Za Harriet Gilbert Mackovou
V neděli 21. 8. 2022 zemřela Harriet G. Macková. Američanka, která se v r. 1973 přestěhovala do tehdejšího normalizačního Československa, aby se mohla provdat za baptistického kazatele Petra Macka, s nímž se potkala v r. 1968. Pocházela z baptistické rodiny v Georgii, během normalizace pomáhala s prací ve sboru Na Topolce, podporovala disidentské aktivity a pomáhala udržovat kontakty se západními zeměmi. Její životní příběh najdete na webu Paměti národa:
„Samozřejmě jsem věděla, že jde o nesvobodnou zemi. Věděla jsem už od roku šedesát osm, o co jde,“ ohrazuje se rezolutně proti poznámce, že snad tehdy plně nechápala, co znamená žít v komunistickém státě. Měla pochmurnou zkušenost s nelehkými přechody hranic, obehnaných dráty a hlídaných samopaly. Musela jednat s komunistickými úřady, které jí do cesty za láskou stavěly jednu překážku za druhou. Docházela do Bartolomějské, kde se ji estébáci snažili získat ke spolupráci. Velmi obtížná byla povinnost pravidelně na letišti směňovat požadované množství valut – za právo zůstat v zemi požadoval režim pravidelný přísun tvrdé měny. Nic z toho ji však neodradilo. Nebála se a cítila, že práce v baptistickém sboru – po boku muže faráře – bude mít smysl. https://www.memoryofnations.eu/cs/mackova-roz-gilbert-harriet-20200305-0
Kázání Miloše Rejchrta na pohřbu 2. září
Řekla jemu Marta: „Vím, že bratr můj vstane při vzkříšení v den nejposlednější.“ Řekl jí Ježíš: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude A každý, kdo jest živ a věří ve mne, neumře na věky.“ (J 11,24–26)
Lazarova sestra pověděla něco velmi podobného tomu, co vyslovujeme i my, když recitujeme Apoštolské vyznání víry. Na jeho samém konci stojí „těla z mrtvých vzkříšení a život věčný“. Podobně jako sestra Lazarova odsouváme vzkříšení, doslova „vstání“, povstání k životu, do nedohledné budoucnosti. Až po soudu nad živými i mrtvými, po hříchů odpuštění, až bude po všem, teprve pak pohřbená těla povstanou a začne život věčný.
Asi nejsem jediný, kdo má s touto představou problém. Však jak má povstat tělo, které ani nemá hrob, přestalo být tělem, nezbyly z něj ani ty kosti a popel byl rozprášen neznámo kde. K Apoštolskému vyznání víry se hlásíme i my, však patří k dědictví, které jsme převzali a chceme předávat dál. Přiznejme si ale, že článek o těla z mrtvých vzkříšení k našemu srdci nepromlouvá.
Ježíš v rozhovoru s Lazarovou sestrou – a spolu s ní se všemi, kterým někdo milovaný umřel, – však říká něco, co narušuje navyklé představy o posloupnosti života, smrti a vzkříšení. Kdepak, žádné vzkříšení v den nejposlednější, až bude po všem. Nic takového ani není třeba, však ti, kdo v něho věří, jsou živi napořád, už teď žijí život věčný.
Ježíšova slova v Janově evangeliu nebývají prvoplánově popisná, jsou plná přenesených významů a jinotajů, ne zcela průhledných. Například říká Ježíš, že on sám je vzkříšení a život, ne že on vzkříšení zařizuje a život udílí. Také „věřit v něho“ určitě bude něco důsažnějšího než jen dovednost pravověrně odříkat nějaké vyznání víry. Věřit v Ježíše nejspíš znamená jednat podle něj, jím řídit svou životní praxi, žít pro druhé, tak jako žil on. Však čteme, že „kdo věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude“ (Jan 14,12).
Také slavné Kristovo vzkříšení smíme přijímat jako zcela aktuální vzkaz pro nás teď a nyní. On vstal, takže vzhůru srdce, i vy povstávejte ze svých pádů, úpadků a skleslostí. Nechte se pozvednout, resuscitovat, proniknout jeho životodárným duchem, radujte se v Pánu vždycky, rozveselte se, odvažte se navzdory všemu vypadat jako Harriet na fotce na smutečním oznámení.
Ovšem smrt tím nezaplašíme, ona si nás najde. Těšme se však tím, co říká Ježíš, že „kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude“. Kdo se napojí na Krista jak ratolest na kmen, ten žije a bude žít. Když umře, což se někdy stává, nic to nemění na tom, že Kristus není pohřeb a smrt, nýbrž vzkříšení a život. Harriet věřila v Ježíše, tudíž Harriet je a bude živa, byť pak i umřela, k naší lítosti a smutku.
Krásný citát z knihy Zjevení jste nechali vytisknout na smuteční oznámení: čteme v tom verši, že těm, kdo v Pánu umírají, Duch říká, aby odpočinuli od prací svých. (Zj 14,13). Harriet v neděli po obědě odpočinula a její odpočinek se prodloužil v odpočinutí věčné. Je smutné, že nás opustila, ale litovat ji nemusíme, odešla pokojně, a nejdůležitější je, že odešla domů! Tady úplně doma nebyla, ale ve své rodné Georgii také ne. Však všichni máme v této časnosti bydliště jen přechodné, ať jsme odkudkoli.
Harriet před lety jako mladá žena opustila svůj rodný kraj a známé prostředí, odebrala se do vzdálené cizí země, aby řekla svému muži Petrovi jak Rut moábská „lid tvůj, lid můj“. Programově šla do nepohody, chtěla naplňovat svůj život bytím pro druhé v nesnadných podmínkách. To se jí povedlo, vykonala toho pro nás hodně. Něco z toho ze dá najít v archivech, však komunistická státní bezpečnost o ní ledacos věděla, ale ještě více nevěděla. Detailní seznam jejích skutků zná ten, který ví o nás více než všechny tajné služby a je větší než naše srdce.
Harriet nám kromě jiného pomáhala přibližovat i své duchovní zázemí, k němuž patří afro-americké spirituály a gospely, písně plné touhy po svobodě a naděje života věčného. (Ostatně předlohou písně „Kdo mě z pout mých ven vyvodí“, kterou jsme před chvílí zpívali, byla nahrávka spirituálu „Will the circle be unbroken“, kterou Harriet jednou přivezla z návštěvy svého jižanského domova). Ve spirituálech se často zpívá o řece Jordán, kterou všichni budeme muset přebrodit, ale tam na druhém břehu není říše mrtvých, ale říše živých! Tam konečně budeme natrvalo doma, tam je freedom, tam budeme svobodni od všeho, co tíží, bolí, co svazuje a poutá, i od samotné smrti.
Vzpomínejme na Harriet, ženu statečnou, následujme její víry, buďme jí vděčni za vše, čím nás obdařila, a než nám bude dáno setkat se s našimi milovanými na druhém břehu, věřme v Ježíše, jenž je vzkříšení i život. Amen.