Cestou Gilgamešovou
Poněkud jinak než Milan Balabán a Veronika Tydlitátová zpracoval starý sumerský epos o Gilgamešovi Milan Mrázek. Ale shodně s nimi jej četl jako text o lidském bytí v tomto světě, o vztahu člověka k člověku, o bezmocnosti tváří v tvář smrti, o tom, čím bývá a jaké může být doufání v nesmrtelnost. Milan Mrázek, tehdy jako vikář 2. brněnského sboru ČCE, sedával každé úterý ve studovně brněnské Univerzitní knihovny a kromě Heideggerova Sein und Zeit četl akadské, sumerské a babylonské klínopisné tabulky s fragmenty Gilgameše a jejich německé a anglické překlady - ovšemže přitom také studoval příslušné orientalistické příručky včetně jazykových. Na schodech knihovny, v prostorách, kde tehdy ještě nebylo zakázáno kouřit (schody spíše jako kuřárna sloužily), někdy také v přilehlých hostinských lokálech, zejména v dnes už neexistující hospodě "U Formánků", pak diskutoval s přáteli o četbě Sartra a vyučoval Heideggerově filozofii existence. Třeba podotknout, že to bylo přibližně v letech 1956-1957, tedy s jistým malým předstihem, neboť Sartre a spolu s ním existencialismus přišel i u nás do módy o něco později.
A psal své „drama o 10 obrazech“ (spíše však dramatickou báseň) „Cestou Gilgamešovou“, jak zní titulní list originálního strojopisu. V Mrázkově básnickém textu se ozývá, jak pozornější čtenář uvidí, člověk, který se, vyzbrojen erudicí starozákoníka, ptá na ty věci, na něž se podle jeho interpretace Gilgameše ptali pěvci prastarého Sumeru a spolu s nimi se snaží odpovídat. Pro odpovědi však už má (kromě své starozákonické výbavy) k dispozici moderní i starší křesťanskou teologii, má k dispozici tisíciletý vývoj filozofie a moderní filozofické směry, jakož i nejnovější vývoj teologického myšlení. Zvolna se rodí Nová orientace se svými ježíšovskými důrazy, se svým antropocentrismem a civilní interpretací, vliv Dietricha Bonhoeffera posílil relativizaci až odmítání pojmu a termínu „náboženství“. Milan Mrázek náboženství ve svém Gilgamešovi také relativizuje, jako by je až odmítal (i když záhy jako religionista neodmítne náboženskou charakteristiku křesťanství), cestou k podstatě bytí je zde člověk ve vztahu k druhému, stejně jako v Mrázkově poezii, která by měla v dohledné době vyjít ve vznikající EMANské řadě poezie.
Z Mrázkova Gilgameše jsem vybrala podle mého názoru charakteristické a nejpůsobivější pasáže. Spojím je jen nezbytnými komentáři.
Jana Nechutová
Z I.obrazu: menší chrámové nádvoří, v kamenné zdi s reliéfy cherubů a geniů těsný vstup do pokojíku Vidoucího.
(Gilgameš si dá kněžími povolat Vidoucího, aby jej požádal o výklad snu.)
Gilgameš:
Vidoucí
znáš moudrost mocných bohů
zjev mi co mi chtějí povědět
Zde stojím před tebou
já Gilgameš tvůj žák
ne král – jen jeden ze mnoha
kteří se přicházejí ptát
– ne hrdina
spíš chlapec který vděčně vzpomíná
že se tu učil na tabulky psát
Vidoucí
dnes v noci mne sklíčil podivný sen
Docela sám Ode všech opuštěn
a všude tma Tak hrozná Svírající
– cítíš že se něco musí stát
Noc dýchá jako otrávený květ
a hvězdy nesvítí
a náhle
– snad že se roztrhlo nebe
jak strašný blesk se zaskvěl meteor
tak hrozný v oslnivé záři
jen okamžik
a těsně vedle mne
se hroznou ranou zaryl do země
Vidoucí
všichni dávno vědí
že Gilgameš se nedovede bát
Smrti jsem neuhnul když vztahovala zbraň
– a tady – po prvé – jako by mi hrdlo sevřela
vrahova ruka
a cosi jako osten jedovatý
uvázlo ve mně
Bezradný přicházím se ptát
Vidoucí znáš moudrost věčných bohů
zjev mi co mi chtějí povědět
Vidoucí:
Meteor je všechen život náš
snad vržen rukou nějakého boha
zazáří Oslnivý pád
Co zbude? Stopa přeubohá
Gilgameš:
a přece slavná
Vidoucí /nepřítomně/:
možná – snad
Průvodce:
mlč králi jeho slova jsou svatá
Vidoucí:
Meteor je život náš
/náhle jakoby s hrůzou/
a padá Řítí se
/jako by se s námahou ovládl/
jsme všichni králi vyhnanci modrého nebe
vrženi do hrůzy zanikání
neznáme sebe
a naše síla to je pouhé zdání
Temná řeka všeho dění
strhující vodopád
Není není zastavení
z hlubin duní její pád
Temná řeka všeho dění
rozráží nás o skaliny
není není zastavení
vláčí s sebou naše stíny
Gilgameš /uctivě/:
můj sen?
Vidoucí:
Tvůj meteor je hrdina jak ty
snad z bohů – nevím kdo – tě nenávidí králi
a chce tě zabít Ale jeho plán
se nepodaří Hrdý bojovník
před tebou klesne Spatříš jeho pád
/ustoupí do svého pokojíku/
Gilgameš:
ať přijde já ho skvěle uvítám
1. kněz:
Na věky ať žije slavný král
Slyš co ti boží otrok poradí
Uruk je městem věčné bohyně
Vítězná Ištar miluje svůj lid
a jako matka s láskou o něj dbá
Gilgameš:
ze všeho nejvíc o své kněze viď?
1. kněz:
Poláme kopí hrdinů
a k nohám tvým je vrhne přemoženy
je lstivá
Gilgameš:
Víc než její služebníci?
1. kněz:
a hrdina jejž poslal cizí bůh
se v božské moci nepřiblíží k městu
Srazí jej k zemi před tebou jej srazí
Průvodce:
Bleskem snad?
1. kněz:
Ne Krásnou ženu postaví mu v cestu
A až jej do své moci dostane
povede ho cestou zahynutí
Zde zahyne –
Gilgameš /s hněvem/:
Šejdíři mlč To není vaše věc
mám vlastní meč mám silné bojovníky
za vámi přijde leda zbabělec
své nevěstky si šetřte pro poutníky
Průvodce:
králi jeho rada není zcela zlá
Gilgameš:
Ne pro krále Je leda pro mátohy
/ke kněžím/
Jděte si čichat vůni kadidel
a podlostí svou oblažujte bohy
/vzdaluje se a oba průvodci za ním/
Z III.obrazu: sál královského paláce.
(Gilgamešův rozhovor s přítelem po vítězném návratu z výpravy proti strážci cedrového lesa, démonu Chumbabovi.)
/zvenku doléhá provolávání slávy/
Gilgameš:
Tak smuten příteli
v den kdy nám Uruk provolává slávu
Muž jenž se vrací z vítězného boje
Muž který zabil obludu otevřel věčnou bránu
vdechoval vůni ráje z plných plic
Enkidu vždyť my jsme byli první
kdo z lidí vešli do zahrady bohů
Tak pyšně dosud vládl Chumbaba
– kdo před námi se vrátil z bílých lesů?
– a přece Čekal na náš meč Počkal si na tvou ránu
Náš triumf ten je zasloužený hochu
Enkidu:
Jsem unaven tak unaven Až k smrti
Gilgameš:
Vím Mnoho boje mnoho námahy
Enkidu:
Ne proto Něco jiného mne drtí
Gilgameš /polekaně přiskočí/:
Mluv příteli můj Řekni co tě svírá
Jsi nemocen?
Enkidu /nejistě/:
Ne – snad to nemoc není
Gilgameš:
Ublížil jsem ti?
Enkidu:
– ani pomyšlení
To život sám jak balvan na mně leží
a odhodit jej – nemám odvahy
Gilgameš /zděšeně/:
Enkidu Proč?
Tak silný statečný Tak šťastný v každém boji
Zvýšil jsi slávu sumerského lidu
Enkidu:
Viděl jsem také co se světla bojí
viděl jsem nesmírnou bídu
Lidé i bohové milují zlato a slávu
Zlato je drahé Krev zadarmo vytéká z ran
A když ti nemoc ohlodává hlavu
i bohové tě ženou ze svých bran
Jsou zahaleni leskem nebeským
Procházejí se v nadoblačné dáli
Modlitby chudých nedoletí k nim
a lidským slzám jakoby se smáli
Nad mořem bídy klenou duhu jasu
a z lidských muk si tkají zářnou krásu
Gilgameš:
Vím příteli vím jak nás kněží mámí
jak slzy lidu v stříbro proměňují
a z jejich modliteb si staví krásné chrámy
znám je To však nejsou bohové
Enkidu:
Zčernalo nebe modlitbami lidí
a jejich slzy proudí jako řeka
Ti kteří všechno mohou všechno vidí
nechají zhynout bídného jenž čeká
Jsou kdesi daleko kam nikdy nedoletí
zoufalé prosby marných lidských dětí
Anebo –
/s hrůzou/ nejsou
a v nádherných chrámových zdech
sumerský lid se plazí a vzývá vlastní dech
sumerský lid se plazí a vzývá těžký sen
Odhodit jho
Být svoboden
Gilgameš:
Enkidu mlč a zadrž hrozná slova
Ty se mýlíš mýlíš příteli
A cos tu řekl neopakuj znova
/odmlčí se/
Bylo by hrozné stát pod nebem sám
nade mnou – nic
a kolem – všecko cizí
a ty a já a Uruk pod námi
a celá země sumerská
– je sen který snad zmizí?
Ne nepohrdej bohy Enkidu
Bylo by hrozné stát pod nebem sám
Enkidu:
Uprostřed města je nádherný chrám
To je balvan který na nás leží
Král Gilgameš vyhubil loupežníky
zůstaly však celé houfy kněží
a kněžek čekajících na poutníky
Zbojník má dýku – hrdlo podřeže
anebo zajme vláčí do zajetí
kněz má své bohy pevné otěže
a zotročí si srdce lidských dětí
Nenávidím vůni kadidel
Nenávidím jejich sladké zpěvy
IV.obraz (celý): pokojík na střeše paláce, kolem výhled na noční nebe. Při boční stěně lože, na němž Enkidu. Olejové lampy.
(Umírající Enkidu, kněží a Gilgameš.)
1. kněz:
Naše bohyně je milosrdná
Enkidu vyznej jí svůj hřích
nejlepší pěvci zazpívají žalm
a srdce matky jistě odpustí
Jen vyznej nebraň se a zahoď svoji pýchu
Enkidu:
mám tedy lhát?
1. kněz:
tak mnoho znáš
prošel jsi krajinami
Zda našels někde jméno slavnější
Všude ji znají Všude uctívají
ve vůni kadidla své prosby vysílají
Je matkou milenkou i Paní
Sumerský lid se těší z její přízně
Dává mu mír a štěstí bohatství
Kde v světě našels víc?
Enkidu:
Našel jsem člověka
a v pravdě vím co mám
leč tvoje bohyně
miluje lest a klam
2. kněz:
Nebraň se odvolej vyznej svůj hřích
a věčná milost tebe nemine
Enkidu:
Ne Neodvolám slovo jediné
/vstoupí Gilgameš/
Pojď příteli Chci býti s tebou sám
/na pokyn Gilgamešův kněží ocházejí./
/Gilgameš se přiblíží k loži Enkidu a poklekne, aby
slyšel jeho slova/
Meteor je všechen život náš
snad vyšel z ruky nějakého boha
teď jsem a mluvím ty mne znáš
za chvíli vzpomínka jen marná přeubohá
Gilgameš:
tvůj život život meteor
kratince jen zableskl nad Sumerem
a už má zmizet? padnout za obzor?
Enkidu:
Enkidu zahyne
však neodvolá slovo jediné
Můj vzdor je chladný jako světlo hvězd
můj vzdor je ostrý jako nůž
a nezachví se na konci mých cest
Enkidu zemře jako muž
Enkidu
Zemře
Jako muž
/klesne nazpět mrtev/
Gilgameš:
Enkidu – –
– Můj přítel – NENÍ Jeho mužná síla
zmizela
Kněží? Ti se budou smát
Tvůj život život – meteor
kratičce zazářil nad Sumerem
a padl za obzor
Tvůj vzdor byl chladný jako světlo hvězd
tvůj vzdor byl ostrý jako nůž
a nezachvěl se na konci tvých cest
Můj přítel zemřel jako muž
/povstane. Vášnivě/
Nesmírně vzdálené je nebe
nevyslyší tě žádný bůh
Jen propast všude vůkol tebe
tě svírá v neúprosný kruh
Nač pláčem rozdírat si oči
nepřijde nikdo na pomoc
Lev smrti po tvém hrdle skočí
a srazí tě ve věčnou noc
V.obraz (celý): chrámové nádvoří jako v obraze I.
(Gilgameš, otřesený smrtí přítele a propadlý pocitu marnosti lidského života i děsu z věčného zániku, se znovu obrací na Vidoucího.)
Gilgameš:
Vidoucí
ty vidíš na dno propasti která se ve mně skrývá
vidoucí ty mne znáš
to přišel chlapec tvůj dávný žák
hrdina zůstal v paláci
a zde je slabý slabý Gilgameš
ty jediný smíš jeho pravdu znát
Mé hrdinství vždyť je to hrozná lež
a moje sláva to je marné zdání
jakýsi chlapec na krále si hrá
a – to je divné – všichni poslouchají
a jejich obdiv nejvíce mne bolí
Jak divné – král – Gilgameš král
snad přišel plakat
Vidoucí:
Mluv hochu pověz všechno co tě tíží
Gilgameš:
Děkuji ti za to krásné slovo
Můj přítel odešel
a já jsem docela docela sám
sám mezi svými hrdiny
sám uprostřed svého lidu
sám v náruči ženy
a ze všeho nejhůř
jsem pod nebem sám
a tato samota jak balvan na mně leží
Můj přítel odešel a vzal mi všecky bohy
Na okraj srázu Tam mne postavil
a zanechal mne hrozným závratím
bohy mi vzal /odmlčí se/
Vidoucí /tiše/:
já ti je nevrátím
Gilgameš:
Ze všeho nejvíce chce člověk lhát
lže sobě samému
lže ve smíchu i pláči
lže sobě bohy
bohům lidem sebe
a jejich král
lže hrdý sebejistý krok a pevný hlas
/ten duní nad propastí/
a dvořané – ti lžou mi do očí
tak všichni lžeme toneme jak v moři
a zachytit se pravdy zachytit
– nakonec jako lodi která hoří
Za chvíli smrt – tu chvíli jasně žít
To uměl Enkidu já slaboch nedovedu
Vidoucí – mlčíš – –
– i to je řeč – leč hrozná Já ti rozumím
Vidoucí Gilgameš chce žít
Vidoucí:
Když prorok mlčí to je hrozné vím
však horší daleko by bylo kdyby lhal
Gilgameš /zamyšleně/:
Nevstoupí člověk do zahrady boží
hrob vysmívá se marné naději
čím dříve prázdné sny a touhy složí
tím žije mocněji
To řekl Zvítězil A já jsem příliš sláb
Chci žít Chci věčně věčně žít
Víš že tě miluji a tvoje moudrá slova
ve chvílích nejtěžších si opakuji znova
poraď mi /váhavě/ jestli – můžeš – dovedeš –
Vidoucí:
I já jsem jiskérka jiskra jenom pro zářivou chvíli
a potom – popel kterým vítr zmítá
bolestmi lidí dávno unaven
stařičký prorok temné lože vítá
Chceš žít Vím přece Rozumím
A odpověď Sám řekls moudrá slova
Gilgameš:
Marnost je král i jeho zem?
a šedý popel času
nemilosrdně nasedá na oslnivou krásu?
nemilosrdně přikryje i hroby mého města?
a co tu potom zůstane? jen ke hřbitovu cesta?
/vášnivě/
chci život co se dere skalinami
jako řeka prudká strhující
co vpíjí zlaté slunce
a v záři měsíční se skví jak nahá víla
chci život jehož nezkrocená síla
unáší vůni nadějí
chci život který zápasí a jásá
chci věčnost jejíž modrojasná krása
bolestem a smrti smí se smát
chci život královský –
Vidoucí:
chceš tedy věčně lhát?
Gilgameš:
Září mi jeho pohádkový květ
a musím za ním nemohu se vzdát
a pro něj musím projít celý svět
A půjdu za ním k branám západu
Ty mlčíš Ten snad poradí
kdo přečkal potopu jediný z lidí
chci musím odejdu
mám touhu v srdci tu mi nevyvrátíš
Vidoucí:
Odcházíš zmámen Střízlivý se vrátíš
Gilgameš:
Nezazlívej mi žízeň krásných dní
a nesmírného moře jasnosti
chci jako bouře nezkrocená znít
neber mi naději té radosti
Vidoucí:
Nedovedeš-li svoji chvilku žít
Co by sis hochu počal s věčností?
VI. obraz (celý): skalnatá krajina, působící stísňujícím dojmem nehostinné pustiny.
(Gilgameš, neuspokojen rozhovorem s Vidoucím, se se svým žalem a se svým tázáním obrací na Ut-Napištiho, bájného lodivoda, který byl svědkem potopy, byl bohy obdařen nesmrtelností a žije v blaženosti na vzdáleném ostrově.)
Gilgameš:
Až ze Sumeru přicházím
z dálavy o níž tady sotva vědí
ač králem přece zcela sám
Sto bojů po cestě jsem vybojoval
co lvů jsem zabil v hrozných pralesích
mou rukou padli
Ale jeden z nich
ten je mi v patách na každičkém kroku
viděl jsem jeho strašné oči
když ležel přítel bez hnutí
– a ještě dodnes na mne hledí
Hned u kolébky dětí číhá
a chodí v patách silných bojovníků
Je na ulicích v chrámech v palácích
– Lev smrti ten mne děsí
Jsem bojovníkem lákala mne sláva
lákaly mne boje hrdá vítězství
Teď chci jen jedno jediné
chci žít
Nechci být kamenem který se ve vodě ztrácí
sám chci být řekou co se dere vpřed
v záplavách jasu obepíná zemi
A ptákem který nad zahradou jásá
A písní kterou zpívá bojovník
Ut Napištim chci žít chci věčně žít
Až k tobě touha má mne jako příboj žene
Ut Napištim /trochu neochotně/:
proč ke mně přicházíš Co já ti mohu dát?
Gilgameš:
O tobě jsem slýchal v dálné zemi
o tobě mluví celý svět
Tys přežil hroznou potopu všech lidí
Tys viděl smrt
a ze smrti jak život znova tryská
Smrt i život oba v plné síle
Tys přežil potopu tys přežil smrt
Ut Napištim:
Potopa to jsem já i ty
a moji synové a tvoji bojovníci
tvůj meč tvá mnohá vítězství
co ještě?
Gilgameš:
Chci slyšet jak se život ubránil
v záplavách deště a v záplavách deště
chci slyšet kde se holý život skryl
a o tom slyšet chci jak zvítězil
zvítězí ještě
Lidi i bohy stejně dobře znáš
vyprávěj o jejich boji
Ut Napištim:
Když vystoupily řeky ze svých břehů
záplavy vody s nebe když se lily
na horách svatých v boji smrtelném
volaly davy k bohům ze vší síly
zalykaly se v nových přívalech
– a bohové se skryli
Gilgameš:
Neozvali se s výšin svého nebe?
nelitovali hrozné bídy lidí?
Ut Napištim:
Když lidé hynou nejsou bohové
jsou jenom rudé kruhy před očima
Když lidé hynou nebe zhasíná
a není nic než záplavy a zima
Když lidé hynou každý z nich je sám
a příval těžké sny mu s očí snímá
Gilgameš:
Pověz mi starče ty to přece víš
co je to věčně nekonečně žít?
Ut Napištim:
vím to a nechtěl bych ten dar
Žít věčně to je nebojovat
žít věčně to je na nic nečekat
nic nechce už kdo věčně žije
čas zastavil se proto hnije
Žít věčně to je všecko mít cos chtěl
a nemít proto žádných nadějí
a kdyby s tebou králi měnit měl
zemřel by stokrát raději
kdo nesmrtelnost božskou obdržel
bohové žijí v dýmu obětí
a věční jenom ve vzpomínkách lidí
Gilgameš:
Ty tedy nejsi jedním z nich?
Ut Napištim:
Ne Jenom víc mi Kdosi vyměřil
než tobě Dobře vidíš že jsem stár
Gilgameš:
Jsou kdesi věční? ty snad o nich víš?
Ut Napištim:
jsou? nejsou? nevím
Jsou-li tedy každý z nich je sám
jen sobě žije sebou jen se sytí
a nezná druha – nezjeví se nám
V zoufalém štěstí nekonečně býti
je vydán věčně stejným vzpomínkám
Jen blízká smrt nám oči otvírá
a nad propastí dá se plně žíti
Gilgameš:
Tvá slova bolí Víc mi nechceš dát?
Ut Napištim:
Tak bolí pravda do očí když svítí
VII.obraz (celý): zpustlá chýše při cestě, les.
(Nespokojen ani s povšechnou odpovědí Ut-Napištiho se hrdina eposu na zpáteční cestě setkává se starou šenkýřkou bohů Siduri, bývalou Ištařinou kněžkou.)
Siduri:
Ta cesta na niž se mne ptáš
je mi tak cizí tak cizí
Já se pranic nestarám že památka má zmizí
Mám se dobře bohové mne chrání
a já jim dávám co jim náleží
Přijdou-li hosté obsloužím je ráda
a trochu si tu povykládám s nimi
Tak život můj se pomaličku spřádá
rána a večery léta a zimy
Gilgameš:
– a říkáš „život“?
Siduri:
Nu ano ty jsi ovšem král
já jenom stará krčmářka
A mně to stačí
Gilgameš:
Jsem člověk Siduri a ten chce žít
tvá rána a tvé večery jsou k pláči
tvůj život to je tahle nízká chýše
Siduri:
je mi v ní teplo nežádám si výše
a na chrám jsem už dávno zapomněla
Gilgameš:
na chrám? Tys bývala v chrámě?
Siduri:
byla jsem kněžkou bohyně
rozdávala jsem sladké opojení
– a teď jsem stará krčmářka
nalévám jenom víno – to nic není
Gilgameš:
Teď tedy rozumím
bohyně
má dva obličeje
Jeden – ta která mne lákala na svaté lože
a druhý – tato krčmářka
Život který vede tato žena?
zažloutlé listí dávných lží
jimiž byla v chrámě ozdobena
jsou blízko sebe chrám i tato chýše
Král se dá zlákat na posvátné lože
a do léčky se chytí
stane se pak za kratičkou chvíli
krčmářem žití
nábožně lidé hledí k paláci
kde pastýř myslí na jídlo a pití
/k Siduri/
Nech si tuto chýši nech si chrám
Siduri na cestu se ptám
Siduri:
Na cestu života – Nu tu já dobře znám
Život je pořádný pohár dobrého vína
a radost z krásných děvčat
/s drzou důvěrností/
– srdce i klína
Život je krásné roucho a slavnost Radování
to všechno králi máš Co ještě chceš?
Gilgameš:
To není život Je to prázdná lež
To mluví ještě kněžka Ištařina
Za všemi obřady se skrývá tato špína
Siduri:
– špína? Život umyješ a nevím co ti zbude –
Gilgameš:
Už se tě nebudu ptát
Okradli tě ty nevíš co je žít
Už se tě nebudu ptát
na život prudký jako horský tok
Na bájné květy života
už se tě nebudu ptát
Co ty mi povíš Takhle věčně žít?
Ut Napištim šel bych tě odprosit
Z VIII.obrazu: menší chrámové nádvoří před umělou jeskyní.
(Gilgamešův pokus o nekromantii, vyvolání zemřelého přítele, který by měl konečně dát hledanou odpověď.)
Kněz:
Bohové temnot Netopýři nocí
před vámi se třese každý živý
Vaší kruté nelítostné moci
která hrůzou ztracených se živí
neodolá nikdo z hrdinů
strhnete jej do tmy oceánu
zpřetrháte řetěz jeho dnů
uzavřete skřípající bránu
Bohové temnot Upíři našich měst
Vy znáte všechna tajemství lidí
chvění jejich myšlení a snů
skrýše srdcí vaše oči vidí
Vzývají vás vaši služebníci
vzývají vás matné lidské stíny
Bohové temnot netopýři snů
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Bohové tmy upíři našich měst
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Dračí křídla rozprostírající
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Temné spáry mlčky vztahující
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Poodkryjte roušku těžkých snů
jejichž balvan na podsvětí leží
kde již není nocí ani dnů
nechť se vrátí na kratičkou chvíli
mezi živé mrtvý Enkidu
Bohové temnot netopýři snů
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Bohové hrůz a vladaři děsu
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Strašní ve své kruté nenávisti
Kněží:
Vyslyšte nás
Kněz:
Kořistí svou neúprosně jistí
Kněží:
Vyslyšte Vyslyšte Vyslyšte nás
/dým z kadidla/
Kněz /ke Gilgamešovi/:
Tvůj přítel přichází
na perutích větru propastí
Tvůj přítel přichází
Mluv slyší tvoje slova
/mizí v jeskyni/
/Gilgameš sám. Hledí do jeskyně./
Gilgameš:
Enkidu slyšíš? Slyšíš Gilgameše?
Enkidu jsi tu? Jsi blízko?
Anebo Enkidu to drahé jméno
nadarmo vyslovuji?
Nevidím tvé oči Enkidu
jenom tmu a noc
A neslyším A neuslyším už? tvůj zvučný hlas
Enkidu Já to přece vím že – nejsi
Nejsi
Zapadl meteor zmizela záře
Enkidu není To slovo tvrdě zní jak meč
A já jsem se dal šálit
slabost zavlekla mne k této svatyni
byla to slabost hrozný sen
teď jsem se probudil
teď hledím do noci a do temného nebe
do tmy která sevřela a pohltila tebe
teď chápu tvoje tvrdá slova
Enkidu
Co všechno se stalo za tu chvíli
Hledal jsem život na všech koncích země
a všude našel sebe sevřeného
jen sebe
a v tiché svatyni tam ve svém osamění
jsem hledal boha
boha jehož záře srdcem proniká
a byl to krásný sen
ve vůni kadidel ve vlídném šeru ticha
a přece – Sen
Teď – není návratu
Probuzen – do noci čním jako věž – Sám
A balvan pravdy svírá a drtí
Lid ve mě doufá Věří v svého krále
A to je hrozné to mne nejvíc bolí
Říci jim všechno všechno do očí
A potom zabijte mne chcete-li
Ale Já vím že to neřeknu
Co dělat? Lhát a lhát a lhát?
Jak je to strašné
královské obřady mne bolí
bolí jak surová rána
Jak hrozná je to lež
Tam někde vykřiknout Vykřiknout Ne není to pravda
– a přece budu mlčet nakonec
bolí bolí jak surová rána
Závěr IX. obrazu: prostorné chrámové nádvoří.
(Výroční slavnost "nastolení krále": hříchy města jsou kladeny na obětního beránka, král je rituálně sesazen, podroben pokání a znovu rituálně nastolen. Scéna zjevně nesouvisí s textovou tradicí Eposu o Gigamešovi, máme před sebou autorovu licenci - je využito reálií čerpaných z biblického Starého Zákona).
Urigalu:
Podle rozkazu vznešených bohů
zbavuji tě královské tvé moci
Kalu /stojící za Gilgamešem, kvílivě/:
Smiluj se Pane smiluj se k tobě volám
hořkost smrti svírá moje srdce
a do prachu vylévám svou duši –
Urigalu:
odnímám žezlo které ti svěřili vznešení bozi –
Kalu:
zmizela hrdá moje síla
zajali mne moji nepřátelé
podsvětí otevřelo jícen přede mnou
Urigalu:
odnímám pečeť
kterou ti svěřila vznešená Paní
Kalu:
jsem sám a nikde není pomocníka
přátelé moji zapomněli na mě
a milovaní odvrátili tváře
/Kněží odejmou Gilgamešovi plášť a zahalí jej do hrubé žíně/
Urigalu /dá Gilgamešovi políček/
Kalu /propukne vášnivě/:
Smiluj se smiluj v den soužení mého
proč neslyšíš mé volání ó Pane
/Gilgameš veden kněžími k vyvýšenému místu v pozadí a uveden do stánku svého pokání/
Kalu /následuje o několik kroků pozadu, zůstane při stánku/:
Proč jsi mne opustil? zapomněls na mou bídu
Proč nedbáš mého volání? proč neslyšíš můj křik?
Mé hrdlo vyprahlo Pláčem vyschly mi oči
Bolestí hynu Není pomocníka
/Plačky stále naříkají./
/Vše mimo postavu Kalu zapadá do tmy/
Kalu:
Vyprahlo hrdlo od mnohého pláče
Ty neslyšíš ty odvracíš svou tvář
Vydals mne těm kteří mne nenávidí
Do prachu smrti srazils moje jméno
/zvolna hasne i toto osvětlení. Hlas jakoby se vzdaloval/
Smiluj se nade mnou Smiluj se Smiluj se nade mnou Pane
z propasti smrti vzývám tvoje jméno
Ve spárech hrobu nezanech mou duši
/vzdáleně zaznívá nářek plaček/
1. hlas:
s drakem zápasí Pán
s obludou hrůzného moře
ve skvoucí síle pozvedá božskou zbraň
S drakem zápasí Pán
aby nám život vrátil
Poslední strašná noc
Temnota hrůzy a děsu Temnota smrti
Hynoucí drak nás přikrývá strašnými křídly
S drakem zápasí Pán
Poslední chvíle Noci a Smrti
než rozední se k jeho vítězství
Pán
ve slavném průvodu vrátí se do svého chrámu
navštíví věčnou Paní a naplní radostí lásky
Z žízně a popela vrátí se král aby vládl
S drakem zápasí Pán
poslední chvíle Noci a hrůzy
X. obraz (celý): chrámové nádvoří jako v obraze I.
(V této scéně dává autor - mimo textovou tradici Eposu - v posledním rozhovoru mezi Gilgamešem a Vidoucím zaznít závěrečnému poslání)
Gilgameš:
Vidoucí nemám nikoho než tebe
Lidnatý Uruk to je hrozná poušť
a nade mnou se klene prázdné nebe
Hledal jsem život jímž nesmrtelní žijí
poznal jsem smrt jež naše duše vpíjí
Tma zrcadlí se v očích živých lidí
shlíží se v nich a sama sebe vidí
A všechno živé je krůpějí rosy
váznoucí ve vlasech pravěké noci
Vidoucí nemám nikoho než tebe
Řekni mi celým životem se ptám
S kým to mluvíš když se skrýváš tady sám
a koho vidíš když vycházíš k lidu
Vidoucí:
Člověka jeho lásku jeho bídu
Gilgameš:
a Pán?
Vidoucí:
je blízko hledíš-li do prázdných očí smrti
je blízko v každé propasti do níž se člověk řítí
je blízko když hrůza tě svírá a drtí
leč slova? slova prázdným zvukem zní ti
Gilgameš:
a vůně obětí? modlitby kněží?
Vidoucí:
jsou černou rouškou která na nás leží
Vzdaluje se když lidé ze svých slují
kamením slov jej kamenují
Gilgameš:
Vidoucí kdo ho zná? Řekni mi kdo ho vidí?
Vidoucí:
Kdo hledí do očí malomocných lidí
do očí dětí které se hrůzou chvějí
do očí lidí ztracených bez nadějí
v nich utone a sebou sám se stává
Gilgameš:
Vidoucí až doposud jsem bloudil
dnes teprve se učím zase chodit
a život který v žilách mých by proudil
jakoby se těžce musil rodit
a – nevím ještě co je to žít
Vidoucí:
Žít to je najít svou chvíli bílého jasu
v neúprosném vodopádu času
Hrdinství jest jen jediné
do očí vlastní smrti pevně hledět
Vítězství jest jen jediné
člověka znát a o něm vědět
Nebraň se být hvězdou která padá
v zrcadle temnot záři svoji vidí
být jenom králem to by byla zrada
sám sebou staň se a tak světlem lidí