Možná se uvidíme ještě dnes. Možná na to máme jiný názor. Možná se to nikdy nestane.
Přemýšlím nad tím, co všechno může znamenat slovo „možná“, a docházím k výsledku, že je to příliš složité, než abych to nahlédla a mohla vysvětlit.
Jenže můj syn Marek je autista. A slovo možná je pro něj naprosto nepochopitelný pojem. Vše ve světě má přece svůj řád, který platí. „Možná“ je nedefinovatelné, tudíž ho nelze použít. Říct Markovi „možná pojedeme na výlet“ je horší než mu říct „na výlet nepojedeme“. Autisté potřebují jasné a pevné body. Jasně ohraničené cíle.
V dnešním světě však „možná“ vládne. Možná dnes padne vláda, možná se zvýší DPH… „Možná“ se stalo zaklínadlem lidí, co nemají dost argumentů. Můj manžel má diagnózu aspergerův syndrom, což je vlastně jakási mírnější forma autismu. Když jsem se ho zeptala na „možná“, tak mi řekl, že to slovo nesnáší. Co to znamená „možná“? Deset, dvacet, třicet nebo osmdesát procent?
Vzpomněla jsem si na Horáčkův text k lyrikálu Kudykam. „Možná“ je zde bráno jako důvod k bytí. „Možná“ je něco za zdmi Penziónu svět, co máme hledat. Pochybnosti, které nutí k hledání. Tady jsou autíci a aspíci, jak já je znám, napřed. Oni nemají rádi pochyby, a proto jejich mozky pracují na plné obrátky, aby všechny záhady světa objasnili. Albert Einstein či Isaac Newton trpěli poruchou autistického spektra, která jim umožnila vidět svět z jiné perspektivy. Zboření „možná“ bylo jejich cílem. Jak řekl Einstein, Bůh s námi nehraje v kostky…
Sama mám v sobě mnohá „možná“. Ve chvíli, kdy se mám rozhodnout, rozevírají se přede mnou jak chapadla chobotnice otázky, co se po té možná stane. Někdy se do svých úvah zamotám natolik, že odsunu své rozhodnutí, protože možná to zítra uvidím jinak. Dost často variantu řešení, která by se mi líbila, zavrhnu pod tíhou pochybností jako první. Ach jo, někdy závidím přímočarým autíkům ten jejich svět bez pochybností. Včetně té jejich neomalenosti, s níž bez korektivu společenské přetvářky otevřeně říkají, co si myslí.
Svět, kde se „možná“ bude používat jen u předpovědi počasí, je asi nereálný. Ale méně pochybností a více upřímnosti z očí do očí je i v mých silách. Zkusím si to připomenout, až zase budu přemýšlet nad tím, co bych možná měla udělat – a radši to udělám!
(Text byl původně publikován na http://blog.idnes.cz/)