Prastará gnostická sekta Kainitů spatřovala v prvním vrahovi prvního gnostika. Navazovala přitom na učení Naasejců či Ofitů, kteří pravé poznání, čili gnosi, spojovali s hadem z biblického příběhu o prvním lidském páru. Podle nich Had vyburcoval Adama z tupé nevědomosti, takže tento první člověk pod vlivem hadího poznání procitl z jalového rajského stavu, zanechal zahradničení a odešel z vězení zvaného Eden. Podle gnostiků obecně to byly právě negativní figury Starého zákona, jež prostředkovaly pravé poznání. A není divu, že oblíbenou postavou Kainitů byl také novozákonní Jidáš. Kainité tvrdili, že Ábel ztělesňoval slepou víru ve zlého Boha stvořitele. Bratrovražda, chápaná někdy jen symbolicky, tak byla nutným krokem na cestě k sebeosvobození. Kainité prosluli svou bezbožností a nemravností.
Ke Kainovi se hlásí také obskurní upírská tradice. Prvním upírem byl podle jejích legend biblický Kain, kterého i s jeho potomstvem prý Bůh za jeho zločin postihl kletbou upírství. Někteří znalci tvrdí, že Kain dodnes chodí světem a snaží se usměrňovat upírskou společnost k větší lidskosti. Jiné zdroje toto naopak popírají.
Nedávno se mi dostal do rukou pozoruhodný text coby doklad toho, že obliba biblického Kaina není jen zapomenutou starověkou nebo nějakou pozdější obskurní záležitostí. Pochopil jsem, že na světě se budou zřejmě znovu a znovu vyskytovat lidé, kteří se cítí být s postavou Kaina tajemně spřízněni, jakkoli si přitom vlastní starozákonní příběh upravují po svém a ke svému obrazu. Autor tohoto literárního apokryfu se otevřeně ztotožňuje s postavou vnuka Kainova pravnuka – Lámecha. Vzhledem k tomu, že v Písmu samém pronese tento bohatýr dávnověku repliku, které se říká Zpěv Lámechův, byl tento neopseudoepigrafní text opatřen pracovním názvem: Traktát Lámechův.
O autorovi vím jen tolik, že strávil řadu let ve vězení. Stranil se kolektivu, jak se říkávalo, a věnoval se pilně, jak jsem se dozvěděl, studiu Písma a teologické literatury; a přitom vedl dlouhé hovory s kaplanem, který do kriminálu každý týden docházel. Páchal dokonce drobné kázeňské přestupky, aby se dostal na díru, to jest na samotku, do samovazby, úředně na celu OVKT (oddělení výkonu kázeňského trestu). Zde pak mohl celé dny a hodiny v četbě nerušeně pokračovat, protože bible byla na díře jedinou povolenou tiskovinou.
Rukopis mi poskytl onen zmíněný kaplan. Vyprávěl mi, jak do vězení opakovaně dodával bible a jak se ztrácely. Vězni je dle informací vězeňské správy většinou vykouřili; pod záminkou zbožnosti si je půjčovali a pak si z jejich tenounkých listů balili cigarety. Pár biblí prý také skončilo u samotného vězeňského personálu. Ale odsouzení proti odebírání biblí ze strany bachařů protestovali: „Vy tohle nepotřebujete, vy máte pistoli.“ Jistý takřečený vychovatel se ohrazoval, že si bibli pouze vypůjčil a že ji potřebuje proto, aby mohl lépe pracovat na převýchově delikventů v součinnosti s vězeňskými faráři. Můj známý ale říkal, že ne všechny bible se vykouřily. Jakože byli i tací, kteří Písmo svaté četli, ba dokonce studovali, citovali v dopisech, anebo se učili celé pasáže zpaměti. Někdy byli pilní čistě účelově; připravovali se, aby až budou zase na svobodě, mohli působit zbožným dojmem a obelstít nějakého faráře a vykrást mu faru nebo i kostel; ale to by bylo na delší a jiné vyprávění. Autorem objevného spisu je jeden z těch, kteří neměli postranních úmyslů.
Traktát jsem přepsal a mírně jazykově upravil, jakož i doplnil o výše zmíněný a mým známým kaplanem doporučovaný název:
Traktát Lámechův
Říká se, že dějiny píšou vítězové. Není to tak úplně pravda. Ne vždycky umějí vítězové psát. A pokud by něco napsali, není jisté, zda to, co napíšou, bude po nich někdo číst. A tak dějiny píšou písaři nebo spíš pisálkové. Ti, co nemají nic jiného na práci než psát a kteří mají své opisovače a své čtenáře. Zřejmě jenom když vítěze zavřete do vězení, aby měl dost času sepisovat, pak se teprve rozepíše. Jestliže se však octl ve vězení, uznejte sami, copak je to za vítěze? Vítězům nezbývá než některé pisatele podporovat a jiné umlčet. Některé texty nechávat opisovat, rozšiřovat je, veřejně dávat číst, a jiné ničit.
O vraždě Ábelově se toho napsalo až až. Jako by u toho všichni byli! Jako by spolu se zástupy diváků viděli, jak a k čemu došlo a jak se to tam tehdá semlelo. Jako by byli očitými svědky! Jako by seděli na galérce nebo v první řadě. A všechno nejen viděli, ale i slyšeli. Co kdo přesně řekl nebo neřekl. Jak mohou dnes o pět generací později něco tvrdit? Jakým právem si dovolují někoho obviňovat? Jakým právem nenechají mrtvé odpočívat? Vždyť jsou to všechno pusté výmysly, polopravdy, lži a pomluvy. Museli jsme zakročit a spálit ty nejhanebnější svitky.
Nejprve je tedy třeba si uvědomit, že v době Ábelově a Kainově ještě nikdo neuměl psát, takže se historky zpočátku předávaly výhradně ústně. Zkrátka šeptanda. A co se z pomyslného pravdivého jádra mohlo po tak dlouhé době asi tak zachovat? Kupodivu i druhá strana si uvědomuje, že některé verze jsou prachsprosté a přebujelé fantazie, jež se nakonec pro svou vůčihlednou blamáž a nedůvěryhodnost obracejí proti nim. Takže ti soudnější z nich jsou střízliví a struční. Jak jinak, nikdo u toho nebyl. Kromě Kaina, a ten řekl své. Ale na jeho verzi se nikdo z Ábelovců nezeptal a neptá. Nikoho nezajímá, jak to vidí druhá strana. Mimochodem nejsou to žádní Ábelovci, Ábel vymřel po meči a bez přeslice; jsou to Setovci, ale hlásí se k němu. K té páře, k tomu vánku, k té těkavé existenci; čas ho už dávno odvál. Ale teď jeho idol vytahují na světlo. Vzývají jeho památku. Mají ho za svého maskota, domnělého nevinného. Pouhý sen a přelud, falešný ideál! Jeho krev prý volá ze země. Ale ke komu? A kdo kdy slyšel mluvit krev? Dokud koluje v žilách, může vřít, kypět, tepat, ale potom, jako prolitá už neříká nikomu nic.
Ne, Ábel nebyl tak nevinný, jak píší. A nahlas říkají od té doby, co Kain umřel a nemůže se bránit. Jak už jsem řek, dějiny píšou pisálkové. A Kain, tak jako Ábel, nic nenapsal, ba ani žádný testament nezanechal. První začali psát s notným zpožděním Setovci, bratrští pohrobci. Potomci bratra, který se narodil až následně po tom, co k incidentu došlo. A tak jsme byli nuceni začít s psaním i my. Podotýkám, že nejsme, když už jsme se naučili číst a psát, nikterak zpozdilí. Knih bylo od té doby napsáno víc než dost, takže můj otec Matuzael již musel zbudovat knihovnu v Enochu, aby bylo kam všechny ty svitky ukládat a kde je přechovávat.
Máme stotisíc důvodů se domnívat, že Kain zabil v sebeobraně. Ale to už dneska nikomu nedokážeme a nevysvětlíme. Nicméně, ptám se, kdo koho vylákal na pole? Nebo do volné krajiny, jak také píší. Mimo civilizaci. Mimo dohled. Tuhle otázku Setovci taktně přecházejí. Jsou struční až hanba. Ale ta otázka je rozhodující. Že by si jen tak vyšli? Bylo hezky a tak si vyšli na odpolední procházku (!). Kain chtěl mluvit, to se dá vyčíst i z jejich zápisu. Na druhou stranu se nezmiňují, že by Ábel za celou dobu byl řekl jediné slovo. „I mluvil Kain k Ábelovi,“ píše se. Snažil se. Stejně jako nebyl ani proti hovoru se samotným pánembohem. Ale Ábelovi nestál jeho bratr za jediné slovo. Nic nevysvětlovat. Prostě mlčet a jednat. Vzal ho někam daleko mimo dohled, licoměrně objal kolem ramen. Anebo ho vyzval mlčky na souboj. Neboť souboj probíhá vždycky beze slov. Když nikdo nikoho neposlouchá, padají mrtví místo slov. Každopádně došlo k boji. Když byli na poli. Ábel si byl tak jist, že s ním drží ten jeho bůh, stejně jako si byl jist sám sebou a nepochyboval o svém vítězství.
Sebedůvěra Ábelova pramenila z předchozí vítězné zkušenosti s obětováním. Obětní dar přinesli oba bratři. Na Ábela a na jeho oběť bůh popatřil, zatímco od Kaina a od jeho oběti se odvrátil. Co to vůbec mělo znamenat, tohle obětování? Já si myslím, vždycky se obětovalo, a nikdo se radši moc neptá po smyslu téhle činnosti. Nikdo taky neznal pravidla, nic nebylo řečeno předem, co a jak, a najednou Ábel uspěje, a Kain ztrácí vše. Ne, bože, tohle nebylo v pořádku. Kainova oběť prý byla vadná. Ona oběť jako taková a ona oběť jako koruna jeho práce i celoživotního usilování; potažmo tedy byl vadný sám Kain. Ortel byl vysloven. Nebyl přijat. Neuspěl v nerovné soutěži. Protože bylo rozhodnuto již někdy předem a někde jinde. Taková porážka staršího bratra. Taková urážka. Proč nemohl bůh zamhouřit oko a udělat výjimku ve svém tajemném úradku? Prokázat alespoň jakousi základní přízeň. Co by mu to bylo udělalo? Vždyť vlastně ani o nic nešlo. Byla to víceméně formální věc, ale rovnala se zavržení. Neměl ho takhle ponižovat. Jakpak k tomu přišel, ubohý Kain, snažil se, ale naprázdno. Byl z toho obětování nervózní, pinožil se, seč mohl, a nic. Spáchalo se na něm velké bezpráví. Byl mu vzat smysl života, mám-li říct, oč v nejhlubší podstatě u oné oběti šlo. Kain ztratil svůj ksicht.
A bůh prý: aby se polepšil. Taková nehoráznost! Jak polepšil? Proč tedy neřekl předem, co se má přesně dělat, a Kain by to byl udělal. Já, být na jeho místě, taky bych se na takového boha rozzlobil. Ani ne tak na Ábela, jako na toho boha. Zanevřel bych na něj. Přestal v něj věřit. Přestal bych ho brát vážně, panáka. Vůbec se nedivím, že zbrunátněl, jak se dopálil. Anebo zbledl? Nejspíš napřed zbrunátněl a potom zbledl. Opadla jeho tvář. A jestli mu přišel Ábel na oči, jestli mu zkřížil cestu – věru nebylo by divu, kdyby mu něco udělal. Říkal si o to. Mohl si za to koneckonců sám. Vypínal se přece jen přespříliš. A co je moc, to je moc.
Potom, jak píšou Setovci, bůh prý Kainovi vyprávěl lidovou bajku o démonu hříchu, který se coby nějaké zvíře připlazí, začne se válet před prahem a toužit po člověku jako nějaká vilná ženská. Nabízet se mu. Svádět ho. Vtírat se. Až prý Kain podlehl, otevřel dveře a spojil se s tím tvorem a byl jím skrze to spojení opanován. Tady zase ti pisálkové nic nepochopili, neboť Kain naopak nad oním tvorem začal vládnout a panovat. Osedlal si ho. Osvojil si ho, takže mu byl jako milostnice po vůli. Musel si ho nejprve trochu pustit k tělu, aby poznal jeho samého a jeho zbraně, ale jenom proto a do takové míry, aby jej mohl ochočit. Znám to z vlastní zkušenosti, vím, jak to chodí a co se má dělat, když se dostaví pokušení. Člověk se nesmí bát, tak jako se nesmí bát vzteklého psa, divokého koně neb nevycválané ženské, a vyhraje. A začne čertem orati. Kain byl zemědělec a chrabrý oráč, a tohle dozajista pochopil a naučil se orat i čertem. Zvítězil. Ovládl hříšnost. Podrobil si démona a našel svou tvář. Stal se silným. A tak to byl ve finále Ábel, kdo měl co bratru závidět. Zatímco ti škrabálkové nám chtějí namluvit, že Kain záviděl Ábelovi. Co, záviděl? Pukal prý závistí. Je tomu, tak jako mnohému v tomhle příběhu, dočista naopak.
Vracíme se k otázce, kdo koho vylákal na pole. Stanuli najednou proti sobě s holýma rukama. Všude kolem jen kameny a pustina. Bylo by to kdo s koho, jenže… Ábel měl nůž. Ten samý obětní nůž, jímž podřezával prvorozené beránky a kozlíky co obětiny svých zvrácených obětí. Prvorozený Kain žádný nůž ke svým nekrvavým obětem nepotřeboval. Kain byl vegetarián. Nevěděl, co je to procedit krev živé bytosti. Není svědků, kromě země a kamení, nicméně dovedu si živě představit, jak to asi proběhlo: ano, taky jsem zabil v sebeobraně, když na mě jeden pacholek vyrukoval s kudlou.
Kain si toho moc nepamatoval. Pochopitelně. Byl celý bez sebe, octl se na hranici mezi životem a smrtí. Nevěděl jak, ale ubránil se. Probral se… a u jeho nohou leželo mrtvé tělo Ábelovo. V ruce svíral zkrvavený nůž. Bylo vidět, a taky slyšet, jak z proříznutého hrdla šplouchá krev. Ubránil se! Byl silnější. Souboj ukázal, na čí straně je pravda. Slunce, jako by se vyprostilo z podvečerních mraků, zasvitlo Kainovi a jeho tělo vrhlo stín na poraženého. Kainův obličej se rozjasnil.
Zůstalo otázkou, kam se podělo tělo zemřelého. Ne náhodou jméno Ábel naznačuje vyvanutí. Jedna z legend praví, že Kain přivalil ten největší kámen, jaký v bezprostředním okolí našel, a zřídil polní oltář. Vypustil krev. (Krev prolitá v ritu totiž hraje opačnou, čili očistnou roli.) Rozsekal tělo na kousky a proměnil je v ohnivou oběť, čili celopal. Odřezky sezobali supi. A tak konečně Kain přinesl tu správnou a bohumilou oběť. Když se pánubohu předtím nelíbila jeho pokojná oběť nekrvavá, tak teď se mu dostalo, čeho žádal ve své nenasytnosti!
A bůh kdesevzal-tusevzal se zeptal: Kdepak je tvůj bratr Ábel? Jako by nevěděl! Proč dělal ze sebe i z Kaina hlupáka? Jako by nevěděl, jak to mezi nimi proběhlo, a jako by necítil onu libou vůni stoupající z celopalu. Na to se nedalo než hořce a posměšně odseknout přes rameno: „Copak jsem strážcem svého bratra?!“
A Ábelovi vzývači, čili Setovci, opakují, že bůh nepřikryl krev zabitého. Že nelze jentak zapomenout a odpustit. Jsou celí posedlí duchem pomsty. „Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země,“ takto prý obtěžoval bůh nebohého Kaina a takto obtěžují i oni. Nikdo nic neviděl, země nemá oči ani uši, prolitá krev se vsákla a stopy po boji byly dávno povětřím zahlazeny… a najednou se z ní něco ozývá! Jako by měla ústa. Najednou mluví, jako by byla korunním svědkem. Vševidoucí krajina, vševědoucí zemina. A uvažte, křičí, až když už je po všem. Proč nekřičela, když ještě mohl být Ábel zachráněn? Zlořečená země! Zlořečená země, že mlčela, když rozevírala ústa, aby přijala krev oživující všeliké tělo. A zlořečený bůh, když dopustil, aby se Kain potřísnil. Zlořečený bůh, který věděl, ale nezakročil. Mstivý potměšilý bůh. Nejenže nezbavil nebohého Kaina kletby, údajné viny za nevinnou krev, nýbrž nastolil nespravedlivou mstu a krutou odplatu.
Zlí jazykové tvrdí, že Kain pocítil cosi jako strach před trestem nebo dokonce vinu. Ale nic z toho není pravda. On jenom řekl: „Tak velký trest odmítám přijmout.“ Kainův trest byl větší, než aby ho vůbec kdokoliv mohl unést. A on přitom necítil, a ani neměl důvod cítit nějakou vinu. Vždyť v podstatě nespáchal žádný zločin. Byla to nehoda, přiměřená obrana, neúmyslné zabití. Na každý pád Ábel neměl co provokovat. Za všechno si mohl sám. Není těžké si domyslet, kdo koho obmyslně vylákal na pole. Dopadlo to, jak to dopadlo. Kain udělal dobře, když nepřijal trest a uprchl do vyhnanství.
A k tomu všemu ještě ten nesmysl s tetováním! Tak jako si kožený oděv ušili první lidi sami, tak také sami sebe od počátku tetují. Zatímco Setovci píší: udělal bůh Adamovi kožený oděv; vložil bůh na Kaina znamení. Jako by to byly malé děti, které se neumějí o sebe postarat. Ostatně tetování představuje způsob, jak být oblečený, i když je člověk nahý. Ale tady šlo o označení zločince, znamení, které ho mělo podle jakýchsi dohod a zvyklostí ochránit před pomstou. Právě v tomhle Kain tak hloupě, v podivném a těžko vysvětlitelném rozpoložení, naletěl. Pravý opak je pravdou! Kdyby Kain neměl ten cejch, nikdo by nevěděl zhola nic o krvi, kterou se potřísnil. Žádná kletba by nebyla. Žádné ohrožení. Se znakem na čele ovšem pro něj nebylo úkrytu. Byl jako nahý v trní. Bezpečně se mohl cítit jenom mezi svými a jenom pod ochranou domovského města. To byl také hlavní důvod, proč se psanec a tulák Kain nakonec usadil a vystavěl pevnost Enoch: nic jiného mu nezbývalo. A odtud, z tohoto útočištného města, pak nechal do všech stran slavnostně rozhlásit, stejně jako do jeho bran vepsat: „Zajisté, kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmeronásobně mštěno bude.“ Toto ustanovení se znovu a znovu vyhlašuje a předává dalším a dalším generacím pro poučení. Dějiny píšeme my, vítězové.
A já, Lámech, dědic Kainův v páté generaci, bůh nechť je mi svědkem, toto stvrzuji a toto k tomu dodávám: „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li Kain pomstěn sedmkrát, tedy Lámech sedmdesátkrát sedmkrát!“ Nejsem na rozdíl od Kaina osamocen, mám svoje lidi, širokou rodinu, a tak si mohu dovolit být neohrožený.
Nově jsem taky uchopil význam a možnosti tetáže. Obrátil jsem smysl stigmatizace naruby. Jsem tetovaný po celém těle, včetně obličeje. Ať každý ví, a každý kdo uvidí, ať se mě bojí.
Lámech, v.r.
Na závěr ještě upozornění, k němuž přistupuji na základě konzultací s několika duchovními. Církev, která v osobě dotyčného kaplana připustila zveřejnění Traktátu, ústy jiných ctihodných osob před tímto textem – podobně jako třeba ministerstvo zdravotnictví před kouřením – varuje a doporučuje po jeho dočtení korigovat výsledný dojem pečlivým pročtením příslušných pasáží Písma svatého, zapsaných ve čtvrté kapitole knihy Genesis, od prvního do posledního verše.