K technice modlitby
Snaž se je přesvědčit, že poloha jejich těla nemá na modlitbu vliv. Stále totiž zapomínají, že jsou zvířata a že všechno, co dělají jejich těla, ovlivňuje jejich duše.
(rada zkušeného ďábla Zmarchroba synovcí Tasemnikovi)
Člověk mluví celým tělem, nejlíp je to vidět na dětech. Když se ale modlíme, obyčejně stojíme nebo sedíme, ruce sepjaté, hlava skloněná. To proto, že jsme spoutáni konvencí, zvykem. O něco se tím šidíme. Ta konvence má svůj dobrý význam ve shromáždění, kde bychom třeba nezvyklým, byt biblickým pozvedáním rukou (1 Tm 2,8) někoho rušili. V tomhle jsou katolíci svobodnější, klidně si v kostele kleknou. V soukromí bychom se měli od konvence osvobodit, jak kdesi radí i Komenský, a dát se citem vést k zaujetí takové polohy, která nejlíp pomáhá vyjádřit to, co právě Bohu říkáme. K čemu jinému máme tělo?
Jeptišky, se kterými se kamarádím, mi daly knížečku o postojích svatého Dominika při modlitbě, modlíval se prý někdy „jen tělem“. Tam to je: rozpjaté ruce vztažené k nebi, spojení dlaní do tvaru žebrácké misky, různé pokleky a poklony atd. Snad mi bude odpuštěn pietistický úlet, když se zmíním i o poloze dítěte důvěrně stuleného a něžně chovaného v onom velikém náručí.
Při společné modlitbě je dobré být v tom zdrženlivý, ale zamysleme se aspoň nad tím, co děláme s hlavou. Když dítě, vzhlížejíce vděčně k otci a mluvíce o radosti, má hlavu sklopenou, tak nejde tělo s duší! V kostele je asi většinou nejlepší mít oči zavřené, abychom se navzájem nerušili, ale v katedrále nebo v přírodě pohled do klenby mi pomáhá pozvednout mysl a pocítit jeho majestát.