ProScripta 2/2004 Cestou Gilgamešovou

Číslo

Cestou Gilgamešovou

Poněkud jinak než Milan Balabán a Veronika Tydlitátová zpracoval starý sumerský epos o Gilgamešovi Milan Mrázek. Ale shodně s nimi jej četl jako text o lidském bytí v tomto světě, o vztahu člověka k člověku, o bezmocnosti tváří v tvář smrti, o tom, čím bývá a jaké může být doufání v nesmrtelnost. Milan Mrázek, tehdy jako vikář 2. brněnského sboru ČCE, sedával každé úterý ve studovně brněnské Univerzitní knihovny a kromě Heideggerova Sein und Zeit četl akadské, sumerské a babylonské klínopisné tabulky s fragmenty Gilgameše a jejich německé a anglické překlady - ovšemže přitom také studoval příslušné orientalistické příručky včetně jazykových. Na schodech knihovny, v prostorách, kde tehdy ještě nebylo zakázáno kouřit (schody spíše jako kuřárna sloužily), někdy také v přilehlých hostinských lokálech, zejména v dnes už neexistující hospodě "U Formánků", pak diskutoval s přáteli o četbě Sartra a vyučoval Heideggerově filozofii existence. Třeba podotknout, že to bylo přibližně v letech 1956-1957, tedy s jistým malým předstihem, neboť Sartre a spolu s ním existencialismus přišel i u nás do módy o něco později.

A psal své „drama o 10 obrazech“ (spíše však dramatickou báseň) „Cestou Gilgamešovou“, jak zní titulní list originálního strojopisu. V Mrázkově básnickém textu se ozývá, jak pozornější čtenář uvidí, člověk, který se, vyzbrojen erudicí starozákoníka, ptá na ty věci, na něž se podle jeho interpretace Gilgameše ptali pěvci prastarého Sumeru a spolu s nimi se snaží odpovídat. Pro odpovědi však už má (kromě své starozákonické výbavy) k dispozici moderní i starší křesťanskou teologii, má k dispozici tisíciletý vývoj filozofie a moderní filozofické směry, jakož i nejnovější vývoj teologického myšlení. Zvolna se rodí Nová orientace se svými ježíšovskými důrazy, se svým antropocentrismem a civilní interpretací, vliv Dietricha Bonhoeffera posílil relativizaci až odmítání pojmu a termínu „náboženství“. Milan Mrázek náboženství ve svém Gilgamešovi také relativizuje, jako by je až odmítal (i když záhy jako religionista neodmítne náboženskou charakteristiku křesťanství), cestou k podstatě bytí je zde člověk ve vztahu k druhému, stejně jako v Mrázkově poezii, která by měla v dohledné době vyjít ve vznikající EMANské řadě poezie.

Z Mrázkova Gilgameše jsem vybrala podle mého názoru charakteristické a nejpůsobivější pasáže. Spojím je jen nezbytnými komentáři.

Jana Nechutová

 

Z I.obrazu: menší chrámové nádvoří, v kamenné zdi s reliéfy cherubů a geniů těsný vstup do pokojíku Vidoucího.

(Gilgameš si dá kněžími povolat Vidoucího, aby jej požádal o výklad snu.)

 

Gilgameš:

Vidoucí

znáš moudrost mocných bohů

zjev mi co mi chtějí povědět

Zde stojím před tebou

já Gilgameš tvůj žák

ne král – jen jeden ze mnoha

kteří se přicházejí ptát

ne hrdina

spíš chlapec který vděčně vzpomíná

že se tu učil na tabulky psát

 

Vidoucí

dnes v noci mne sklíčil podivný sen

Docela sám Ode všech opuštěn

a všude tma Tak hrozná Svírající

cítíš že se něco musí stát

Noc dýchá jako otrávený květ

a hvězdy nesvítí

a náhle

snad že se roztrhlo nebe

jak strašný blesk se zaskvěl meteor

tak hrozný v oslnivé záři

jen okamžik

a těsně vedle mne

se hroznou ranou zaryl do země

 

Vidoucí

všichni dávno vědí

že Gilgameš se nedovede bát

Smrti jsem neuhnul když vztahovala zbraň

a tady – po prvé – jako by mi hrdlo sevřela

vrahova ruka

a cosi jako osten jedovatý

uvázlo ve mně

Bezradný přicházím se ptát

Vidoucí znáš moudrost věčných bohů

zjev mi co mi chtějí povědět

Vidoucí:

Meteor je všechen život náš

snad vržen rukou nějakého boha

zazáří Oslnivý pád

Co zbude? Stopa přeubohá

Gilgameš:

a přece slavná

Vidoucí /nepřítomně/:

možná – snad

Průvodce:

mlč králi jeho slova jsou svatá

Vidoucí:

Meteor je život náš

/náhle jakoby s hrůzou/

a padá Řítí se

/jako by se s námahou ovládl/

jsme všichni králi vyhnanci modrého nebe

vrženi do hrůzy zanikání

neznáme sebe

a naše síla to je pouhé zdání

 

Temná řeka všeho dění

strhující vodopád

Není není zastavení

z hlubin duní její pád

 

Temná řeka všeho dění

rozráží nás o skaliny

není není zastavení

vláčí s sebou naše stíny

Gilgameš /uctivě/:

můj sen?

Vidoucí:

Tvůj meteor je hrdina jak ty

snad z bohů – nevím kdo – tě nenávidí králi

a chce tě zabít Ale jeho plán

se nepodaří Hrdý bojovník

před tebou klesne Spatříš jeho pád

/ustoupí do svého pokojíku/

Gilgameš:

ať přijde já ho skvěle uvítám

1. kněz:

Na věky ať žije slavný král

Slyš co ti boží otrok poradí

Uruk je městem věčné bohyně

Vítězná Ištar miluje svůj lid

a jako matka s láskou o něj dbá

Gilgameš:

ze všeho nejvíc o své kněze viď?

1. kněz:

Poláme kopí hrdinů

a k nohám tvým je vrhne přemoženy

je lstivá

Gilgameš:

Víc než její služebníci?

1. kněz:

a hrdina jejž poslal cizí bůh

se v božské moci nepřiblíží k městu

Srazí jej k zemi před tebou jej srazí

Průvodce:

Bleskem snad?

1. kněz:

Ne Krásnou ženu postaví mu v cestu

A až jej do své moci dostane

povede ho cestou zahynutí

Zde zahyne –

Gilgameš /s hněvem/:

Šejdíři mlč To není vaše věc

mám vlastní meč mám silné bojovníky

za vámi přijde leda zbabělec

své nevěstky si šetřte pro poutníky

Průvodce:

králi jeho rada není zcela zlá

Gilgameš:

Ne pro krále Je leda pro mátohy

/ke kněžím/

Jděte si čichat vůni kadidel

a podlostí svou oblažujte bohy

/vzdaluje se a oba průvodci za ním/

 

 

 

Z III.obrazu: sál královského paláce.

(Gilgamešův rozhovor s přítelem po vítězném návratu z výpravy proti strážci cedrového lesa, démonu Chumbabovi.)

 

/zvenku doléhá provolávání slávy/

Gilgameš:

Tak smuten příteli

v den kdy nám Uruk provolává slávu

Muž jenž se vrací z vítězného boje

Muž který zabil obludu otevřel věčnou bránu

vdechoval vůni ráje z plných plic

Enkidu vždyť my jsme byli první

kdo z lidí vešli do zahrady bohů

Tak pyšně dosud vládl Chumbaba

kdo před námi se vrátil z bílých lesů?

a přece Čekal na náš meč Počkal si na tvou ránu

Náš triumf ten je zasloužený hochu

Enkidu:

Jsem unaven tak unaven Až k smrti

Gilgameš:

Vím Mnoho boje mnoho námahy

Enkidu:

Ne proto Něco jiného mne drtí

Gilgameš /polekaně přiskočí/:

Mluv příteli můj Řekni co tě svírá

Jsi nemocen?

Enkidu /nejistě/:

Ne – snad to nemoc není

Gilgameš:

Ublížil jsem ti?

Enkidu:

ani pomyšlení

To život sám jak balvan na mně leží

a odhodit jej – nemám odvahy

Gilgameš /zděšeně/:

Enkidu Proč?

Tak silný statečný Tak šťastný v každém boji

Zvýšil jsi slávu sumerského lidu

Enkidu:

Viděl jsem také co se světla bojí

viděl jsem nesmírnou bídu

Lidé i bohové milují zlato a slávu

Zlato je drahé Krev zadarmo vytéká z ran

A když ti nemoc ohlodává hlavu

i bohové tě ženou ze svých bran

Jsou zahaleni leskem nebeským

Procházejí se v nadoblačné dáli

Modlitby chudých nedoletí k nim

 

a lidským slzám jakoby se smáli

Nad mořem bídy klenou duhu jasu

a z lidských muk si tkají zářnou krásu

Gilgameš:

Vím příteli vím jak nás kněží mámí

jak slzy lidu v stříbro proměňují

a z jejich modliteb si staví krásné chrámy

znám je To však nejsou bohové

Enkidu:

Zčernalo nebe modlitbami lidí

a jejich slzy proudí jako řeka

Ti kteří všechno mohou všechno vidí

nechají zhynout bídného jenž čeká

Jsou kdesi daleko kam nikdy nedoletí

zoufalé prosby marných lidských dětí

Anebo –

/s hrůzou/ nejsou

a v nádherných chrámových zdech

sumerský lid se plazí a vzývá vlastní dech

sumerský lid se plazí a vzývá těžký sen

Odhodit jho

Být svoboden

Gilgameš:

Enkidu mlč a zadrž hrozná slova

Ty se mýlíš mýlíš příteli

A cos tu řekl neopakuj znova

/odmlčí se/

Bylo by hrozné stát pod nebem sám

nade mnou – nic

a kolem – všecko cizí

a ty a já a Uruk pod námi

a celá země sumerská

je sen který snad zmizí?

Ne nepohrdej bohy Enkidu

Bylo by hrozné stát pod nebem sám

Enkidu:

Uprostřed města je nádherný chrám

To je balvan který na nás leží

Král Gilgameš vyhubil loupežníky

zůstaly však celé houfy kněží

a kněžek čekajících na poutníky

Zbojník má dýku – hrdlo podřeže

anebo zajme vláčí do zajetí

kněz má své bohy pevné otěže

a zotročí si srdce lidských dětí

Nenávidím vůni kadidel

Nenávidím jejich sladké zpěvy

 

 

 

IV.obraz (celý): pokojík na střeše paláce, kolem výhled na noční nebe. Při boční stěně lože, na němž Enkidu. Olejové lampy.

(Umírající Enkidu, kněží a Gilgameš.)

 

1. kněz:

Naše bohyně je milosrdná

Enkidu vyznej jí svůj hřích

nejlepší pěvci zazpívají žalm

a srdce matky jistě odpustí

Jen vyznej nebraň se a zahoď svoji pýchu

Enkidu:

mám tedy lhát?

1. kněz:

tak mnoho znáš

prošel jsi krajinami

Zda našels někde jméno slavnější

Všude ji znají Všude uctívají

ve vůni kadidla své prosby vysílají

Je matkou milenkou i Paní

Sumerský lid se těší z její přízně

Dává mu mír a štěstí bohatství

Kde v světě našels víc?

Enkidu:

Našel jsem člověka

a v pravdě vím co mám

leč tvoje bohyně

miluje lest a klam

2. kněz:

Nebraň se odvolej vyznej svůj hřích

a věčná milost tebe nemine

Enkidu:

Ne Neodvolám slovo jediné

/vstoupí Gilgameš/

Pojď příteli Chci býti s tebou sám

/na pokyn Gilgamešův kněží ocházejí./

/Gilgameš se přiblíží k loži Enkidu a poklekne, aby

slyšel jeho slova/

Meteor je všechen život náš

snad vyšel z ruky nějakého boha

teď jsem a mluvím ty mne znáš

za chvíli vzpomínka jen marná přeubohá

Gilgameš:

tvůj život život meteor

kratince jen zableskl nad Sumerem

a už má zmizet? padnout za obzor?

Enkidu:

Enkidu zahyne

však neodvolá slovo jediné

Můj vzdor je chladný jako světlo hvězd

můj vzdor je ostrý jako nůž

a nezachví se na konci mých cest

Enkidu zemře jako muž

Enkidu

Zemře

Jako muž

/klesne nazpět mrtev/

Gilgameš:

Enkidu – –

Můj přítel – NENÍ Jeho mužná síla

zmizela

Kněží? Ti se budou smát

Tvůj život život – meteor

kratičce zazářil nad Sumerem

a padl za obzor

 

Tvůj vzdor byl chladný jako světlo hvězd

tvůj vzdor byl ostrý jako nůž

a nezachvěl se na konci tvých cest

Můj přítel zemřel jako muž

 

/povstane. Vášnivě/

Nesmírně vzdálené je nebe

nevyslyší tě žádný bůh

Jen propast všude vůkol tebe

tě svírá v neúprosný kruh

 

Nač pláčem rozdírat si oči

nepřijde nikdo na pomoc

Lev smrti po tvém hrdle skočí

a srazí tě ve věčnou noc

 

V.obraz (celý): chrámové nádvoří jako v obraze I.

(Gilgameš, otřesený smrtí přítele a propadlý pocitu marnosti lidského života i děsu z věčného zániku, se znovu obrací na Vidoucího.)

 

Gilgameš:

Vidoucí

ty vidíš na dno propasti která se ve mně skrývá

vidoucí ty mne znáš

to přišel chlapec tvůj dávný žák

hrdina zůstal v paláci

a zde je slabý slabý Gilgameš

ty jediný smíš jeho pravdu znát

Mé hrdinství vždyť je to hrozná lež

a moje sláva to je marné zdání

jakýsi chlapec na krále si hrá

a – to je divné – všichni poslouchají

a jejich obdiv nejvíce mne bolí

Jak divné – král – Gilgameš král

snad přišel plakat

Vidoucí:

Mluv hochu pověz všechno co tě tíží

Gilgameš:

Děkuji ti za to krásné slovo

Můj přítel odešel

a já jsem docela docela sám

sám mezi svými hrdiny

sám uprostřed svého lidu

sám v náruči ženy

a ze všeho nejhůř

jsem pod nebem sám

a tato samota jak balvan na mně leží

Můj přítel odešel a vzal mi všecky bohy

Na okraj srázu Tam mne postavil

a zanechal mne hrozným závratím

bohy mi vzal /odmlčí se/

Vidoucí /tiše/:

já ti je nevrátím

Gilgameš:

Ze všeho nejvíce chce člověk lhát

lže sobě samému

lže ve smíchu i pláči

lže sobě bohy

bohům lidem sebe

a jejich král

lže hrdý sebejistý krok a pevný hlas

/ten duní nad propastí/

a dvořané – ti lžou mi do očí

tak všichni lžeme toneme jak v moři

a zachytit se pravdy zachytit

– nakonec jako lodi která hoří

Za chvíli smrt –  tu chvíli jasně žít

To uměl Enkidu já slaboch nedovedu

Vidoucí – mlčíš – –

– i to je řeč – leč hrozná Já ti rozumím

Vidoucí Gilgameš chce žít

Vidoucí:

Když prorok mlčí to je hrozné vím

však horší daleko by bylo kdyby lhal

Gilgameš /zamyšleně/:

Nevstoupí člověk do zahrady boží

hrob vysmívá se marné naději

čím dříve prázdné sny a touhy složí

tím žije mocněji

To řekl Zvítězil A já jsem příliš sláb

Chci žít Chci věčně věčně žít

Víš že tě miluji a tvoje moudrá slova

ve chvílích nejtěžších si opakuji znova

poraď mi /váhavě/ jestli – můžeš – dovedeš –

Vidoucí:

I já jsem jiskérka jiskra jenom pro zářivou chvíli

a potom – popel kterým vítr zmítá

bolestmi lidí dávno unaven

stařičký prorok temné lože vítá

Chceš žít Vím přece Rozumím

A odpověď Sám řekls moudrá slova

Gilgameš:

Marnost je král i jeho zem?

a šedý popel času

nemilosrdně nasedá na oslnivou krásu?

nemilosrdně přikryje i hroby mého města?

a co tu potom zůstane? jen ke hřbitovu cesta?

/vášnivě/

chci život co se dere skalinami

jako řeka prudká strhující

co vpíjí zlaté slunce

a v záři měsíční se skví jak nahá víla

chci život jehož nezkrocená síla

unáší vůni nadějí

chci život který zápasí a jásá

chci věčnost jejíž modrojasná krása

bolestem a smrti smí se smát

chci život královský –

Vidoucí:

chceš tedy věčně lhát?

Gilgameš:

Září mi jeho pohádkový květ

a musím za ním nemohu se vzdát

a pro něj musím projít celý svět

A půjdu za ním k branám západu

Ty mlčíš Ten snad poradí

kdo přečkal potopu jediný z lidí

chci musím odejdu

mám touhu v srdci tu mi nevyvrátíš

Vidoucí:

Odcházíš zmámen Střízlivý se vrátíš

Gilgameš:

Nezazlívej mi žízeň krásných dní

a nesmírného moře jasnosti

chci jako bouře nezkrocená znít

neber mi naději té radosti

Vidoucí:

Nedovedeš-li svoji chvilku žít

Co by sis hochu počal s věčností?

 

 

 

VI. obraz (celý): skalnatá krajina, působící stísňujícím dojmem nehostinné pustiny.

(Gilgameš, neuspokojen rozhovorem s Vidoucím, se se svým žalem a se svým tázáním obrací na Ut-Napištiho, bájného lodivoda, který byl svědkem potopy, byl bohy obdařen nesmrtelností a žije v blaženosti na vzdáleném ostrově.)

Gilgameš:

Až ze Sumeru přicházím

z dálavy o níž tady sotva vědí

ač králem přece zcela sám

Sto bojů po cestě jsem vybojoval

co lvů jsem zabil v hrozných pralesích

mou rukou padli

Ale jeden z nich

ten je mi v patách na každičkém kroku

viděl jsem jeho strašné oči

když ležel přítel bez hnutí

a ještě dodnes na mne hledí

Hned u kolébky dětí číhá

a chodí v patách silných bojovníků

Je na ulicích v chrámech v palácích

Lev smrti ten mne děsí

Jsem bojovníkem lákala mne sláva

lákaly mne boje hrdá vítězství

Teď chci jen jedno jediné

chci žít

Nechci být kamenem který se ve vodě ztrácí

sám chci být řekou co se dere vpřed

v záplavách jasu obepíná zemi

A ptákem který nad zahradou jásá

A písní kterou zpívá bojovník

Ut Napištim chci žít chci věčně žít

Až k tobě touha má mne jako příboj žene

Ut Napištim /trochu neochotně/:

proč ke mně přicházíš Co já ti mohu dát?

Gilgameš:

O tobě jsem slýchal v dálné zemi

o tobě mluví celý svět

Tys přežil hroznou potopu všech lidí

Tys viděl smrt

a ze smrti jak život znova tryská

Smrt i život oba v plné síle

Tys přežil potopu tys přežil smrt

Ut Napištim:

Potopa to jsem já i ty

a moji synové a tvoji bojovníci

tvůj meč tvá mnohá vítězství

co ještě?

Gilgameš:

Chci slyšet jak se život ubránil

v záplavách deště a v záplavách deště

chci slyšet kde se holý život skryl

a o tom slyšet chci jak zvítězil

zvítězí ještě

Lidi i bohy stejně dobře znáš

vyprávěj o jejich boji

Ut Napištim:

Když vystoupily řeky ze svých břehů

záplavy vody s nebe když se lily

na horách svatých v boji smrtelném

volaly davy k bohům ze vší síly

zalykaly se v nových přívalech

a bohové se skryli

Gilgameš:

Neozvali se s výšin svého nebe?

nelitovali hrozné bídy lidí?

Ut Napištim:

Když lidé hynou nejsou bohové

jsou jenom rudé kruhy před očima

Když lidé hynou nebe zhasíná

a není nic než záplavy a zima

Když lidé hynou každý z nich je sám

a příval těžké sny mu s očí snímá

Gilgameš:

Pověz mi starče ty to přece víš

co je to věčně nekonečně žít?

Ut Napištim:

vím to a nechtěl bych ten dar

Žít věčně to je nebojovat

žít věčně to je na nic nečekat

nic nechce už kdo věčně žije

čas zastavil se proto hnije

Žít věčně to je všecko mít cos chtěl

a nemít proto žádných nadějí

a kdyby s tebou králi měnit měl

zemřel by stokrát raději

kdo nesmrtelnost božskou obdržel

bohové žijí v dýmu obětí

a věční jenom ve vzpomínkách lidí

Gilgameš:

Ty tedy nejsi jedním z nich?

Ut Napištim:

Ne Jenom víc mi Kdosi vyměřil

než tobě Dobře vidíš že jsem stár

Gilgameš:

Jsou kdesi věční? ty snad o nich víš?

Ut Napištim:

jsou? nejsou? nevím

Jsou-li tedy každý z nich je sám

jen sobě žije sebou jen se sytí

a nezná druha – nezjeví se nám

V zoufalém štěstí nekonečně býti

je vydán věčně stejným vzpomínkám

Jen blízká smrt nám oči otvírá

a nad propastí dá se plně žíti

Gilgameš:

Tvá slova bolí Víc mi nechceš dát?

Ut Napištim:

Tak bolí pravda do očí když svítí

 

VII.obraz (celý): zpustlá chýše při cestě, les.

(Nespokojen ani s povšechnou odpovědí Ut-Napištiho se hrdina eposu na zpáteční cestě setkává se starou šenkýřkou bohů Siduri, bývalou Ištařinou kněžkou.)

 

Siduri:

Ta cesta na niž se mne ptáš

je mi tak cizí tak cizí

Já se pranic nestarám že památka má zmizí

Mám se dobře bohové mne chrání

a já jim dávám co jim náleží

Přijdou-li hosté obsloužím je ráda

a trochu si tu povykládám s nimi

Tak život můj se pomaličku spřádá

rána a večery léta a zimy

Gilgameš:

a říkáš „život“?

Siduri:

Nu ano ty jsi ovšem král

já jenom stará krčmářka

A mně to stačí

Gilgameš:

Jsem člověk Siduri a ten chce žít

tvá rána a tvé večery jsou k pláči

tvůj život to je tahle nízká chýše

Siduri:

je mi v ní teplo nežádám si výše

a na chrám jsem už dávno zapomněla

Gilgameš:

na chrám? Tys bývala v chrámě?

Siduri:

byla jsem kněžkou bohyně

rozdávala jsem sladké opojení

a teď jsem stará krčmářka

nalévám jenom víno – to nic není

Gilgameš:

Teď tedy rozumím

bohyně

má dva obličeje

Jeden – ta která mne lákala na svaté lože

a druhý – tato krčmářka

Život který vede tato žena?

zažloutlé listí dávných lží

jimiž byla v chrámě ozdobena

jsou blízko sebe chrám i tato chýše

 

Král se dá zlákat na posvátné lože

a do léčky se chytí

stane se pak za kratičkou chvíli

krčmářem žití

nábožně lidé hledí k paláci

kde pastýř myslí na jídlo a pití

/k Siduri/

Nech si tuto chýši nech si chrám

Siduri na cestu se ptám

Siduri:

Na cestu života – Nu tu já dobře znám

Život je pořádný pohár dobrého vína

a radost z krásných děvčat

/s drzou důvěrností/

srdce i klína

Život je krásné roucho a slavnost Radování

to všechno králi máš Co ještě chceš?

Gilgameš:

To není život Je to prázdná lež

To mluví ještě kněžka Ištařina

Za všemi obřady se skrývá tato špína

Siduri:

špína? Život umyješ a nevím co ti zbude –

Gilgameš:

Už se tě nebudu ptát

Okradli tě ty nevíš co je žít

Už se tě nebudu ptát

na život prudký jako horský tok

Na bájné květy života

už se tě nebudu ptát

Co ty mi povíš Takhle věčně žít?

Ut Napištim šel bych tě odprosit

 

Z VIII.obrazu: menší chrámové nádvoří před umělou jeskyní.

(Gilgamešův pokus o nekromantii, vyvolání zemřelého přítele, který by měl konečně dát hledanou odpověď.)

 

Kněz:

Bohové temnot Netopýři nocí

před vámi se třese každý živý

Vaší kruté nelítostné moci

která hrůzou ztracených se živí

neodolá nikdo z hrdinů

strhnete jej do tmy oceánu

zpřetrháte řetěz jeho dnů

uzavřete skřípající bránu

 

Bohové temnot Upíři našich měst

Vy znáte všechna tajemství lidí

chvění jejich myšlení a snů

skrýše srdcí vaše oči vidí

Vzývají vás vaši služebníci

vzývají vás matné lidské stíny

 

Bohové temnot netopýři snů

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Bohové tmy upíři našich měst

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Dračí křídla rozprostírající

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Temné spáry mlčky vztahující

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Poodkryjte roušku těžkých snů

jejichž balvan na podsvětí leží

kde již není nocí ani dnů

nechť se vrátí na kratičkou chvíli

mezi živé mrtvý Enkidu

 

Bohové temnot netopýři snů

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Bohové hrůz a vladaři děsu

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Strašní ve své kruté nenávisti

Kněží:

Vyslyšte nás

Kněz:

Kořistí svou neúprosně jistí

Kněží:

Vyslyšte Vyslyšte Vyslyšte nás

/dým z kadidla/

Kněz /ke Gilgamešovi/:

Tvůj přítel přichází

na perutích větru propastí

Tvůj přítel přichází

Mluv slyší tvoje slova

/mizí v jeskyni/

/Gilgameš sám. Hledí do jeskyně./

Gilgameš:

Enkidu slyšíš? Slyšíš Gilgameše?

Enkidu jsi tu? Jsi blízko?

Anebo Enkidu to drahé jméno

nadarmo vyslovuji?

Nevidím tvé oči Enkidu

jenom tmu a noc

A neslyším A neuslyším už? tvůj zvučný hlas

Enkidu Já to přece vím že – nejsi

Nejsi

Zapadl meteor zmizela záře

Enkidu není To slovo tvrdě zní jak meč

A já jsem se dal šálit

slabost zavlekla mne k této svatyni

byla to slabost hrozný sen

teď jsem se probudil

teď hledím do noci a do temného nebe

do tmy která sevřela a pohltila tebe

teď chápu tvoje tvrdá slova

Enkidu

Co všechno se stalo za tu chvíli

Hledal jsem život na všech koncích země

a všude našel sebe sevřeného

jen sebe

a v tiché svatyni tam ve svém osamění

jsem hledal boha

boha jehož záře srdcem proniká

a byl to krásný sen

ve vůni kadidel ve vlídném šeru ticha

a přece – Sen

Teď – není návratu

Probuzen – do noci čním jako věž – Sám

A balvan pravdy svírá a drtí

 

Lid ve mě doufá Věří v svého krále

A to je hrozné to mne nejvíc bolí

Říci jim všechno všechno do očí

A potom zabijte mne chcete-li

Ale Já vím že to neřeknu

Co dělat? Lhát a lhát a lhát?

Jak je to strašné

královské obřady mne bolí

bolí jak surová rána

Jak hrozná je to lež

Tam někde vykřiknout Vykřiknout Ne není to pravda

– a přece budu mlčet nakonec

bolí bolí jak surová rána

 

 

Závěr IX. obrazu: prostorné chrámové nádvoří.

(Výroční slavnost "nastolení krále": hříchy města jsou kladeny na obětního beránka, král je rituálně sesazen, podroben pokání a znovu rituálně nastolen. Scéna zjevně nesouvisí s textovou tradicí Eposu o Gigamešovi, máme před sebou autorovu licenci - je využito reálií čerpaných z biblického Starého Zákona).

 

Urigalu:

Podle rozkazu vznešených bohů

zbavuji tě královské tvé moci

Kalu /stojící za Gilgamešem, kvílivě/:

Smiluj se Pane smiluj se k tobě volám

hořkost smrti svírá moje srdce

a do prachu vylévám svou duši –

Urigalu:

odnímám žezlo které ti svěřili vznešení bozi –

Kalu:

zmizela hrdá moje síla

zajali mne moji nepřátelé

podsvětí otevřelo jícen přede mnou

Urigalu:

odnímám pečeť

kterou ti svěřila vznešená Paní

Kalu:

jsem sám a nikde není pomocníka

přátelé moji zapomněli na mě

a milovaní odvrátili tváře

/Kněží odejmou Gilgamešovi plášť a zahalí jej do hrubé žíně/

Urigalu /dá Gilgamešovi políček/

Kalu /propukne vášnivě/:

Smiluj se smiluj v den soužení mého

proč neslyšíš mé volání ó Pane

/Gilgameš veden kněžími k vyvýšenému místu v pozadí a uveden do stánku svého pokání/

Kalu /následuje o několik kroků pozadu, zůstane při stánku/:

Proč jsi mne opustil? zapomněls na mou bídu

Proč nedbáš mého volání? proč neslyšíš můj křik?

Mé hrdlo vyprahlo Pláčem vyschly mi oči

Bolestí hynu Není pomocníka

/Plačky stále naříkají./

/Vše mimo postavu Kalu zapadá do tmy/

Kalu:

Vyprahlo hrdlo od mnohého pláče

Ty neslyšíš ty odvracíš svou tvář

Vydals mne těm kteří mne nenávidí

Do prachu smrti srazils moje jméno

/zvolna hasne i toto osvětlení. Hlas jakoby se vzdaloval/

Smiluj se nade mnou Smiluj se Smiluj se nade mnou Pane

z propasti smrti vzývám tvoje jméno

Ve spárech hrobu nezanech mou duši

 

/vzdáleně zaznívá nářek plaček/

1. hlas:

s drakem zápasí Pán

s obludou hrůzného moře

ve skvoucí síle pozvedá božskou zbraň

S drakem zápasí Pán

aby nám život vrátil

Poslední strašná noc

Temnota hrůzy a děsu Temnota smrti

Hynoucí drak nás přikrývá strašnými křídly

S drakem zápasí Pán

Poslední chvíle Noci a Smrti

než rozední se k jeho vítězství

Pán

ve slavném průvodu vrátí se do svého chrámu

navštíví věčnou Paní a naplní radostí lásky

Z žízně a popela vrátí se král aby vládl

S drakem zápasí Pán

poslední chvíle Noci a hrůzy

 

X. obraz (celý): chrámové nádvoří jako v obraze I.

(V této scéně dává autor - mimo textovou tradici Eposu - v posledním rozhovoru mezi Gilgamešem a Vidoucím zaznít závěrečnému poslání)

 

Gilgameš:

Vidoucí nemám nikoho než tebe

Lidnatý Uruk to je hrozná poušť

a nade mnou se klene prázdné nebe

Hledal jsem život jímž nesmrtelní žijí

poznal jsem smrt jež naše duše vpíjí

Tma zrcadlí se v očích živých lidí

shlíží se v nich a sama sebe vidí

A všechno živé je krůpějí rosy

váznoucí ve vlasech pravěké noci

 

Vidoucí nemám nikoho než tebe

Řekni mi celým životem se ptám

S kým to mluvíš když se skrýváš tady sám

a koho vidíš když vycházíš k lidu

Vidoucí:

Člověka jeho lásku jeho bídu

Gilgameš:

a Pán?

Vidoucí:

je blízko hledíš-li do prázdných očí smrti

je blízko v každé propasti do níž se člověk řítí

je blízko když hrůza tě svírá a drtí

leč slova? slova prázdným zvukem zní ti

Gilgameš:

a vůně obětí? modlitby kněží?

Vidoucí:

jsou černou rouškou která na nás leží

Vzdaluje se když lidé ze svých slují

kamením slov jej kamenují

Gilgameš:

Vidoucí kdo ho zná? Řekni mi kdo ho vidí?

Vidoucí:

Kdo hledí do očí malomocných lidí

do očí dětí které se hrůzou chvějí

do očí lidí ztracených bez nadějí

v nich utone a sebou sám se stává

Gilgameš:

Vidoucí až doposud jsem bloudil

dnes teprve se učím zase chodit

a život který v žilách mých by proudil

jakoby se těžce musil rodit

a – nevím ještě co je to žít

Vidoucí:

Žít to je najít svou chvíli bílého jasu

v neúprosném vodopádu času

Hrdinství jest jen jediné

do očí vlastní smrti pevně hledět

Vítězství jest jen jediné

člověka znát a o něm vědět

 

Nebraň se být hvězdou která padá

v zrcadle temnot záři svoji vidí

být jenom králem to by byla zrada

sám sebou staň se a tak světlem lidí