Centrum zájmu českých literárních historiků, literátů a popularizujících historiků se přesouvá od husitství, mešťanské kultury a českobratrství (Blahoslav, Komenský) k baroku, církevní kultuře (Bridel) a církevnicko-propagandistické literatuře (kázání jezuity Koniáše), popř. je pozornost dnešních myslitelů upřena k mystice (Eckhart), hermetismu, scholastické filosofii a křesťanským ctnostem řeholního ladění. Osvícenství je viděno jako počátek slepé koleje, po níž se žene ke katastrofě rozjetá moderna, a pokud z ní nevyskočíme a nespočineme v otevírající se protimodernistické či postmoderní náruči, zahyneme též. Kdesi vzadu pokulhává neschopná demokracie a T. G. Masaryk je prý vlastní příčinou a katalyzátorem dalšího rozkladu společnosti (Proglas 4/93), který vyústí v totalitní komunistický režim. Jaromír Procházka se neúčastní pracného přesouvání centra zájmu, ani mu rezignovaně nepřihlíží. Předkládá dílo, které nás krok za krok vede „Evropou“ a učí nás promýšlet nejen jednotlivé etapy, ale i jejich zacílení. Z ucelené řady Procházkových učebnic se tento díl (1492–1795) dotýká onoho sporného údobí – počátku novověku a nese název: Prvenství Evropy.
Každá učebnice historie – periodizací, výběrem látky vhodné pro žáky (v našem případě pro gymnázia), výběrem ilustrujících dokumentů, způsobem kladení kontrolních otázek – naznačuje gymnaziální mládeži, k čemu má upnout svou pozornost a popřípadě i své další studium. V Americe je již několik let módou kritizovat „evropocentrismus“ bílé populace. „Prvenství Evropy“ není neuváženě zvolený titul jednoho z posledních evropocentrických pedagogů-historiků. Procházka svým dílem nalezl hmatatelný tep dějin, který se v krystalicky čisté podobě objevuje v Evropě. Ono nahmatání a uskutečňování si musí prozkoušet každá generace znovu. Pokud svou odpovědnost zanedbá, doplatí na to nejen ona, ale často i generace následující. Sklouzává do společenských struktur, které ujařmují lidství, a stane se – řečeno s Karlem Popperem – obětí historismu. Historismus a jeho rozmanité projevy lze také vystopovat od samých počátků civilizace. Historismem je nazván jakýkoli myšlenkový systém, který člověka přesvědčí, že něco je osudově nutné, a že je zbytečné se tomu vzpírat. V tomto ohledu Procházkovo pojetí Evropy není poplatné historismu. Ukazuje, že „prvenství“ Evropy není naším nevyhnutelným horizontem. Můžeme o něj přijít – rozpadnout se. Tíhnutí Evropy k demokracii není gravitační síla, která nutně vtáhne i ostatní světadíly do důstojného a odpovědného lidství. Bez pokorného hledání – co to vlastně jsou lidská práva a demokracie – se naše civilizace může rozložit. Není předem dáno, v jaké oblasti se máme zasazovat o důstojnost druhého a též svoji. Demokracie není dědictví, které nám padlo do klína. Křesťané netřímají v ruce klíč k vyřešení krize a nejsou o krok dál. Mají stejně prázdné ruce jako ostatní a musí spolu s ostatními hledat, v čem se dnes „prvenství Evropy“ projevuje.
Krystalizace Evropy. Řecká filosofie svou otázkou, co je pravé jsoucno, položila základy ke vzniku věd, římské právo začalo vymezovat postavení člověka ve státě, křesťanství svou zvěstí o odpuštění, a tedy o šanci pro všechny bez rozdílu, zpřístupnilo všem lidem víru starého Izraele v příchod Božího království. Schopnost orientovat se v tom, co je, byla umocněna odvahou vyplývající z důvěry v budoucnost. Křesťanský biskup, Řehoř z Nysy, přišel ve 4. století s myšlenkou pokroku.
V době, kdy se římská říše otřásala již ve svých základech, ptal se Augustin: „Jestliže zmizí spravedlnost, čím jiným jsou státy, než lupičstvím ve velkém?“ Jako cíl vytýčil Obec Boží.
Benediktini spolu s papežstvím kladli základy k evropskému universalismu – zaměření k jednomu zřeteli nezávisle měnících se mocenských poměrů. Lenní systém ve franské říši byl založen na osobním vztahu mezi pánem a vasalem. Základní ctností evropského feudalismu se stala věrnost, první krok k rytířství.
V protikladu k byzantskému caesaropapismu zahájilo v 10. století clunyjské hnutí z Burgundska zápas o svobodu duchovenstva. Z boje o investituru vyplynula rovnováha mezi císařskou a papežskou mocí – prostor pro rozšiřování svobody. Samospráva měst, akademické svobody universit, anglická Magna charta z roku 1215 jsou dokladem evropské anomálie vývoje od rodového zřízení ke státu. Místo despocie vznikla feudální monarchie – vláda panovníka opírajícího o sněm svobodných stavů.
Že dosažení toho všeho přesto nemůže být ztotožněno s Obcí Boží, dosvědčovala ve 12. století lidová hnutí. Varovala před scestím, ukazovala dále. Valdenští se ujali úkolů duchovenstva, aniž pro sebe žádali jeho výhody. Švýcarští horalé ustavili vlastní stát. Řemeslníci z Flander a poté i z dalších zemí získávali zastoupení v městských radách, v Anglii mizelo nevolnictví. Husitství vytyčilo požadavek, „aby slovo Boží bylo svobodně hlásáno“ a „aby těžké hříchy byly trestány“, krále nevyjímaje.
To již v Itálii nastupovaly manufaktury, banky i humanismus. (s. 3)
Autor pak sleduje jednotlivé etapy vývoje. Zkoumané období – zavrcholené osvícenstvím, americkou revolucí a kritikou osvícenství – autor hodnotí ve stručném sumáři: „Protireformace, stejně jako protestantská ortodoxie ztratily svou sílu a na povrchu se objevilo to, co zanechaly velké snahy reformační a renesanční. Rozhodující úlohu sehrál příklad Anglie. Před sto lety ještě utopie Komenského Všenápravy se nyní stala materiální silou jako přesvědčení rostoucího počtu vzdělanců, věřících v zásadní přestavbu celého lidského světa. Na této myšlence vinoucí se celými evropskými dějinami bylo nové využití možností pokročilé evropské civilizace a provedení nápravy metodou určitého promyšleného plánu, určitou manipulací řízenou Rozumem… Osvícenci byli zdálky nadšeni vládou Petra Velikého. Fridrich II. demonstroval efektivnost nových myšlenek dobyvatelskými úspěchy a josefínské reformy očividně přinesly pozitivní řešení krize habsburské monarchie. Vznik průmyslu v Anglii jen dodával osvícencům argumenty a americká revoluce byla přímo ukázkovou realizací jejich ideálů. Přehlédlo se však, že zde ji provedli lidé, chápající svůj život jako plnění Bohem svěřeného povolání.
Jestliže jako dějinotvorný činitel nastoupil lid, vyvstávala otázka – jsou to svobodní lidé, kteří vytvářejí svobodný lid anebo svobodný lid zajišťuje svobodu těm, kdo se k němu přimknou, ztotožní se s ním? (s. 125)“
Autor končí výklad otázkou – naznačuje, co bude osou dalšího pokračování. V následující dílech sleduje, jaké pojetí svobody zvítězí, jakými krizemi Evropa bude muset procházet.