takovém případě však není nutný zpravidla žádný radikální zásah. Je téměř jisté, že se takový člověk už s psychiatrem setkal, nebo je jeho stálým pacientem. I takového člověka je možné vyslechnout; ani mu jeho tvrzení nevyvracet, ani ho v něm neutvrzovat. „Každému jeho pravdy přejte“ – i duševně nemocnému…
Ale vraťme se k psychoterapii. Může se člověk v jejím průběhu změnit a zatratit svoji víru? Nebo ji nějak změnit?
Někdy snad může být víra pro člověka jedinou oporou v tomto světě. Potom se může stát, že když se díky psychoterapii člověk v tomto světě lépe zabydlí, může se pro něj víra stát méně důležitou, či zbytečnou. Ve vlastní praxi jsem se s tím však nikdy nesetkal. Myslím si, že člověka, který má ve věcech víry jasno, psychoterapie v tomto hledisku neovlivní. Psychoterapie může víru i posílit, znám to z vlastní zkušenosti…
Usiluje psychoterapie o to, aby člověk byl mravný a šťastný? Může takový být bez víry?
Smyslem náboženství je stát se svatým, smyslem psychoterapie zdravým. I když u psychoterapie to tak úplně neplatí. Existuje mnoho psychoterapeutických směrů a škol a každý si klade za cíl něco jiného. Třeba přizpůsobení se, nebo osobnostní růst. O to, aby člověk byl šťastnější, psychoterapie usiluje. Rozhodnout o tom, co je mravné, zůstává spíše na klientovi. Člověk by se tedy díky psychoterapii měl stát vnitřně vyrovnanější, určitě ale ne na úkor někoho druhého.
Stojí psychoterapie o dialog s teologií? Může takový dialog být v něčem přínosný?
Abych byl upřímný, nějaký hlubší zájem o dialog s teologií nepozoruji. V současné době bych se spíš přikláněl k budování vzájemného respektu. Myslím si, že existují předsudky i ve vztahu k víře, i ve vztahu k psychoterapii.
Může psychoterapie v něčem konkurovat církvím a víře?
V některých věcech snad skutečně ano. Člověk, který by šel dříve za farářem, může jít za psychoterapeutem. Například o otázkách smyslu svého života mohu hovořit s farářem, s psychoterapeutem, ale i se svým přítelem. Na poslední otázky však lze odpovědět pouze vírou. Psychoterapie může konkurovat církvi, nikoli však Bohu.
Ptal se a za rozhovor děkuje Ivan Ryšavý