Pro mnohé občany ČR žijící v příhraničí Německa je zbytečné doporučovat výjezdy za hranice. Dávno vědí, že za stejné, ne-li nižší ceny v německých super a hypermarketech pořídí daleko kvalitnější zboží než v Česku. Ostatně i v oficiálním tisku již bylo sděleno, že příslušní úředníci Evropské unie došli po vysilující duševní námaze k nezpochybnitelnému přesvědčení, že v tzv. postkomunistických zemích je možné vydávat zboží s nižší kvalitou za rovnocenné tomu, které se prodává na Západě. Útlocitně již bylo zamlčeno, že ho neviditelná ruka trhu může samozřejmě vydávat za značkové a stejně kvalitní a prodávat ho za stejné, ale spíše za vyšší ceny – bez ohledu na reálné příjmy domácností.
Uvědomuji si, že výše uvedená trapná přízemnost není dostatečná pro napsání článku do časopisu, honosícího se takovou intelektuální úrovní jako Protestant. Zvláště když nás ministr Kalousek ujistil, že se máme jak prasata v žitě! Nepochybuji o tom, že se máme lépe než většina lidí na světě, a proto obrátím pozornost laskavého čtenáře na to, co jsem chtěl původně sdělit. Navštivte Žitavu, ne kvůli nákupům.
Žitava v současné době láká historie milovné turisty především ke shlédnutí velkého a malého postního plátna, jako svých největších rarit. Nepochybně jde o unikátní historické artefakty středověku se zajímavými vlastními osudy. Kromě toho je však do 30. 10. 2011 v žitavském muzeu instalována mimořádně zajímavá výstava „Ve jménu Koruny, soli a kalicha“. Možná že samotný název nám nic moc neřekne, ale podtitul – „Cesty z Prahy do Žitavy“ – už nás směruje k tomu, že výstava je zaměřena na historii vztahů dnes německého města a Koruny české, jejíž byla Žitava dlouho součástí.
Od pradávna spojovaly průsmyky Lužických hor Čechy s oblastí na sever od jejich hranic, až po Baltské moře. Nejdůležitější cesta vedla z Prahy přes Žitavu a Zhořelec a kromě jiného zboží se po ní dopravovala sůl. První část výstavy dokumentuje nejen samotnou solnou cestu a místa, kterými procházela (Žitava, Lückendorf, Jablonné v Podještědí, Sloup, Česká Lípa atd.), ale je zaměřena i na pozornost, kterou Žitavsku věnovali čeští králové, hlavně Přemysl Otakar II. a Karel IV.
Druhá část je věnována době husitské, kdy Žitava jako součást lužického Šestiměstí byla významným protivníkem husitů. Žitavský františkánský klášter se stal útočištěm pražských kanovníků, kteří s sebou přivezli iluminované misály, ty jsou dnes vedle postních pláten největší chloubou města. Na výstavě je možno ve vitrínách shlédnout originály, ale zároveň je možno si v prohlížeči prolistovat digitální kopie těchto vzácných rukopisů s mistrovskými malbami.
Českého protestanta možná nejvíc zaujme část třetí, věnovaná českým exulantům a jejich církvi v Žitavě. Začali přicházet brzy po bělohorské bitvě a nepřestali přicházet až do tolerance. Už sám fakt, že výstava je instalována v prostorách bývalého českého kostela, tedy v místech, kde se do roku 1846 scházela k bohoslužbám česká církev a kde byli pohřbeni mnozí čeští kazatelé – kromě jiných i Jan Vodička, autor dodnes zpívané písně „Čas radosti veselosti“, působí na návštěvníka hlubokým dojmem. Můžeme se seznámit nejen s tím, jak modlitebna původně vypadala, ale vystaveny jsou dochované obrazy některých českých kazatelů, bohoslužebné nádobí české církve (ač po většinu času zde nesměli Češi sami křtít a slavit Večeři Páně) a dokumenty, které v Žitavě po české církvi zůstaly – Majestát Rudolfa II., žaltář se záznamem, že z něj pro své povzbuzení zpívali vězni, kteří pak skončili 21. 6. 1621 na popravišti na Staroměstském náměstí, zřejmě autograf Komenského Haggea rediviva, žitavské evangelické tisky z doby protireformace a mnoho dalšího. Průvodní texty výstavy a všechny popisky jsou v němčině i v češtině a v němčině je možno zakoupit i výpravný katalog.
Doba prázdnin, kdy se vydáváme na výlety za poznáním, je sice už za námi, ale zkuste ještě využít příležitosti a do konce října navštívit žitavskou výstavu, prohlédnout si město, hrající kdysi významnou roli v historii české evangelické církve, které se po letech socialistické devastace výrazně mění a hlásí se k prospěšným historickým česko-německým vztahům. A pokud by vám byla Žitava málo, kupte si knihu Edity Štěříkové „Exulantská útočiště v Lužici a Sasku“ a použijte ji jako itinerář k dalším výpravám po historii českých evangelíků nedaleko za hranicemi – třeba to přispěje k povznesení naší prabídné české protestantské identity.