„…aby to víry naše vyznání přijíti mohlo…“
V dubnu loňského roku uplynulo 150 let od vydání Protestantského patentu (1861) a v říjnu tomu bylo 230 let od vydání tzv. Tolerančního patentu císařem Josefem II. Ačkoliv obě data zásadně ovlivnila tvář českého protestantismu, prošuměla výročí možná až příliš tiše. V následujícím textu ilustruje autor, evangelický farář a theolog, alespoň onu první událost na příběhu evangelíků z jihomoravského městečka Nosislav.
Zřejmě už od první třetiny 16. století byla Nosislav, ležící pod vinicemi na levém břehu Svratky, evangelická. Od roku 1594 zde dokonce sídlili luterští děkani, kteří se nechávali ordinovat v Lutherově Wittenbergu. Kromě moravských evangelíků žili v městečku také němečtí novokřtěnci a v nedalekých Židlochovicích působil po nějaký čas jako správce sboru Jednoty bratrské Kalvínův překladatel a básník Jiří Strejc (1546–1599).
kacíři
Novokřtěnci (habáni, hutterité) stejně jako další protestanti z Nosislavska však museli odejít ve třetí dekádě 17. století do náboženského exilu. Část obyvatel pokosila válka a v roce 1645 ještě mor, z několikasethlavé obce tak zbylo na konci třicetileté války sotva šest desítek lidí.
Už první židlochovický římskokatolický farář, který měl kraj přivést na pravou víru, si ovšem o svých ovečkách napsal:
„…bludaři v mé farnosti na mé četné zákazy nedbají a nato ještě nepřestávají v slepé nerozvážnosti pojídat masitá jídla ve dnech zakázaných… jakkoli se sluší navštěvovati horlivě chrám, nechtějí ještě tvrdošíjněji, než kdyby byli svrchovaně zaměstnáni nebo vázáni nějakou právní příčinou; dále že ve dnech svátečních jednak ze své vůle pracují, jednak z nařízení zámeckých úředníků, kteří jsou s výjimkou jediného hejtmana bludaři, vykonávají robotu … někteří ponejvíce v době, kdy by se mělo jíti do kostela, konají ve svých příbytcích soukromé schůzky, zpívají a káží si nebo čtou bludařská říkání … leckdy tajně poskytují pohostinství příchozím kazatelům, jak už se v některých případech tato hlíza provalila … minulého roku se někteří tajně v noci vydali do Uher ke kazatelům a kdo ví, zda v budoucnu nebudou tuto cestu zvrácenosti opakovat … bludaři zde katolickým lidem velmi často nadávají zrádců a podobně, nepřijímají je rádi a ve stycích s nimi se nesnášejí … bludaři tu mají velmi mnoho knih, ze kterých se jako z troudu rozdmychává jejich blud a zatvrzelost, a že by se jim měly bez odkladu odejmout…“
V roce 1743 si šest „evangelických“ rodin z Nosislavi podalo žádost o vystěhování do Uher a v roce 1750 se z téhož důvodu podařilo takto vystěhovat dokonce čtyřem desítkám lidí. Že nepřerušili kontakty se souvěrci doma, je zřejmé…
tajný predikant
V roce 1720 byl vydán zatykač na muže, který se „…jmenuje Michal a příjmením Dyonisius, osoby prostřední, tváře byl vyplněné, vousy míval začernalé, též vlasy zkadeřavělé, ani dlouhé, ani krátké, to jest prostřední. Oči černé, nad čelem oholenej, ve tváři neměl žádného znamení, ani jiného nedostatku na těle… Kabát nosíval perlový barvy jako zednickej, kamizolu zelenou, bílej barchanovej lajbl. Chodíval o sprostý hůlce bez kordu. Stáří něco víc než třicet let. Přichází z Uher do Čech. Čech rodilej, místo ale se neví. Naposledy zde byl ve žních roku 1719. O tom se povídá, že by měl umřít… ten predikant povídati měl…, že na své cestě jich má přes 18 tisíc k posluhování neznamenaných, mimo nových, kteří k němu připadli. V městech pražských, že jich má mít moc…“
Michal Dyonisius se zřejmě narodil roku 1679 na Slovensku (v Horních Uhrách) v obci Karlová, okres Martin. Po církevním vzdělání byl ordinován v roce 1708 superintendentem Danielem Krmanem.
Popis jeho vzhledu se zachoval v různých obměnách, někteří tvrdili, že byl malinko zrzavý, jiní, že byl docela vysoký… většinou se však všichni shodli na tom, že se holil.
Michal Dyonisius pracoval zřejmě jako vychovatel ve šlechtické rodině na západním Slovensku. V druhé dekádě 18. století ovšem jednou až dvakrát do roka vyrážel na cestu, která vedla přes Nosislavsko, Brněnsko, Kunštátsko do Prahy, pak do Saska, kde byly exulantské kolonie, odtud se vracel spodem přes Vysočinu a možná i rakouské země zpět do Uher. Převlékal se během této cesty za zednického tovaryše, studenta i koňského handlíře. Údaj, že jeho činnost zasahovala možná až dvacet tisíc lidí, se několikrát v různých pramenech opakuje, takže je nejspíš docela reálný. (K tomu lze dodat, že ve stejné době „operovalo“ v království a markrabství možná ještě pět dalších predikantů, kteří se pohybovali různými cestami, ale zároveň se na některých místech protínali.) Dyonisius chodil většinou asi sám, ale občas jej na kratší vzdálenosti provázeli členové jednotlivých místních kacířských komunit. Zemřel zřejmě na Slovensku přirozenou smrtí na přelomu roku 1719 či 1720.
Jelikož se nám v Nosislavi nepodařilo najít žádné podrobnější vyšetřování nějakého kacířského shromáždění, použijeme jako ilustraci příběh z Horních Vilémovic, kde byly vyzrazeny zřejmě bohoslužby, které vedl právě Michal Dyonisius a které snad rovněž naznačují, jak taková setkání mohla vypadat.
shromáždění a víra
V červenci 1719 udala služebná Magdalena Budačová hornovilémovickému rychtáři, že se její hospodář Karel Nečas účastnil v sobotu patnáctého (na den Rozeslání svatých apoštolů), spolu s dalšími muži a ženami, tajného nočního shromáždění v domě Václava Klusáka, při kterém byla vysluhována večeře Páně pod obojí způsobou. O shromáždění se dozvěděla od pacholka Jana Jurdy. Mladší Nečas, Tomáš, Jurdu učil na pastvě číst a zároveň jej seznamoval s „mnohými nevěrami“.
V sobotu v podvečer upekla manželka Karla Nečase několik kuřat a poslala je do domu Václava Klusáka. Tomáš Nečas přinesl víno a pivo. Hospodář pak vyhlížel k cestě do Měřína. Nemocného, který byl ve stavení, přenesli mimo hlavní světnici, děti byly přesunuty na seno, psa nechal otec rodiny zavřít do chléva.
Budačová pozorovala, jak se Nečasovo stavení v pozdním večeru postupně vyprazdňovalo. Nakonec se rozhodla sledovat posledního odcházejícího až ke Klusákům. Škvírou v jinak zakrytém okně pozorovala dění ve světnici.
Vyzrazeného shromáždění se účastnilo více než dvanáct lidí, většinou se jednalo o manželské dvojice, ale i rodiče s dospělými dětmi. Část ze shromážděných nepocházela přímo z Horních Vilémovic. Muži si na shromáždění vzali bílé košile a oblékali slavnostní čisté šaty.
O jednom z vyšetřovaných, Samuelu Krčalovi, bylo známo, že je jeho otec pochován jako nenapravitelný kacíř „na pomezí“, což syn při výslechu i potvrdil. Tomáš Nečas pobýval delší čas v Uhrách a otec Václava Klusáka do Uher zřejmě před delším časem utekl a evangelické duchovní do země snad přiváděl. (Byl s největší pravděpodobností i v doprovodu predikanta.) V domácnosti Karla Nečase byla v hlavní místnosti kniha, ze které hospodář předčítal, přišla-li nečekaně návštěva, tak ji vždy rychle zakryl. (V rámci odhaleného okruhu kacířů kolovalo několik knih. Zadržení věděli, u koho se ta která kniha nachází i kde je uchovávána, přičemž bylo potvrzeno vyměňování a půjčování knih.)
Z obsahu predikantova (snad Dyonisiova) kázání nic nevíme. Před vysluhováním večeře Páně přítomné vybízel k věrnosti a k pamatování na Boha a jeho ustanovení. Na Boha podle něj mají věřící myslet stále – i při své práci.
Kazateli byla prokazována čest smeknutím klobouku a při rozhovoru s ním nechávali kacíři klobouk z hlavy sejmutý. Při bohoslužbách měl na sobě asi bílou rochetu.
Součástí shromáždění bylo obecné vyznání vin formou otázek a odpovědí. (Zřejmě se jednalo o tři otázky: hřešili jste; litujete-li svých hříchů; chcete-li se polepšit.) Následovala večeře Páně pod obojí způsobou, ke které bylo užito bohoslužebného kalicha z bílého plechu a plechové mísečky. Při vysluhování komunikanti klečeli. Rovněž modlitby byly konány zřejmě většinou v kleče.
Dva účastníci shromáždění pak cizince doprovodili. Proběhla i sbírka.
Následující výslechy nám dávají malinko tušit čemu mimo jiné hornovilémovičtí kacíři věřili, resp. nevěřili: O evangelické víře: „…víra stará zase začne a bude jeden ovčinec a jeden pastýř…“
O hříchu: „Hřích není z toho, co do úst vchází, ale z toho, co z nich vychází.“ „…s sobotu maso jísti žádný hřích není, jen když to člověk soukromě činí, aby žádnýho nepohoršil…“
O modlitbě: „Ve svinském chlévě se mohu modliti tak dobře jako v kostele.“
O svátostech: „Jsou jen dvě.“
O večeři Páně: „…kde je tělo tam má bejt i krev a kde krev tam kalich a proto, kteří víno a krev nepodávají, že věčně zavádějí…“
O památce svatých: „Nám svatí nic nepomohou, ani Panna Marie, ona podobna jiným ženám; nechval, sotva se sami do nebe dostali.“
O modlách: „…desatero boží povídá: Nebudeš míti bohů jiných nadarmo, a my že sobě modly děláme, statue a rytiny…“
O Očistci: „…očistec jest na světě od zlých lidí, po smrti jen peklo a nebe…“
O modlitbách za mrtvé: „…bláznivá věc jest, se za umrlé modliti a jim pomoci chtíti…“ „Mše svaté po smrti jsou tak platny, jako kdyby se chcíplému koni oves předložil.“
O mámení: „…všlijaké fortelní nástroje máme a červenou subtilně k obrazu Panni Maryje postavujíce, což modlářství jest…“
O růženci: „…růženec se modliti darebná a Bohu nemilá věc jest…“ „…velkému zernečku říkajíce velkej suk, na malým malej suk…“
O služebnících církve: „…vaši kněží při mši a u oltáře jen myslí, co dělá kuchařka a jaká bude pečenka…“ „Lutriánští kněží jsou spravedlivější, protože jsou se svejma ženami odevzdáni.“
předehra
Vraťme se však zpět na jižní Moravu. Při svatojakubských hodech roku 1779 měl v kostele kázání diecézní misionář Jan Jestřabský a velmi ostře se v něm opřel do nosislavských kacířů, o jejichž existenci nikdo nepochyboval. V obci to však vzbudilo obrovský rozruch a situaci musel řešit probošt mikulovské kapituly a pozdější královéhradecký biskup Jan Leopold Hay, který Jestřabskému další podobná kázání výslovně zakázal.
Na Hayovu radu zaujala vrchnost postoj praktikovaný v té době již dva roky na Valašsku, tedy evangelické kacíře v Nosislavi neprovokovat a zasáhnout až v případě, kdy by svou víru chtěli proklamovat příliš veřejně.
Na začátku roku 1780 byl ovšem v Nosislavi zatčen Martin Pojeta z Dambořic, který přišel zjistit, jak se zdejší situace vyvíjí, a zároveň zpravit souvěrce o tom, jak proti evangelíkům postupují vrchnosti ve Ždánicích, Bohumilicích, Dambořicích, Kloboukách a Morkůvkách. Posel si po únavné cestě ovšem popletl nosislavské Hlaváčky a místo evangelíkovi předal vzkaz římskému katolíkovi. Po následném vyšetřování obdržela v únoru vrchnost vcelku velmi přesný seznam nosislavských evangelíků, jejich vůdců i s popisem nejhorších rouhačských výroků. Evangelíci se stavěli proti mariánské úctě, poutím do Mariazell, papeže označovali za Antikrista, doufali v brzkou pomoc pruského krále apod. Namísto přísného trestu byli však zadržení evangelíci propuštěni pouze s výstrahou a zákazem číst kacířské knihy.
V lednu 1781 odmítli ve dvaceti nosislavských domech při návštěvě kněze líbat kříž. A v květnu 1781 předložili na židlochovickém zámku Václav Samson a Matyáš Gold jménem nosislavských evangelíků rozsáhlou a biblickými citáty protknutou žádost „…aby to víry naše vyznání přijíti mohlo…“, resp. list, ve kterém se Jeho Císařské Jasnosti a Královské Milosti pokoušejí vyložit, že nejsou „nějací bludní a bez pravdy Boží lidé“, nýbrž že jejich je „gruntovní úhel kámen sám Ježíš Kristus“.
Za svou troufalost byli potrestáni tentokrát přísněji – čtyřtýdenní prací v okovech na panském. Dvoutýdenní pracovní povinnost byla pak uložena dalším více než dvaceti nosislavským evangelíkům, kteří se vydali jako již opakovaně na konci května na evangelické bohoslužby do hornouherské Reci. Podle císařského rozhodnutí měla být petice Nosislavanům vrácena roztržená a s komentářem, že panovník jakoukoli „náboženskou svobodu“ zavést nemíní.
patent
Jenže císař i jeho osvícenější spolupracovníci už tušili, že situace brzy překročí únosnou mez.
V září 1781 pak do Vídně dorazil z Olešnice Řehoř Jakubec s další žádostí o náboženskou svobodu. A tak se císař spíš než osvíceně otevřený náboženské svobodě rozhodl dostat konečně tento nevyzpytatelný kacířský živel pod kontrolu. Navíc mu bylo jasné, že by se evangelíci, o jejichž existenci na základě posledních šetření i náboženských peticí věděl, mohli snadno stát pátou kolonou, která by neváhala spolupracovat s pruským vojskem v případě jeho útoku na Vídeň.
Podle tolerančních patentů mohlo tedy obyvatelstvo odstoupit od římskokatolické církve a zvolit si mezi církví augsburské či helvetské konfese (případně nesjednocenými Řeky). Tato možnost ovšem netrvala déle než dva roky a postupně byla dalšími dvorskými nařízeními upravována. Sto rodin jedné nekatolické konfese či pět set nekatolických obyvatel mohlo povolat evangelického pastora (nikoli faráře), učitele a postavit si vlastní modlitebnu (pochopitelně bez zvonů, věží a se dveřmi do humen) či školu. Vzniklý sbor své správce a učitele musel sám platit, přičemž však jednotliví jeho členové nebyli zbaveni povinnosti štoly příslušnému římskokatolickému duchovnímu za matrikářské úkony. Byl-li otec rodiny římský katolík a matka členkou některé z povolených konfesí, zůstaly děti náboženství otcova. Teprve v dospělosti mohli zájemci o změnu konfese podstoupit šestinedělní (často ovšem i několikaměsíční) cvičení v římskokatolickém náboženství a po jeho zdárném absolvování přestoupit.
Nemáme k dispozici přesnou statistiku počtu přihlášených českých a moravských evangelíků k augsburskému a helvetskému vyznání. Pro Čechy je doloženo spolehlivé číslo teprve z roku 1788 – necelých 45 tisíc obyvatel. Celkový počet přihlášených evangelíků v Čechách a na Moravě bývá odhadován na 80 tisíc. V letech 1781–1784 bylo v Čechách a na Moravě založeno celkem 73 sborů augsburské a helvetské konfese. (V Čechách devět a. v. a třicet šest h. v., na Moravě deset a. v. a osmnáct h. v.)
Obě nekatolické církve byly spravovány nejprve konzistoří sídlící v Těšíně, posléze ve Vídni, v jejímž čele ovšem stál panovníkem jmenovaný římskokatolický předseda. Konzistoři byli podřízeni dva rovněž jmenovaní reformovaní superintendenti (pro Čechy a pro Moravu) a jeden superintendent početně slabší církve luterské. První superintendenti byli ustaveni v roce 1784 (h. v.: František Kovacz, Michal Blažek; a. v.: Jan Laho). Deset sborů tvořilo seniorát včele se seniorem, tedy duchovním, kterého pro tento správní úřad vybral příslušný superintendent a kterého potvrdila místní politická správa. Pastora si sice volil sbor sám, ale i jej muselo potvrdit zemské gubernium.
sbor
Ačkoliv se žádost podaná Nosislavany v Židlochovicích vrátila z Vídně roztržená, jak bylo popsáno výše, nezměnilo to zřejmě nic na postojích jejích autorů, kteří již záhy po vyhlášení Tolerančního patentu podali žádost o ustavení sboru. O jednoznačné volbě konfese mezi dvěma povolenými zde (oproti jiným místům) rozhodly zřejmě kontakty na krajany v dolnouherském exilu i předchozí návštěvy Reci. (Konflikty o to, která z obou povolených konfesí je „blíž“ zbožnosti i představám o fungování církve někdejších tajných evangelíků, byly z těch hned v počátcích tolerance nejhorších. A dosti je samozřejmě přiživovali i uherští kazatelé.)
Nosislavský sbor byl předběžně povolen už v prosinci 1781, ostatně zdejší oblast patřila mezi ty, kde si vrchnost nedělala o víře svých poddaných příliš velké iluze a kde byl proto patent bez okolků zveřejněn. (Na rozdíl od jiných, kde si jej evangelíci museli na vrchnosti sami v průběhu roku 1782 vymoci.) Teprve však v květnu 1782 se v Židlochovicích v panské kanceláři konaly slavnostní přihlášky. Před krajskou komisi složenou ze státních úředníků a duchovních římskokatolické církve museli postupně předstupovat jednotlivci a odpovědět na pět otázek: 1. Jak se jmenujete, jakého obchodu a jak starý? 2. Jaké jste víry? 3. Víte-li, jaká je to víra? 4. Pochybujete-li ve víře katolické? 5. Chcete-li být katolíkem?
Komise zřejmě počítala s tím, že se jí nepodaří obyvatele z Nosislavi, Nikolčic, Přibic, Žabčic, Vojkovic, Blučiny, Přísnotic, Iváně, Měnína, Uherčic, kteří se před ní v první květnové dekádě dostavovali, přesvědčit. Zároveň však ani zde nejednala přesně podle pravidel tolerance a přihlášky pouze mechanicky nepřijímala. V protokolu jsou poznámky naznačující, že se zvláště mladší zájemce o konverzi a ženy pokoušela přemluvit, aby zůstali římskými katolíky. Komise také se samozřejmostí rozdělovala rodiny, např. vracela děti ženy evangeličky, zůstal-li otec rodiny římským katolíkem či byl-li v době přihlášek mrtvý a děti nedospělé. Na druhou stranu přihlašující se evangelíci se zřejmě nehodlali ani náhodou pouštět do diskuse s komisaři a svou „novou“ víru nějak obsáhle zdůvodňovat. To však nevylučuje, že ve svých výpovědích byli někteří velmi důrazní. Čtyřiadvacetiletý Dobiáš Sedlo na otázku: „Chceš bejt katolíkem?“ odpověděl: „Do smrti nechci.“ Antonín Hlaváček na stejnou otázku zase řekl: „Nechcu, rači poslední kapku krvi vyleju.“, šestnáctiletý Antonín Loskot: „Nechcu! Jakej tata a mama, takovej já budu.“ a Alžběta Havlíčková: „Nebudu, rači krk bych dala.“ Zřejmé také je, že se evangelíci mezi sebou v obcích i rodinách domluvili na přesných odpovědích, po jejichž vyslovení pak již mlčeli či odkazovali na to, že „až budeme mět učitele, tak budeme vědět“. Např. o své víře říkali, že je „Kristova apoštolská dle helvetského vyznání“. Jako základní námitku proti římskokatolické víře uváděli, že „se pod obojím způsobem má požívat“. Objevily se ovšem také námitky proti reálné přítomnosti Kristově v elementech Večeře Páně („pod chlebem a vínem není tělo a krev Kristova“), ale také další: „pochybuji strativa svěcenej vody, soli a mši svatej“, „nevěřím rytiny a obrazy“, „nechcu pro svatý“, „pochybuji strativa pouti“, „strativa procesí“, „strativa škapulířů“, „strativa oběti“ ad.
Ondřej Slouk – svědek
18. listopadu 1738 se v Nosislavi narodil Ondřej Slouk. Podle vlastního líčení pocházeli jeho předci z Hané, ale již Ondřejův otec Matěj byl nosislavským rodákem. Ondřej Slouk se stačil během svého osmdesátiletého života třikrát oženit, pohřbít několik dětí, stát se purkmistrem, dvakrát změnit konfesi, zmajetnět i být oblíbeným svatebním řečníkem. Kromě toho zanechal dva pozoruhodné „zápisníky“, do kterých si zaznamenával vedle svých svatebních proslovů a výpisků z četby i události, jejichž byl svědkem či přímým účastníkem.
Máme tak výjimečný pramen, kterým nám umožňuje sledovat první roky tolerančního sboru, který svou rozlohou i roztroušenými členy zahrnoval podstatnou část jižní Moravy (pozdější sbory Nikolčice, Hustopeče, Miroslav, Brno).
V následujících odstavcích se pokusíme za pomoci Sloukových zápisků představit samu josefínskou toleranci v několika jejích ostnech.
první pastor
V srpnu 1782 získal od úřadu židlochovického vrchnostenského panství Jan Bartušek povolení k cestě do Senice v Uhrách, „aby odtud přivedl podle Nejvyššího povolení přijatého pastora reformovaného náboženství pro sbor v Nosislavi…“. Bartušek to však zřejmě vzal přes Vídeň, kde se setkal s Michalem Blažkem (1753–1827), který mu slíbil, že po obdržení ordinace přijme místo prvního nosislavského reformovaného kazatele. (Pouze se můžeme dohadovat, zda rodáka z okresu Senec neznali Nosislavští již předtím ze svých ilegálních návštěv tohoto kraje.)
„O panu učiteli našem. Toho roku 1782 z milosti Boží a císaře pána našeho Josefa druhého přišel k nám ten zdávna žádaný pravdy Kristové kazatel a učitel slova Božího, ten kněz a posel Boží i pravé církve Kristové bratrské reformirské Michal Blažek, ješče mládenec, rodem z Uherské Senice. Přišel k nám dne 2. září. Ten byl první z reformátů v Moravě od tech časů rozehnání starých Bratrů českých za Ferdinanda císaře druhého roku 1624. Tenkrát byli kněží lidu Božího z Moravy vyhnáni a tak byla Morava v temnosti Antikristové 158 let, od roku 1524 do 1782. Tenť byl, pravím, první v Moravě u nás v Nosislavi z reformátů. Však ale z evangelíků někteří byli spíš o neco, obzvlášč mezi Valachy u Valašskej Mezdříče, a neco málo před naším přišel z luteránů taky do Klizburka na panství polenský v Čechách. Potom po nás z reformátů dostali do Jaborníka, do Klobók, do Jimramova, do Prosetína, do Vanovic, do Veselího a z evangelíků do Telecího roku 1782.“
Michal (Michael či Michaël) Blažek, syn Martina a Zuzany Blažkových, vyrostl, jak již bylo naznačeno, v hornouherské Senici. Zdá se, že byl potomkem českých či moravských náboženských exulantů a že si již z domácí tradice nesl povědomí o Jednotě bratrské. Nejprve studoval v Prešpurku (Bratislavě), potom pět let na kolegiu v Debrecenu a následně prošel univerzitami v Basileji, Lausanne, Utrechtu, Göttingenu, Marburgu a Halle. Pak (nebo již mezi tím) působil jako vychovatel v rodinách uherské šlechty a přátelé z tohoto prostředí jej zřejmě přivedli mezi zednáře.
V Nosislavi setrval Blažek vlastně jediný celý rok, 1783, během něhož byl ovšem také poprvé zadržen a obviněn z přestoupení tolerančních ustavení. V Rakšicích u Moravského Krumlova totiž posloužil Večeří Páně člověku, který doposud řádně neopustil římskokatolickou církev.
10. srpna 1784 odešel Blažek do Jimramova, kde byl císařem 13. října roku 1784 jmenován superintendentem moravských reformovaných sborů a kde také 10. listopadu 1827 na „slabost stáří“ v pětasedmdesáti letech zemřel.
Jelikož byl Blažek, jak velmi přesně zaznamenal ve svém zápisníku Ondřej Slouk, jedním z prvních reformovaných duchovních na Moravě, připadla mu ještě před jmenováním superintendentem povinnost postarat se o nově utvářené sbory a pomoci jim v hledání nových pastorů. Z Nosislavi se tedy pravidelně rozjížděl sloužit do širokého okolí (Prosetín, Veselí, Rovečné, Horní Vilémovice ad.) a zároveň psal svým bývalým učitelům do Debrecenu žádosti o vyslání dalších bohoslovců na Moravu.
Samotné jmenování superintendentem se neobešlo bez problémů, ne tolik ze strany úřadů, ale hlavně od kolegů, kteří se nezdráhali svého mladého představeného obvinit z kdečeho – od toho, že se přátelí s římskokatolickými pány, přes sympatie k luterství až po to, že nosí hedvábný deštník a používá jehlici do vlasů a pudr. Jenže právě to, co kritizovali Blažkovi kolegové, tedy jistá nedogmatičnost, civilnost, svobodomyslnost a zřejmě značný respekt k původní, byť třeba nesourodé, domácí tradici, konvenovalo zřejmě moravským evangelíkům. A to bylo také zřejmě mj. příčinou toho, že intelektuálně a jazykově nadaný Blažek (kromě češtiny a maďarštiny ovládal jistě latinu, němčinu a snad i francouzštinu) s kontakty ve všech společenských vrstvách (včetně těch nejvyšších) dokázal úspěšně spravovat moravskou reformovanou toleranční církev během nejkritičtějších prvních čtyř desítek let.
Talent a velkou míru porozumění moravskému prostředí projevil Blažek i jako spisovatel a vydavatel. Řada jeho katechetických děl nejspíš velmi vhodně ukojila domácí potřebu tajně předávanou víru i toleranční nadšení věroučně stabilizovat. Snad hned v roce 1782 vydal Přípravku pro dítky ke sv. Večeři Páně na způsob konfirmace (podruhé v Brně 1802), o rok později nechal znovu vytisknout starý předbělohorský překlad Heidelberského katechismu. Blažek také vydal první potoleranční reedici původního českého předbělohorského reformačního díla, totiž postilu Kazatel domovní Matouše Konečného, někdejšího boleslavského seniora Jednoty bratrské. Kancionál berlínský, to jest kniha žalmů a písní duchovních od rozličných mužů Božích Bratří českých a jiných byl Blažkem vydán rovněž hned v roce 1783 a potom ještě třikrát. Z maďarštiny přeložil modlitby Jiřího Sixaye, kterým se pro jejich oblibu později dostalo desítek vydání.
modlitebna
Krátce po příchodu kazatele bylo také nutno ukončit bohoslužebné scházení po stodolách a přistoupit ke stavbě modlitebny. „O stavení kostela reformátskýho. Stavení domu Božího začalo se 1783 dne 8. dubna v outerý, v tom preshauze za jatkou, kterýž se koupil k tomu cíli, aby byla fara i kostel, za 500 zl. od France Klizburskýho 1782 dne 2. února; nebo nám na to komis i obec dávala místo na kopco u Nivky, ne dobré k té věci.“
Tím nedobrým místem byl morový hřbitov… Přestavbou presovny vznikly záhy asi tři nějak oddělené budovy: samotná modlitebna, obydlí kazatele (tři světnice a jedna komora) a škola s bytem učitele.
sektáři
Ondřej Slouk ve svém zápisníku zachytil i další ze symptomů tolerance. „O Arijánech. Toho času 1783 dne 8. dubna vedli vojáci 125 lidí, snad Ariány, byli z Čech z panství pardubskýho, kteříž se odtrhli od víry Kristové, ale ti byli na 2 sekty rozděleni. Jedni se jmenovali Izraelité, těch bylo 11 mužů a ostatek ženské pohlaví; ti chtěli být býti docela židé, ale když vedle nařízení císaře pána s huzlama se živit nechtěli, zavedeni byli nekde daleko do Uher, krom dítek – ty tady rozkázal císař pán pod křtem vychovati. A druzí byli jménem Deisté; ti nechtěli přijíti ani křtu svatého ani obřízky, však ale o Kristu Pánu a o Duchu Sv. nic nevěřili, ani Zákona nového věřiti ani míti nechtěli, jen toliko Starý zákon užívali všickni spolu. A tak té sekty obojí mužů i žen bylo 125.“
K této události se Slouk vrátil i v druhém zápisníku o řadu let později: „V Židlochovicích byli na rostok, tam na ně byli přivolaní duchovní katolíci kněží i p. pastor helvitský Michal Blažek, jestli by se na některou stranu obrátit dali – ale ani zde ani v Brně k evangelické na žádnó strano se namluvit nedali. Pročež je pryč vedli, šli skrz Nosislav a kteří byli mdlejší aneb staří, na vozech vezli a brady dlouhé na způsob židovský měli.“
Po vydání Tolerančního patentu se zvláště ve východních Čechách objevili někdejší tajní evangelíci, kteří se pokusili odstoupit od římskokatolického vyznání, ale zároveň se nebyli ochotni zařadit do některé z patentem povolených konfesí. Po několikaměsíčním váhání, jaký postoj k těmto skupinám obyvatel josefínský stát a jeho představitelé zaujmou, byl 12. října 1782 vydán o „deistech“ první dvorský dekret, který odsuzoval všechny nezařazené k deportaci do Sedmihradska a k veřejnému prodeji jejich majetku (utržená částka měla být použita ke krytí nákladů na přesídlení). Kromě deportací celých rodin byli např. muži z těchto skupin odváděni k vojenským částem do pohraničních oblastí monarchie. Dekret z června 1783 pak stanovil, že každý, kdo se bude napříště hlásit k nějakému nepovolenému vyznání, má za svou neznalost zákonů dostat čtyřiadvacet ran holí, a tak stejně přijde-li podruhé či potřetí.
Slouk byl zřejmě svědkem jednoho z posledních transportů těchto tolerančních sektářů, protože na začátku léta 1783 byla transmigrace zastavena. Podobně jako josefínský stát či římskokatoličtí duchovní ani on nevěděl přesně, jak tyto nezařazené pojmenovat, a tak v krátkém odstavečku pro ně užil hned tří označení.
krize
„O učitelích v Nosislavi. Pan Michal Blažek, reformirský učitel, dostal se do Nosislave léta 1782 dne 2. měsíce září neb septembra a byl u nás 2 léta bez 19 dní. Potom se dostal do Imramova a k nám se do Nosislave dostal jiné pan učitel, z Debrecína, jménem Jan Inzedy, Uher. Začal sloužit dne 13. srpna roku 1784 a byl u nás 5 štvrtí léta, nebo sme mo vykázale v roce 1785 13. listopadu. A dostal se k nám pan Aleksandr Kún z Imramova, nebo tam byl ten čas kaplanem, ale je rodič z Kečkemeto; začal sloužit dne 4. prasince léta 1785 v 2. neděli adventní.“
Příchodem druhého kazatele do Nosislavi se otevřel konflikt, jehož skutečné pozadí můžeme jen tušit. Narazili tu první organizátoři sboru včetně předtolerančních písmáků na odlišné představy o správě sboru? Vyvrcholilo tu zklamání z tolerance a nové církve, které dosud mírnil Blažek svojí otevřenou osobností?
Představitelé sboru včetně Ondřeje Slouka podali na svého pastora Inczédiho dvě dochované stížnosti. Alespoň sumář druhé stížnosti se vyplatí podat, protože mj. ukazuje, jaká byla očekávání i znalosti nosislavských tolerovaných evangelíků.
Pastor káže nesrozumitelně, takže to „malý užitek přináší“. Nedrží se starocírkevních perikop („ačkoliv každému kazateli Slova Božího dovoleno jest, že ze svatého Písma z kteréhožkoliv místa neb tekstu kázati může, však přeci ale to takové kázání, kteréž jest podle S. Evangelium, to jest podle té částky, která na jednu každou neděli obzvlášť od starožitné církve české bratrské k užívání odložena jest“). Je špatným kazatelem („jest smutnější, že se to Slovo Boží způsobem kazatelským nekáže, ale toliko jen z papíru přečte a vyříká bez noty všelijaké kazatelské“), takže někteří členové si „raději papežského kazatele slyšeti žádají“. Kázání čte, což si římští katolíci vykládají, „že naši kazatelé nejsou tak učení jako jejich, protože prý zpaměti slovo Boží kázat neumějí“. „My však ale i to uznáváme za pravdu, že takový kazatel, kterýž nikdy zpaměti Slovo boží kázat nemíní, i sám proti sobě jest, neb jeden každý kazatel, vždycky Slovo Boží kázati uměti povinen jest a uměti musí, nejenom tenkrát, když v neděli na kazateldlnici jde, a něco napsaného buď sám od sebe aneb od jiného drží, ale vždycky má on moudrý a k hlásání Slova Božího vysvičený býti, aby vždycky byl hotov k učení, k trestání, k napravování, k správě i k potěšování a ke všem na jeho stav a úřad patřícím věcem dokonalý, tak aby, když by se jemu nahodilo k nemocnému jíti, aby s ním hned mohl v jeho nemoci a kříži rozmlouvat, svět jemu oškliviti a slavou nebeskou skrze Krista Pána připravenou potěšiti.“ Dosud se nenaučil pořádně česky. Zanedbává návštěvy nemocných se „sloužením večeře Páně… a spasitedlným napomínáním“ (zde je unikátní odkaz na Helvetskou konfesi, na dvacátý pátý článek). Dosud nezačal s katechezí dětí (ani podle Heidelberského ani podle Berlínského katechismu – zkrátka podle žádného) – „za ten celý čas žádného z dítek se pan učitel nezeptal ani čí jest, kdežto jeho největší péče má býti o mládež, aby ji hned od mladosti k pravé a dokonalé nábožnosti přivykati donucoval, pravou Kristovu víru jim oznamoval, jak jest totiž o Bohu ve třech osobách jediném, o stvoření člověka, o vykoupení a posvěcení, a svátostech a jiných článcích křesťanské víry vyučoval, a je k modlitbám, k zpěvům, k tichému a pobožnému ctnostnému životu ponoukal, aby jim začasté, jak se chovati mají k rodičům svým, k starším, k přátelům i nepřátelům oznamoval“. Ignoruje liturgické období („kdyby sami lidé od sebe takové písně nevyhledali a zpívali, z něho by žádný neporozuměl, jací jsou časové“). K Večeři Páně že připouští bez předchozího cvičení.
odchod
V prosinci 1787 zaznamenal do křestní matriky nosislavské římskokatolické farnosti páter Isidor Kralochvíl toto: „Téhož léta obnovené spásy 1787 dne 25. XII., tj. na Narození Pána našeho Ježíše Krista, zrodil se nám jako katolík, někdejší senior helvétů a rádce kazatelů, muž neobyčejně zběhlý v Písmě svatém, slovem opora helvetské sekty, Ondřej Slouk ve věku 49 let, obyvatel tohoto městečka a místokonšel z čísla 73, jeho manželka Terezie ve věku 34 let a zároveň jejich synové Josef starý 12 let, Jakub 11 let, Pavel 2 léta a dcera Eleonora 5 let. Osob 6.“
Lidová protestantská tradice Ondřeje Slouku obvinila z touhy po purkmistrovském úřadě, na který by jako evangelík pochopitelně dosáhnout nemohl. Purkmistrem se ovšem stal až dva roky po přestupu, čímž se toto obvinění alespoň částečně relativizuje. Druhou možností je nesouhlas s poměry v reformovaném sboru, zvláště ve vztahu k příchozím pastorům, který by se projevil tak radikálně, že by vedl až k nové konverzi. V tom by jistě nebyl výjimkou. Takové případy z toleranční doby známe. Písmáci, resp. předtoleranční představitelé protestantismu, měli své představy o budoucím uspořádání církve, které bylo často v radikálním rozporu s představiteli státu i uherskými pastory.
inspirace
Čeští evangelíci se hrdě hlásí k české reformaci 15., 16. i 17. století, považujeme se za pokračovatele a dědice Milíče, Husa, Blahoslava i Komenského. A potom je v našich výčtech ovšem pojednou prázdno (snad ještě tak Palacký a Kollár) a hlásíme se pak zas až k Masarykovi a Horákové (a těmi to zas trochu končí). Někdy malinko nevděčně zapomínáme na bezejmenné evangelíky 18. a 19. století a jejich kazatele.
Myslím si, že je však dost důvodů, pro které se nám vyplatí příběhy tajných i tolerovaných evangelíků poznávat, číst. Jsou to částečně naši předci (ve víře), i díky nim tu jako evangelíci vůbec dnes jsme, máme se kde scházet, některé jejich důrazy jsou v nás ukryté, přítomné, v tom, jak na různé věci reagujeme. Když tyto své předchůdce budeme lépe znát, poznáme třeba i lépe sami sebe. Jejich příběhy si můžeme vyprávět, leccos z nich je hodné obdivu, nápodoby. V toleranční době vznikly způsoby organizace církve (např. senioři, senioráty), které fungují dodnes a třeba nás dnes už limitují. Poznamenalo nás i to, jak byla tolerance uskutečněna.
V té třetí třetině 18. století leží možná důvody, proč jsme někdy tak nevraživě ostražití vůči římským katolíkům a vůbec ekumenickému hnutí, proč např. nejvlastnější křesťanský symbol (kříž) považujeme za znak papežský. Byl symbolem násilného nátlaku k určitému způsobu prožívání křesťanství, tajní evangelíci jej byli nuceni líbat, aby před svými kněžími dokázali svou římskokatolickou pravověrnost. Do svých modliteben a kostelů si jen zřídkakdy pověsíme obrazy, i když proti nim církve světové reformace už dávno nic nemají či nikdy neměly, ale možná v nás pořád je jakási představa, že to je římskokatolické, protože naši předci kdysi museli ve svých domech vylepovat svaté obrázky, aby na sebe neupozorňovali. A celé 19., ba i 20. století se snažili čeští a moravští evangelíci neutopit ve většinovém římském katolictví a zas si nechali vnutit, že jejich odlišnost a to, že jsou také křesťany, musí být vidět (věže), slyšet a poznat.
Ve skutečnosti se tajní i tolerovaní evangelíci vyznačovali velkou tolerantností, jak dokládají jejich výroky, že o spáse rozhoduje pouze Kristus, že spasení je v církvích, kde se konají dobré skutky, že neodmítají římskokatolickou církev, ale jen některé její způsoby.
V čem nás (podle mne) inspirovat nemají? Třeba v tom, že si nechali tolerančními předpisy i okolnostmi v posledu vnutit to, že staršovstvo je jen orgán k řešení hospodářských, provozních a finančních záležitostí. Zkřivilo nám povahu to stále se v našich dějinách opakující skrývání se se svou vírou, předstírání, nikodemismus. Inspirativní není ani touha pořád se někomu vyrovnávat a něco si dokazovat. Církví budeme i bez lomených oken, zvonů, tiskových mluvčí a mercedesů, i bez toho můžeme být církví pro druhé, solí země, světlem, inspirací, živým domovem.
A v čem nás inspirovat mohou? Byli si vědomi bytostně každý své vlastní odpovědnosti za spasení, odmítli prostředníky, nechtěli si nechat vnutit nic, co nepromysleli a nepročetli v Písmu. Byli si vědomi odpovědnosti za předávání své víry a zbožnosti, neměli nikoho, na koho by tuhle odpovědnost delegovali. Byli si vědomi odpovědnosti za společenství, věděli, že každý je potřebný, pomáhali si, starali se jeden o druhého. Byli si vědomi i finanční odpovědnosti, v předtoleranční době konali sbírky na své tajné predikanty i na ty, kdo je přiváděli, riskovali a museli se vyplácet z roboty. V toleranční době si svou církev sami pochopitelně platili. Četli duchovní literaturu. Investovali nemalé částky do knih. Vzdělávali se. Věděli, jak je nezastupitelná katecheze dětí, a věděli, že děti nemohou jen vyučit biblickým příběhům, že je musí naučit tyhle příběhy aplikovat do života. Většinou učili své děti číst právě už na kancionálech. A také věděli, že musí okamžitě zřídit vlastní školy, že jinak svou nově získanou svobodu zas rychle ztratí. Na druhou stranu zřejmě náboženskou výchovu na církev a školu nikdy zcela nedelegovali, zůstávala záležitostí rodiny. Konali pravidelné domácí pobožnosti, uměli se během dne zastavit, přemýšlet, poděkovat, poprosit. Bylo jim jasné, že buď jejich víra prostoupí jejich všednodennost, nebo že nemá smysl. Nechtěli faráře, kněze, pastora, ale ve svých výpovědích vyhlíželi učitele, který je bude vyučovat růstu v toho, který je hlava, totiž v Krista. Zvládli ovšem také přežít bez faráře, sami si sloužit slovem i se třeba provázet při pohřbech. Svých farářů si vážili, ale si o nich nemysleli, že jsou nějak a něčím výjimeční. Lidé se lišili mírou aktivity a angažovanosti, ale nebyli mezi nimi žádní pouze matrikoví členové.
pro ty, kteří chtějí vědět více
- Bednář, František. Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777–1781. Prameny k dějinám tolerančního patentu. Praha: Královská česká společnost nauk, 1931.
- Bolom, Sixtus. Tomáš Juren. Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce. Tišnov: Sursum, 2008.
- Burian, Ilja – Melmuk, Jiří – Melmuková-Šašecí, Eva (ed.). Evangelíci v rané toleranční době. 1–8. Praha: Oliva, 1995–1996.
- Hrejsa, Ferdinand. Čeští kacíři dvacet let před tolerancí. Reformační sborník. Práce z dějin československého života náboženského (1921).
- Lukl, Jiří - Macek, Ondřej - Svoboda, Vladimír. I zůstávali v učení apoštolském. Snažení a rozpomínání evangelíků na Nosislavsku. Nosislav: FS ČCE v Nosislavi, 2011.
- Melmuková, Eva. Patent zvaný toleranční. Praha: Mladá fronta, 1999.
- Nešpor, Zdeněk R. Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: Albis international 2006.
- Po vzoru Berojských. Život a víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. Praha: Kalich, 2008.
- Skalský, Gustav Adolf. Z dějin české emigrace XVIII. století. Chotěboř: Evangelická matice a.v., 1911.
- Štěříková, Edita. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. Praha: Kalich, 1999.