V posledních letech pohlíží česká veřejnost a s ní i ČCE s rostoucím znepokojením a pohoršením na chování Ruska v Čečensku. Rusko se odmítá smířit s jednoznačně vyjádřenou vůlí čečenského obyvatelstva k samostatnosti. Tato situace má své kořeny v době rozmachu carského impéria, rozmachu neseného ruským „misionářským nacionalismem“.
Čečensko se dostalo pod ruskou nadvládu až v průběhu 19. stol. Na rozdíl od západních mocností, které získávaly koloniální državy v zámoří, postupovalo Rusko krok za krokem do sousedních oblastí směrem na východ a do nitra Asie. Carské úřady tvrdily, že ruská expanze je civilizační, že přináší takzvaným zaostalým národům vyšší kulturu. Kancléř Alexander Gorčakov definoval jako trvalý závazek Ruska, aby pacifikovalo svoji periferii: „Situace Ruska ve Střední Asii se podobá situaci všech civilizovaných států, které se dostanou do kontaktu s polodivokými kočovnými kmeny bez pevné organizace. V takových případech zájmy bezpečnosti hranic a obchodních vztahů vždy vyžadují, aby civilizovanější stát vykonával určitou pravomoc nad svými sousedy… Stát si tedy musí vybrat: buď se vzdát tohoto úsilí a odsoudit své pohraniční oblasti ke stálému neklidu… nebo postupovat dále a dále do srdce divošských zemí…, kde tím největším problémem Ruska je umět se zastavit.“ (Námi zvýrazněno. Přeloženo z George Vernadsky, ed., A Source Book for Russian History: From Early Times to 1917, 3 vols., Yale University Press, New Haven, Conn. 1972, vol. 3, s. 610.)
Tyto argumenty neobstojí. Nikdo, zvláště ne útočník, nemá právo nárokovat si nadřazenost nad jinými. Představa o méněcennosti neevropských národů byla v našem století právem odmítnuta.
Dnes, více než 30 let po konci britského a francouzského koloniálního panství a poté, co utrpěl čečenský národ strašné škody rozsáhlými deportacemi za Stalinovy vlády, trvá Rusko i nadále vůči Čečencům na své imperiální tradici. 11. prosince 1994 vpadla ruská vojska do Čečny. O dva dny později zahájila letecké nálety na čečenská města a vesnice. 14. prosince téhož roku odmítl ruský parlament – poměrem hlasů 289 ku 4 – užití síly v Čečensku a 27. prosince nařídil ruský prezident Jelcin zastavit bombardování. O několik hodin později však bombardovala ruská letadla sirotčinec a další civilní cíle v hlavním městě Čečenska Grozném. 31. prosince zahájila ruská vojska na toto město generální útok. Podle údajů ruské komise z února 1995 zemřelo za první dva měsíce bojů 24 000 civilistů. Přestože Rusko instalovalo v Čečensku loutkovou vládu a přestože jeho generálové opakovaně tvrdili, že již dosáhli vítězství, boje s různou intenzitou pokračují až dodnes. Na houževnatý odpor čečenských ozbrojenců odpovídá ruská armáda masakrováním civilního obyvatelstva. Vesnice a města jsou poničena leteckou a pozemní palbou. Do dobytých oblastí odmítají ruská vojska vpouštět novináře a pracovníky humanitárních organizací. Přesto se mnoha novinářům podařilo do těchto míst proniknout a podat světu svědectví. Sedmnáct novinářů (k 25.4.1996) včetně ruských, za podivných okolností zahynulo.
Na jaře roku 1996 vyjádřila ruská vláda ochotu jednat s prezidentem Džocharem Dudajevem. Krátce poté, dne 22. dubna, byl tento partner jednání zabit. Vlády, které se cítí vázány základními morálními a právními normami, a také nevládní instituce i osobnosti by se měly nabídnout ruským a čečenským představitelům jako prostředníci při mírových jednáních.
Apelujeme na ruskou vládu i ruský lid, aby se podobně jako jiné velmoci konečně zřekli imperiální ideje a přestali vnucovat svou vůli malému sousednímu národu. Vyzýváme ruskou pravoslavnou církev, aby se svou mravní autoritou zastala trpícího čečenského národa.
Českou veřejnost vyzýváme, aby i nadále věnovala událostem v Čečensku pozornost, aby se zamýšlela, jak by mohla pomoci obětem bojů a přispět k záchraně čečenské kultury. Nezapomínejme, že se v Čečensku nebojuje jen za přežití jednoho dalekého malého národa!
ThMgr Pavel Smetana MUDr Zdeněk Susa, CsC.
synodní senior synodní kurátor
V Praze 17. 5. 1996