Pohanství lze definovat jako povýšení určitého prostoru na poslední hodnotu. Pohanství má boha, který je vázán na určité místo vedle jiných míst a proti nim. Proto je pohanství nezbytně polyteistické. Polyteismus neznamená, že skupina lidí věří v několik bohů, stejně jako monoteismus neznamená víru pouze v jednoho boha. Rozdíl není v počtu, ale v kvalitě. Pouze tehdy, je-li jediný bůh výlučný Bůh, nepodmíněný a neomezený ničím než sebou, jde o pravý monoteismus a jedině tehdy je zlomena nadvláda prostoru nad časem.
Moc prostoru je velká a vždy aktivní, tvořivě i ničivé. Základní touhou každé skupiny lidských bytostí je mít vlastní místo; místo, které jim poskytuje skutečnost, přítomnost, životní sílu, které živí jejich tělo i ducha. To je důvod uctívání země a půdy, nikoliv půdy obecně, ale této půdy konkrétní, a nikoli země jako takové, ale božských sil spojených s tímto konkrétním kusem země. Je však mnoho kusů země, jsou mnohé lány pudy a každý z nich má pro určitou skupinu lidí tvořivou moc, a tudíž od této skupiny vyžaduje božskou poctu. Božská pocta znamená poslední úctu, bezpodmínečné uctívání, protože vše božské je z definice poslední, neomezenou mocí. Avšak každý prostor je omezený, a tak vzniká konflikt mezi omezeným prostorem všech lidských skupin a celého lidstva a neomezeným požadavkem, který je následkem zbožštění tohoto prostoru. Bůh jedné země bojuje s bohem druhé země, neboť každý prostorový bůh je imperialistický již proto, že je bohem. Zákon vzájemného ničení je tedy nevyhnutelným zákonem mocností prostoru.
Prostor znamená více než kus pudy. Zahrnuje všechno, co má povahu „bytí vedle něčeho jiného“. Příklady prostorových pojmů jsou pokrevnost a rasa, klan, kmen, rod a rodina. Víme, jak mocní jsou bozi, kteří poskytují poslední důstojnost a hodnotu určité rase a zvláštnímu pokrevnímu společenství. Důležitou charakteristikou všech těchto útvarů je, že kromě nich jsou-i jiné rasy, kmeny atd. V těchto útvarech má své kořeny i lidská kultura a nepřekvapuje, že se jim vždy dostávalo vědomého í nevědomého uctívání od těch, kdo k nim patří; a tedy že si činily nárok na obecnou platnost.
Moderní nacionalismus je aktuální formou, v níž prostor vládne nad časem a kde je polyteismus každodenní skutečností. Nikdo nemůže popřít obrovskou tvůrčí sílu národního společenství. Nikdo by se nechtěl připravit o fyzicky a psychologický prostor svého národa. Nikdo to nemůže udělat, a také to nikdo neudělal, aniž by utrpěl ztrátu. Na druhé straně naše generace zažila několikrát nejstrašnější vzájemnou zkázu prostorově soustředěných mocností. Z „bytí vedle jiného“ se nezbytně stává „bytí proti jinému“ ve chvíli, kdy se dostane božské pocty určitému prostoru. A to je případ každého nacionalismu na celém světě, nejenom v zemích, které se pokoušejí pro své nacionalistické pohanské krédo zavést náboženskou symboliku a kult.
Mezníkem v dějinném sváru mezi prostorem a časem je prorocká zvěst. Zrození člověka z přírody a navzdory přírodě odpovídá zrození profétismu z pohanství a navzdory pohanství.
Jeho zrod je symbolizován ve vyprávění o povolání Abrahama. Příkaz Abrahamovi, aby opustil vlast a otcovský dům, je příkazem opustit bohy půdy, krve, rodu kmene a národa; to jest bohy prostoru, bohy pohanství a polyteismu, bohy, kteří stojí jeden vedle druhých – i kdyby jeden z nich byl nejmocnější. Pravý Bůh, který mluvil k Abrahamovi, nemůže být ztotožněn s rodovým nebo městským bohem. Ve chvíli, kdy toto ztotožnění hrozí, musí se Bůh vzdálit od těch, kteří jej uctívají. Představitelem této roztržky je prorok. Nepopírá Boha otců, ale protestuje proti zneužití tohoto Boha kněžími půdy a krve, kmene a národa. To je zvlášť zřetelné u velkých proroků, kteří ohlašují úplné odmítnutí vyvoleného národa, bude-li uctívání Boha pokračovat jako pohansky kult s pohanskou etikou a politikou.
Pohrůžka, již poprvé slyšíme od Amose, je mezníkem v dějinách náboženství. V žádném jiném náboženství nebylo slýcháno, že by bůh mohl zničit svůj národ, aniž by byl zničen sám. Ve všech náboženstvích bůh umírá spolu s lidem, který jej uctívá. V profétismu však není boží sláva roztržkou s vyvoleným národem zmenšena, ale zvětšena. Toto a pouze toto je konec polyteismu. Boj proti bohům prostoru vedli ti proroci, kteří ničili svatyně po celé zemi a tak podtínali kořeny oživování pohanství a soustřeďovali kult do Jeruzaléma. A když Jeruzalém padl, byl Bůh času tak mocný, že přetrval tuto nejhroznější katastrofu a stal se Bohem celého světa, před nímž jsou národy jako písek mořský. To byl triumf v celém pohanství nepředstavitelný. Byl možný díky principu oddělení, který byl obsažen v příkazu Abrahamovi.
V novozákonní době je poselství proroků naplněno zvěstí o tom, že Bůh nemá být uctíván v chrámu ani na hoře, ale v duchu a v pravdě. Když tuto zvěst překrucoval bezčasový gnosticismus a mystika, překonala křesťanská církev – v jednom z bojů na život a na smrt – ve jménu Starého zákona pokušení stát se skupinou jednotlivců bez času, nespojených s fyzickým a psychologickým prostorem, ale s bezčasovým prostorem mystiky. A když bylo křesťanství ztotožněno s psychologickým prostorem viditelné církve a ještě více podřízeno fyzickému prostoru (římskému knězi), vyhlásil reformační protest znovu prorocké popření bohů prostoru. A když dnes v důsledku sekularizovaného protestantismu vzniklo vakuum, do něhož ve všech zemích pronikají staří pohanští bohové půdy a krve, rasy a národa, jsou stále slyšet hlasy, které ukazují, že příkaz Abrahamovi nebyl zapomenut.
Bůh času je Bohem dějin. To znamená především, že je to Bůh, který v dějinách jedná směrem ke konečnému cíli. Dějiny mají zaměření, cosi nového bude v nich a skrze ně vytvořeno. Tento cíl se popisuje různými pojmy: obecný stav blaženosti, vítězství nad démonickými silami (které představují imperialistické státy), příchod božího království v dějinách a nad dějinami, proměna formy tohoto světa atd. Máme mnoho symbolů, některé více imanentní, jako ve starém profétismu a v moderním protestantismu, některé více transcendentní, jako v pozdní apokalyptice a v tradičním křesťanství, ale ve všech je čas za den, tvoří cosi nového, nové stvoření, jak říká Pavel. Tragický kruh prostoru je překonán. Dějiny mají pevný pořádek a pevný konec.
Dějiny jsou v profétismu univerzálními dějinami. Omezení prostoru a hranice mezi národy jsou popřeny. V Abrahamovi budou požehnány všechny národy, všechny národy budou uctívat Boha na hoře Sionu, utrpení vyvoleného národa přináší spásu všem ostatním. Svatodušní zázrak překonává přehrady mezi jazyky. V Kristu je kosmos, vesmír, spasen a sjednocen. Misie si činí obecný nárok ve snaze vytvářet nerozdělené lidské vědomí. Čas je naplněn v dějinách a dějiny jsou naplněny v univerzálním božím království, v království pokoje a spravedlnosti.
To nás přivádí k poslednímu bodu ve sváru mezi časem a prostorem. Profétický monoteismus je monoteismem spravedlnosti. Bohové prostoru nutně spravedlnost ničí. Neomezený nárok každého prostorového boha se nevyhnutelně srazí s neomezeným nárokem jiného prostorového boha. Vůle k moci jedné skupiny nemůže být spravedlivá k jiné skupině, to platí o mocenských skupinách uvnitř národa i o národech navzájem. Polyteismus, náboženství prostoru, je nutně nespravedlivý. Neomezený nárok jakéhokoli boha prostoru ničí univerzalismus obsažený v ideji spravedlnosti. To a jenom to je smysl profétického monoteismu. Bůh je jediný Bůh, protože spravedlnost je jen jedna. Prorocké pohrůžky vyvolenému národu, že jej Bůh zavrhne pro jeho nespravedlnost, jsou skutečným vítězstvím nad bohy prostoru. Deuteroizajášův výklad dějin – že totiž Bůh volá cizí národy, aby potrestaly jeho vlastní národ za jeho nespravedlnost – pozvedá Boha na Boha univerzálního. Tragédie a nespravedlnost patří bohům prostoru; naplnění historie a spravedlnost patří Bohu, který jedná v čase a skrze čas, a tak sjednocuje rozdělený prostor svého vesmíru v lásce.
Úryvek ze stati Svár času a prostoru, sborník Biblické náboženství a ontologie, str. 92–98, Kalich 1990