Dobře není jen tak ledasjaké slovo. Nese v sobě váhu absolutního etického soudu. Při vyslovování tohoto slova, a to i tehdy, když se týká zdánlivých drobností, vždy odkazujeme k myšlence hlubokého a všeprostupujícího řádu světa. Lidé, kteří zpochybňují existenci etického řádu světa, by museli – pokud by chtěli být skutečně důslední – slovo dobře zcela vypustit ze svého slovníku i uvažování. Zkušenost nám ale napovídá, že k ničemu podobnému nedochází. I nejzarytější skeptikové usilují o dobré a snaží se vyhýbat tomu, co rozpoznají jako jeho protiklad.
Každé dobře totiž předpokládá určité nedobře – špatně, zle, nesprávně. Tato duální struktura tvoří základ našeho světa a životů, které v něm žijeme. Sebevynalézavější sofistikou se nedokážeme z této danosti vykroutit a vylhat. Dualita dobrého a zlého je základní přísadou mateřského mléka, kterým se člověk vsává do života: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,16–17) Tím dnem je okamžik našeho zrození.
Post-edenský svět je tedy nutně světem, ve kterém musíme hledat dobré, ptát se po něm, připouštět si jej, volit. Někdy nás mnohoznačnost situací mate a nalezení dobrého nám znesnadňuje. Do našich voleb vstupuje mnoho proměnných. Dobro je někde v tom klubku okolností, konvencí a zákonů ukryté, ale nám se nedaří najít konec klubka, kterým bychom mohli eticky nepřehlednou situaci rozmotat. Čím složitější a komplexnější je svět, ve kterém žijeme, tím je to náročnější úkol. Ostatně i proto někteří volili a volí pro svůj život asketické poustevnictví – ne kvůli sebetýrání, ale jako odchod do přehlednějšího etického terénu.
Častěji snad ale víme, co je dobré, cosi nám ovšem brání, abychom se k němu vydali. Naviguje nás hlas svědomí, radí nám texty Písma, směřují nás příklady z minulosti, příběhy mýtů a pohádek, někdy i psané zákony. A často to všechno nestačí. „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé“. (Mt 26,41) Upřímnost apoštola Pavla v epištole do Říma mluví za nás mnohé: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ (Ř 7,18–19)
Cestou z tohoto sevření je podle zvěsti Nového zákona milost Ježíše Krista. „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle…“ (Ř 8,3) Po celé věky byla tato zvěst kritizována pro údajný alibismus a přílišnou snadnost. Kritikové křesťanství vždy vnímali princip milosti jako vzdání se vlastní odpovědnosti a etickou pohodlnost. Přijetí vykupující milosti ale není krok snadný a slabošský. Vyžaduje vzdání se ega, povolení sevření urputných snah o sebezáchranu a sebeospravedlnění, skutečný a hluboký akt odevzdání se do Boží moci. Tento krok víry je čímkoliv, jen ne laciným alibismem. I proto se ho odvažují nemnozí. „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7,13)