Je dobře známo, že vznikne-li kolem autobusu, kina či divadla hlouček lidí, pak Angličan se postaví do fronty a ukázněně čeká. Ne jako my, aby se snažil co nejdříve právě on vniknout do autobusu, pokladny či jinam.
Dlouho jsem přemýšlel, kde se to v Angličanech vzalo. Možné vysvětlení mně dala nedávná návštěva anglikánské mše. Nedělní bohoslužba v Church of England se nazývá Eucharist a je buď parish (farní), nebo sung (zpívaná) a možná, že existují ještě nějaká další přídavná jména. Rituál je podobný jako u mše římsko-katolické až na drobné výjimky. Na začátku je společné vyznání hříchů. Tou hlavní zvláštností je však přijímání (communio). Všichni postupně vystupují z lavic, od první do poslední a nastupují do zástupu, aby utvořili řadu (podobně jako bylo přijímání u mřížky), a přijali zlomenou hostii z nekvašeného chleba od kněze (presbytera) a víno od jáhna nebo jáhenky. Potom se všichni vracejí stejným způsobem na svá místa. Všichni jsou pozváni a všichni dostanou, nikoliv jako v římsko-katolické církvi, kdy jsou pozváni a dostanou jenom někteří. Angličané mají jistotu, nejen v církvi, že se na ně dostane tělo a krev Páně, ale i mnohem méně důležité věci, jako je cesta autobusem nebo návštěva kina.
Má-li někdo ještě jiné vysvětlení, proč jsou Angličané slušnější, než toto, rád je přijmu.