Povídky Hussama Sibai Situace v Sýrii je při běžném pohledu stále nepřehlednější. Věnovali jsme se jí v Protestantu 1 a 3/2013. Dnes jako výraz solidarity s civilním obyvatelstvem přinášíme dva texty. Jejich autorem je MUDr. Hussam Sibai, syrský lékař z města Homsu, jedné z nejhůře postižených oblastí v zemi. Píše krátké povídky inspirované svými osobními zážitky z doby před syrskou revolucí i během ní. Některé vycházejí z jeho povolání lékaře, jiné z prostých událostí každodenního života. Studoval v české republice na Karlově universitě a v Praze získal i dvě atestace (interna – kardiologie). Nyní byl po 25 letech lékařské praxe v Sýrii nucen opustit svou vlast, vyštvaný stupňujícím se vládním terorem. Doufá, že si jeho příběhy najdou cestu k srdcím českých čtenářů. Přeložila MUDr. Samira Sibai.
Co si přeje Homsan za měsíční noci
Jsme v devátém měsíci syrské revoluce, vládne příjemné ovzduší, jasný měsíc svítí na obloze, vane něžný vánek a noc je tichá, ale chybí v ní milenci jakož i jiné projevy lidské nebo zvířecí přítomnosti. Za této měsíčné noci vzpomínám na zážitky předešlého dne od rána až do této chvíle.
Pouhé čtyři pracovní hodiny denně a pak se rychle vrátit domů, neboť zůstávat venku je čím dál nebezpečnější. Následuje čas k obědu kolem čtvrté hodiny odpolední. Zasedl jsem ke stolu a nepřál si, než se najíst, abych přežil; nevychutnal jsem si jídlo, jak je mým zvykem, ale naházel jsem ho do sebe a usadil se na terase, odkud jsem se jal sledovat ulici.
Viděl jsem několik dětí, jak si tichými hlasy tlumeně povídají. Jejich hovor mě naplnil nelibostí, nebyl jsem zvyklý, aby se takto chovaly, dříve křičely, až se jejich povyk odrážel od nebeské klenby a hrozil propíchnout ušní bubínky, doprovázený nepříjemným hlukem jejich míče, který se odrážel ode dveří a oken domů. Zeptal jsem se jich, proč si nehrají a nepovykují jako obyčejně, a marně a dlouho jsem čekal na odpověď. Jen pokrčily rameny a pokračovaly ve svém mlčenlivém rozhovoru, co tak drásal mé pocity a touhy. Ptal jsem se sám sebe: Dospěly snad naše děti předčasně a zavrhly nevinný dětský svět?
Nechal jsem je být, abych zaměřil svou pozornost na další část ulice. Potěšil mě pohled na souseda, který už léta trpí zánětem kloubů a při svém šourání se vždy opírá o hůl, kdežto dnes bez holi a bez pomoci vyběhl z domu přes ulici nakoupit u hokynáře trochu jídla. Budiž nebe pochváleno za tento zázrak, mrzák se proměnil ve sportovce první třídy, a když dorazil ke dveřím svého příbytku živ a zdráv, rozzářil mu tvář široký úsměv, jako by právě vykonal vzácný hrdinský čin. Představuje si snad někdo, že za našich dnů je v naší mírumilovné ulici možné jít bezpečně nakoupit?
Stařík zašel do svého domu a s tím, jak zmizel, zůstalo nevyplněno i mé druhé přání, aby ještě zůstal a já se mohl kochat pohledem na jeho ztepilou postavu v liduprázdné ulici. Za nějaký čas se objevilo auto řítící se rychlostí sanitky, prudce zastavilo a z něj vystoupil mladík širokých ramenou a mohutných svalů s knírem, který by mohl sloužit za bidýlko orlovi. Vytáhl z kapsy peníze a podal je pekaři za pytlík chlebových placek – jako by na tuto nebezpečnou výpravu vyslala matka nejsilnějšího ze svých synů. Přál jsem si, aby musel čekat, aby mu pekař řekl, že chléb ještě není hotový a že teprve hněte těsto, ale nestalo se. Dostal svůj chléb, nasedl do auta a zařadil čtyřku, aby sebe i svůj chléb vystřelil rychlostí blesku a co nejrychleji se zbavil nudné a zlověstné ulice s jejím tichem, tak podezřelým za této měsíčné noci.
Večer ubíhal, představení skončilo pro nedostatek herců, a já šel sledovat televizní zprávy. Náhodou jsem přišel na politický program Protisměr. Potěšila mě diskuze i nadávky, i když obyčejně dávám přednost slušnému a zdvořilému rozhovoru. Ale v tento večer mě posedla touha a přání slyšet lidi, jak se dohadují beze zbraní a pušek a děl a bomb, jen prostými, byť i občas ďábelskými slovy.
Skončil program a s jeho závěrem se probudila má chuť k jídlu. Usedl jsem se svými sourozenci k bohaté večeři a pustili jsme se do slaného, sladkého, kyselého a hořkého, ale vše mělo pro nás tu samou chuť. Sotva jsme dojedli, dolehly k nám znedaleka výbuchy bomb a v sousední ulici se ozvala střelba. Tentokrát jsem si přál, aby byla bitva co nejdál, například v Zimbabwe. Zhasli jsme světla a odplazili se z kuchyně do chodby. Tohoto památného večera proběhl nejrychlejší trávicí proces v historii, navzdory lékařským knihám, jež praví, že trávení má trvat několik hodin, než tělo vypudí zbytky. Tentokrát se činnost našich vnitřností vzpříčila tradicím i logice a u dveří na záchod nastalo mnohé odstrkování a doprošování, a já si jen přál, aby na mě přišla řada co nejrychleji, než se dostanu do trapné situace. Část mého přání se vyplnila – nemusel jsem čekat příliš dlouho a podařilo se mi potlačit své naléhavé pocity a podřídit je rozumu, ne nutkání.
Po následující úlevě mě začaly napadat ty nejzvláštnější myšlenky. Přál jsem si zahlédnout popeláře a pozvat ho na konvici čaje a štědrou tabuli, jen aby zůstal sedět před mou terasou, i kdyby nechal odpadky válet se před domem. Jeho přítomnost v mé ulici je za současné doby tím nejkrásnějším přáním, zvláště když jsem ho z dobře známých důvodů tak dlouho neviděl.
Povzdechl jsem si nad těmi zlatými časy, časy popeláře a libého hluku, co působí. A když nemůže přijít on, kéž by aspoň byl únor a ne září! Ne, že bych měl tak rád zimu a chlad, zvláště, když se musíme tak honit za naftou na topení, ani kvůli výpadkům proudu i telefonu pokaždé, když zaprší. Ale abych mohl sledovat kočky, jak se s mohutným vřískotem honí tichou nocí a mrouskají se svobodně, bez nátlaku a bez násilí. Když obě strany souhlasí, jsou láska a milování krásné, nemyslíte? Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem po nich házel kamením, když mě v noci rušilo jejich vřískání. Jak bych za ně byl teď vděčný, když mě budí zvuky výbuchů a děl, které se ozývají i během chvíle, kdy píšu tyto věty! Kočky už nějaký čas nevídám, jako by se z našich ulic ztratily na protest proti krvavému násilí nás lidí, které už nedokáže pochopit člověk ani zvíře.
Mé přání v tento okamžik zní, abych pocítil mír a nemusel hledět na tyto krvavé zločiny, na vraždění žen a dětí a starců a mladíků a děvčat v rozpuku života. Není to krásné, když člověk zemře tehdy, když mu to určí Bůh, v klidu a míru a s úctou, náležející jeho lidskosti? Jak moc si přeji, abych se ráno vzbudil, vyšel z domu, usmál se na přítele nebo souseda a na jeho pozdrav „Dobré a jasmínem provoněné ráno!“ odpověděl větou tryskající z hloubi mého srdce „Ráno plné míru a poledne plné bezpečí a večer plný lásky k celému světu!“
Toto jsou má velmi prostá přání, ale vidím že se jejich naplnění za našich časů stalo nastokrát nemožným!
Z deníku homského novorozence
Když byla má matka ve čtvrtém měsíci těhotenství, slavila syrská revoluce své první narozeniny, A naše krev byla prolévána, aby zavlažila syrské zahrady, stromy a stráně. Vůně mučednictví plnila ovzduší, opadávaly květy a ovoce svobody den za dnem spělo k zralosti. Prosil jsem Boha, ať mi splní jediné přání – i když jsem si ho nechal pro sebe, bezpečně skrčený a ukrytý v lůně své matky, Bůh ji ochraňuj – zbývá mi pět měsíců a dorazím na tento svět, kéž se tedy narodím v době svobody.
Dny ubíhaly neskutečnou rychlostí a má matka navštívila svou lékařku, aby určila čas porodu. Podle echa a lékařských vyšetření jsem byl uznán za schopného samostatného života a lékařka prohlásila, že porod může proběhnout kdykoliv, ale že se obává, aby se porodní bolesti nedostavily během večera nebo za nepříznivých okolností, takže nejlepší bude v určený čas a hodinu provést císařský řez, a to v jediné nemocnici našeho města, která je ještě funkční – přestože ji několikrát zasáhly nevinné střely jako upomínka na zatvrzelost nelidské vlády.
Dohodly se na pozítří, na středu – což je podle obyvatel Homsu šťastný den, ze nějž si učinili svůj veselý svátek a který dříve rozesmával svět, aby ho dnes rozplakal. Musím se přiznat, že mi po těchto zprávách vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Kopnul jsem několikrát v matčině lůně na protest proti tomuto vypuzení i proti operaci, nechtěl jsem se narodit v čase útlaku a nechtěl jsem způsobit své matce další bolest a utrpení, ale trochu mne uklidnilo, že vše alespoň proběhne v určený čas – v poledne – a na určeném místě – v nemocnici poblíž našeho domu i příbytku lékařky. Protože v nemocnici nezůstal téměř nikdo ze zdravotníků, rozhodla se lékařka přivést s sebou jako pomocnici svoji mladou dceru. Bůh jim oplať na stokrát.
Ve středu jsme dorazili, já samozřejmě v mámině bříšku, a moje matka s tetičkou. Nemocnice byla skoro prázdná, podobně jako mnohá jiná místa se stala terčem pro tajnou policii a vládní žoldáky, takže si lidé raději zasypávali rány solí a léčili se doma jako za starých časů. Netrvalo to víc než pár okamžiků a vyjmuli mě z dělohy mé matky, zatímco jsem vší silou křičel v prvních chvílích svého života „Národ si žádá, ať padne vláda!“
Provolával jsem i další hesla, která jsem se naučil, když se má rodina účastnila mírumilovných demonstrací, ale bohužel je po mě nikdo neopakoval, nejspíš proto, že dospělí nerozumí řeči nemluvňat, anebo chybělo ochotné publikum. Má matka byla ještě pod vlivem narkózy, tetička obvolávala přátele a příbuzné, aby jim oznámila narození nového povstalce s krásným a silným hlasem, lékařka měla plné ruce vlastní práce a její dcera mě omývala a oblékala. Moc mě potěšilo, že mi nechala volné ruce, ne abych si mohl cucat prsty, ale abych je mohl pozvednout ve znamení vítězství.
Krátce, než jsme opustili operační sál, uslyšeli jsme znenadání zvuky výbuchů a střelby z nejrůznějších zbraní, minometů, obrněných vozů a ruských pušek. Drahý čtenáři, nediv se při četbě tohoto deníku, že novorozenec rozezná jednotlivé druhy zbraní podle jejich zvuku. Připomenu ti, že má tetička všem blahopřála k narození nového povstalce; prožíval jsem vše, co se dělo, celou svou duší a díkybohu jsem se narodil ve svobodné rodině.
Během několika minut naplnil vzduch nemocnice křik a sténání, její stěny a podlahu obarvila svou čistou rudou barvou tryskající krev a její pokoje brzy přetékaly mrtvými a raněnými, ke kterým spěchali lékaři a zdravotníci.
Má matka se probrala z vlivu anestézie a vyskočila jako v závodu na sto metrů překážek, aby uvolnila místo raněným. I já jsem se pokusil vstát, ale něčí něžné ruce mě odnesly pryč. Za několik hodin zemřel, komu to Bůh určil, a další zůstali ležet v intenzívní péči, zatímco jiné nasměrovali na operační sál, kdežto ti, jejichž zranění bylo jen lehké, byli ošetřeni a odešli domů, aby se uzdravovali chráněni pevnými stěnami, železnou vůlí, mohutným odhodláním a vírou v mocného a milosrdného Boha.
Koloběh života v Homsu se nezastavil, jako zrnka růžence, co s každým koncem znovu začíná. Ticho před bouří – mírumilovné demonstrace volající po svobodě – zločinné olovo rozsévané nenávistnými srdci, která neznají milost a nedají se počítat mezi lidi, která ničí vše, co jim stojí v cestě, aniž by jejich střely činily rozdíl mezi jedním a druhým člověkem – a to je ta jediná spravedlnost v této šílené válce proti bezbrannému hrdinnému lidu, jenž si zamiloval svobodu. Zpočátku to bylo období mírné a ostýchavé, kdy na příkaz vlády byli ostřelováni lidé na pokojných demonstracích, ale nyní se její zločiny staly divočejšími, objevily se střely z děl a tanků a letadel, které nebyly použity přes čtyřicet let a které měly být ochranou proti pravému nepříteli – a syrský lid netušil, že pravým nepřítelem tohoto režimu je sám svobodný národ.
Celý svět viděl tuto skutečnost, ale nechci mluvit o politice, zvláště když jsem novorozenec starý několik hodin. Budu jen vyprávět, co se stalo pak, když do nemocnice vtrhla tajná policie a vládní žoldáci, a jak se – v souladu se svou surovou výchovou – chovali k nemocným, raněným i lékařům.
Vyslechl jsem několik rozhovorů, schovaný v koutě intenzívní péče v menší krabici zakryté starým hadrem, aby na mě některý z vrahů dětí nepřišel, a nejvíc upoutal mou pozornost rozhovor mezi jedním z žoldáků a lékařem, který se staral o pacienta s těžkým zraněním hlavy, napojeného na umělé dýchání.
Žoldák: „Co je to za přístroj a hadici napojenou na hubu toho dobytka?“
„To je přístroj na umělé dýchání, vhání čistý vzduch do plic pacienta a vyhání použitý,“ vysvětlil ve stručnosti lékař.
Žoldák, nedůvěřivě: „Takže co by se stalo, kdyby se ten přístroj zastavil?“
Lékař: „Pacient by zemřel, protože není schopný dýchat bez pomoci.“
Žoldák: „Chceš mi něco nakukat, ty lumpe! Myslíš, že jsou policajti blbci? Vyzkouším, jestli mluvíš pravdu – a připrav se na smrt, jestli mi lžeš!“
Pokusil se odpojit pacienta. Lékař se mu postavil ve snaze chránit bezmocného raněného, ale tvrdá rána ho srazila k zemi a pistole dalšího žoldáka se mu přitiskla na spánek. Z očí mu vytryskly horké slzy bezmoci, zatímco žoldák se smál zplna srdce nad svým povedeným experimentem… Vytáhl trubici z úst nemocného, dýchání se zastavilo a po něm se odmlčelo srdce. A přístroje ohlásily smrt dalšího mučedníka, jehož duše zůstala mezi námi, aby nám dodala sílu, víru a trpělivost. Žoldák zplna hrdla vesele zavolal: „Tý vole, on opravdu umřel, ten…! Ten dobytek nám nelhal, nechte ho, ať si zapamatuje, že jsem mu daroval život!“
Další ranění byli přeneseni do nákladních vozů naší vážené vlády, a jen Bůh ví, kam je odvezou a co s nimi udělají. Jistě je, nevezou na rekreaci u moře nebo na horách, sice jsou ranění, ale v podobě svých orgánů představují nesmírnou hodnotu. A co by jeden neudělal na podporu měny?
Uběhly minuty nebo hodiny, nevím to jistě, podobné chvíle nelze měřit časem a nedá se rozpoznat trvají-li vteřiny nebo věčnost – krátké okamžiky, jež v paměti zanechají trvalou stopu, kterou nikdy nevymaže zapomnění. Odešli vrahové v podobě stvůr, hyen a vlků. A navrátili se lidé s hlavou vztyčenou a plní hrdosti a víry, kteří se nerouhají a které nezlomili. Do nemocnice se opět navrátil život a nastal klid a mír.
Za nějaký čas přišli do pokoje lékaři, aby se podělili o to, co zažili, i o bezmoc, kterou cítí kvůli nepatrnosti svých prostředků a obrovskému počtu raněných. Lékařka mé matky si znenadání vzpomněla, že jsem stále ještě ukrytý v krabici v jednom z nemocničních koutů, a s tlukoucím srdcem se rozběhla přesvědčit, zda jsem ještě tam a zda jsem zůstal naživu. Když se naše pohledy setkaly a ona viděla, že se těším plnému zdraví, zaplavila nás radost, a já v její tváři uzřel čistého anděla, jenž sestoupil na zem.
Odnesla mě mezi ostatní, kde mě prohlédl dětský lékař, který tu měl hodně co dělat, neboť mezi povstalci nebyli jen muži, ale i děti, starci a ženy. Lékař se usmál, prohlásil, že jsem docela zdravý, a pohrál si s mými prstíky u nohou aby mě rozesmál, neboť vycítil, že někdo ukradl úsměv z mých rtů. A aby bylo veseleji, pravil: „Měl jsem dnes velký strach, protože jsem se doslechl, že se žoldáci ptají lékařů na jejich specializaci a trestají je podle ní, ale trochu mě uklidnilo, že jsem dětský lékař, a to znamená že jsem mimo nebezpečí.“
Další z přítomných řekl: „Slyšel jsem, že očnímu lékaři vyloupali oči a dalšímu uřízli ucho, když zjistili že je ušař.“
Zavládlo dlouhé ticho, v němž každý z přítomných uvažoval, jak by mohl dopadnout. Kardiolog prohlásil, že by měl rychlou smrt hned, jak by mu vyřízli srdce, a chirurg vyslovil naději, že by se mohli spokojit s jeho slepým střevem. Pro svůj mladý věk jsem však nepochopil, proč se všichni smějí svému příteli urologovi a říkají mu „Ty chudáku!“ Brzy vyrostu a pak snad pochopím.
Jejich veselí ukončil příchod mé bledé a uplakané matky, která mě zoufale hledala. A když mě nakonec našla v bezpečí, usmála se zvláštním úsměvem, připomínajícím úsměv Mony Lisy. Šťastně na mě pohlédla, vzala mě do náruče, políbila a přitiskla k srdci, aby mě svým mlékem napojila svobodou, ctí a hrdostí. A tak kojením ukončím psaní tohoto deníku, který vypovídá o jednom dni v nemocnici, a loučím se s vámi s nadějí na hezčí vzpomínky v blízké budoucnosti.
Mé plné jméno zní: Svobodný, Svobodný a Svobodný.