ProScripta 8/2003

Číslo

Příběh okupace vsi Hrádku u Manětína na Plzeňsku vypráví ve více na sebe navazujících záznamech manětínského děkana pátera Františka Wonky lidské zážitky a historické události posledních měsíců před okupací Českých zemí hitlerovským Německem na okraji tehdejších Sudet a na okraji II. světové války.

Autor těchto záznamů se narodil 11. května 1900 rodičům Josefu a Viktorii Wonkovým v Úpici v Podkrkonoší. Tak jako většina tehdejších obyvatel Podkrkonoší ovládal i František Wonka český a německý jazyk stejnou měrou dobře, aniž by byl o to méně Čechem. Znalostí druhé řeči nezchudl, nýbrž jí byl obohacen.

Po studiu na německém benediktýnském klášterním gymnáziu v Broumově odchází roku 1920 dále studovat do Říma. Po ukončení studií nastupuje v roce 1925 jako kaplan do děkanského chrámu svatého Jana Křtitele v Manětíně u Plzně, kam si ho jako neobyčejně nadaného „služebníka Páně“ vyžádal tehdejší majitel manětínského panství a zámku hrabě Jan Lazanský z Bukové.

Po třech letech kaplanského působení a po odchodu představeného manětínského děkanství Msgre. Josefa Pomrhonce byl František Wonka roku 1928 ustanoven děkanem. V tomto úřadu setrval až do svého úmrtí v roce 1967.

Jako kněz i jako soukromá osoba byl Wonka vždy zastáncem idejí křesanského humanismu a praktické každodenní lidskosti. Jeho zájmem byla i historie, kterou lidu přibližoval při svých kázáních. Z děkanského, městského a zámeckého archivu čerpal vědomosti o bohatých dějinách kraje a slávě manětínského barokního umění – působili zde takoví mistři jako Petr Brandl a Jan Brokoff.

Jako pedagog vyučoval páter Wonka na českých i německých školách v Manětíně a v okolních obcích, kam, jak to bylo tenkrát běžné, chodíval jako přespolní pěšky. Když byly roku 1964 objeveny u Hrádku pozůstatky starověkého keltského hradiště, podílí se i již 64letý František Wonka nadšeně na archeologických vykopávkách.

Dne 29. dubna 1967 děkan František Wonka náhle umírá. Na jeho poslední cestě jej doprovází téměř celý kraj. Je deštivý den, ale na 1600 lidí z celého Manětínska se schází u jeho hrobu. V jejich čele tehdejší pražský biskup Dr. František Tomášek.

Osud českého pohraničí sice nelze měřit pouze na příkladu vsi Hrádku, přesto však jsou Wonkovy záznamy velmi cenným historickým svědectvím současníka o událostech onoho těžkého podzimu 1938 a o věcech následujících.

Deník pátera Františka Wonky pokračuje sice až do roku 1945 a stal se tak mnohem obsáhlejším, než si to sám Wonka původně představoval, naše vyprávění sahá však jen do okupace českých zemí hitlerovským Německem 15. března 1939. Zánikem Československé republiky a zavedením protektorátu skončila tenkrát, alespoň prozatímně, ona sudetská krize, která byla původním předmětem Wonkova deníku a příčinou jeho vzniku.

V Hrádku nedošlo na podzim 1938 k pronásledování českého obyvatelstva ze stany jeho německých sousedů. Ani na jaře roku 1945, kdy obec postupně obsadily americká a sovětská armáda, se neděly takové násilnosti proti německým obyvatelům vsi jako v čistě německých oblastech „hlubokých“ Sudet. Někteří hrádečtí Němci, kteří se pro nacisty jednoznačně neangažovali, zůstali po osvobození Československa ve své vsi a jejich potomci žijí na Manětínsku dodnes.

I když příběh obce Hrádku není typický, je hlubokým lidským a národnostně nestranným důkazem a výpovědí o událostech osudných let 1938 a 1939.

Alexander Oswald Eret (red. kráceno)

 

Páter František Wonka,

Obsazení Hrádku 1938

(Výpisky z deníku manětínského děkana dp. Pátera Františka WONKY)

pátek, 14. října 1938:

Včera ráno se po městě Manětíně roznesla zpráva, že si Němci místo vsi Újezda vezmou obec Hrádek. Máme tam dnes 45 procent českého obyvatelstva, dobrých duší, a proto z toho byl poplach. Naši celníci tam jeli a našli skutečně říšskoněmecké vojáky u německé rodiny Seidlů, kde je domácí paní hostila. Poslali je na demarkační čáru a paní Seidlové vysvětlili, že tohle nejde. Tak zůstal Hrádek náš, až na starý Pardouskův mlýn asi kilometr za obcí, který okupovali říšští Němci.

sobota, 15. října 1938:

Dnes v den svaté Terezie se má rozdílet obecním chudým podpora. Ta je však uložena v záložně a tam mohou vydat jen tři procenta. Proto je rozdílení odloženo.

Těším se do Hrádku na naše, kteří nám jej uhájili. Ve městě mi říkají, že dnes sebrali celou Chlumskou horu nad Hrádkem, až skoro ke kapličce. O tom se přesvědčím třeba zítra. Před Hrádkem se mne ptají celníci, kam jdu. Nevím, zda úředně nebo po kamarádsku, protože se stýkáme velmi přátelsky.

Celníci jsou ubytováni v sousední vsi Brdě i v Hrádku samotném, všude prý asi dvanáct. V Hrádku navštěvuji českou rodinu pana Michla. Právě tam uklízeli po celnících, kteří se u nich stravují, jakož i jinde. Pan Michl se vrátil včera z třítýdenního vojenského cvičení na Slovensku. Vyprávěl, jaké starosti prožíval, není-li Hrádek zabraný. Z mapy v novinách „Zpravodaj“ to nevyčetl, v Rakovníku o tom nikdo nic nevěděl. Do Rakovníka dojel v 9 hodin ráno a dozvěděl se k nemilému překvapení, že vlak do nejbližší železniční stanice v Mladoticích pojede až večer. Sháněl taxi, ale rozmyslel si pak dát za cestu 260 korun. Naštěstí jela lokomotiva na železniční správu do Plzně a vzala ho sebou. Jak mu spadl kámen ze srdce, když se v Mladoticích dozvěděl, že Hrádek zůstal nám. Tedy i on zůstane s rodinou a s malou dvouměsíční dcerkou a hospodářstvím v naší republice.

Česká škola Matice školské stojí za Hrádkem. Je to roztomilá budova s nádherným výhledem do kraje. Se zvláštním pocitem se dnes dívám na šedou mramorovou tabulku, kde zlatý nápis hlásá, že školu tu postavila Národní jednota pošumavská na obranu státních hranic. Dříve jsem na to hleděl jinak, teď ale opravdu ani necelý kilometr a jsme v Třetí Říši. Nebýt té školy, pravděpodobně by byla Třetí Říše i zde.

Kolik těch hraničářských škol české Matici školské vůbec ještě zůstalo? Ale zeptejme se kajícně: Kolik takových škol bylo posvěceno, v kolika byl zavěšen kříž? Hrádecká škola sice posvěcena nebyla, ale kříž si tam lidé zavěsili sami. Vděčně jsem se na něj dnes podíval.

V kabinetě a v bytě mladého, o češství zasloužilého hrádeckého pana učitele se ubytovali celníci.

pondělí, 21. listopadu 1938:

V pátek přinesla paní Braunová zprávu, že hrádeckého pana Kordu zavlekli do Německa, když si šel do lesa za demarkační čárou na pařezy. Divíme se, proč vůbec na pařezy chodil, a soudíme, že ho tam spíš někdo ze msty zlákal. Ač sám Němec, byl pan Korda totiž zadobře s tamními Čechy. Teď běda mu! Po celém Manětíně se o něm mluví. V sobotu jsem zamýšlel stavět se v Hrádku u Kordů a přeptat se na to. Pro nedostatek času jsem se k tomu ale nedostal.

Zato včera v neděli přišel pan Korda sám a vysvětlil, jaké dobrodružství prožil. Byl opravdu sebrán – pravděpodobně na udání nějakého henleinského ordnera ze Sudet. Z hrádeckých Němců utekli totiž do Třetí Říše z vojny hrádecký šenkýř Rott a mladý syn domkáře Hössnera.

Korda chodil na pařezy už déle. Má k tomu propustku i všechna ostatní povolení. Ale když si odvážel se svým šestnáctiletým synem poslední náklad, hocha pustili a otce na hranici sebrali. Nejdřív ho vezli na policii do Chlumu, kde ho vyšacovali, pak autem na okres do Žlutic, kde ho podrobili mnohem důkladnější prohlídce a zavřeli ve vězení do cely, kde vězní i žida Bergmanna z nedalekých Nectin. Marně se dovolával známých, neznali se k němu. Až říšskoněmecký důstojník ho v sobotu ráno před soudcem propustil, když dokázal, že pan Korda má všechny věci v pořádku.

V žaláři měl jen jednu přikrývku. Dávali mu bramborovou polévku a horkou černou kávu, v sobotu čočku, na kterou ale nečekal a běžel pěšky domů, radostně, jako by vyhrál milion. Pochvaloval si říšské Němce, že jednají velmi vlídně. Jeho hoši ho s propustkou hledali v Chlumu i ve Žluticích. Peníze, přes 300 korun, které měl sebou na zaplacení úroku v manětínské německé záložně, mu odňali s tím, a si asi za tři týdny pro ně přijde. To je velmi znepokojivé! Naše úřady se již chystaly zakročit o jeho propuštění, nebo byl čtyři dny v zajetí.

Dnes ráno v pondělí vypravuji panu učiteli, který je zároveň ředitelem české školy, co jsem slyšel: I Němci v Říši měli prý svého špióna „Očenáška“ a zachytili rozhovory, které po telefonu vedl bývalý československý president Dr. Edvard Beneš s Janem Masarykem. Prý se v nich oba vyjadřovali s málo respektem o Hitlerovi a britském ministerském předsedovi Chamberlainovi. Němci to zachytili na gramofonovou desku, a když přijel československý ministr zahraničních věcí Dr. Chvalkovský k Hitlerovi, spustili mu gramofon. Ten asi poslouchal!

„Si non é vero, é bene trovato!“ říkával o takových pověstech můj zvěčnělý šéf na papežské stolici: By by to nebylo pravda, vymyšleno je to vtipně!

A to, co mi vlastně večer zase vtisklo pero do ruky: Paní Braunová přinesla novinku: Hrádek připadne k Německu. Ve čtvrtek bude obsazen a už jim vzkázali, aby se na to připravili. Též Vertlíkův mlýn u Hrádku s mlynářem Sůvou bude zabrán. O Újezdě a Manětíně se rozhodne do čtvrtka. Večer má přijet z domova hrádecký pan učitel. Zadrží ho zde, aby se ani netahal s kufrem do Hrádku. Paní Braunová to říkala jako zprávu všude potvrzenou. Nevěřil jsem, ale přece jsem se neubránil trochu sklíčenosti. V Plzni jsem četl v novinách, že západní hranice byla v Berlíně stanovena již 10. listopadu 1938, ale v Praze ji dosud nevyhlásili. Jsou to zase poplašné zprávy? Těch je plno. I expresident Dr. Beneš prý pracuje. Odletěl do Ruska a doufá, že dostane všechno zpět. Včera říkali, že Hitler pustí Moravu a do Vánoc i nás.

Je svatocecilský večer. Rozhlas vysílá milý pořad o muzice a muzikantech: „Dědeček vzpomíná na všechny písničky a šlágry za posledních 40 let“. Poslední písničku si stenografuji. Je to píseň o markytánce, kterou jsem rád poslouchal v době před kapitulací v září 1938, a lituji, že od té chvíle ji nehrají: „Děvče mé, pojď za armádou, oblékni si markytánský šat! Udělej kříž nad parádou, teď budem za chvíli bojovat. Hezká je barva modrá, červená, když kryje tvá bílá ramena. Pojď za armádou, vždy každý z nás tě musí mít rád!“ a končí slokou: „Zvedneme hlavy, zatneme pěsti, vzhlížíme vzhůru do oblaků; Dnes všichni svorně musíme nésti tu naši krásnou vlajku Čechoslováků!“

A tu mne zrovna napadlo: Jak dlouho ji poneseme my v Manětíně? Do čtvrtka? Ale i přesto bych zůstal u svých oveček, třeba i v Říši a v nejistotách před zlobou ordnerů.

V devět hodin večer jsem pozdě zapnul rádio na zprávy Československé tiskové kanceláře. Právě hlásí definitivní hranici. Obce na Chodsku: Klenčí, Trhanov a na okrese kralovickém: Hůrky, Rabštejn, Hluboká budou ve čtvrtek obsazeny. O Hrádku, Újezdě a Manětíně nic.

Píšu do deseti hodin v noci. Teď zachycuji všecko. O nás zase nic. Ale chudáci Chodové a vy ostatní! Jak dovedeme my, též ohrožení, s vámi cítit! Vaše dny pod krásnou vlajkou Čechoslováků jsou sečteny. Na jak dlouho? A co, když rozhlas nevyjmenoval všecko? Doufejme, že až k nám zábor nedojde. Je již čtvrt na dvanáct. Půlnoc se blíží a já lituji Chody. Pro dnešek dost.

středa, 23. listopadu 1938:

Neblahá zpráva o osudu našeho Hrádku se potvrdila, i když ji večerní rozhlas zamlčel. Vlastně vysílal zprávu, která nás dnes dráždí: Hůrky, Rabštejn i Hluboká jsou totiž už dávno zabrány. Proč o tom rozhlas vůbec povídá? Včera ráno byl plný Manětín poplachu, že je Hrádek ztracen. Celníci si hledají nové byty v sousedním českém Brdě. Pak přišli a ještě dnes stále chodí hrádečtí Češi i Němci do Manětína nakupovat. Včera o půl třetí odpoledne sem na radnici přivezli na dvou velikých autech celou hrádeckou školu. Vyklidili ji i s kamny. Bylo mi smutno, když sem před lety stěhovali cizí hraničářské školy, které jsem neznal. Tentokrát, když přivezli školu, kde jsem ještě v sobotu učil, mi bylo ještě smutněji. Rozhodl jsem se, že se půjdu do Hrádku rozloučit a zařídit vše potřebné, než bude tato naše farní obec přefařena.

Včera večer pršelo, dnes ráno bylo však krásně. Vyšel jsem v devět hodin ráno, ale šel jsem přes hodinu dlouho, nebo jsem se stále zastavoval se známými. Také pan Šebek, náš přespolní listonoš, tam dnes naposled pospíchal. V rokli mezi Brdem a Hrádkem právě vyznačovali vojáci a celníci hranici přes potok nahoru na stráň. Ta rokle s příkrými stráněmi se mi vždycky tak líbila.

Nejdříve jsem navštívil henleinovce a hrádeckého starostu pana Grögera. Paní Grögerová zrovna prala a byla velice překvapena mým příchodem. Starosta, domkář, byl doma.

„Tak se jdu s Vámi, pane starosto, rozloučit a mám k Vám poslední prosby.“ Hned mne vedli dál do nízké světničky, kde jsem tolikrát býval na křesanském cvičení hrádeckým dětem pro radost.

„Brzy budete přifařeni, myslím do Rabštejna. Dokud však nemám o tom vyrozumění od nadřízených a příslušných úřadů, vykonávám duchovní správu dál. Bude-li třeba zaopatřovat, vydejte o tom straně potvrzení podepsané i říšským úřadem, abych se jím mohl prokázat.“

Jak je to všechny zarazilo! Konec i zde s Manětínem, s kostelem, kde byli křtěni jejich dědové a děti, se hřbitovem, kde odpočívá tolik Hrádeckých! Mluvili jsme dál velmi srdečně, starosta přislíbil všechno. 154 let patřil Hrádek k našemu kostelu, od roku 1784, a teď se zase vrací tam, odkud jej císař Josef II. přidělil k nám.

Německé děti z Hrádku dnes neměly školu. Starostovy dcerky, které jsem obě křtil, byly doma a zesmutněly, když poznaly, že se děkan loučí. Dal jsem jim cukrové panenky, jaké jsem dával při křesanských cvičeních, a při odchodu jsem udělal všem starostovým dětem na čelo křížek: „Tak vás Pán Bůh zde všechny opatruj a buďte zdrávi!“

Vyprovodili mne na zápraží. Když jsem u nich seděl, přišel i listonoš: „Dnes nenesu nic. Buďte tedy s Bohem a mějte se dobře!“

„Cožpak zítra už nepřijdete?“

„Už ne. Dnes jsem tu naposled!“ a podal všem ruku.

Jsou to zvláštní pocity.

Od starostů jsem navštívil pana Leta, který se sem asi před 3 lety přestěhoval ze zebnické farnosti u Plas na Plzeňsku, když tu zakoupil stavení s políčky. Neumí ani německy. Je sám doma s dětmi, paní jela do města nakoupit. Dívám se na pěkný řezaný kříž s bílým porcelánovým korpusem, zavěšený nad stolem. Včera si jej zase přinesl z hrádecké školy, kam jej půjčil. Těší se, že jeho děti budou smět chodit do české školy v Manětíně a on k nám do kostela. Dělám dětem křížek na čelo, i malému buclatému pětiměsíčnímu Lojzíčkovi. Mařence ponechávám poslední číslo časopisu „Dětská neděle“ a všem nechávám něco cukroví. Pan Let odvede odpoledne krávu do Brda. Dluží něco v Plasích příbuzným, kteří mu půjčili, aby si mohl to hospodářství koupit. Nebude mít peníze, a proto jim dá krávu. Zítra by to již nešlo.

Další zastávku dělám u pana Michla. To je ten, který se právě před posvícením vrátil z vojny na Slovensku. Malá čtyřměsíční Mařenka pláče a babička naříká, jaká ji asi čeká budoucnost. Jako Letovi, tak i oni jsou hrádečtí Češi. Domácí Němci jim slibují ochranu a klid. Němci mají již připraveny prapory s hákovými kříži, z Čechů ale nikdo. Snad jim nebude rozumný Němec zazlívat, že jsou Češi.

„Na shledanou v Manětíně v kostele!“ Těšíme se, že se brzy poměry upraví tak, že budou smět volně přecházet přes hranici. Nejhorší budou asi ty první dny.

Pak jdu ještě k panu Pirnerovi, který má dosud prodej tabáku. Ve světnici je plno celníků, všude samá puška a čapka. Paní Pirnerová jim vaří dnes naposled oběd a její švagrová, naše paní Braunová jí pomáhá. Vzpomínají na velikonoční kázání, že jen jeden mohl říci: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět!“ Všichni v Hrádku usedlí Češi zůstanou. Kam by teď šli?

I ke škole se jdu ještě podívat. Vždy jsem tam chodil tolikrát. Cedule jsou pryč, i žerď na vlajku je sňata. Škola je zamčena. Dívám se, že odmontovali tabulku s nápisem: „Postavila Národní jednota pošumavská v roce 1937. Vše na obranu státních hranic.“

Pak se loučím ve třech německých rodinách. Nejprve u Seidlů, kde nedávno hostili německé vojáky. Nepočítali s tím, že se s hranicemi změní i farnost. U Kordů jsou jen staří doma a rovněž tak u Jíchů, kam jsem zašel naposled. A pláčou.

Cestou zpět se dívám, jak svítí slunce na svah i vesnici, dnes ještě naši, zítra již německou. Hranice je již vyznačena kůly a stromy obíleny. Blíží se poledne. Setkávám se s Hrádeckými. Nesou si v nůších živobytí, cikorku, chleba a petrolej. Loučíme se srdečně. Starý pan Wittmann připomíná, co napsal Masaryk: „Státy vznikají a státy zanikají – národ však zůstává.“ A vidím, že je všem teskno. To ale jen dnes. Zítra budou jásat, až do vsi vtrhnou ordneři a celníci v říšskoněmeckých uniformách. Kdy na nás zapomenou? Někteří z nich ve mně budili dojem, jako by počítali s tím, že i Manětín bude zabrán.

Večer ke mně přišel hrádecký pan učitel Jan Mesejda z Nového Bydžova. Chtěl provést poctivé vyúčtování: „Byl jsem v hrádecké škole celkem jedenáctkrát od září. Bylo by mi líto brát plat za školu, tak krutě postiženou, a proto ty peníze daruji Matici školské.“

Vzpomínáme s panem učitelem, jak jsme dělali „zapadlé vlastence“ a na zvláštní episodu: Vloni v září vlál na nové škole – ještě před jejím slavnostním otevřením – poprvé prapor, a to černý, nad úmrtím presidenta Masaryka. Tenkrát jsme si říkali žertem, jestli to je zlé znamení, a dnes večer jsme si na to vzpomněli. Pan učitel odjede zítra jako uprchlík k rodičům. Již dnes opustil Hrádek. U ordnerů je zle zapsán, nebo záslužně pracoval pro českou menšinu. A kdo ví, nevtrhnou-li tam ještě dnes v noci ordneři? Naši celníci vyklidí Hrádek zítra o půl desáté dopoledne a v deset hodin jsou už hlášeni Němci.

Je jedenáct v noci. Vy drahé duše v Hrádku, ustaraní hraničáři, i vy německé ovečky, které jste tolikrát intervenovaly v německých Žluticích o zábor! Dnes jste tedy poslední noc v Československu. Spěte sladce, můžete-li, a Bůh vás opatruj! Modlím se za vás. Svítí hvězdy.

Pár zajímavostí. Včera jsem poprvé sepisoval snubní protokol s dozorcem celní stráže, který zde působí.

Dnes o sedmé hodině večer oznámil rozhlas, že novým presidentem republiky bude pan Dr. Emil Hácha, 66letý nepolitický president zemského správního soudu. Dále hlásil, že naši politikové intervenují u německé vlády v Berlíně o navrácení Chodska, Jilemnicka a Děvína u Bratislavy. Nestraší tu zase výměna za Manětín?

čtvrtek, 24. listopadu 1938:

Vlahý podzimní den s bledým sluncem a přeháňkami. Náš Hrádek je pryč. Ráno přišel ještě pan Korda do manětínského kostela, chvilku byl naším milým hostem a pak jsme se loučili: „Pán Bůh vás opatruj!“

I on si pořídil včera v Manětíně hitlerovský prapor, aby jej mohl vyvěsit. Vyprávěl, jak při vyklízení školy jeden pán od Národní jednoty pošumavské udeřil sádrovým poprsím presidenta Beneše o zem, až se roztříštilo. Nikdy se už nevrátí…

Dopoledne a ještě po obědě jsem psal samé matriční listy pro německé úřady do Sudet a Rakouska a vzpomínal na poslední chvíle Hrádku. V deset hodin se tedy naplnil jeho osud. Snad tam přijdou jen ordneři a říšský celník nebo Grenzjäger. To postačí, aby nám byla celá obec odňata.

Odpoledne se dívám z úbočí Chlumské hory a ze stvolenské silnice na Hrádek a jeho opuštěnou školu. Nevlaje na ní žádný prapor. Ale hranice se posunula zřetelně k nám. Ne již v dálce u lesa Mentlinek, ale v samé Židovské jámě pod horou je nová, čerstvě otesaná hraniční závora přes silnici.

Dnes prý stanovili definitivní hranice: Již brzy k ránu šla komise do obecních lesů, které Němci při preitensteinské silnici vyklidili, a posunuli hranici až na katastr obcí Lesovice a Preitenstein. Vertlíkův mlýn prý přesto zůstal v ČSR.

Osobnost budoucího presidenta republiky Dr. Háchy neznáme. Divíme se jeho věku – 66 let. Když rádio hlásilo, že volbu vykonají až po neděli, povzdychli jsme si: Jen a neotálejí, nebo jim zatím umře a budou mít starost, kde sehnat nového.

pátek, 2. prosince 1938:

Do Manětína dnes přišel na propustku první občan z Hrádku, pan Wittmann. Propustku přes hranice si sehnal na německém okresu ve Žluticích s platností na tři dny. I u nás ji dávají s tak krátkou lhůtou. A teď je prý nutné pro ni jít až na český Okresní úřad v Kralovicích a dokonce prý stojí 7 korun. Donedávna ji vydávali na četnické stanici za 60 haléřů.

V neděli mluvila již paní Braunová s hrádeckými Čechy u závory na hranici. Přišli k ní všichni známí. Nic zlého se jim v Hrádku neděje. Jen panu Letovi se stýská po kostele. Do Rabštejna má daleko a nerozumí německy. I on dostal od říšských Němců boty a kabát. Dnes ke mně přišel po druhé z Hrádku Toník Kordů pro matriční doklady. Má naději, že dostane v Říši místo jako zručná kancelářská síla.

Zeptal jsem se ho, jak vypadalo obsazení Hrádku. Říkal, že v deset hodin přitáhlo asi 20 říšských celníků a na to 40;vojáků s třemi motorkami a kulometem. Zašli do hospody kamaráda šenkýře, kde se radili s předáky Sudetoněmecké strany Grögerem, Jíchou a Hössnerem. Pak tam řečnili a večer měli Siegesfeier – oslavu vítězství. Asi čtvrtý den přivezli z Německa všem Hrádeckým dárky: konservy, šaty, obuv a dávali je bez rozdílu Němcům i Čechům. Hrádecké děti, a to i moji čeští školáci, chodí do německé školy v sousední obci Kotanci. Škola české Matice školské je zavřená a chráněna jako soukromý majetek. Nakonec Toník řekl, že ještě před Vánocemi budou hranice otevřeny. Dnes bylo na výročním svatobarborském trhu, na který se sjelo dost kramářů, vidět, že jsou hranice zavřeny. Toník si ale nesměl vzít ani fenik sebou přes hranice.

pondělí, 5. prosince 1938:

Pozítří tomu bude týden, kdy zase máme hlavu státu. 30. listopadu 1938 byl ponurý den volby. Listonoš mi teprve v půl jedenácté doručil nařízení, že máme od 8 hodin ráno do 8 hodin večer vyvěsit státní vlajky. Tentokrát jsme vyvěsili prapor obzvláště rádi v naději, že nový pan president bude věřící katolík a poctivý člověk. Milou náhodou zůstal prapor vlát až do odpoledne příštího dne. Ráno jsem jel do Plas na konferenci vikariátního duchovenstva, kde nás bylo tentokrát minimum, totiž pouze šest, a zapomněl jsem říci, aby prapor sundali.

Cestou jsem si vzpomněl, že nový pan president je teď v chrámu svatého Víta v Praze na mši. Jak by bylo pěkné, kdyby přes tu chvíli vlál na manětínském děkanství státní prapor, ten, který je ušitý ze starého českého praporu mého rodného domu, kde vlál i 28. října 1918. A tak se i stalo! Vždy jsme se i v Manětíně 1. prosince pomodlili „na zbožný úmysl, aby Bůh všemohoucí našeho nového pana presidenta, jenž dnes započíná svůj těžký úřad ve jménu Páně, světlem Svým a požehnáním provázel.“

V Plasech v hostinci si stěžoval jeden kněžský laik, že volba presidenta se nesetkala s náležitým enthusiasmem širokých vrstev obyvatelstva. Všude mu zazlívají spodní proudy, že začíná se mší svatou, ač je to nejsprávnější a vlastně samozřejmé u věřícího inteligenta. Proto teď ovšem platí za klerikála. Ve škole jsme si ale s panem ředitelem řekli: „Ten bude právě dobrý!“.

Včera v neděli byly v Sudetech volby, jestli je vůbec možno toho slova užít. Výsledkem bylo 2 152 256 hlasů pro Hitlera a 26 497 hlasů proti němu. I u nás to bylo znát. Dostal jsem ze Sudet obálku dopisů s žádostí o matriční doklady s přetiskem: 4. prosince tvé „Ano“ Vůdci a hákový kříž.

Odpoledne zavlál na Chlumské hoře německý prapor. Dokonce v Manětíně jej dobře viděli. Večer hrála na vrcholku hory u jícnu hudba, řečnilo se, zpívala německá hymna a střílely rakety.

Nad výrostky, kteří v noci pomazali německé nápisy na obchodech a domy manětínských henleinovců barvou, vynesl československý soud přísný rozsudek: 2000 korun pokuty nebo týden vězení. Šlo tu však ještě o jiné provinění. Několik podnapilých mladíků zbilo za Újezdem německého celníka, a to sotva přispělo k representaci našeho státu.

Dnes zase straší – i teď ještě – naši Němci, že Manětín přece jen připadne k Říši. Ještě pořád se na to těší. Tomu ale nevěřím. Říšští již odstoupili z obecních lesů téměř celého újezdského katastru. Dnes večer jsme byli u Lesovic na hranici, kde také asi 150 metru ustoupili. Mají tam závoru, na ní rudé světlo, vedle oheň a na žerdi prapor, ale po tmě – po 17. hodině – už nebylo vidět, co na něm je.

Při návratu o štědrém svatomikulášském večeru jsem litoval uprchlíky ze Sudet, kteří nocují v komediantském voze na žlutickém rozcestí. Nakoupil jsem něco potravin a šel jsem se k nim podívat.

Šest lidí se tam tísní i s nábytkem ve voze, který si koupili za 1200 korun. Dluh na něj splácí měsíčně ze své renty 65 Kč. Jsou to Pfafflovi, němečtí uprchlíci z Novosedel, kde byli u nájemce dvora, žida Weigerta, a měli malé hospodářstvíčko. Poprvé se zmohli na dvě prasátka – ta však v Manětíně již prodali a prodali, ovšem pod cenou, již 4 kozy, aby měli co jíst. Pod vozem mají ještě 2 kozičky a psa. Jsou rádi, že mají aspoň střechu nad hlavou. Protože jsou Němci, nechtějí je ale Manětínští pustit do města. Do Novosedel se vrátit nechtějí, tvrdí, že by je tam zabili.

Dnes před týdnem, 29. listopadu, k nám z Prahy v úplném pořádku přivezli obrazy a sochy z našich kostelů, zapůjčené od května do září na výstavu „Pražské baroko“. Ve středu ráno je zase správně umístili. Pěkně je vyčistili a velice krásně se vyjímají. Děkuji jim a nabídl jsem: „Až budete zase pořádat výstavu baroka, půjčíme vám ostatní památky.“

„To už nebudeme. Nová republika nemá peníze na výstavy. To Baroko se končí milionovým deficitem, hlavně za odlitky.“ Ty měl dostat bývalý pan president Dr. Beneš, který je ale již od 22. října v exilu v Londýně. Teď je tedy dostane muzeum. Takže i naše opravené obrazy nám budou věstit památku první Československé republiky. Už několik dní píšeme odděleně: Česko-Slovensko.

úterý, 20. prosince 1938:

Kdysi jsem začal psát deník proto, aby se nestal deník z naší pamětní knihy. Teď je pomalu nebezpečí, že z deníku bude kronika.

Od pátku uhodily silné mrazy. Ve čtvrtek jsem viděl hranici na preitensteinské silnici. Je až za prvním rozcestím v lese. Obecní lesy jsou volné. Tam je přes cestu závora obílená na naší stranu bíle, na německou žlutě. A pak naznačují kolíky konec republiky. Náš celník, který se tu v husté mlze vynořuje, vysvětluje: „Kolíky jsou obílené, nahoře pak naši udělali žlutou čepičku. To nebylo ještě definitivní. Pak přišli inženýři, přeměřili čáru a přemalovali čepičku na červeno. Kde je dosud hranice sporná, čepičku načernili. V okolí prý jen u Coubova mlýnu a u Vanivky. Couba chce k nám, Vanivka šilhá do Říše.“

Večer přinesla komtesa Ilona, vnučka hraběte Jana Lazaňského z Bukové, z manětínského zámku vánoční dárky – dětské šaty, pletené čepice a hrnec másla – pro ony uprchlíky ve voze. Je o nich výborně informována. Včera jela okolo a zželelo se jí celé rodiny.

Po Manětíně se roznesla zpráva, ze 8. prosince 1938 chtěli henleinovští ordneři naše město přepadnout a zabrat. Prý se to včas prořeklo a na stráž se postavilo česko-slovenské vojsko. Co je na tom pravdy? Asi nic. Jenom, že 9. prosince ráno tu bylo víc četníků.

V německé škole v Manětíně chybí zase dvě děti. Odstěhovaly se s rodiči za hranici do Sudet. Dnes zbývá ve škole 18 dětí. Ještě jiné německé rodiny se chtěly vystěhovat, ale teď to už bohužel nejde.

V neděli k nám přišel z Hrádku pan Michl. Je to druhý Čech ze zabraného území, s nímž jsem mluvil. Zajímal mne osud i život v Hrádku, ale něco jsem slyšel již od lidí, kteří si dali dostaveníčko na hranicích.

V Hrádku je nyní šest říšských celníků, hodných lidí. Domácí šenkýř, Hössner, Jícha, Seidl a starý Ferlesch dělají ordnery. Jsou odpovědni za pořádek, a též za to, aby se Čechům nic nestalo.

První den přiměli ordneři pana Kordu, aby sundal prapor s hákovým křížem z domu, že je Volksverräter – zrádce lidu – a nemá právo mít hitlerovskou vlajku. Později mu však prapor vrátili. Pořádek je v Říši vzorný a nestraší tam náš úřední šiml. Naši českou školu, kam jsem chodíval učit k „zapadlým vlastencům“, koupili Němci za 60 000 korun a od Nového roku v ní budou vyučovat německé i české děti. Česko-slovenskou poštovní schránku naši celníci z Hrádku včas odvezli, i když nemá valnou cenu. Zdědila ji obec Radějov, kde se mi s ní 8. prosince při křesanském cvičení pochlubili.

České noviny jsou v Sudetech dosud zakázané. Platí se za ně pokuta 40 feniků. Před volbami tam dávali Čechům české letáky: „Spravedlnost všem!“, kde slibovali, že v případě války Hitler své Čechy k vojsku nepovolá, jedině, že by se hlásili dobrovolně.

Metrák pšenice tam stojí 205 korun, u nás 160 korun. Zde máme nadbytek selat, tam nouzi a platí až 400 korun za sele. Pašovat se přes hranici nesmí. Pro propustku si byl pan Michl na německém okresním úřadu ve Žluticích, kde s ním ale jednali česky. Dostal ji až za týden za 3 marky. V den sudetských voleb v Hrádku tancovali. O adventě říkala jedna hrádecká stařena, že teď kostel už nepotřebují.

Říšští celníci jsou ubytováni a stravováni jen v německých rodinách. Němci si o nás představují, že nejen Manětín, ale celá republika časem dobrovolně splyne s Německou říší. Škoda, že také v Č-SR není tak řízný pořádek jako tam. Peníze jim vyměnili za říšské marky již třetí den po záboru.

čtvrtek, 22. prosince 1938:

Naši manětínští henleinovci dostali od Reichshilfe – říšskoněmecké pomocné organisace – vánoční nadílku, prý 2000 Kč, 70 korun na osobu a příspěvek na děti. Dostali i méně potřební. Jen málokdo se ale zřekl ve prospěch jiných.

Mrzne, dnes večer napadl sníh. První, který přikryl naše rány. V Manětíně nelze sehnat uhlí. V září jsem se chtěl zásobit, ale odkládal jsem to, nevěda, přežijeme-li válku, která hrozila, a teď jsme bez uhlí. Ovšem, kdyby měl každý takovou zásobu dříví jako my, nestýskal by si snad nikdo.

úterý, 14. března 1939:

Březen skutečně něco přináší. V sobotu 4. března 1939 přicházím do německé třídy v Manětíně vyučovat. Místo obvyklého pozdravu křesanského zvedají děti paže k hitlerovskému pozdravu. A pak jsou jako zaraženy a nemají ani chu bavit se o přestávce jako jindy. A já si říkám tedy sám ono: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Po modlitbě jim vysvětluji krásu tohoto pozdravu, jak sám slavný německý básník Friedrich Gottlieb Klopstock jej obdivoval. Pan učitel nebyl přítomen, když jsem přišel. Již příští hodinu ke vztažení paže volají: „Heil Hitler!“ A pan učitel je tentokrát přítomen.

Další hodiny i dnes obojí. Jak hitlerovský, tak křesanský pozdrav. Jak mnoho lásky potřebuji, abych mohl i těm dětem vyprávět lásku Boží, jediný pevný základ života. Němci mají totiž na mne spadeno, nebo od Nového roku přestala němčina v manětínském kostele. Jedinou německou obec Hrádek jsme ztratili a zdejších je přece tak málo. Intervenovali a upozorňovali, že jejich štědrou Winterhilfe – akci zimní pomoci – řídí z Plzně německý protestantský pastor.

Události dneska se zapsaly do dějin. Slovensko se odtrhlo. Tím mizí prostřední z těch tří veselých písmenek. Ani čárka s prvním, tak nezvyklá, je neudržela pohromadě. Už nemáme Č-SR.

Ráno silně válo, ačkoliv leden a únor byly bez sněhu a na zahrádce už 14 dní kvetou bledule.

U rozhlasového přijímače i venku v rozhovorech je rozrušení podobné tomu na podzim. Německý rozhlas nejen že hlásil: „Mosaikový stát se hroutí!“, ale líčí nás, Čechy, stejně nepěkně jako na podzim 1938. A zatím můžeme říci s Tacitem: „dedimus grande docimentum patiential – Co chtějí? Vždy jsme jako přibiti na kříž!“

středa, 15. března 1939:

Ráno nás sníh přímo zavál. Prudce sněžilo. Po mši svaté povídají v kuchyni, že lidé v kostele vyprávěli: „Tak už jsme pod Hitlerem. Německé vojsko překročilo hranice českého státu.“

Nechtěl jsem tomu věřit. Zapnul jsem rádio. Právě vysílá školský rozhlas:

„Milé děti! Zachovejte klid, vyučuje se pravidelně. V 6 hodin ráno překročilo německé vojsko hranice českého státu.“

Tak přece! Leknutí, rozechvění! Tedy: finis Cecho-Slovakiae – konec Česko-Slovenska!

Co nejdříve budou i zde.

 

zkorigováno přenosem do moderní češtiny a doplňujícími historickými údaji

 

František Josef Pešík, Brdo u Manětína;

Alexander Oswald Eret, Vídeň