Už je to velmi dávno, co jsem slýchával posměšná naučení (byla to naučení – často je tehdy pronášeli právě učitelé), že věřící jsou strašpytlové. Bojí se a ta jejich bible jim to přikazuje. Kněží je straší božími tresty a peklem. Slyšel jsem to pokaždé nerad. Docházelo mi totiž, že ze mne asi nikdy nebude ten hrdina, co se posmívá každému nebezpečí, – a pamatoval jsem si, že v bibli se opravdu objevuje příkaz bát se Hospodina.
Je to dávno a byl by tedy čas na to spokojeně zapomenout, jenže on se občas nečekaně někdo znovu zeptá: Opravdu se mám bát Boha? Patří Bůh do řady těch, kdo na lidi pouštějí hrůzu?
Otázka, která si zaslouží odpověď, nejraději co nejstručnější. Kéž bych to dovedl! A tazatel mnohdy odmítá, abych ho odkázal na moudré, užitečné úvahy, které o tom řekli a napsali jiní. Nezbývá, než abych to zas zkoušel říci sám za sebe.
Jsem si jist, že je patřičné bát se Boha.
Znalci mě tuším poučí, že bát se je sice to, k čemu se člověk velice nerad přiznává, ale ve skutečnosti nejde o nic výjimečného. Prý jenom velmi málo lidí skutečně nezná strach. A k tomu se přidá užitečná rada: při setkání s někým takovým zachovat velikou obezřetnosti, nejraději se mu velikým obloukem vyhnout. Bát se prý je přirozené chování v nebezpečí. Přirozené, tedy lidské – má to co dělat s ohleduplností a empatií. Koho nenapadne ohlížet se vlevo, vpravo a jde si pokaždé za svým, je prý schopen způsobit katastrofu, která těžce postihne mnoho lidí, aniž by sám přitom snad aspoň měl cosi jako výčitky svědomí.
Ale zmiňovaný biblický požadavek je jako znalecká studie nepoužitelný. Je jednoduchý, velmi stručný. Čtu jej jako seznam, koho a čeho je potřeba se bát. Je třeba bát se Boha. Nikdo jiný a nic jiného už tam nemá místo; jen ten jeden, jediný, jedinečný, nesrovnatelný, tajemný, nepředstavitelný. Kvůli nám se hluboko sklonil, aby byl náš jediný Bůh.
Vztah k někomu jedinečnému je náročný i tehdy, jde-li o bázeň. Na tomto místě prosím vzpomeňte na literární ilustraci – postavu z pohádky pro dospělé. Chlapec František se nedovedl bát, ačkoli se opravdu snažil. „Táto, ukažte mi, jak se bojíte, a já to udělám po vás.“ Psát o jedinečném respektu před jediným Bohem přivede k obdobně záludnému námětu. Bát se Boha – jak se to dělá? Podezřívám náboženství starého světa, že strach z božstva dovedla vytvářet, formovat, pěstovat. Starověké svatyně a obřady v nich určitě disponovaly skvělou výbavou, jak navodit a vystupňovat děs z božstva. Jenže už kdysi ve starozákonním Izraeli sebe i nás o tento bonus jacísi lidé zaujatí Hospodinovými činy v lidském světě připravili – kritickým přístupem k náboženství. Bůh Izraele se nedržel role, v níž by jako numen poskytl svým ctitelům nenapodobitelný náboženský zážitek. Izraelský postoj projevený v antice si přivlastnilo osvícenské chápání náboženství v nové době a zhotovilo z něj v našem západním světě běžný jev. Zdůrazňuju, že mi to nevadí, ačkoli neumím pojmenovat a zhodnotit všecky důsledky.
Tak vnímám i návod k pěstování náboženství zaznamenaný v závěru starozákonního spisu, jemuž se u nás říká Kazatel. Doporučil shrnout úvahy o Božím zasahování do lidských dějů stručným spojením dvou vět: „Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání“ (12,13).
Stačí si chvíli číst ve starozákonních mudroslovných sentencích, aby si člověk zvykl, že to, co odtud překládáme jako věty spojené souřadícím „a“, jsou výpovědi, jež se vzájemně rozvíjejí, doplňují, vysvětlují, upřesňují, společně tvoří nový celek. „Bát se Boha“ tudíž znamená „zachovávat jeho přikázání“ – pečlivě, usilovně, vynalézavě. Kdo se bojí Boha, je odpovědný za své postoje a každodenní jednání. Váží si pravdy, má úctu před životem.
Nedám se přesvědčit, že zachovávat přikázání znamená kontrolovat, zda je kdo dostatečně bázlivý. Příkaz bát se Boha vychází ze zpráv Písem svatých Starého a Nového zákona o jediném Bohu, který se mezi lidmi důsledně zastává lidskosti.