Jako přílohu přinášíme kázání Defecting the Way, které pronesla farářka Katie Aikins v Tabernacle United Church ve Filadelfii v neděli 9. 11. 2025 a texty z Modlitby za Ukrajinu, konané 15. února 2026.
Katie Aikins, Radost neprosperity
Zvu vás, abyste si se mnou text pozorně přečetli, protože to je obtížný a znepokojivý příběh a my se s ním dnes trochu popereme.
Ježíš byl blízko Jeruzaléma, vyprávěl podobenství. Lidé se domnívali, že se Boží království má zjevit ihned.
„Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘
Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘
Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘“ (Lukáš 19,12–27)
Pomodleme se:
Bože, děkujeme ti za tento oddíl. Děkujeme ti za znepokojení a výzvy a za to, že jsi tu s námi a pomáháš nám. Prosím, buď s námi nyní, pomoz nám dojít k pravdě tvého slova a tvého evangelia, abychom našli pravdu, která v nás spočívá a vede nás zpět do světa. Bože, buď s námi, prosím, buď se mnou, když mluvím, a kéž promlouváš skrze mě a navzdory mně, abychom dnes slyšeli tvé slovo a tvou pravdu. Ve tvém jménu se modlíme, Bože. Amen.
Děsivé podobenství. Možná proto není zařazené do doporučených textů na každou neděli a svátky.
Nepřeskočila jsem tento oddíl částečně proto, že jsem chtěla, abychom si skutečně uvědomili souvislosti 18. a 19. kapitoly Lukášova evangelia a abychom Bibli četli v kontextu. Věřím, že v tomto textu lze najít pravdu a dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Musíme se ale ponořit pod povrch. Musíme vědět, že věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být, což platí i při studiu Písma. Proto jej studujeme, proto máme komunitu, ve které se učíme texty chápat na hlubší úrovni.
Jako první věc musíme řešit, že toto podobenství, pokud není zcela ignorováno, bývá také nesprávně interpretováno. Lidé se ve svých interpretacích velmi snaží vyhnout poměrně prostému, i když náročnému významu textu. Možná vám toto podobenství zní povědomě. V Matoušově evangeliu je podobenství o hřivnách či talentech a je zařazeno do seznamu doporučených textů. Je trochu mírnější než podobenství u Lukáše. Obě podobenství sledují podobný příběh. Máte bohatého pána nebo vládce, který odchází z města a zanechává svým třem služebníkům talenty, které mají použít či investovat, když je pán pryč. Po návratu pána mají ukázat, že jejich talenty se rozmnožily, rostly. A samozřejmě ten, kdo neinvestuje, je v Matoušově verzi zahanben a vyhnán do naprosté tmy, kde je pláč a skřípění zubů. To znamená, že Matoušova verze sleduje stejný příběh, ale služebníka, který s penězi nic nedělá, vyhodí a to je konec. Matoušova verze není tak násilná ani politická jako ta, kterou máme zde u Lukáše, což je možná také důvod, proč se neobjevuje v doporučených textech.
Talent jako dar a Bůh v roli pána je populární interpretací obou těchto podobenství, Lukášova i Matoušova. Představujeme si, že Bůh je pán nebo vládce a my jsme poslušní služebníci, kteří investují své talenty, aby rostly. Máme rozmnožovat Boží dary ve službě Bohu. Na tom není nic špatného. Máme to dělat. S touto interpretací však zde, u Lukáše, máme vážný problém. A to proto, že jde o pravý opak toho, co se nám toto podobenství snaží vnucovat. Pokud bychom tuto interpretaci přijali, je to proto, že jsme uchváceni kapitalistickými ideály, a proto se touto cestou okamžitě vydáme. Sentimentalizujeme příběh jako jakousi kapitalistickou moralistní pohádku o vydělávání peněz penězi. A protože jde o růst, musí to přece být dobré. Musíme se věnovat čemukoli, co má něco společného s růstem. Pokud peníze rostou, musí to být dobré. Takže si říkáme: „No, abychom byli věrní, budeme jako ti lidé, kteří investovali své peníze, že?” Řídíme se tím a spojujeme tak ctnost tvrdé práce, odpovědné investování a poslušnost šéfovi nahoře. Pokud je Bůh Pánem, pak je naše poslušnost poslušností Bohu.
Ale věci nejsou vždy takové, jak se na první pohled zdají. Proto musíme tento výklad prozkoumat. Nejdřív bychom si měli uvědomit, že první a druhý sluha udělali přesně to, co jim šéf řekl. V nepřítomnosti vládce vydělali nejvíce peněz. Toho mohli dosáhnout pouze nečestností a chamtivými vyděračskými praktikami. Jen tak mohli tu částku peněz navýšit. První sluha vydělal desetkrát tolik.
Kdyby tento příběh slyšel průměrný rolník, okamžitě by se zeptal, jak sluha k těm penězům přišel. Nebylo to možné jinak než vydíráním. Jednání prvního i druhého sluhy by okamžitě vnímal jako okrádání chudých. Druhým problémem je, že interpretujeme-li prvního a druhého sluhu jako skutečné učedníky, kteří příkladně poslouchají rozkazy šéfa, pak z toho vyplývá, že šéf je Bůh. A když se touto cestou vydáme, co se dozvídáme o Bohu, jemuž sloužíme? Je brutální. Je násilník. Neodpouští a je natolik nemilosrdný, že když se mu někdo postaví a nedělá, co mu bylo řečeno, tedy neinvestuje do onoho chamtivého systému okrádání, nejenže mu vezme to málo, co má, a dá to tomu, kdo už vydělal desetkrát tolik. Také sluhům řekne, aby šli a přímo před jeho očima povraždili všechny, kdo se mu protiví. To je děsivé. To je praxe králů, mocenské elity, která předvádí svou pravomoc a říká, že tohle se stane s těmi, kteří se jí postaví. To snad máme přijmout za svůj tento obraz Boha? Rozumíte mi? Právě tento aspekt musíme důkladně prozkoumat. Toto podobenství je skutečně děsivé. Je to příběh o vládci, jehož hlavní touhou je získat moc, bohatství a území. Jeho služebníci musí dělat přesně to, co jim říká: získat více peněz, bohatství a území, a všechno se musí sypat k němu. Takže o tohle jde v tomhle příběhu.
Co se to děje? Proč Ježíš mluví o systému, který zdaleka není štědrý, o systému, ve kterém bohatí bohatnou a chudí chudnou a pak ztrácejí to málo, co mají, o systému, který si ve skutečnosti cení zisku více než lidí? Toto podobenství vykresluje hrozný obraz světa i obraz reality: těm nejchudším je odebírána podpora v nouzi. Co říká vládce? Každému, kdo má, bude dáno více, těm, kdo nic nemají, bude odebráno i to, co mají.
Přesně to se dnes děje v naší zemi, kde horních 10 % nejbohatších lidí vlastní 60 % národního bohatství, zatímco spodních 50 % má 2,5 % národního bohatství. Koncentrace bohatství nahoře se neustále zvyšuje. Propast mezi bohatými a chudými se zvětšuje. Lidé, kteří se snaží zajistit potraviny tak, aby se vyhnuli dluhům za lékařskou péči a v zimě udrželi teplý domov, budou ztrácet ještě více. Na koho dopadne bolest uvalených cel? Ne na bohaté, ale na ty, kteří právě přišli o dávky v nouzi. Kdo vidí zvyšování cen v obchodě s potravinami? Kdo pocítí největší břemeno? Kdo nejvíce trpí tím, že se naše planeta otepluje? Chudí. Nejchudší z chudých. Podobenství v Lukášovi vykresluje obraz shnilého a chamtivého systému. To je náš svět a jako učedníci se my, čtenáři, stavíme po bok starověkým rolníkům, kteří slyšeli tento příběh a pomysleli si: „Tohle je opravdu nechutné.”
Je to skutečně děsivé. Hrůza je skutečná. Utrpení, které tento shnilý systém způsobuje těm nejzranitelnějším, je nemorální a nelidské. Myslím, že průměrný rolník by na toto podobenství reagoval tak, že by se identifikoval s těmi, kteří jsou takovou realitou znechuceni. Tohle je náš svět. A myslím, že právě v tomto bodě se musíme posunout dál. Je to okamžik, kdy o všem rozhoduje kontext.
Minulý týden jsme se věnovali příběhu o Zacheovi, kterého Ježíš uzdravil. Zacheus, který právě prožil obrácení ve velkých ekonomických rozměrech, si při setkání s Ježíšem uvědomuje: „Sloužím špatnému šéfovi. Plním kapsy bohatým a okrádám chudé. Teď to vidím.” A pak dává polovinu toho, co má, chudým a vrací čtyřnásobek těm, které vykořisťoval. Takže podobenství o tomto špinavém, prohnilém systému přichází hned po Zacheově obrácení. A já se ptám, nechce-li nás Ježíš přivést k rozpoznání, že cestu vpřed nám ukazuje Zacheus. Cestu pokání, cestu radosti a osvobození. K tomu nám chce Ježíš ale také sdělit, že taková cesta něco stojí.
Útěk z chamtivých systémů něco stojí. A s touto cenou se musíme vyrovnat. Můžeme se radovat a zároveň se nemusíme stydět za to, čemu čelíme, protože systém naše činy nepodporuje. Systém nebude spokojen s tím, jak od něj odcházíme. Pokud od systému odejdeme na cestu Ježíše, systém a lidé u moci s námi nebudou spokojeni a nebudou nás podporovat.
Pak tu máme třetího služebníka, o kterém jsme se ještě nezmínili a kterého vládce zavrhuje a zahanbuje jako nezodpovědného, a dokonce ho označuje za ničemného. Tento služebník se rozhodl odejít z chamtivého systému velmi rozhodným, i když nenápadným a důmyslným způsobem. Nedělá, co mu vládce říká. Peníze si dá do kusu látky a když se ho na to vládce zeptá, řekne: „Ano, neúčastnil jsem se vašeho projektu hromadění bohatství, protože se říká, že jste děsivý člověk, berete si, co vám nepatří, a bohatnete z práce jiných lidí.” Pro tohoto služebníka to nedopadne dobře. To, co vidíme v podobenství, je cena za jeho postoj. To málo, co měl, mu bylo vzato, a to je smutné a velmi špatné. Tak to ve světě chodí. Nalezení cesty osvobození něco stojí. Zde se činy pokání potkávají s Boží vládou. Radost z nalezené cesty je nezcizitelná. Ale vsadím se, že Zacheus přišel o práci, protože se musel potýkat s tím, co pro něj obrácení na Ježíšovu cestu skutečně znamená. Odklon od chamtivého systému něco stál i jeho.
Myslím, že podobenství nás může naučit právě tohle, a doufám, že mi s tím pomůžete.
Ponaučení, které si z toho beru já, je přijmout Ježíšovo pozvání, které v prvé řadě znamená, že se nemůžeme bát pravdy o tom, čemu čelíme. Prostě bojujeme se systémem, který není štědrý. Není. Stojíme proti systému, který je drsný. A myslím, že se nad tím musíme zamýšlet.
Musíme pochopit, že je to mocný systém, shnilý a bere těm, kteří mají málo. Jako Ježíšovy následovníky by nás tato realita měla hluboce znepokojovat. Proto si myslím, že se od reality nesmíme odvracet. To je první pozvání. Druhé pozvání, poté, co se přestaneme té hrůzy bát, je, zpytovat sami sebe. Jednak jako jednotlivci, ale také jako komunita. Co by to pro nás znamenalo tento chamtivý, shnilý systém opustit? Byli bychom ochotní přijmout, že nás to bude něco stát? Zároveň bychom se však mohli radovat.
Napadá mě mnoho příkladů a ráda bych je slyšela i od vás. Co vás napadne, když se řekne „opustíme chamtivý systém“? – Snaha o útěk od chamtivého kapitálového systému by např. mohla vypadat stejně jednoduše, jako kdybyste si v pondělí dali delší pauzu na oběd. Nedělám si srandu. Zdřímli si uprostřed dne, protože nejste to, co produkujete. Nejste to, co konzumujete. Nebo byste trávili čas v modlitbě či s druhým člověkem. Dělat to vědomě může být způsob, jak se odchýlit od neustálého tlaku na produktivitu.
Můžeme dělat malá rozhodnutí. Tak mě napadlo: útěkem z chamtivého, prohnilého systému může být rozhodnutí sloužit ve vedení zde v našem sboru – to je moje správcovská nestydatost. A co ti, kteří se ochotně přihlásí, aby nám pomohli věrněji žít podle našich hodnot? Věřím, že na našem odhodlání a přítomnosti zde záleží a že si potřebujeme vzájemně pomáhat, abychom byli společenstvím víry, kterým toužíme být, abychom se snažili žít v Boží alternativní ekonomice. Potřebujeme se. Potřebujeme, abychom v tom byli všichni společně. Takže to je další věc, která mě napadla.
A pak je tu ještě jedna věc. Velká. Prodáváme náš kostel a budeme v pokušení. Už jsem na to myslela: vzít peníze a myslet jen na sebe, myslet jen na budoucnost Tabernacle United a na zajištění naší budoucnosti. Ale co kdybychom udělali to, co by vládce v tomto podobenství označil za zlé rozhodnutí? Co kdybychom učinili zlé a pošetilé rozhodnutí, a určité procento z výtěžku z prodeje budovy vyčlenili na pomoc poškozeným? Udělejme to jako to udělal Zacheus, protože ano, i my jsme spoluviníky rasistických systémů, které okrádají barevné lidi o jejich majetek a domov v této čtvrti. Jsme toho součástí. Budeme v pokušení dělat s těmito penězi různé věci, protože jich na chvíli budeme mít v ruce hodně. Takže právě tady si musíme pro sebe propojit tečky v evangeliu, abychom si uvědomili, co to znamená být věrný a jak se můžeme odpovědně rozhodnout odklonit se od chamtivých systémů. A zatím, když stále máme tuto budovu, odklonit se od chamtivých systémů může vypadat i tak, že svůj prostor budeme nabízet zdarma, jak jsme to dělali už dříve, skupinám, které to potřebují, které odvádějí úžasnou práci v komunitě, ale nemají mnoho peněz nebo majetek. Můžeme využít svůj prostor a tak se odklonit od tohoto druhu kapitalistického transakčního systému. Takže vás chci pozvat, abyste se podělili o své nápady. Co by to znamenalo pro vás a pro nás a jak bychom v tom mohli být společně. Věřím, že právě toto je pozvání tohoto podobenství o útěku od chamtivých systémů. O tom, jak se stát učedníky. O tom, co také patří k tomu, když se člověk stává učedníkem. Bude radost a bude také daň. Naše rozhodné činy nebudou vstřícně a jednostranně schvalovány ani chváleny. Můžeme leccos ztratit. Můžeme ztratit peníze, materiální bohatství, souhlas okolí nebo přátelství. Co Ježíš opakovaně říká? Kdo ztratí svůj život pro evangelium, svůj život získá. Amen.
Vybrala a přeložila Daniela Bísková
Dál stojíme za Ukrajinou
V neděli 15. 2. 2026 se konala již pátá Modlitba za Ukrajinu, spojená s pochodem od ukrajinského k ruskému velvyslanectví. Sešlo se asi 90 účastníků. Přinášíme proslovy, které během setkání zazněly, a modlitby různých účastníků, jejichž témata jsme spojili dohromady, třebas pro inspiraci pro nějaké vaše shromáždění. T.
Co mne naučila válka
Tým Koridoru UA už skoro čtyři roky pracuje přímo na Ukrajině. Ne z kanceláře, ne z analýz – ale z ulic, z vesnic a ze sklepů, kde lidé denně přežívají ostřelování ruských raket a dronů. My vidíme tuhle válku z pohledu obyčejných Ukrajinců, se kterými každý den pracujeme, kteří s námi táhnou humanitární pomoc a kterým pomáháme postavit se znovu na vlastní nohy. A právě proto nemůžeme mlčet.
V posledních měsících všichni sledujeme obrovský tlak na Ukrajinu, její obyvatelstvo, politickou reprezentaci, civilní a kritickou infrastrukturu. Podpora spojenců je dlouhodobě nedostatečná a velká část naší veřejnosti lhostejná. Česká vládní reprezentace seškrtává peníze na humanitární pomoc a psychologickou péči o ukrajinské děti. To vše přináší riziko, že lidem, které denně potkáváme, bude vzato to, za co bojují od prvního dne. V této válce nejde jen o území nebo jazyk, ale jde především o zásady a principy, na kterých stojí svobodný svět, tedy i ten, ve kterém žijeme my.
Ukrajina prochází nejtěžší zimou od začátku války. A my v Koridoru stojíme jednoznačně na straně Ukrajiny, na straně svobody a demokracie. Dodáváme kamna, generátory, svíčky a mnoho dalších věcí, které pomohou tyto časy přežít. A právě na tomhle principu stojí naše práce v Koridoru. Pomáháme lidem přežít válku – ale zároveň pomáháme chránit právo Ukrajinců rozhodovat sami o sobě. Ne o tom, aby byla Ukrajina něčí. Ale aby byla jejich.
Situace v roce 2025 a celá naše práce od roku 2022 mi ukázala něco, co jsem si do té doby nedokázal představit. Není to ani tak pocit nepostradatelnosti nebo nějaká nutnost být výhradně na místech, kde jde do tuhého, jako spíše potřeba být přítomný u změny celého našeho dosavadního způsobu života a proměny našeho myšlení. Na začátku to nebyla touha něco změnit, ale spíše jen někomu pomoci. Nedokázal jsem už déle stát a stále jako na začátku mě to vede k pomoci ostatním. Přestal jsem se ptát sám sebe, zdali to chci dělat, a začal jsem se rozhodovat podle toho, jestli můžu. Válka tě naučí, že když můžeš, tak musíš. V tomto ohledu s vámi chci sdílet část své svobody, která se projevuje právě tím, že mohu svobodně nakládat se svým časem a počínáním. Smysl pak nacházím právě v pomoci slabším a lidem v nouzi.
Připravenost a schopnost se rychle a svobodně rozhodovat se od začátku stala hlavním hnacím motorem naší týmové práce. Každý rok díky lidem, kteří podporují Ukrajinu, téměř zdvojnásobíme svoji pomoc a přes všechny situace a těžká rozhodnutí, kterých je v naší práci opravdu mnoho, stále zvyšujeme naše kapacity a objem pomoci nezávisle na naší politické reprezentaci.
To, co humanitární práce přináší, kromě naděje na změnu mnoha životů k lepšímu, je především bezprecedentní svědectví o tom, jaké hrůzy je možné zažít ve 21. století a jak lhostejný západní svět k těmto problémům zůstává. A ačkoliv se v mnoha případech k pomoci staví kladně a umožňuje nám ji vykonávat, obecně ji vykonává stále nedostatečně. Dobrovolnictví a způsob naší práce reaguje právě na nedostatečné pokrytí dané problematiky většími organizacemi a státy, jejichž ztuhlost a neosobní přístup k danému jednotlivci staví bariéry, které musíme každý den překonávat. Každý člověk, se kterým se setkáte, je potřebný a může být hluboce traumatizovaný. Je jedno, má-li chytrý telefon, je dobře oblečený, jde sám nebo s partnerem, má nějaké peníze, nebo nemá nic. Každý jeden mohl přijít o všechno a vy se s ním setkáváte v momentě, kdy jde do neznáma, kdy musel vše opustit a potřebuje na cestě podpořit, poradit nebo jen slyšet dobré slovo. Naše práce není jen o materiální podpoře a „odstranění“ daného problému, ale také o přítomnosti a psychologické podpoře. Lidé se na nás mohou obrátit v nouzi, my jsme ti, kdo je vyslechne a nabídne pomoc!
Člověku rychle dochází, že pokud se nezapojí většinová společnost ani on sám, nic se přeci nemůže změnit. Moje rozhodnutí pomáhat lidem, jak nejvíce je to možné, vychází z vědomí a z uvědomění, že právě přijetí vlastní osobní zodpovědnosti za postoj široké veřejnosti a lidstva obecně je tolik potřebnou proměnou, ke které jsme vyzýváni situací okolo nás. Jsem přesvědčen, že je od nás žádáno podílet se na řešení takových situací a krizí. Stále se proto držme základních principů: Jak bychom chtěli, aby se zachovali lidé k nám, tak se nyní chovejme my k nim. Je otázkou na každého z nás, jak s takovou odpovědností naloží.
Proto stojíme pevně na straně Ukrajiny – na straně spravedlnosti, obyčejné lidské slušnosti a solidarity.
Protože svoboda a demokracie nejsou samozřejmost. A když je někdo napadne, musíme je bránit.
Věříme, že se Ukrajina nevzdá svých zásad výměnou za rychlé, ale prázdné slova o příměří. Věříme v nezlomnost Ukrajiny. A věříme, že i my v Evropě najdeme odvahu stát za tím, co je správné.
Matouš Bláha, Koridor UA
Nepřivyknout a nenechat se unavit
Ruský vpád na Ukrajinu začal před téměř čtyřmi lety. Všichni jsme byli v šoku z tak bezostyšného násilí a brutality. Když jsem viděl, jak rozhodně, statečně a účinně se Ukrajinci brání, a když jsem potom sledoval, jak rychle vytlačují okupanty z obsazených území, nabyl jsem dojmu, že to celé nebude dlouho trvat, že je to otázka několika měsíců. Mýlil jsem se. Osvobozování zabraných území se zastavilo, krutost nabývala stále zrůdnějších podob.
My lidé máme zvláštní schopnost, totiž zvyknout si, adaptovat se snad v každých podmínkách. Především pokud se okolnosti mění pomalu, anebo stav trvá dlouho, zvykneme si na nepohodlí, útisk, pronásledování, fyzické i psychické násilí. Dokonce i na smrt jsme schopni a ochotni si zvyknout. Je to nepochybně naše přirozená strategie, která nám umožňuje přežít. Za jistých okolností to je pochopitelný postoj.
Jsou však situace, kdy zvyknout si znamená nebezpečí a přináší zkázu. Je to přivyknutí, kdy zavíráme oči před utrpením a smrtí jiných lidí. Je to přivyknutí, které ponechává volné pole pro řádění násilí, zvyknutí si, které fakticky podporuje cynického agresora. Takovéto přivyknutí ubližuje jiným a v základu zrazuje naše vlastní lidství. Když se budeme utěšovat iluzí, že se nás cizí neštěstí vůbec netýká, nakonec sami odneseme svou rádoby pragmatickou lhostejnost neméně než ti, jejichž bolest jsme nechtěli vidět. Těžce na nás dolehne zkáza, která se zdála být tak daleko. A navíc ztratíme vlastní čest, kterou jsme mohli uchovat, kdybychom alespoň trochu pomohli. Co se nám může jevit jako až bezvýznamná nicotnost (a proto se prý nemá smysl o něco takového snažit), může být tam cenou lidského života.
Apoštol Pavel několikrát různým adresátům klade na srdce, aby při konání dobra nepropadali únavě. Opakování myšlenky nepochybně prozrazuje vlastní hlubokou zkušenost. Každé dobro něco stojí, za každým dobrem stojí úsilí. Konání dobra unavuje. Počítejme s tím, že vytrvat v poskytování pomoci přináší i vyčerpávání sil. Vynaložme potřebné úsilí, abychom si nezvykli na válku na Ukrajině s veškerým utrpením, které přináší. Neochabujme v pomoci v míře, jakou můžeme každý z nás poskytnout. Není rozhodující, jak velká je. Rozhoduje, že vůbec je. Když podpoříme Ukrajince, kteří vlastní zemi brání, i ty, kteří u nás hledají útočiště, věřím, že Ukrajina zvítězí.
Fr. Benedikt Mohelník OP
Jako když se můžeme opřít o vaše záda
Severně nad Oděsou jsou vesnice. Před sto lety české, dnes smíšené. Češi, Ukrajinci, Moldované, Rusové. Protestanté, pravoslavní, katolíci. Žili spolu ve vzájemném respektu. A žijí tak i dnes, v čase ruské agrese. Za posledních třicet let tam přijelo bezpočet návštěv z České republiky. Většinu z nich organizuje ČCE. I proto jsem tam mohl být mnohokrát. Naposledy v době ruské agrese, dvakrát v roce 2024 a jedenkrát v loňském roce. Tři věci bych chtěl zmínit.
(1) Naší pomoci z ČR si velmi váží. Více, než si umíme představit. Děkují za pomoc věcnou, finanční, i za naše modlitby. Mohu to potvrdit. Je to nejprve zvláštní pocit mluvit k lidem, jejichž synové, manželé, otcové, sourozenci, sousedé a přátelé jsou právě ve válce, na frontě. Nedaleko přibývají hroby padlých. Chvěje se vám hlas a máte pocit nepatřičnosti. Kdo jsem já, abych jim něco povídal? To, co zažívají, převyšuje moje zkušenosti. Máte chuť toho nechat. Ale pak vás přemůže cosi. Nějaká moc vás naplňuje a vy víte, že vlastně to musíte vyslovit a vyřídit. Vyslovit a vyřídit naši podporu. Ujištění, že na ně myslíme, modlíme se za ně, pomáháme. Ta moc podivuhodně působí, že ztratíte ostych, přestanete myslet na to, aby to neznělo lacině. Protože když to vyslovujete a ono to zní, je jasné, že to laciné není. Vidíte soustředění těch, kdo poslouchají. Někdo náhle zhluboka dýchá, jiný si otírá slzy. Tím chci, přátelé, povědět – naše pomoc Ukrajině, naše modlitby za Ukrajinu – mají smysl. I když takhle na dálku jejich účinek možná jen těžko vnímáme.
(2) Jako křesťan bych řekl, že je patrné, že ta moc je Boží a není z nás. To jsou slova apoštola Pavla. Popisuje, kolikrát měl v životě namále. Jak už byl skoro konec, ale nebyl. Říká – ze všech stran jsme tísněni, ale nejsme
zahnáni do úzkých. Jsme bezradní, ale nejsme v koncích. A pak – jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni. (2 Kor 4) Vždy jsem si říkal, že logicky by měl Pavel napsat – jsme pronásledováni – ale utečeme, nenajdou nás. Ale on píše – jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni. Těmi slovy dokládá, jak důležité je vědomí, že ve strašné situaci nejsem opuštěn. Jak důležité je, nebýt opuštěn. Statečné, pronásledované Ukrajině můžeme pomoci tak, že stav jejího opuštění nedovolíme. Budeme jej rušit, nedovolíme, aby vznikl, nedovolíme, aby opuštění nastalo.
(3) Farářkou je v té oblasti Marie Provazníková, paní, které je přes 80 let. Žije v malé vesničce, dřela až do důchodu v kolchoze. Pak se stala farářkou, a také autoritou pro širé okolí. Není snadné s ní nyní telefonovat. Většinu dne a noci jsou bez proudu. Ale povedlo se. Říkal jsem jí, že zde teď k vám budu mluvit, aby mně poradila, co povědět. První, co řekla, že každá podpora z venku, malá nebo velká, je důležitá. Abych vám to řekl, abyste to věděli. Tak to říkám.
A jak pomáhají modlitby? Odpověď hledala Marie celý náš rozhovor. Nechtěla užít frázi. A pak říkala, svou originální češtinou – modlitba za nás? No to je, jako když se můžeme opřít o vaše záda. To je obraz, co? Jako když se můžeme opřít o vaše záda. Pracujeme s tím obrazem každý, jak dovedeme, nemám pro něj jedno vysvětlení. Ale napadá mě: Kdo se opírá druhému o záda, ten se neschovává. Dívá se dopředu. Možná jen chytá dech, pro to, co ví, že ho čeká. Opírat se druhému o záda vyjadřuje touhu stát rovně. A také – až fyzicky cítit, že nejsem sám.
Přátelé, děkuji za to, že jsem vám to směl povědět.
Daniel Ženatý
Přímluvy
Za lidi na Ukrajině – za ty, které bolí ztráta nejbližších – i vlastní zranění – kdo opakovaně prožívají úzkost – Kyrie eleison.
Za ty, kdo zimu prožívají v mrznoucích bytech – bez elektřiny – v neustálé pohotovosti kvůli bombardování – Kyrie eleison.
Za vojáky bránící svou vlast – za ty, kdo prožívají ztrátu spolubojovníků – a musí se ptát po smyslu svého nasazení. Chraň uprostřed válečného násilí jejich lidství – Kyrie eleison.
Za lidi z Ukrajiny u nás, kteří tu potřebují najít bezpečí, spočinutí, síly – a za ty, kteří jim pobyt u nás mohou usnadnit a jejich břemeno ulehčit – Kyrie eleison.
Za odvahu pro křesťany a představitele církví – ať se dokážou postavit hlasům nenávisti, národního sobectví, nesnášenlivosti a stávají se hlasem naděje, spolulidství – milosrdenství Kyrie eleison.
Navracej stud politikům, kteří bezostyšně zneužívají situace Ukrajiny ke sbírání politických bodů – dávej vytrvalost a nadhled těm, kdo solidaritu s Ukrajinou ve veřejném prostoru prosazují – Kyrie.
Za lidi v Rusku – kteří protestují – nesmířili se a nesklonili hlavu před diktátorským režimem – za zapomenuté vězně svědomí, kteří též potřebují naši solidaritu Kyrie eleison.
Za nás – kterým Ukrajina leží na srdci – ať nepropadáme politickému fanouškovství, ale dokážeme unést dlouhodobou zátěž solidarity – a máme dost sil podporovat aktivity, které jsou aktuálně potřeba. Kyrie eleison.
Foto Jan Macháček a Jan Haken
SBÍRKA
Farní charita Litomyšl a Koridor UA spojily síly, aby společně naplnily dodávku Koridoru UA zdravotnickým materiálem pro mediky v Charkově, kteří každý den zachraňují lidské životy v extrémně náročných podmínkách.
Na začátku března vyrazí zaměstnanci Farní charity Litomyšl osobně do Charkova, aby materiál bezpečně dopravili přímo těm, kteří ho nejvíce potřebují. Nejde o anonymní pomoc – jde o konkrétní podporu konkrétním lidem na konkrétním místě.
Proč je vaše pomoc klíčová?
Válka na Ukrajině stále trvá. Každý den přináší nové raněné, nové pacienty, nové příběhy bolesti – ale také odvahy. Zdravotníci v Charkově pracují pod obrovským tlakem, často s omezenými zásobami materiálu. To, co je u nás samozřejmostí, tam může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Podpora Ukrajiny dnes není jen otázkou solidarity. Je to postoj. Je to obrana lidskosti, hodnot a svobody. Je to jasný signál, že v tom nejsou sami.
Co chceme zajistit?
– zdravotnický materiál pro urgentní péči
– spotřební materiál pro nemocnice a terénní mediky
– vybavení pro ošetření zraněných
Každý dar pomůže naplnit dodávku, která na začátku března vyrazí směrem na východ.
Sbírka je akutní!
Čas je klíčový. Dodávka musí být plná ještě před odjezdem. Prosíme, zapojte se co nejdříve – finančním darem, sdílením výzvy.
Společně můžeme přivézt nejen materiál, ale i naději. Společně můžeme ukázat, že solidarita má konkrétní podobu.
Děkujeme, že pomáháte s námi.
KORIDOR UA A FARNÍ CHARITA LITOMYŠL