Alfréd Kocáb a Českobratrská církev evangelická v druhé půli 20. století
15. března to byly právě dva roky ode dne, kdy zemřel evangelický farář Alfréd Kocáb. Loučili jsme se s ním v pražském evangelickém kostele u Salvátora. Právě tam také byla na podzim loňského roku k vidění putovní mezinárodní výstava Tváře, hranice, bratři a sestry (Grenzen, Gesichter, Geschwister). V ní se sto let po rozpadu Rakouska-Uherska spojily protestantské církve, které vznikly právě kolem roku 1918 v reakci na rozdělení tohoto státního útvaru, v němž do té doby společně žily. Každá církev na výstavě prezentovala cestu, kterou v uplynulých sto letech ušla, prostřednictvím portrétu některé ze svých významných osobností. Synodní rada ČCE jako svou tvář zvolila právě Alfréda Kocába. Pro pražskou vernisáž výstavy (7. 11. 2019) církevní historik a farář Michael Pfann připravil níže uvedenou přednášku. (Kvůli drobné leč akutní zdravotní komplikaci u Pfannových ji četl teolog Petr Gallus.) Zde přinášíme autorem mírně upravený text přednášky.
Vážení hosté, milí Kocábovi,
budu dnes mluvit o faráři Alfrédovi Kocábovi a skrze jeho příběh chci ukázat jednu z tváří českobratrské církve evangelické v druhé půlce 20. století. Rád bych přitom prozkoumal, čím jeho příběh může být přínosný pro církev, potažmo společnost dnes. Je to taková trochu nestandardní situace až troufalost snažit se z pohledu historika charakterizovat Kocábův život po slovech a před očima jeho ženy Darji. Snad ke mně bude shovívavá. Mohu rovnou předeslat, že i když budu mluvit o Kocábovi, životem šli manželé společně, vzájemně si byli oporou a dodávali si odvahu.
Během svého výkladu kromě fotografií pustím několik nahrávek z rozhovorů, který jsme spolu s farářem Kocábem před 6 lety vedli. (Zde je přetiskuji ve formě doslovného přepisu.) Dejme tedy hned na začátku slovo samotnému Kocábovi. Takto vzpomínal na to, jaké měl představy o sborovém životě, když nastupoval na své první farářské místo ve Zruči nad Sázavou v roce 1955:
„Ve Zruči jsem měl takový ty představy, že celá ta Zruč a celý to údolí bude jako údolí kostí suchých. Že se to pokreje těma šlachama, tím masem a budou zástupy chválit Hospodina.“ V knize svých vzpomínek Kocáb píše přímo, že ve svém instalačním kázáním prorokoval, že údolím Sázavy budou proudit davy do kostela. To se ovšem nestalo.
Tato vzpomínka, kterou Alfréd Kocáb podává se sobě vlastní sebeironií, vypovídá o své době více, než je na první pohled znát. Britští historikové a sociologové náboženství Hugh McLeod (The Religious Crisis of the 1960s) a zvláště Callum Brown (The Death of Christian Britain) ukazují, že 60. léta minulého století znamenala zásadní zlom pro náboženství a církve v západních zemích. Sekularizace se v důsledku mnoha vlivů začala prosazovat s nezastavitelnou silou a rychlostí. Podle Browna už od té doby nebylo cesty zpět, společnost přestala být křesťanská. česká společnost a její církve srovnatelný zlom – s průvodními znaky v některých ohledech vlastními, v jiných podobnými – zažily přibližně o desetiletí dříve než na Západě v důsledku nástupu komunistické strany k moci. Právě doba Kocábova nástupu do služby, tedy 50. léta 20. století jsou obdobím, kdy ČCE dosáhla svého početního maxima – kolem 450.000 členů podle vlastního sčítání. Pak v důsledku proticírkevní propagandy i represe začal pro církev měřeno počtem členů strmý pád dolů. Ten se s mírným vzestupem kolem roků 1968 a 1989 už nikdy nezastavil. Dnešní církev je přibližně devětkrát menší než ta tehdejší.
To jsou čísla. Čísla je sice nemoudré podcenit, ale mohou být beznadějně ubíjející. To, co mě dnes bude zajímat, je něco jiného. Když ty davy údolím Sázavy, Vltavy ani Labe nezačaly proudit, co je tedy tím, co církev, její členové, faráři a dnes konkrétně Alfréd Kocáb přinesli a vytvořili? Co je jejich přínosem?
Kořeny
Jak jsem již naznačil, Kocábova generace vstupovala do farářské služby v zásadně proměněných podmínkách, než v církvi poznali během svého dospívání. Zkušenost jiných církevních a společenských poměrů si ale do své služby nesli. Mám za to, že Kocábova farářská generace byla oproti mladším ovlivněna alespoň krátkou zkušeností života v demokratické společnosti, širším rozhledem po světě, který tím byl umožněn, a na druhé straně zkušeností 2. světové války. Tyto zkušenosti tuto generaci podle mého soudu zásadně ovlivnily v jejím dalším působení. U Kocába a některých jeho souputníků se projevovaly společenskou odpovědností, povědomím o politickém významu církve a určitou mezinárodní perspektivou. U Kocába se k tomu přidávala ještě specifická niterná, až mystická zbožnost otevřená vlivům z jiných církví i náboženství.
Vraťme se tedy k Alfrédu Kocábovi a vezměme to pěkně od začátku. Výstava Tváře, hranice, bratři a sestry se vrací k církvi, která se rozdělila v důsledku rozpadu Rakouska-Uherska. Kocábův život by nezačal tam, kde začal, nebýt Rakousko-Uherska, a zároveň by se téměř jistě vyvíjel odlišně, nebýt jeho rozpadu. Kocáb se totiž narodil v roce 1925 ve Vídni páru vídeňský Čechů, jako mladší ze dvou bratrů. Vychovávala ho jeho matka, a to v katolické víře. Už v dětství chtěl být knězem misionářem. Jako rakouský občan byl během druhé světové války nuceně nasazen na různých místech. Mimo jiné také v pobočce koncentračního tábora Mauthausen. Šlo o fabriku firmy Siemens vybudovanou uvnitř hory, kde pracovali také vězni tamního koncentračního tábora.
Po skončení války, a zde jsme už u osobních důsledků rozdělení Rakouska-Uherska, Kocáb odešel z Vídně do Prahy. Rozešel se s katolickou vírou a hledal v jiných náboženstvích, včetně těch východních. Zde se myslím zakládá jeho otevřenost různým formám spirituality. Po studiu dvou dalších vysokých škol, ročním předúnorovém členství v Komunistické straně a mystickém zážitku setkání s Kristem v pražské ulici Na Příkopech (Kocáb 2007, 90n) se Kocáb vrátil ke křesťanství, nyní již v jeho protestantské formě.
Během studia teologie Kocába podobně jako jeho kolegy výrazně ovlivnil teolog J. L. Hromádka. Kocáb byl na jednu stranu kritický k Hromádkovu vztahu k Sovětskému svazu a komunistické vládě. Přijímal ovšem jeho důraz na společenskou a politickou odpovědnost křesťana, a to právě i v měřítku mezinárodním. V tomto rozměru Hromádkovy osobnosti se podle mého soudu takříkajíc protahovala
či rozvíjela a utužovala v jeho žácích zkušenost odlišných politicko-společenských a církevních poměrů před rokem 1948, kterou jsem zmiňoval. Během studia se Kocáb také oženil s budoucí psycholožkou Darjou Myslivečkovou, spolu měli děti Michaela a Magdalénu.
Farářské působení a Nová orientace
Dostáváme se tam, kde jsme začali, ke Kocábovým farářským začátkům. V instalačním kázání v církevně skrovné Zruči Kocáb prorokoval davy. Sám to líčí spíše jako anekdotickou historku. Přeci jen tato naděje ukazuje určitý významný rys Kocábovy osobnosti. Mám za to, že to bylo silná důvěra v Boží vedení, která mu umožňovala vidět naději na proměnu statu quo. I zde můžeme sledovat propojení niterné víry s citem pro společensko-politické dění. Myslím, že Alfréd Kocáb tuto naději a důvěru příznačně vyjádřil ve svém kázání k farářské zkoušce z roku 1958 (Protestant 3/2018).
„V těchto dnech stojíme uprostřed jednoho z dalších pokusů o přemožení Boha samotného. Nuže, můžeme být zcela klidni. I ten přejde. Přijde čas, kdy se zase zvedne dým z bojiště, a pak se ukáže, zda bylo raněno slovo Boží anebo někdo jiný.“
Tato důvěra a naděje formovala další Kocábovo působení. Zároveň v něm snad spolu s válečnou zkušeností a nedobrou zkušeností ročního členství v KSČ udržovala kritického ducha. Většina církve po nástupu komunistů v obranném reflexu započala dostředivý pohyb – soustředila se na vnitřní, zvláště sborový život. Teologická práce se soustředila na centrální dokumenty a témata sborového života – Bibli, bohoslužebný život, církevní dějiny. Hromádka koncem padesátých let zakládal Křesťanskou mírovou konferenci, organizaci, která církvi na jednu stranu umožňovala kontakt s lidmi z jiných zemí, na druhou stranu přímo sloužila ke stabilizaci sovětského impéria. Kocáb se svými kolegy a přáteli ve stejné době zakládal Novou orientaci.
Nová orientace byla hnutím farářů i laiků. Hnutí bylo ovlivněno vedle zmíněného Hromádky také novozákoníkem J. B. Součkem, německými teology Karlem Barthem, a v Čechách tehdy poměrně čerstvě Dietrichem Bonhoefferem, ale i českými evangelickými filosofy Boženou Komárkovou a Ladislavem Hejdánkem. I pod jejich vlivem se v Nové orientaci spojovaly dvě základní tendence. Usilovala jednak o komunikaci evangelia způsobem a řečí, která odpovídá zkušenosti posluchačů a oslovuje je v jejich životní situaci. Centrem práce Nové orientace tedy byla také církev a zvláště sbory, v nichž daní faráři působili. Hnutí si bylo také vědomo společensko-politické role církve, a proto usilovalo o kritický dialog se státem. Nechtěla svrhnout systém, ale kriticky upozorňovat na jeho neduhy, popřípadě porušování vlastních zákonů, včetně náboženských práv. Ke křesťanskému životu podle Nové orientace patřila i odpovědnost za společnost a stát.
Takto charakterizuje činnost Nové orientace Kocáb: Taková jako participace té církve… Tehdy jsme hodně věřili v církev. Tehdy jsme byli, skutečně jsme byli jako, i když jsme byli kritičtí, tak jsme jako hovořili jménem církve tam – to bylo na synodech – kde jsme mysleli, že to církevní vedení spíše mlčí. Že jsme takovej hlas, kterej zazněl, tam, kde měl zaznít hlas těch vedoucích. (…) Považovali jsme za vhodné být nejen aktivní v oblasti církevní a církevních jaksi reforem, ale také vůči společnosti. Místo církve ve společnosti. Aby došlo k tomu, co Hromádka chtěl, k rozhovoru, diskuzi. No a také v tom světovém měřítku, protože ta Pražská mírová konference, která vznikla, nebyla jenom negativní, ona otevřela dveře na západ. (…) A na tom všem jsme, ta orientace měla podíl. Více, či méně.
Jak jsme slyšeli, obrodný rozhovor vedla Nová orientace i v rámci církve. Zatímco stát Nové orientaci většinou odpovídal represí, v církvi rozhovor – nezřídka velmi žhavý – skutečně probouzela. V době Pražského jara to byla právě tradiční témata Nové orientace, která tvořila hlavní hlas církve. Postupem sedmdesátých let s utužující se normalizací ovšem pomalu mizel otevřený rozhovor i z oficiálních církevních fór.
Kotelna i polis
Podobně jako dříve i později dalším farářům církevní tajemník v roce 1974 odňal Alfrédu Kocábovi a jeho kolegovi a příteli Jakubu S. Trojanovi státní souhlas k duchovenské službě. Až do roku 1977 ovšem provizorním způsobem a v značně okleštěné formě pokračoval ve farářské práci ve svém tehdejším sboru v Mladé Boleslavi. V době odnětí státního souhlasu, byť zpočátku nebývale podporován svým sborem, Kocáb začal zvláště trpce, trpčeji než státní represi, pociťovat nedostatek solidarity církevního vedení a některých dalších členů církve. To se vystupňovalo po jeho podpisu Charty 77 a následném podpisu dopisu 31 farářů a laiků adresovaného Federálnímu shromáždění ČSSR. Tento dopis popisoval situaci a represi církve v Československu. Církevní vedení a bohoslovecká fakulta se v tzv. tezích učitelů KEBF z teologických pozic veřejně postavili proti kritickým farářům, toho času z velké části vynuceně mimo službu. Tento krok znamenal hlubokou ránu na církevním společenství.
V době bez souhlasu pracoval Kocáb jako topič v kotelně. Posilu hledal v hlubinách křesťanské mystiky (Jan od Kříže, Terezie z Avily, Heinrich Suso). Byl zapojen do práce disentu, zvláště ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Věnoval se pastoraci lidí, kteří za ním přicházeli, a mimoto vedl skupinku „duchovních hledačů“ zajímajících se o různé formy spirituality. Zde mohl navazovat jednak na zmíněné období vlastního náboženského hledání, a mimo jiné také na své přátelství s bratry z ekumenické komunity Taizé. S nimi navázal jako jeden z prvních Čechů kontakty už v 60. letech a zasloužil se o rozšíření zájmu o Taizé v Čechách. V 60. a znovu 80. letech se mu podařilo Taizé ve Francii navštívit. Tamní bratři (zvláště bratr Roger) opakovaně navštívili Československo i Kocába.
Niterná zbožnost byla Kocábovi již v šedesátých letech dobrou výzbrojí pro bouře v charismaticky probuzeném sboru v západočeském Chodově. Motivy spirituality Taizé a mystické tóny zbožnosti Kocáb přinášel i do sborové práce v Mladé Boleslavi. Mám za to, že právě tato otevřenost pro širší škálu náboženského prožívání, chcete-li spirituality, nebo prožívání víry, je jedním z významných rozměrů osobnosti Alfréda Kocába, který k němu otevíral cestu i lidem různého náboženského ražení. Příznačně to široké Kocábovo rozkročení a otevřenost komentuje ve vzpomínce na víkendová setkání mládeže v Mladé Boleslavi začátkem normalizujících se 70. let jejich pamětník Jan Schneider: „Každý měsíc se u nich na víkend scházívala podivuhodná společnost mladých lidí, kteří se přes den střídavě věnovali Darjou citlivě vedené skupinové psychoterapii (…) a střídavě s Fredou „bohovali“. A po večerech, to už byly úplně zázračné chvíle, kdy se v kuchyni na faře pilo pivo, kouřilo se a debatovalo se o politice, společnosti, kultuře, historii, filosofii a náboženství – a jak by to všechno mělo jít dohromady.“ (Schneider 2018, 9)
K listopadu a dál
Koncem osmdesátých let se Kocáb postupně směl vrátit k farářské práci. Revoluční dny roku 1989 prožíval se sborem právě v salvátorském kostele, kde působil ještě do druhé půle 90. let. Kocáb říká, že se v životě pohyboval mezi dvěma póly: duchovním a politickým. Vzpomíná, že během revolučních dní opustil průvod demonstrace, na níž sám údajně měl hovořit, a šel do kostela vykonávat křest – duchovní pól prý právě táhl více. Také tato vzpomínka ukazuje, jak byly obě polohy a z nich plynoucí aktivity úzce propojeny.
I v polistopadových letech Kocáb nadále patřil k významným hlasům ČCE, tentokrát již bez vnějších omezení. Důrazy Nové orientace se vrátily do veřejného církevního rozhovoru a některé z jejich požadavků (kaplanská služba, přítomnost v médiích atd.) byly realizovány. Také spiritualita Taizé si v ČCE našla své příznivce. Ostatně z populárního mládežnického zpěvníku Svítá se vedle situačních a přitom nadčasových evangelických „protestsongů“ zpívají také mnohé písně právě z Taizé. A co se šířeji týče spirituality či zbožnosti, svědčí například i letošní farářský kurz s titulem Hádala se duše s tělem o tom, že i v širší církevní (či přinejmenším farářské) veřejnosti roste zájem také o tuto oblast, mystiku nevyjímaje (srv. např. Evangelická mystika, Peter Zimmerling).
V posledních letech svého života, které Kocábovi prožívali ve svém domě v Újezdě nad Lesy, začal farář Kocáb vedle evangelického navštěvovat také kostel katolické církve, z níž v mládí odešel. Určitý kruh se tím uzavřel.
Shrnutí a bilance
Život Alfréda Kocába – podobně jako třeba život německé teoložky Dorothee Sölle, která v Kocábově době v prostředí ČCE ovšem nebyla příliš známa (její Mystika a vzdor mimoto vyšla až 1997) – ukazuje, že niterná zbožnost (třeba ve formě křesťanské mystiky) nemusí být zásvětným útěkem, že se totiž nutně nevylučuje se společenskou a politickou odpovědností. Ba naopak, Kocáb ukazuje, že úzký osobní vztah k Bohu může dojít svého projevu právě v křesťansky motivovanému zápasu o společensko-politickou spravedlnost. Niternost i veřejnost souvisí, ostatně Kocábova kotelna vězela uprostřed metropole. Všechno toto Kocábovo působení ovšem zároveň zůstávalo, přes omezení v době zákazu duchovenské činnosti, pevně kotveno ve sborové práci, a to zvláště kazatelské a pastorační.
Začal jsem těmi davy, které nakonec neproudily do zručského a vlastně ani žádného jiného kostela. V padesátých letech se s nebývalou silou rozběhl proces sekularizace. Faráři, kteří tehdy nastupovali, prožívali jeho razanci v přímém přenosu. S důsledky a pokračováním vylidňování kostelů si dnešní církev příliš neví rady. Vedle praktických provozních řešení hledá také nosná témata a důrazy. Způsob křesťanského a občanského života a farářské práce Alfréda Kocába podle mého soudu některá taková nabízí.
Shrnu je: 1) Odpovědnost křesťana za společnost a stát, a to i v mezinárodní perspektivě. Mám za to, že právě prací Nové orientace tento důraz v ČCE zdomácněl, a troufám si říct, že dnes tvoří výrazný rys jejího profilu. 2) Osobně přesvědčivý, otevřený a osobní přístup k lidem v jejich životní situaci. 3) Otevřenost různým formám prožívání víry, a to s otevřeností nejen k vlivům jiných církví ale i jiných náboženství a spiritualit. Tady se máme ještě co učit. 4) Abych se ještě vrátil k tomu začátku: Naděje na proměnu statu quo, spočívající v důvěře, že to nakonec není jen v našich rukou. To jsou čtyři důrazy, které, jak mu rozumím, nabízí příběh Alfréda Kocába.
Nakonec ještě dejme slovo jemu. Takto v závěru rozhovoru, který jsem s ním vedl, bilancuje nad svým životem: „Takže jdeme vstříc… čemu? To je otázka. Ale, že jsem se zrodil, to je jako výsada.“
Literatura:
BROWN, Callum G. The death of Christian Britain: understanding secularisation, 1800–2000. 2nd ed. New York: Routledge, 2009.
KOCÁB, Alfréd. Cestou necestou. Středokluky: Zdeněk Susa, 2007.
KOCÁB, Alfréd. Kázání k farářské zkoušce, Žalm 119,176, nedatováno, rok 1958. Archiv Personálního oddělní ÚCK ČCE, osobní složka faráře Alfréda Kocába. (Publikováno in: Protestant 3/2018.)
MCLEOD, Hugh. The religious crisis of the 1960s. New York: Oxford University Press, 2010.
Rozhovor s Alfrédem Kocábem vedle 5. 4., 16. 4., 23. 4. a 30. 4. 2013 vedl Michael Pfann. Archiv ETF UK, Digitální sbírka rozhovorů „Faráři a laici ČCE, 1968–1989“.
SCHNEIDER, Jan. Díky, Fredo, všechna čest! Lidové noviny. 26. 3. 2018, 9.
SÖLLE, Dorothee. Mystika a vzdor: „Ty tichý křiku“. Přeložil Ruth J. WEINIGER. Praha: Marie Noe, One Woman Press, 2015.
ZIMMERLING, Peter. Evangelická mystika. Přeložil Hana JÜPTNEROVÁ. Praha: Trigon, 2018.