Také představitelé České republiky by měli u rozhodujících mezinárodních organizací podpořit stále sílící iniciativu, aby se v zájmu humanity zakročilo v Bosně a Hercegovině vojensky.
Politici, kteří varují před vojenským zákrokem s upozorněním na to, že násilností se dopouštějí všechny tři strany, Srbové, Charváti i muslimové, na sebe berou těžkou morální spoluodpovědnost zato, že násilníci budou cynicky dál využívat bezradnosti a nerozhodnosti okolního světa. Je starou taktikou násilníků počkat, až se někteří příslušníci krutě vyvražďované a ponižované menšiny také dopustí násilností, a potom tyto násilnosti zveřejnit a spoléhat se na to, že okolní svět se bude chovat tak, jako by zločiny obou stran byly v rovnováze.
Nejvyšší představitel bosenských muslimů prezident Izetbegovič správně vystihl situaci, když už před půl rokem prohlásil, že se ctí jako československý prezident Beneš za mnichovské krize. Věci jsou už dlouho natolik jasné, že by si Evropa a s ní i Česká republika měly konečně už začít vyčítat, že se příliš dlouho nechaly klamat bezostyšnými násilníky a opomněly energicky čelit jejich zločinům, než stačili napáchat mnoho dalších.
Vojenská intervence evropských i neevropských států na obranu bosenských muslimů by byla spojena s obrovskými riziky. Muselo by se na příklad vynaložit velké a promyšlené úsilí, aby někteří muslimové nezneužili zahraniční vojenské pomoci k tomu, aby se začali na Srbech mstít. Přesto není už dlouho jiné cesty, než toto a jiná rizika odpovědně podstoupit. V zájmu tolerance je někdy nutno vystoupit netolerantně, a sice vojensky a energicky proti těm, kdo zásadou tolerance pohrdají a dopouštějí se zjevných a drzých zločinů. Toleranci nesmíme zaměňovat se slabošstvím.