ProScripta 6/2002

Číslo

Texty Miroslava Šichmana

*  *  *

Perou se mezi sebou stíny? Nemyslím ony bídné a opovrhované partie našich osobností, ale normální klasické tradiční stíny vrhané světelnými zdroji. Včera jsem viděl dva, které byly překřížené. Nic neobvyklého. Stačí větší počet lamp a můžete mít třeba i trojstín nebo čtyřstín. A jistě by se dal za vhodných podmínek vytvořit i několikadesítekstín. U Hospodina, budiž požehnán, se předpokládá, že jen tak bajvočko udělá jakýkoli bezpočetstín. Jeli sám nekonečný, pak i jeho stín se rozpíná bez hranic, zákazů vstupů nezaměstnaným a povolení k vízu nedbaje.

Jeho stín je ovšem harmonický, ale ty dva, které jsem včera večer viděl, moc klidu a pohody nevyzařovaly. Zdálo se, že se na sebe hněvají. Především spodní byl velmi nedůtklivý. Někdy je, pravda, obtížné určit, který z nich je spodní. Je to vždycky ten, jenž začíná první reptat. Není hned nutné podsouvat mu kvůli tomu feminní povahu. Nezapomínejme, že stíny jsou bezpohlavní a také bezprizorní. Lehnou si tam, kde jim kdejaké světlo ustele. Vrchní stín, zpravidla ten silnější a tmavší, je vůči spodnímu trochu bezohledný a snad i sobecký. Ale může snad za to, kam ho právě vrhne lampa jemu nadřízená?

„Ech, pane kolego, tak myslím, že mi ležíte na břiše,“ míní spodní stín. „Nemám příliš vyvinuté svaly v oblasti žaludku a rád bych, aby se mému zažívání dostalo volného průběhu.“ Vrchní stín na to nic. Jen zarytě mlčí a věnuje se ourání v uchu. Alespoň to tak vypadá, když po jeho lampě leze noční můra.

„Je to moje místo. Byl jsem tu nejméně o hodinu dříve,“ vyčítá zase spodní stín.

„Čas nehraje žádnou roli,“ promluvil konečně vrchní. „Musíte počkat, až zhasnou.“

„Počkat? A co když zapomenou? Nepřišel jsem přece na svět proto, aby mě tu utiskoval nějaký korpulentní zadek.“

„Komu říkáte zadek, vy troubo?“ rozčiluje se vrchní. „Dejte si pozor na ústa, nebo vám zahraji takové stínové divadlo, že jste to v životě neviděl.“

„Nebuďte na mě hubatý,“ brání se plačtivě spodní. „Víte vy, kdo jsem já? Můj strýček je stínem na plicích samotného ministra stínové vlády.“

„Mně se nebude vyhrožovat, já si zastíním, koho mě napadne. Od toho tu jsem. Já si svůj plac nevybírám. Na to jsem moc malým pánem. Předevčírem mě vrhli ausgerechnet na psí hromádku. Zapáchal jsem ještě dobrou půlhodinku po zhasnutí a měl jsem za to nějaké uznání? Nikdo mi ani nepoděkoval. Buďte rád, že jste rád.“

„Ale já nejsem rád, že jsem rád,“ dí zpupně spodní stín. „Já jsem nerad.“

„Nebuďte hned tak sprostý,“ mírní jej vrchní.

„Já tu trávím dovolenou, abyste věděl, a do vašich psích tentononc mi nic není.“

„A pletu se já vám snad do vašich tentononc? Když trávíte, tak trávíte. Musí být kolem toho tolik rámusu?“

„A jak mám trávit, když mi ležíte na žaludku?“

„Vy mi zase ležíte v žaludku, a už pěkně dlouho – s tím vaším reptáním.“

„Já že vám ležím v žaludku? Já jsem, pane, počestný stín. Já, prosím, nikomu zásadně do vnitřních záležitostí nelehám. Na to se klidně můžete zeptat. Já mám tu nejlepší pověst v okolí.“

„Cha – pověst! S tou mi, pane, vlezte někam. Ale ne laskavě do žaludku.“

„Jste hulvát, pane.“

„A vy jste, pane, ten nejrozmazlenější stín, jaký jsem kdy potkal.“

„Já nejsem rozmazlený, ale řádný a poctivý statický stín,“ brání se spodní.

„Cha – vy že jste statický stín?! Cha – vy jste u mě docela obyčejný pěšák od toulavýho kocoura! Tak!“

„To je drzost! Mě náhodou vrhá tahle důležitá dopravní značka.“

„Houby značka – kocour je to. A pěkně vypelichanej.“

„Co? Cože? Za tohle vás dám k soudu, pane! Vy jste mně utrhnul na cti!“

„Ukažte… myslíte tady? To je od té vaší značky. Má roztržený plech.“

Spodní stín se urazil a mlčí. Vrchní se natřásá a vrtí podle blikající žárovky.

„Musíte se pořád tak vrtět?“ stěžuje si znovu spodní.

„Nemohu za to, svědí mě celý stín,“ povídá vrchní stín a drbe se v uchu na rameni zároveň, jelikož po lampě lezou dvě noční můry. A teď si k tomu ještě vyndal ruce z kapes a naklonil se ke straně, jako by přešlápl. Spodní stín se zřejmě rozhodl, že bude mlčky trpět. Jeho tenký a neduživý tvar s velkou kulatou hlavou hydrocefala ležel nehnutě a možná se modlil.

Vrchní stín se opět pohnul a nakonec se odvalil stranou. Bylo slyšet jemné a ulehčené vzdychnutí. Ze zatáčky vyjel nablýskaný vůz s rozdováděnou společností. Zamířil k podzemní garáži a za chvíli zmizel i s dunivou taneční hudbou. Vrchní stín se celkem lehce dotknul stínu dopravní značky, jako by mu dal pusu na dobrou noc, a pak se tiše odebral k domovním dveřím. Nebudou přece stát venku až do rána.

MLUVITI…

Městský autobus zahnul kolem vymlácených skleníků a stoupal do kopce. Cestující seděli znaveně a mlčky, ubíjeni vibracemi podlahy a stěn dopravního prostředku, který jest dopravcem evidován jako číslo 253, a také výrobním číslem a číslem, které poznává jenom stát a které musí být vpředu i vzadu, aby ho lépe viděla. My ovšem moc dobře víme, že je to kvůli únosci, který by autobus unesl, unese ho tak, že s ním ujede, ne tak, že si ho hodí na rameno jako kus klády a do druhé ruky pilu, píská si písničku – tenhle únosce se pěkně veze a policajti hnedka vědí, co je to za číslo, ten darebák, a vidí i to číslo státem poznávací a podle těch čísel mu to všechno jaksepatří spočítají.

Náš autobus byl ale unášen jenom větrem (dul od řeky) a hlavně benzínem, ačkoliv busy jezdí na naftu, jenomže já se v autech vůbec nevyznám. Uvnitř sedí pán. Čte si knížku. Pootevřeným okénkem prolétla zbloudilá kapka a pleskla mu o čelo. Pán se zamračil, položil otevřenou knihu na stehno a vytáhl kapesník, aby si mohl otřít mokré vrásky. Přitom si narovnával shrbená záda, čímž se mu stehna mírně roztáhla a kniha začala sjíždět dolů. Pán hbitě zareagoval, stehna srazil k sobě a kniha se zaklapla. Muž něco huhlal a hledal nasupeně ztracenou stránku. Sotva ji nalezl a pustil se do čtení, přilétla další zbloudilá kapka a pleskla mu o čelo.

Autobus zastavil. Vypadlo několik občanů, s úlevou spěchali domů odložit tašky a kufříky, odložit svá upracovaná těla k televizím a jídelním stolům, mizeli do stran jako slupky burských oříšků, které odfoukneme s dlaně během všedních dnů (nikdy o šábesu!), zmizeli a do autobusu nastoupil školák, na zádech nesl aktovku, chytil se za madlo a opatrně pozoroval náplň autobusu. Byl to školák staršího data, pod nosem měl tmavý knírek, ten hoch vypadal, jako by už směl kouřit a pít alkoholické nápoje, žádná sedmá nebo osmá třída, snad patnáctá či šestnáctá, přesto se tvářil poplašeně, řekli byste – provinilý chlapec.

Autobus hrčel do kopce a školák otáčel hlavu, náhle bylo zřejmé, že kontroluje, co se děje, co kdo podniká, zda je všechno v pořádku, provinilý obličej plnil svědomitě svůj úkol zadaný z hlubin, velící hlas jej přikázal, takže školák nemá na vybranou. Jeho prsty se tomu ovšem brání, prozrazují zvláštní napětí, vnitřní nesouhry, vystřelují a hned se zase zarývají do dlaně, palec se prosekává mezi ukazovákem a prostředníkem, zdá se, že by se rád vykloubil, ale nedaří se mu to.

Autobus se vyhoupnul na vrchol stoupání, objížděl a pouštěl se dolů k poliklinice. Řidič přeřadil a zvýšil hlas. On totiž cosi vykládal už od první zastávky, mnoho měl na srdci, celou cestu obšírně vyprávěl, nyní se ovšem rozkurážil, to proto, že když se jede z kopce, vozidlo se uvolní, stejně i cestující, ačkoliv sedí bez námahy a nešlapou do pedálů, a samozřejmě pan řidič se uvolní, zvl když mu fungují brzdy, a pak se nelze divit, že zesílí svůj projev, jeho přítelkyně mu ochotně skáče do řeči, a tak se nerušeně baví a nad nimi vykřičník uzavírá varování: Nemluvte za jízdy s řidičem!

Cestující chápou ten výrok, střeží se jej přestoupit, nemluví za jízdy s řidičem, nebaví se s ním, aby jim třeba nenasekal rákoskou nebo je nevyhodil z busu na dlažbu, ale řidič nevnímá nápis nad sebou, zbývá ještě mnoho co říci.

Školák sebou trhnul a zaměřil svůj pohled dopředu. Zpracovával pomalu situaci, která se tam odehrávala, všelijak kombinoval data, rovnal si je pod sebe do sloupečků, a když je byl seřadil a vyhodnotil, ozval se znovu ten velitelský hlas a školák se dozvěděl, že je za lidstvo zodpovědný, že musí chránit nápisy a bezpečnost dopravy, zvolna se dral kupředu, nehty se zabodávaly do masa a obličej se proměňoval napínáním a cukáním mimických svalů, chlapec šel nejistě, strachoval se, ale musel jít, byl hnán, a když se zastavil u řidičovy budky, přečetl varující nápis, hlasitě jej přeslabikoval a prozradil na sebe to, co už všichni dávno tušili, všichni až na řidiče, který se baví za jízdy, že je totiž školákem dementním, že je duševně nemocný, a proto jeho vlastností je dětská prostota a prostořekost. A řidič se otočil rozpálen nevídanou drzostí a zařval: „Chceš pecku, ty debile?! Co je tobě do toho?“ To zařval, takto se zle obořil a jeho ústa přitom vydala srážku vlhkosti, která přistála na plexiskle. Školákovi bylo, jako kdyby dostal koňskou injekci. Stáhnul se do sebe, vrátil se k prostředním dveřím a na příští zastávce vystoupil. Lidé z autobusu se dívali, jak se točí dokolečka celý vyděšený a nemůže si vzpomenout, kam má jít, ztratil se na Zemi, na podivné planetě, kde se spousta věcí nevyplácí, zvláště školákům, kteří potřebují trpělivou a laskavou péči, aby mohli přemáhat svůj velitelský hlas, aby jej kolébali a konejšili, poněvadž ten hlas je hodný, jenom když spí, a lidé z autobusu trnuli, když viděli, jak chlapec zoufale bloudí na jednom a tom samém metru čtverečním, jak tančí svou piruetu v jícnu závratného Maëlstromu, a vysoko nad ním letěly labutě, mávaly klenutými perutěmi seřazené do véčka, ti nádherní bílí ptáci, ani se pořádně nedívaly, co se děje dole, jenom tak koutkem zahlédly, jak lesklá aktovka opisuje šílené kruhy, a přece to stačilo k tomu, že se jim z toho zamotala hlava a ty labutě se všecky zřítily a roztříštily se o vyšehradskou skálu.

A potom se autobus rozjel, nikomu se nechtělo číst, ba ani telefonovat. Pan řidič upřeně sledoval vozovku, vyhýbal se housenkám i slimákům, jel velmi opatrně a každému dával přednost, ještě žádný řidič na světě nedával tolik přednosti v jízdě jako tenhle autobusák, a to všechno bez jediného slova, dokonce i když jeho přítelkyně vystupovala, neodpověděl na pozdrav, pouze mírně kývnul hlavou, a potom, když dojel na konečnou a vypnul motor, zůstal sedět s rukama v klíně a bál se vyjít ven, bál se podívat ke dveřím, že tam na chodníku bude ne jeden, ale veletucty školáků, a jejich lesklé aktovky budou opisovat kruhy, budou se míhat v odpoledním slunci a házet prasátka na městský autobus č. 253, který má svěšené reflektory a schlíplé blatníky, protože jaký pán, takový krám.

VEČÍREK, RASTY A CHRASTY

Blížili se ke mně. Nebylo o tom pochyb, nebylo vyhnutí. Hoch třímal v ruce kalíšek od Donaldů a měl rasty i na řasách. Dívka se tvářila nezávisle a její svoboda se škubala v trhaných gestech a zakysaném úsměvu. Kalíšek od Donaldů chřestil mincičkami a provolával tutéž větu: „Přispějte na večírek! Přispějte na večírek!“

Protijdoucí lidé v poslední chvíli měnili směr nebo vůbec přecházeli na druhou stranu ulice. Vzbuzovali tím ve mně závist. Neměl jsem co měnit a co přejít. Byl jsem prakticky statický, nebo jsem čekal na tramvaj. Zavřel jsem oči a vzdaloval se od planety Země svým vesmírným korábem. Přede mnou se odkrývala cesta lemovaná útulnými hvězdami a na každé útulné hvězdě seděla přítulná playmate s blonďatou hřívou a černým obočím. Seděla a kynula mi, a když jsem se k ní přiblížil, tak mě vzala jemně za ruku a … „Přispějte na večírek!“ houknul vetřelec. Otevřel jsem oči. Přede mnou se křenil rastrmánek a červeným kalíškem mi dělal u nosu chrasty, chrasty.

„Já vám nic nedám!“ vykřikl jsem a přitiskl se k výloze autosalónu.

„Vy jste nikdy neměl maturitní večírek?“ ušklíbl se rastrmánek.

Nabral jsem dech. „Večírek? Ano, jistě, večírek jsem měl. A pokud si dobře vzpomínám, byla to docela veselá záležitost. Jeden můj spolužák se tak zmazal, že nestačil dojít na záchod, a představte si to, on vstal, takhle se rozkročil a …“

„No vidíte, a právě proto byste nám měl přispět na večírek. Také chceme být veselí.“

„Nic vám nedám!“ zahřměl můj hlas, jelikož jsem se rozkurážil. Také jsem se dovolil odlípnout se od výkladní skříně. „Je mi za vás stydno.“

„A to jako proč?“ naježil se mladík.

„Odpuzuje mne způsob impotentního žebrání, prostého všech příkras studentské recesivní kreativity. Kde máte kostýmy, masky, kde je buben a zpěv a sranda? Místo průvodu táhnoucího ulicemi chodíte po dvou jako apoštolé vyzbrojeni umolousaným kelímkem od Cocacoly. To je teda bída, mladý muži.“ (Na ono „mladý muži“ jsem položil patřičný důraz. Abych totiž podpořil svoji autoritu, bylo nutno naznačit, že jsem téměř o deset let starší.)

„Takže nám nic nedáte?“ dal mi ještě poslední šanci uražený student, a já měl pocit, že skutečný význam té věty zněl: „Necítíte se tedy vinen za to, co jste spáchal?“

„Víte, to je dost dobře nemožné. Vy jste děti své doby a té já nerozumím. Nerozuměl jsem ani té své době a obávám se, že stejně by to bylo i za první republiky. Od narození mám status vykořeněnosti. Nemohu podporovat něco, co je mi cizí a nepřátelské. Chápejte, já mám svůj svět determinovaný svým subjektivním faktorem, to znamená, že i kdybych se rozkrájel, nezachytím objekt v jeho skutečné danosti, ale pouze jako podnět, který …“

„Prosím tě pojď, to je nějakej debil,“ řekla útlá dívenka s nezávislým výrazem, protože nezávislé dívenky zvrací při slově trpělivost. Ony musí být stále v pohybu a nemohou naslouchat introvertním nářkům. A tak chytla rastrmánka za kelímek a odkráčela s ním za roh.

„Ale počkejte, já přece nejsem debil,“ volal jsem za nimi, „já jsem jenom neurotik! Zeptejte se na to schválně mého psychoanalytika“!

Maturanti už ale na mou výzvu nereagovali. Jenom jakoby z dálky jsem ještě slyšel: „Přispějte nám na večírek! Chrasty, chrasty!“

A v protisměru jela jedna tramvaj za druhou, to jenom naše kolej byla skoupá, a tak jsem znovu nastartoval svůj vesmírný koráb a rozletěl se ke hvězdám, kde lepé děvy sedí a kynou.