Gottes Erste Liebe – První láska Boží. Tak se jmenuje obsáhlá kniha německého autora Friedricha Heera. Na více než 800 stranách se můžeme dočíst o dějinách křesťanského antijudaismu a antisemitismu. První láskou Boží jsou Židé. V knize se přesvědčivě dokazuje, že bez křesťanského antisemitismu by se nemohla uskutečnit největší genocida v dějinách lidstva, označovaná nesprávně jako holocaust, správněji hebrejským termínem šoa (vlastně celopal, ale v krajně záporném slova smyslu).
Křesťanská církev bohužel velmi brzo přijala tzv. substituční teorii, podle níž Židé, protože nepřijali víru v Ježíše jako mesiáše, jsou zavrženi (Ř 11,15).
Jak ale praví staré české přísloví „První láska nerezaví“, Bůh nemůže opustit Izrael, dokonce ani tehdy, když hřeší. Tak to vyznívá z celku starozákonní zvěsti.
Po ukončení druhé světové války, a tedy i šoa, se musily judaismus i křesťanství nově definovat. Mnozí Židé, kteří prošli peklem nacistických koncentračních táborů, ztratili víru v Boha. Jiní si však uvědomili, že to je právě to, co po nich Hitler chtěl: aby se vzdali své židovské identity, a tedy především víry v Boha jako JHVH.
Judaismus se po šoa, kdy židovský národ ztratil třetinu svých synů a dcer a kdy z kdysi kvetoucích židovských obcí v celé Evropě zbyly pouze trosky, musel znova definovat. Jestliže tak ale musel učinit judaismus, tím spíše to muselo učinit křesťanství. Katolická církev odvolala teprve na Druhém vatikánském koncilu falešné učení o „Bohovraždě“. Ale nevzala přitom odpovědnost za vlastní obrovský díl zodpovědnosti za genocidu Židů. Vždyť do roku 1963 se na každý Velký pátek katolíci modlili za „prokleté a zatvrzelé židy“.
Církev opravdu musí v Židech objevit své starší bratry a sestry ve víře, jak to krásně definoval Jan Pavel II. při své historicky první návštěvě v římské synagóze.
Pavel Rejchrt ve svém článku Konec křesťanství? ostře a fundamentalisticky napadá mne, Milana Balabána a Veroniku Tydlitátovou. Je zřejmé, že text ani nepřečetl, jinak by nemohl tak urážlivým tónem reagovat. Náš dopis židovským obcím v naší zemi je pokusem o navázání dialogu. Možná, že je tento pokus nedokonalý. Myslíme si však, že je to krok správným směrem.
Jeli Evangelium opravdu radostnou zvěstí, potom musí být čitelné a přijatelné i pro Židy. Ale v Novém Zákoně je opravdu řada antijudaistických výroků, od nichž se musí Církev distancovat.
Doporučoval bych Pavlovi Rejchrtovi, aby opravdu začal studovat vše, co se v židovsko-křesťanském dialogu událo za posledních dvacet let. Jeho přístup připomíná inkvizitora Torquemadu. Je zřejmé, že Rejchrt ani neviděl Slovník židovsko-křesťanského dialogu, (vyd. edice OIKÚMÉNÉ v r. 1994), ani jinou literaturu vztahující se k dialogu mezi Židy a křesťany. Jedinou možnou cestou po šoa je hloubkový, nikoli jen povrchový dialog, v němž se musí křesťané oprostit od snah proselytizace.
Bůh opravdu neopustil svůj vyvolený národ, Izrael. A bude žehnat všem, kdo žehnají Abrahamovým synům a dcerám. A odvrátí se od těch, kteří jeho lidem opovrhují.
Na poli židovsko-křesťanského dialogu zbývá vykonat obrovský kus práce.