Kázání na Den reformace 2017
K letošnímu výročí reformace zvané světová či luterská otiskujeme kázání učitele systematické teologie J. Štefana, v němž nabízí odpověď na otázku, co z Lutherových tezí zůstává aktuální, a dále teze, jež „na vrata“ současného křesťanstva přibíjí emeritní farář Pavel Otter. Vyvolají-li texty disputaci, rádi jí poskytneme prostor.
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Matouš 4,17b)
„Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ (Skutky 14,22b)
1. Den reformace 2017
Před 500 lety a několika dny, 31. 10. 1517, Martin Luther údajně přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti odpustkům. Na toto „vyvěšení“ či spíše „přibití tezí“ si luterský svět (a s nimi v menší míře i svět kalvínský) uvykl nahlížet jako na hodinu zrodu reformace. Naše Dobytí Bastily, náš Výstřel z Aurory, naše Národní třída. Na bronzových vratech zmíněného kostela dnes najdete všech 95 tezí na kovových dveřích – přežily tam i desetiletí komunistického atheismu. Teze nebyly určeny obecně veřejnosti jako takové, nýbrž speciálně veřejnosti universitní, popř. spoluřádové. Nevyzývaly wittenberské křesťany k provedení církevních reforem a už vůbec ne wittenberské měšťany k občanským nepokojům; zvaly akademickou obec k učené disputaci. Tedy spíš vývěska na vstupních dveřích na fakultu o konání veřejné obhajoby disertace než oznámení o happeningu dnešních alternativních výtvarníků.
Obsahově jsou teze značně krotké, žádná „theologie kladivem“. Odpustky se tu ještě připouštějí, očistec drží, papežství principiálně neproblematizuje atd. Naprostá většina tezí je vysoce neaktuální. Přirozeně. Co bylo aktuální v katolické církvi pozdního středověku, nemůže být aktuální v evangelické církvi postmoderny! Bez historického komentáře se Lutherův text dnes nedá vůbec číst. Nebo snad víte, co to byly/jsou odpustky? Co to je/má být očistec?
„Dopřejte mrtvému Lutherovi konečně pokoj, slyšte slovo evangelia, čtěte Bibli, naslouchejte slovu Božímu samému,“ řekl Dietrich Bonhoeffer v kázání na Den reformace 1932. Kdo by s ním nesouhlasil? Letos jsme se mohli doslova uslavit. A přece bych rád udělil Lutherovi ještě jednou slovo a vytáhl z jeho tezí „na světlo Boží“ to, co jeho nám dnes ne vždy srozumitelné dobové polemiky zakládá a zdůvodňuje: evangelium, které reformátor znovuobjevil a které je dobře srozumitelné i nám dnes.
2. První a poslední teze
Své protiodpustkové teze Luther zarámoval dvěma biblickými reminiscencemi: „Čiňte pokání“ a „Musíme projít mnohým utrpením“.
2.1. První dvě teze: Čiňte pokání
1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním. 2. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, tj. zpovědi a dostiučinění, udíleného kněžími.
Na počátku reformace jako světodějné události stojí výzva k pokání. Tedy, aby nevznikl omyl. Ne že bychom my měli volat jiné ku pokání. Ne. My sami jsme voláni ku pokání. Jen ta církev se smí nazývat obnovená, slovem Božím reformovaná, která se napořád znovu reformuje, tedy sebe sama vystavuje obnovující moci a síle Božího slova. Církev, která potřebuje reformaci, právě proto, že reformací kdysi prošla. Bonhoeffer v již zmíněném kázání na Den reformace varuje před skutečností, že nás jako protestanty zaměstnává náš protest proti sekularismu a katolicismu, nemravnosti a nevěře, dogmatu a autoritě, ale nechceme slyšet, jak Bůh protestuje proti nám a proti našemu protestování. „Protestantismus neznamená náš protest proti světu, nýbrž Boží protest proti nám.“
Naštěstí nám zřejmě nehrozí, že by někoho z nás napadlo číst Lutherovy teze jako útok na svátostnou teorii či praxi dnešní katolické církve. Časy se změnily, a to, církvi div se, tentokrát k lepšímu. Zná snad někdo z vás nějakého katolíka, který by si kupoval odpustky? Dokázali byste mně jmenovat jediného katolického křesťana, který by odporoval 43. tezi, že „ten, kdo dává chudému a pomáhá potřebnému, činí lépe, než kdyby kupoval odpustky“? – Obracel se snad někdo z papežů 20. století na věřící s prosbou uvolnění toku peněz do Říma? Autorem teze 47., že „papež potřebuje mnohem více modlitby než peníze“, by klidně mohl být papež František. – A že kázání Božího slova je nad všechny lidské výmysly, se dnes učí bohoslovci na katolických theologických fakultách stejně jako evangeličtí na těch evangelických.
Dobře, reformace jako reformace ne jiných církví, ale především jako reformace vlastní církve. Ale šel bych ještě dál. Ať už spatřujeme v Lutherovi jednoho z patronů moderního západoevropského náboženského individualismu, ne-li přímo subjektivismu, nebo nikoli, v 1. tezi má na mysli „všechny věřící“, tj. každého věřícího osobně. Život křesťana je permanentní pokání! To neznamená stálé sebezkoumání a sebeobviňování, škarohlídství a podezíravost a nedůvěru, natož pak masochismus či flagelanství. Luther se dokázal radovat ze života, a jak! Stálé pokání neznamená, že užívám darů života se špatným svědomím, nýbrž, že není dne, abych byl bez hříchu, abych neměl co vyznávat, čeho litovat, z čeho se kát, kde usilovat o nápravu. A právě tady bych rád doktora Martina biblicky doplnil. Tváří v tvář dušičkové atmosféře, v předvečer svátku Všech svatých, je třeba nahlas říci: Hnací silou pokání nejsou trouby Posledního soudu. Ježíš neotevírá své veřejné působení slovy: Čiňte pokání, protože bude brzy konec světa nebo protože jinak přijdete do pekla, nýbrž: Čiňte pokání, protože se přiblížilo Boží království. A Luther by možná upřesnil: Čiňte pokání, protože jste pokřtění. Čiňte pokání, protože jste křesťané.
2.2. Poslední čtyři teze: Kříž
„92. Ať tedy jdou k šípku všichni ti proroci, kteří říkají Kristovu lidu: Mír, mír – ačkoli o žádný mír nejde. 93. Dobře si počínají proroci, kteří Kristovu lidu říkají – Kříž, kříž, ačkoli o kříži nikdo nechce slyšet. 94. Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu Krista strázněmi, smrtí a peklem 95. a tak raději mnohou strázní vcházeti do nebe nežli spoléhali na falešný smír.“
Závěr tezí potvrzuje představu reformace jako prorockého hnutí, obraz reformátora jako starozákonního proroka, burcujícího církev z náboženského spánku. „Novodobý Jeremjáš! Frontální útok na falešné náboženské jistoty, jako byly a jsou spoléhání na chrám, na bohoslužebný provoz, na kult, a na kněžstvo, na faráře. Prorocká výzva: Nehlásejte pokoj tam, kde ve skutečnosti není pokoje. Nepropagujte kvietismus, je-li na místě aktivismus. A naopak: Nezatajujte, že vždy – tedy i v dobách politického míru a hospodářské prosperity – život křesťana na tomto světě byl, je a bude životem pod křížem, životem ve znamení kříže. Lutherova formulace závěrečné, 95.teze upomíná na slova z Apoštolských skutků (Sk 14,22b): „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ Pamětlivi toho se nebudeme se chovat jako ti naši spoluobčané, kterým je reálný kapitalismus dobrý v době prosperity, zatímco v době krize neváhají hledají pomoc u populistů (a komunistů).
3. Ústřední teze: Evangelium
62.Pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.
V podrobných výkladech svých odpustkových tezí dodává k této tezi Luther obšírnější komentář. Postihuje v něm samo jádro každé evangelické theologie:
„Uslyší-li hříšné svědomí líbeznou zvěst evangelia, opět oživne, zajásá a zaplesá a je plno důvěry. Už se nebojí smrti, ba ani pekla. Tak vychází z evangelia pravá sláva Boží, když jsme vyučováni, že zákon byl a ještě bude naplněn nikoli skrze naše skutky, nýbrž skrze milost Boží; ne prostřednictvím toho, co jsme vykonali, nýbrž díky tomu, že věříme; ne prostřednictvím toho, že člověk Bohu něco nabízí a přináší, nýbrž prostřednictvím toho, že od Krista člověk všechno přijímá a bere.“
Reformace nebyla negativistickým hnutím proticírkevního odporu, jak se to stále namlouvá české veřejnosti ve frázích typu „Hus kázal proti církvi“. Reformátoři nechtěli církev rozbít, chtěli církev opravit. Rozličná NE jsou v církvi oprávněná, pokud vycházejí z nějakého ANO a pokud k nějakému ANO směřují. Brojení proti karikatuře svátostného pokání mělo otevřít cestu ke skutečnému pokání podle Nového zákona. Upozaďování všelijakých pokladů církve má smysl tam, kde dá vyniknout tomu pravému pokladu církve.
„Každá velká theologie se rodí z pozitivních předpokladů,“ napsal před mnoha desetiletími J. L. Hromádka, sám luterán. „Neseme slavné i nešťastné jméno ‚protestanté‘. Svádí nás to neustále k negaci“. Buďme raději evangelíky než protestanty. Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. Čiňme pokání a věřme evangeliu. Amen.
120 tezí k 500. výročí vystoupení Martina Luthera
V nedávno vysílaném pořadu náboženské televize byli členové luterské církve dotázáni, zda by neměli na srdci dvě, tři, čtyři teze, které by dnes přibili na dveře svých kostelů v nápodobě Martina Luthera před 500 lety. Z jejich odpovědí se mi zdálo, že by neměli co přitlouci. Něco pochválili, k něčemu byli kritičtí. Nic zásadního a převratného. Vše pravověrné, jak má být. Byl to pro mne podnět, abych se zamyslel, zda bych dokázal za sebe něco takového vykonat. Vynořilo se v této souvislosti množství úvah, které obíhaly hlavou v dlouhém uplynulém období. Výsledkem je uvedených 120 tezí.
Číslo 120 neskrývá žádnou symboliku a nemá ctižádost počtem překonat M. Luthera. Prostě to tak vyšlo s drobným zaokrouhlením. Jsem si vědom toho, že teze jsou namnoze silně provokativní a pro dosavadní tradici zcela nepřijatelné. Lze s nimi polemizovat a vyvracet je. Proč by ne? Cennějším přístupem by ovšem bylo přijmout podobně onu výzvu a „přitlouci“ za sebe své vlastní teze. Šlo by o analogii, zda a jak vyjádřit po 500 letech nespokojenost (nebo spokojenost) se stavem současné teologie, církve, křesťanství. Myslím, že by to bylo zajímavé a přínosné.
Srpen 2017
120 tezí k 500. výročí vystoupení Martina Luthera
Bible
1. Veškeré autoritativní náboženské písemnictví dávných časů má dva zřetele: dobovou podmíněnost a trvalý přesah.
2. Z toho plyne, že je třeba rozlišovat mezi látkou, která pozbyla na významu, a látkou stále aktuální.
3. Lpění na doslovné danosti textu je fundamentalismus, který přenáší přežilé archaické vnímání do odlišné současnosti.
4. Dávné posvátné texty je nutné vykládat odpovědnou hermeneutikou.
5. Bibli je třeba chápat spíše jako inspiraci než jako autoritu.
6. Nejedná se o přesné historické záznamy ani o projektované fantasmagorické báchorky. Jsou to tvůrčí imaginace, jež zobrazují rozmanitou spiritualitu svých aktérů.
7. Svatá Písma je třeba kriticky zkoumat, interpretovat a aktualizovat. To platí pro židovský tenach i křesťanskou bibli.
8. Historizace biblických mýtů, symbolů a metafor v zájmu jejich věrohodnosti učinila křesťanské zvěstování nevěrohodným.
9. Vedle pravověrných spisů je vhodné uznávat i nekanonické písemnictví jako legitimní varianty prvokřesťanství.
10. V 21. století je nutné radikálně změnit „křesťanský“ přístup k bibli:
11. Tzv. Starý zákon jako celek je nepřijatelný. Měl by sloužit jen jako komentář k Novému zákonu jaksi „pod čarou“ kvůli objasňování nesrozumitelností.
12. V platnosti z něho zůstávají ojedinělé, nepomíjivé momenty, např. sinajské zjevení, exodus, desatero, profetie apod.
13. Oproti tomu nepřijatelnými se stávají koncepty jako vyvolený národ, svatá země, dějiny spásy, rozporuplnost Boha.
14. V tzv. Novém zákoně je třeba odmítat netolerantní náznaky, které byly v historii aplikovány jako falešná učení, bludy, hereze, kacířství, gnóze apod.
15. Epištoly jsou dopisy do konkrétních situací, jejichž autoři nepočítali s jejich následnou normativností. Evangelia vykazují účelové teologické tendence, které je třeba dešifrovat a relativizovat.
Ježíš
16. Ježíšovi nejde o něho samého, ale o situaci ve světě vstříc blízkosti Božího království.
17. Království nebeské má prostupovat pozemskou realitu jako sůl a kvas.
18. Od prvokřesťanských časů se bohužel u Ježíše přesouvá smysl toho, s čím přišel, na význam toho, kým byl.
19. Ježíš odkazuje od sebe nad sebe.
20. Byl opatřen monarchistickým tituly tehdejší doby jako jsou Mesiáš, Syn člověka, Boží Syn, Pán. Dnes jsou zavádějící.
21. Ježíšovo narození, křest, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení jsou zachyceny do tehdejších obecných mytologických schémat – staroegyptských, helénistických.
22. Mytologizace klíčových momentů Ježíšova života není mínusová. Nejde o faktické informace. Jejich historizace se stává falzifikací.
23. Racionalizace ježíšovských mýtů terminologií a logikou řecké filosofie vedla k absurdním konstrukcím církevní dogmatiky.
24. Starozákonní pozadí a novozákonní výklady Ježíšovy osoby dnes nevyhovují pro svůj archaický kontext.
25. Ježíšův původ lze pochopit trojmo:
mýtem vtělení: Je-li Duch svatý ženského rodu a Bůh Otec rodu mužského, Kristus je Synem obou,
realitou historie: Je-li Marie Nazaretská Ježíšovou matkou, má Ježíš neznámého, byť tušeného otce,
mytologií církve: Bůh plodí Syna skrze Ducha do ucha ženy, Marie rodí Ježíška jako panna.
Trojí výběr „víry“. Vše je platné. Záleží na přístupu.
26. Ježíše a jeho vystoupení lze pochopit alternativně – nepravověrně:
27. Nebyl Mesiášem, Spasitelem, Vykupitelem, protože mesiánskou ideu odmítl jako pokušitelskou, což prokázal:
odmítnutím satanských nabídek, zařazením sebe mezi hříšníky skrze křest, happeningovou jízdou na oslátku, setrváním na kříži až do smrti.
28. Nebyl ani Obětníkem ani Obětí za naše hříchy. Vyčištění chrámu je dokladem definitivní likvidace obětního usmiřování Boha.
29. Ježíš je poslední obětí proto a jen proto, aby se už nikdy žádná jiná a další oběť Bohu znovu neopakovala.
30. Ježíš nebyl očekávaným a není ani novátorským Mesiášem. Přibližoval jiného Boha než obvyklého a usiloval o jeho království.
31. Nebyl Mesiášem a není Spasitelem: Židům nevyhnal Římany, křesťanům nenapravil svět. Pochopil, že mesianismy jsou dějinnými katastrofami.
32. Křesťanství převzalo z tenachu spornou religiozitu poslušnosti a hříchu. Požadovanou poslušnost nelze dodržovat, z traumatu hříchu pramení patologie víry.
33. Pro pravověrný vztah Boha a člověka se užívá terminologie: padlý Adam, nezvladatelná svoboda, hřích z vlastní viny, zdarma omilostněný hříšník, výkupné díky Vykupiteli…
34. Vztah Boha a člověka je lépe charakterizovat úctou a pokorou, mlčením a oddaností.
35. Smrtelnost není trestem za hřích. Patří k životu, neboť umožňuje jeho pokračování a chrání jeho kvalitu.
36. Ježíš neobětuje sebe jako Božího Syna a při poslední večeři svou smrt nespojuje s konzumováním božského pokrmu do lidských útrob.
37. Sadismus a kanibalství údajné Kristovy oběti za naše hříchy pro Boží usmíření je vhodné nahradit vzájemnou sdílností lidství a láskyplností božství.
38. Tohle má být zpřítomňováno odkazem na jeruzalémskou poslední večeři, při které o nic jiného a dalšího nejde.
39. Nejde o to, co „jest tělo mé“, ale o to, co to se stolovníky udělá.
Co to udělalo? – Neshody, tříštění, vraždění, války… dodnes rozdělení.
40. Ježíšův proces, ukřižování, smrt mohou být symbolicky „zástupné“ jako doklad likvidování bezmocných ze strany nábožensky a politicky mocných.
41. Ježíšovu popravu Bůh neinscenoval jako drama spásy, v jehož centru je zástupná smrt jeho Syna.
42. Lidský hřích není v centru evangelia. Není tak významným, aby podněcoval Boha k usmiřování sebe skrze oběť Syna.
43. Boží milost, slitování, odpuštění se nerealizují v Ježíšově smrti za nás, ale v jeho láskyplném životě pro nás.
44. Ježíšův význam nespočívá především v jeho smrti a vzkříšení, ale v jeho životě. On za nás nezemřel, on pro nás žil.
45. Ježíš ve své smrti neumírá. Žije nadále, ale jinak – v duchu a v lásce.
46. Vzkříšený Ježíš upomíná na svou pozemskou postavu, ale sám už má k nepoznání odlišnou podobu.
47. Jeho vzkříšení nemá svědky. Ostatky zůstaly pohřbeny. Svědky má zjevování vzkříšeného Ježíše. Byly to reálné vize jeho tělesnosti.
48. Označení „Kristus“, „kristovství“ držme kvůli kontinuitě s minulostí, ale zároveň i jako výraz Ježíšova trvalého přesahování ze standardního k archetypovému lidství.
49. Má-li být Ježíš Kristem přítomným v každém momentu světových dějin, musí být přiměřeně uchopen i dnes.
50. Je vhodné ho zpřítomňovat aktuálními výrazy, a to s ohledem na stav soudobého západního myšlení i na existující pluralitu kultur ve světě.
51. Ježíšovo kristovství nepochází z tohoto světa a daným poměrům v něm odporuje – milost (nábožensky), společenství (sociologicky), sebenalezení (psychologicky).
52. Spočívá na presentaci kvalitního lidství. Ochranou před jeho znehodnocením do soběstřednosti a sebezbožštění je důvěrná orientace na Boha Otce.
53. Aktuální kristovství dnes nesmí být reprízou židovské mesianity ani křesťanského vykoupení.
54. Ježíš není Kristem sám o sobě jako staticky objektivní fakt. Krista z něho činí jeho nadšenci tím, že ho vřele přijímají a snaží se ho následovat.
55. Ježíš je Kristem universálním a nikoli dogmaticko-etnicky podmiňovaným.
56. Jeho poselství netřeba vnímat jako absolutní dogma (pro mnohé nepřijatelné), ale jako nabídku života (přijatelnou pro mnohé).
57. Ježíšovo evangelium je určeno pro lidi obyčejné, namnoze ubohé a ponižované, nikoli pro elity, které si zpravidla vystačí samy.
58. Ježíš postřehl, že jeho odkaz může dále nést pouze učednictví a následování na osobní rovině a nikoli organizování a instituce.
59. Ježíš není miminkem v náruči Panny Marie. Ježíš je dospělý muž oddaný své Marii Magdaleně (možná přítelkyni?, manželce?, milence?)
60. Upřednostnění Partnerky před Matkou může výrazně pozměnit budoucí charakter křesťanství.
Bůh
61. O Bohu, jeho existenci a působení, rozhodují dnes víra nebo nevěra. To je absurdní volba a navíc falešné dilema.
62. Víra znamená vytyčení libovolného autoritativního objektu, k němuž se poté pozitivně vztahujeme.
63. Nevěra popírá a odmítá to, co vytyčila víra, neboť nemá důvod to uznat a podrobit se tomu.
64. Nežli takto „věřit“ v Boha, je lépe o Bohu „vědět“, jak řekl moudrý psychoanalytik. To vymezuje naše výpovědi o něm.
65. „Vědění“ o Bohu umožňuje rozlišit, co o něm říkat můžeme a co nemůžeme.
66. „O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet,“ je výpověď, kterou je vhodné aplikovat do soudobé teologie – mlčet o Mlčení.
67. Protože Bůh nemůže být předmětem zkoumání, nemůžeme o něm vypovídat nic exaktního. A-teismus je legitimní odpovědí na to, co nesmí být exaktní.
68. Pokud teismus odstraní své problematické ortodoxní pravdy a pověry, ateismus zaniká, protože nemá co odmítat.
69. Starozákonní paradigma řešilo alternativu jednoho Boha oproti množství jiných bohů. Soudobá alternativa řeší, zda Bůh je či není.
70. Historický vývoj dospěl do střetu dvou pozic, kdy ateismus redukuje realitu na exaktnost a náboženství nahrazuje exaktnost vírou.
71. Náboženství nelze odmítnout jako nelze odmítat jiná paradigmata – racionalismus, psychoanalýzu, umění.
72. Bůh není Stvořitelem světa ve smyslu jeho hmotného zhotovení.
73. Biblické stvoření není výpovědí o božském vytváření kosmických dálav, nýbrž je výpovědí o uspořádání světa, který je blízký a srozumitelný člověku.
74. Popis stvoření je geocentrický, antropologicky zaměřený. Mluví o uspořádání dílčího výseku z celku kosmu – o zemi.
75. Stvoření lze také chápat jako seberozvíjení Boha do útvarů světa a života.
76. Apokalypsy nejsou výpovědi o budoucím osudu kosmu. Dnes jsou nahrazovány astrofyzickým bádáním a jeho aktuálními kosmologiemi.
77. V energetickém obrazu světa, spojujícím hmotu a ducha, jsou rození a umírání, tvorba a znicotnění, vzájemnou transformací.
78. Existují pozoruhodné subjektivní zážitky a zkušenosti s čímsi Nevyzpytatelným, co lze dodnes po staru nazývat „Bůh“. Běžně jsou nepřenosné a nepřesvědčivé.
79. Vše, co náboženství přináší, jsou v mozku probíhající projekce navenek. Neexistuje žádný paralelní, nadpřirozený svět.
80. Médiem pro náboženství je pouze lidské vědomí resp. nevědomí.
81. Mozky, jež byly podložím náboženství, zanikly. Co vytvořily, nehyne s nimi. Smrtelný producent tělo zanechává po sobě ducha nesmrtelného.
82. Náboženství se stává náboženstvím, jakmile z reálné fyziologické základny vyvstane reálná duchovní nadstavba.
83. Žádná zjevení Boha neexistují. Existují dějiny lidského vnímání Boha.
84. Za Božím „zjevením“ se skrývají vždy jisté orientace, později dogmata, jejichž účelový původ a záměr je rozpoznatelný.
85. Všechna náboženská vnímání Boha jsou jeho originálními obrazy v jednotlivých kulturách a mentalitách.
86. Otázka po Bohu je antropologická, nikoli kosmologická. Její doménou jsou srdce, subjekt, emoce, spiritualita a nikoli vesmír, objektivní realita.
87. Člověku je vlastní jeho nitro, subjektivita. Tady je možno hledat i objevovat Cosi (Něco), co člověka přesahuje a s čím niterně komunikuje.
88. Tajemství přesahu se týká lidského subjektu. Ne rozumem, ale srdcem může člověk zakoušet ve vesmíru intimitu a Ježíš může nazývat Boha Otcem.
89. Zatímco spor mezi teismem a ateismem se týká Boží existence, v teismu se stal nesrozumitelným jeho vnitřní problém – Boží působení v životě jedince i v dění světa.
90. Jako že Bůh není objektivně uchopitelný, není ani jeho působení ve světě zřetelné.
91. K Bohu se váže jen a jen lidská subjektivita. Pouze ta smí a může ze svého nitra vypovídat něco rozpačitého o jeho působení.
92. Otázky po Bohu nemají co dělat s objasňováním příčin a účelů. Boha není zapotřebí, aby byl. Jako objektivní hypotéza je zbytečný.
93. Pokud Bůh o sobě sděluje „jsem který jsem“, diskuze o něm končí. Netýkají se ho.
94. Proto je hebrejský tenach v drtivě většině dokladem nepřijatelné aplikace zásahů sinajského Boha do dějin Izraele i světa.
95. Boha si nelze představovat jako zásvětného interventa do objektivního dění v životě i ve světě.
96. Nelze ho dosazovat jako skrytý motor přírodního a historického dění a jeho působením vysvětlovat nesrozumitelné záhady světa.
97. Transcendentno, které ve starověku člověka přesahovalo, bylo personifikováno. Bohové byly osoby, Bůh byl osobní.
98. Náboženská personifikace je dnes vyloučena. Myslíme abstraktně a exaktně.
99. Boha nelze chápat jako osobu/Osobu, ale spíše jako Energii, Vitalitu apod.
100. Křesťanské zpředmětnění Boha do Osoby je lépe nahradit abstrakty jako Bůh-Intimita, Bůh-Důvěrnost, Bůh Bezpečí.
101. Bůh byl a je dokládán svými obrazy v pluralitě jednotlivých náboženství.
102. Bůh je absolutní, zatímco lidská náboženství jsou relativní. To umožňuje pluralitu Božích obrazů.
103. Boha dnes nelze pojímat ve výlučné uniformitě, nýbrž v paralelní pluralitě, která kdysi provizorně vyústila do konkrétní identity jednotlivých náboženství.
104. Přívětivé soužití náboženských útvarů s rozmanitým vnímáním Boží podoby se musí stát novou náboženskou variantou budoucnosti.
105. Bůh filosofických termínů zasazený do nadpřirozené metafyziky je přežitek.
106. Ne „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“, ale Bůh vzdělané a moudré spirituality.
Duch svatý
do tezí nepatří. Ale – kdoví – možná je inspiroval?
Křesťanství
107. Římské katolictví je svébytný a svérázný náboženský útvar, který je nutno takto brát na vědomí.
108. Je dokladem bezbřehé náboženské kreativity, která má s Ježíšem a apoštolským prvokřesťanstvím minimálně společného.
109. V nejednom ohledu lze na jeho příkladě prokázat pochybné převzetí starozákonních pozic do ježíšovského křesťanství.
110. Reformační církve – luterství a kalvinismus – se staly etablovaným a respektovaným vyústěním středověkých reformních snah na půdě římské církve.
111. Doplácejí na osvícenskou racionalitu, která jim znemožňuje utvářet a rozvíjet autentickou spiritualitu.
112. Poreformační církevní útvary vykazují více nebo méně sektářské sklony vyzdvižením určitého konkrétního aspektu z celku biblické tradice.
113. Jeden z aktérů mezináboženského dialogu prohlásil, že je třeba svolat 2. jeruzalémský koncil (po prvém – viz Skutky ap. 15. kap.), který by tentokrát odstranil křesťanskou „obřízku“.
114. Křesťanská obřízka znamená sveřepé lpění na křesťanství řeckého filosofování a římského institucionalismu.
115. Martin Luther zahájil v 16. století reformaci. V 21. století je třeba zahájit transformaci. V parafrázi na Luthera: „Zde končíme, můžeme jinak!“
116. Převratná transformace je momentálně těžko představitelná. Vyvolala by rozhodný odpor tradicionalistů.
117. Za několik desítek let, kdy evropské křesťanství patrně pomine, může přijít vhod jakákoli její nosná varianta, která bude po ruce.
118. Váháme, pochybujeme, nevíme si rady, nedokážeme argumentovat, proto se odvoláváme – na Písmo svaté, apoštolskou církev, reformační otce, církevní tradici, apoštolský úřad, autoritu církve, zjevené pravdy – a „doplácíme“ na to.
119. Platíme za svou pravověrnost. Vynucenou platbou jsou odpustky, jimiž vykupujeme své anachronické křesťanství.
120. Je to jistá verze svatokupectví. Odpustky byly a jsou vždycky nepřijatelné.
Přibito na podzim 2017